Jdi na obsah Jdi na menu
 


MÁM SEN

I já mám sen

Tento týden představila nová politická formace Levice své plány. Její logo nápadně připomíná německou Die Linke, nechybí ani tečka za názvem. Zato červené je poněkud méně.

Záměrně píšu, že nová strana nepředstavila svůj program, protože na tiskové konferenci zaznělo jen několik dílčích myšlenek a tezí. Podívejme se tedy na »Jedenáct bodů, bez kterých to nepůjde«, jak jsou zveřejněny na webových stránkách www.levice-sds.cz. Výzva, která čtenáře upoutá na první kouknutí, zní »Vytvořme spolu novou společnost« a »Víme, jak na to«. Chybí však cíl, ke kterému chce Levice svým politickým úsilím směřovat. Jaká má být ona nová společnost, když víme, že kapitalismus se válkami a vykořisťováním zdiskreditoval a že rozhodně není koncem dějin? O jaké teoretické myšlenkové hnutí se Levice opírá? To prozatím není jasné. Zveřejnili jen, že »nahromaděná ekonomická a politická moc není morálním selháním jednotlivců, má systémové kořeny«.

 

 

 

Zásadní je otázka války a míru, jejíž zodpovězení určuje perspektivu lidské civilizace. Budou-li války, lidé budou umírat. Proto existuje jediná alternativa – mír. Strana Levice se vymezila vůči zbrojení, ale nikoli vůči vojenským paktům. Jaký je její vztah k NATO? Jaký je názor na cizí vojenskou základnu u nás? V bodě nazvaném »Razantně omezíme výdaje na zbrojení« není o členství ČR v NATO ani zmínka. Toto považuji za velký programový nedostatek, který – tedy aspoň prozatím – zůstává nedořešen.

Ostatní body jsou stručné a nepokrývají celou šíři společnosti, dokonce postrádám důležité teze o nutnosti boje proti neofašismu, rasismu, nesnášenlivosti a diskriminaci, což by mělo být autentické levici vlastní.

Je nadějné, že se v Levici angažují mladí lidé. Některé znám z protestů proti americkému radaru na našem území, proti válkám a zbrojení, proti asociálním reformám, proti agresím USA. Jiné znám z hnutí proti někdejší smlouvě TTIP, z debat o potřebnosti sociálního bydlení, a dokonce i z předvolebních kampaní. Žel, tyto mladé jsem neviděla na akcích za zachování pražské sochy osvoboditele od fašismu I. S. Koněva, jako kdyby tato minulost vzdálená pouhých 75 let – tedy vítězství v nejstrašnější válce a hrozba války nové, jež by byla válkou poslední – je snad nezajímala a nebyla stále varující zkušeností lidstva.

Tak jako Martin Luther King snil svůj sen, který se stále ještě nejen v USA těžce uvádí do života (boj proti rasismu za rovnost všech lidí), i já mám svůj sen. Sen o světě mírovém, udržitelném, spravedlivém, který umožňuje perspektivu a důstojný život lidem dobré vůle. Takový svět a jeho uspořádání nedokáže zajistit politika individualismu, privatizací a honu za ziskem za každou cenu, což prezentuje pravice, nýbrž jen politika humanistická, jež myslí na člověka. Proto sním o levici spolupracující, táhnoucí za jeden provaz, vzájemně se podporující a doplňující. Nikdo nemá patent na rozum, nikdo nezná jediná nejsprávnější řešení. Jen vzájemná komunikace na levici a hledání společných bodů může vést k cíli. A o to by mělo jít všem, kteří se hlásí k levici, zvláště té autentické.

Monika HOŘENÍ