Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zvědové ze Sudet chystali už ve 30. letech útok na Československo

5. 3. 2013

V souvislosti se sudetskými Němci se často hovoří o jejich odsunu a křivdách na nich spáchaných. Méně se ví, že každý druhý Němec z pohraničí PŘED MNICHOVEM dodával informace nacistické tajné službě. Našimi prvořadými cíli jsou Československo a Polsko, informoval koncem roku 1936 své podřízené náčelník německé vojenské výzvědné služby abwehr admirál Wilhelm Canaris. „Zajímají nás i Francie, Velká Británie, Sovětský svaz. Naopak Belgie, Švýcarsko, Jugoslávie, Rumunsko a Spojené státy jsou druhořadé. Současně zakazuji pracovat proti Rakousku, Maďarsku, Itálii, Bulharsku, Finsku, Estonsku a Japonsku.“

V květnu 1935 dal říšský ministr války maršál Werner von Blomberg příkaz generálnímu štábu, aby vypracoval plán k útoku proti Československu. Adolf Hitler podepsal směrnici pod názvem „Fall Grün“ („Zelený plán“) 24. června 1937. Napadení nebylo třeba. 29. září 1938 byla podepsána mnichovská dohoda, podle níž Československo muselo Německu postoupit Sudety. A nezůstalo jen u pohraničí...

SdP filiálkou špionáže

V Československu žilo na tři miliony Němců. Takřka každý třetí občan měl německou národnost. Většina Němců obývala chudé pohraničí, nejvíc postižené hospodářskou krizí 30. let. Sudetoněmecká strana, SdP, Konrada Henleina, podporující nacisty, tak mezi nimi získávala stále více stoupenců. „Sudetoněmecká strana a jiné menšiny (Slováci, Maďaři a Poláci) představovaly cennou zpravodajskou síť,“ napsal v pamětech šéf nacistické tajné služby SD Walter Schellenberg. „Informační materiál byl tak obsáhlý, že od července 1937 bylo nutno instalovat na dvou místech československé hranice přímá dálková spojení, aby hlášení co nejrychleji dorazila do Berlína.“

Tento úkol se však SdP snažila všemožně zakrývat. Nejaktivnější vyzvědači ze strany vystupovali, aby nevzbuzovali další pozornost, a chovali se jako loajální Čechoslováci. Takto kryti podávali zprávy do Berlína. Podle odhadu vojenského historika Eduarda Stehlíka byl nakonec patrně každý druhý sudetský Němec informátorem. Těm, kteří zůstávali věrni Československu, henleinovci vyhrožovali, terorizovali je, až se často raději přidali. Jen menší část zůstala antifašisty.

Hospoda poštovní přepážkou

V polovině 20. let zlikvidovala československá kontrašpionáž na Slovensku velkou síť maďarských vyzvědačů. Do podezření se dostal i bývalý rakousko-uherský důstojník Strunze, ale nic mu nemohli dokázat. Policie a vojenská kontrašpionáž z druhého oddělení hlavního štábu pana Strunze dál sledovaly. Ale starý pán žil klidně jako důchodce, jenž nemá co dělat. Trvalo to dlouho, až jednou poslal dopis. Adresát zněl: Josef Schwarz, hostinský, České Velenice. Četníci věděli, že rodina z města ležícího na rakouských hranicích u Gmündu vyznává nacismus. A vojenští zpravodajci zaregistrovali, že někteří její členové navštěvují Gmünd, kde se scházejí s cizím důstojníkem.

Pětašedesátiletý Schwarz měl hostinec kousek od nádraží. Kromě kuchaře u něho pracovali jeho tři synové. To byla ideální přepážka pro dopravu zpráv a materiálu přes hranici. Agenti policie a četníci začali hospodu sledovat. Nic podezřelého nezjistili. Teprve 1. března 1936 přišel host s aktovkou a velkou krabicí, kterou dal hospodskému. Navečer přijeli čtyři páni. Povečeřeli, chtěli přespat, ale pak změnili tón: „Policie. Ruce vzhůru! Kam jste schoval tu krabici?“ Při prohlídce našli krabici s protiplynovou maskou a dvěma filtry, v kufříku vysílačku, v kusu látky několik dopisů. Přinesl ji člověk, jehož hostinský znal jako inženýra Krahla.

Policisté v Praze klan Schwarzů vyslýchali. A postupně získali podrobný obraz o činnosti téhle rozvětvené sítě. Nejstarší syn Richard se vyučil u Jana Rammela v Gmündu sedlářem. Na jaře 1932 Rammel požádal Richarda: „Mohl bych na tebe nechat posílat nějaké dopisy z Prahy? Ty bys mi je potom přenesl přes hranice. Já je pak odvezu do Vídně panu Richterovi. Ten mi dá dvanáct stovek, polovinu pro tebe.“ Richter byl ve skutečnosti člen maďarské výzvědné služby, kapitán Gottfried Reichbauer. A Maďaři spolupracovali s Němci.

Na poštu v Českých Velenicích stále přicházely dopisy Schwarzovi. Napohled nevinná korespondence obsahovala důležité zprávy, většinou vojenské povahy, psané neviditelným inkoustem. Jeden pisatel z Prahy sdělil, že poslal „gumu a síta“ - nepochybně myslel masky. Druhý rozebíral mobilizační plány pražského vojenského úřadu. Třetí žádal z Brna odeslání vysílačky... Postupně přišla kontrašpionáž na další vyzvědače. Odesilatele masky hledala v továrnách, jež je vyráběly. 3. března přišli za Václavem Horákem, majitelem firmy v Praze, a ukázali mu snímek Krahla při odchodu ze Schwarzovy hospody. Horák řekl: „To je přece Jiří Traxler, vedoucí naší ústřední kanceláře.“

Všichni byli v tajných procesech odsouzeni. Hostinský Schwarz a syn Richard dostali trest vězení na dvanáct let, další syn Josef na sedm. Nad jedním důstojníkem vynesl vojenský soud rozsudek trestu smrti oběšením, ale nakonec dostal milost.

Jeden obžalovaný se mimoděk zmínil i o kurýru, který chodí přes nějaký bod na Dyji na Mikulovsku. Policie tam vyslala dva muže, aby agenta lapili. Za pár týdnů se ho dočkali. A na něj čekal s autem jeden maďarský diplomat z Prahy. Po zadržení dostali oba vyzvědači strach a hned slíbili: „Budeme hrát dvojité agenty. Pomůžeme při odhalování dalších členů skupiny.“ Začala zpravodajská hra, díky níž šéf kontrašpionáže major Josef Bartík podstrkoval Reichbauerovi falešné informace. Vydržela do léta 1938, kdy byla zatčena celá síť.

Skupina slečny Dienelové

„Marie Anna Dienelová z Chebu je fanatickou vyznavačkou Henleina a obstarává spojení německých studentů v Praze s abwehrem.“ Toto upozornění přišlo začátkem roku 1934 od agenta A-51 z Bavorska. A-51 byl německý důstojník, který nabídl své služby československé kontrašpionáži v polovině 30. let. Dodával cenné údaje o stavbě obranných bunkrů v Bavorsku i ze západních hranic a upozorňoval na důležité agenty. Českoslovenští zpravodajci však nezjistili, kdo jim tak dobře sloužil. Zřejmě to byl nějaký antinacista z abwehru.

Udání na Dienelovou bylo zajímavé, ale důkazy neexistovaly. Major Bartík požádal o pomoc svého spolupracovníka, bankovního úředníka Jiřího Le Grose z Prahy, jedenačtyřicetiletého sudetského Němce, který si kdysi psal s Henleinem, a protože byl kvůli tomu policií vyšetřován, proslavil se tak mezi henleinovci. V srpnu se Le Gros sešel v kavárně Fénix na Václavském náměstí v Praze s Dienelovou. „Potřeboval bych se seznámit s několika pražskými studenty německého původu,“ vysvětloval jí. „Chtěl bych za pomoci ředitele pražské filiálky berlínské pojišťovny založit česko-německou obchodní komoru. A příbuzný by si rád nechal patentovat svůj vynález v Německu.“

Dienelová mu domluvila schůzku s důstojníkem abwehru v bavorském Marktredwitzu, on se seznamoval se členy sítě Dienelové, poznal její řídící orgány v Německu. Dostával od nich zpravodajské dotazníky i konkrétní otázky, na něž za pomoci druhého oddělení odpovídal. Tahle špionážní skupina se hlavně zajímala o rozložení československé armády, o její výzbroj, výstroj a výcvik. Svým členům doporučovala, aby vstupovali do Sokola, četnictva, policie, přihlásili se na předvojenský výcvik a zjišťovali spojení se zbrojními a muničními továrnami. 27. února 1935 policie skupinu pozatýkala. V prosinci poslal soud Dienelovou na 15 let do vězení, její hlavní spolupachatele na 5 až 9 let. V září 1936 Nejvyšší soud rozsudky s výjimkou jednoho potvrdil.

Pod rouškou výzkumů

Mnozí němečtí vyzvědači předstírali různé práce v pohraničí - přípravu na meliorace, geologický průzkum, sbírání podkladů pro diplomovou práci, zájem o staré památky. V srpnu 1933 bydlel v Dolním Bousově u Sobotky Herman Andert z Ebersbachu. Četníci u něho objevili stenografický záznam o geologickém složení půdy v Pojizeří. Zkoumal i jiná místa.

Melioracemi se zabýval Herman Thomas z Německého Jablonného. Už v letech 1928/1929 pracoval na regulaci Panenského potoka a získal takový věhlas, že ho v polovině 30. let zvali do různých komisí posuzujících projekty vodních staveb, kanalizací a podobně. Takřka celé západní pohraničí procestoval dr. ing. Kletzl. Jezdil autem a pořizoval snímky památných míst.

Důkladný geologický výzkum československého pohraničí zahájili němečtí odborníci před příchodem Hitlera k moci. Už v roce 1930 dostali mnozí z nich legitimace opravňující k průzkumu těchto oblastí. Řadu průzkumů vedli říšskoněmečtí profesoři.

Mostečtí četníci zadrželi 26. dubna 1934 v Moldavě studenta vysoké školy lesnické ze Saska, pětadvacetiletého Eugena Döbeleho. Upozornili na něj úředníci lesní správy v Horním Litvínově. Přišel je totiž požádat o souhlas ke zkoumání příčiny tvoření jinovatky ve státních pohraničních lesích. Při prohlídce jeho věcí našli četníci fotoaparát, snímky, mapy, náčrty a zápisky z lesních revírů v severních Čechách včetně vyplněných dotazníků o klimatických poměrech v zimních měsících. Döbele přiznal, že na průzkum dostal od neznámého dárce stipendium ve výši 600 marek.

„Obě práce, studijní a příslušné mapovací, zdá se, byly prováděny v prostoru německých operačních směrů,“ stýskali si českoslovenští zpravodajci. „Mohou z nich býti řešeny otázky dělostřelectva, zvláště těžkého, schůdnost krajů, únosnost a zpracovatelnost půdy a otázky minových bojů. Také vodní poměry, které ani my dobře neznáme a které nejsou - hlavně pokud se pitných vod dotýká - vyřešeny, mají říšští Němci zpracovány.“

Systematicky začal abwehr s topografickým průzkumem československého území v letech 1934-1936. Na jeho základě se upravovaly mapy. „Průzkum byl svěřen speciálně vyškoleným důstojníkům a agentům vysílaným do ČSR pod nejrůznějšími záminkami,“ napsali historikové Jan Gebhart a Jan Kuklík. „Přijížděli jako údajní turisté nebo jako vědci s pasy profesorů, geologů a podobně.“

Také misionáři náboženské sekty mormonů, které vysílalo do republiky jejich berlínské středisko, přicházeli se špionážními úkoly. Mormoni jsou vybaveni mapami a fotografují všechny vojenské objekty - psaly začátkem roku 1937 pražské noviny.

Po válce odhadl velitel vojenské tajné služby generál František Moravec, že do roku 1936 zatkli vojáci a policisté na dva tisíce lidí, které usvědčili ze špionáže proti Československu. Nejaktivnější byli vyzvědači němečtí.

Jak „kulhavý ďábel“ napálil Němce

Též českoslovenští zpravodajci se snažili proti Němcům bojovat. Zvláště vynalézavý byl major Josef Bartík, od ledna 1935 vedoucí kontrašpionáže. Šéf německé tajné služby Wilhelm Canaris ho s nádechem úcty překřtil na „kulhavého ďábla“. Bartík totiž po zranění z první světové války napadal na pravou nohu. Jednou Canarise napálil. Dvojitému agentovi, jenž sloužil hlavně abwehru, nabídl telefonní seznam československé armády pro čas mobilizace. A žádal za něj vysokou částku v holandských guldenech. Canaris ho chtěl.

Nejdřív musela kontrašpionáž odhadnout, co už Němci vědí. Na základě toho sestavila novou verzi. Knihu o stovkách stránek Němcům předával kurýr po kusech. I to mělo být důkazem, jak je složité dokument získat a přenést přes hranice. Trvalo měsíce, než v centrále abwehru zjistili, že získali padělek. Canarise to rozzlobilo. Zjistil, že skočil na fígl „kulhavého ďábla“. A sliboval mu pomstu.