Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zase jedna nestoudná sudetoněmecká lež

27. 9. 2013

Tak jsem si ve středu přečetl prohlášení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ) a nestačím se divit. Obyvatelé české národnosti prý nebyli po Mnichovské dohodě vyhnáni z pohraničí, nýbrž »přesídlili zpátky do svých oblastí«, protože šlo o české úředníky, kteří »pozbyli své správní povinnosti«. Takže »vyhnání to nebylo«. Pozoruhodné, kam až může dospět výklad předválečných dějin Československa v podání potomků odsunutých Němců. Není to však nic nového pod sluncem. Podobných překroucených faktů máme na stole každou chvíli habaděj.

Různá sudetoněmecká krajanská sdružení neustále zaměňují příčiny a následky. Pochopitelně záměrně ve stylu někdejšího ministra propagandy třetí říše Josepha Goebbelse - »stokrát opakovaná lež se stává pravdou«. Jenže v tomto případě by se ani tisíckrát opakovaná lež nestala pravdou.

Řeknu vám příběh mých prarodičů, kteří právě v pohnutých dnech po mnichovské zradě museli opustit svůj domov. Byli prostě vyhnáni! Ale popořadě, protože nic není černobílé. Právě osud dědečka Rudolfa a babičky Eleonory je dokladem, jak paradoxní mohou být dějiny. Děda Rudolf Slobodzian byl potomkem arménských přistěhovalců, kteří také museli utéci kvůli etnické a náboženské nesnášenlivosti ze své pravlasti Arménie do Polska, dnes Ukrajiny. Odsud, z chudé Haliče, odešel otec Rudolfa za lepším živobytím do severočeského Duchcova. A pojal za manželku Němku Julii Drexler. Syn Rudolf měl také smíšené manželství s Němkou »jako poleno« Eleonorou Heilige. Čtyři synové proto dostali německá jména: Rudolf, Gerhard, Klement a Joachim. Ale světe, div se, chodili do české školy a vůbec celá rodina inklinovala více k českému než německému živlu. Táta říkal, když si rodiče chtěli sdělit něco, aby to kluci nevěděli, tak mluvili německy. Ale to nešlo dlouho dělat, protože malí caparti si rychle osvojili i tento jazyk díky svým německým kamarádům.

Až přišel Hitler a jeho soukmenovci a pátá kolona v čele s Konradem Henleinem. Hnědý mor se šířil celým pohraničím a rychle zfanatizoval drtivou většinu německého obyvatelstva Sudet. V Duchcově (Dux) to nebylo jiné, a když přišly ony osudové dny na podzim 1938, nejprve utekl do Prahy strýc Joachim. Navštěvoval české gymnázium (mj. byl jeho spolužákem Čestmír Císař) a svůj názor na Hitlera a Henleina dával často najevo i před německými vrstevníky. Po Mnichovu už věděl, že je zle a jde o život. S vědomím rodičů si sbalil pár věcí a pod rouškou jedné noci zmizel z Duchcova. Zanedlouho Joachima nedobrovolně následovali rodiče s třemi syny. Opustili pěkný rodinný dům a vydali se vstříc nejistotě. Nejprve se usídlili ve Vinoři a později získali byt v Praze. Tady přečkali válku a vrátili se domů do Duchcova.

Takové tedy bylo »přesídlení zpátky do svých oblastí« mých prarodičů, otce a strýců. Paradoxem zůstává, že se mohli klidně hlásit k německému obyvatelstvu a také křičet Heim ins Reich a hajlovat Henleinovi a Frankovi. Správný poměr německé krve k tomu měli. Ale oni měli v sobě více cti, čestnosti a spravedlnosti, když viděli své zdivočelé německé spoluobčany. Zvolili raději vyhnání než život ve lži a násilí svých bývalých (a dříve dobrých) německých sousedů. Takže mně věšet bulíky na nos rakouští sudeťáci nebudou.

Vladimír SLOBODZIAN