Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zapomenuté pohraničí

5. 5. 2013

I. část

Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová

 

 

Pozn. red. Mezi publikacemi, které jsme vydali, máme např. Vyhnání Čechů z pohraničí 1938, část. I. – VIII., Soužití Čechů a Němců na Znojemsku, část I. – IV. Text o životě Čechů v Němci zabraném pohraničí jsme dosud postrádali. O tom, jak těžce se Čechům v „Sudetech“ žilo, co vše s nimi „naši bývalí spoluobčané německé národnosti“ dělali, např. systematické vyhánění z rodových gruntů, velmi dobře vypovídá titul „Zapomenuté pohraničí“. Čtěte jej, prosíme, velmi pozorně. Dostanete tak i odpovědi na nejrůznější lživá tvrzení tzv. sudetských Němců nebo jejich českých pomahačů.

Co všechno naši lidé museli zakusit, obětovat, abychom se opět mohli stát svobodnou a demokratickou Československou republikou, obnovenou v původních hranicích, zbavenou nám převážně hluboce nepřátelské německé menšiny, se můžete v uvedené publikaci dočíst.

 

Šumvald u Uničova

1938 – 1945

 

„…Členové bezpečnostní policie, tehdy skuteční hrdinové, byli vysíláni z českých měst kupříkladu do Šumperka až z Brna k udržení henleinovců na uzdě. Byli již unaveni stálou pohotovostí a provokacemi tak, že svorně s námi uznávali: buď anebo - jinak do budoucna nemožno.

Všesokolský slet v Praze v červenci byl velkou vzpruhou stísněné nála­dy, ale obav se celý národ již nezbavil. Rakouští sokolové šli v průvodě za hákovým křížem, lužičtí Srbové se do Prahy dostavít nesměli. Ponuré to bylo léto.

Dne 15. srpna byla v Šumvaldě pořádána poslední česká slavnost Národní jednoty před okupací. Svorná a upřímná byla účast velkého množství všeho lidu. Přišli i němečtí sociální demokraté z Horního Města projevit svou vůli pro svobodnou a demokratickou republiku. Český projev ředitele NJ Adolfa Kubise a německého řečníka německy byl jednomysIným ujištěním vzájemné podpory na ochranu republiky. Byla to dojemná slavnost v poslední chvíli svobody před okupací.

Ted' již spěly události kvapem. 13. září bylo povoláno několik ročníků záložníků na hranice. Byli jsme svědky henleinovského povstání po dvě zá­řijové noci v Bruntále. Nanejvýš rozhořčeni podmínkami Hitlerovými a zklamáni postojem spojenců, znovu probuzeni mobilizací 23. září.

Ale černý pátek 30. září zvrátil všechny naděje a zpečetil osud sudetské oblasti. Za ústupu z hranice pod německými letouny a slavobranami v kaž­dé bývalé německé vesnici jsme ještě v koutku srdce doufali v nějaký zvrat, v domnělý spravedlivý plebiscit. Zlé zklamání bylo na cestě domů tehdy ještě ze zbytku svobodné republiky.

U obce Červenka závory - později posunuty k Uničovu - za nimi byla hranice "Sudetenlandu" a za ní sám pozdrav Heil Hitler. V Uničově sa­mém české nápisy vytlučeny, Češi z Uničova vyhnáni, Národní dům za­brán pro Horst Wimel Haus, prapory s hákovým křížem na každém domě, věži a komíně. Fanatismus vrcholil.

Do Šumvaldu přišlo německé vojsko v neděli 9. října 1938. Ženy plaka­ly, i mnozí mužové. Slzám se neubránil nikdo z české národnosti. Jak zkla­maně pohlíželi Prušáci na vesnici, první českou obec pod Jeseníky. Najednou žádný hákový prapor ani slavobrána, ani fanatické vítání.

Smutně proslavení ordneři (tzv. sudetoněmečtí strážci nacistického pořádku) předem ohlásili příchod německého okupačního vojska a nařídili jízdu vpravo. V obci se ubytovalo asi 260 vojáků s 220 koňmi. Tak skromní jako my na hranici nebyli. Pro koně jen uzavřené stodoly a stáje, mužstvo muselo mít hned koupelny ve dvoře a v mlékárně. Nám v horách často sta­čil potůček či řeka. Jinak vojsko nezavdalo příčin ke stížnostem. To mno­hem horší byli ordneři, řádili jako diví.

V národnostně smíšených místech všechen český majetek zabavili, ku př. družstevní mlýn a statky českých kolonistů v obci Horní Sukolom. Správce Teindla a jiné odvezli do Šumperka na 4 týdny do vězení. V Zábřehu odvezli faráře od oltáře aj. Jejich kousky víře nepodobné bylo nuceno krotit pravidelné německé vojsko. Na Šumvald se podobně zatím neodvážili. Jen z Němci obsazené pošty šly vyhrůžky a vychloubání o moci a síle, kterou tehdy nikdo popřít nemohl.

12. října pořádalo vojsko koncert na náměstíčku u kostela se vztyčením hákového praporu na školu. Z našich bylo přítomno jen několik zvědavců. Přijeli Němci z Břevence, Libin a Loučky. O. M. s manželkou řádili jako diví, až to bylo samým vojákům proti mysli, jak H. M. skákala, tančila a zpívala.

Děti plakaly, že mají na škole hákový prapor a bylo velmi smutno na dě­dině.

Starosta František Vepřík při představování se veliteli při příchodu voj­ska do obce žádal, aby nám bylo umožněno zůstat Čechy, jak jsme byli a chceme zůstat.

Zanedlouho se projevilo, jak bylo žádosti vyhověno. Do 14. října měly být odevzdány dle nařízení všechny vojenské zbraně. 18. října domněle ně­kdo vystřelil za humny na dolním konci obce, snad po hlídači, kdož ví. To se stalo záminkou k prohlídce domů stran uschovaných zbraní.

19. října přijela spousta ordnerů s vojáky, obsadili východy statků a cha­lup na vesnici i za humny. Našly se lovecké pušky, 2 browningy (Vepřík, Vrba), prastaré pistole (J. Heber) a revolver (J. Špička). Tyto byly předem ohlášeny k odevzdání, přesto uvedení zatčeni a na 14 dní uvězněni v Šum­perku.

Nástupcem za uvězněného starostu Františka Vepříka byl určen Jan Kouřil, mlynář č. 47, který znal dobře německy. Bylo dobře, dokud vedou­cí místo v obci zastával občan z našich řad. V Šumvaldě zůstali členové učitelského sboru: správce školy F. Spurný, Svaťa Drlíková-Fromlová, Pešáková. Vypomáhaly i Spurná a Filipová. L. Žváček, M. Hřivna a J. Ošťádalová ujeli před okupací do Protektorátu (jak byl později nazván čes­ký zbytek republiky), což bylo občany zle posuzováno. Byli nahrazeni ně­meckým učitelem a učitelkou.

Pro domněle nesprávné vyřizování německých přípisů byl koncem roku dosazen na místo správce školy německý učitel Kunstfeld z Plinkouta. Na vyučování si vzal první třídu v důvěře, že prvňáčci budou ohebnější než dospělejší, se kterými byly jisté potíže. Přednostní vyučovací předměty byly: zpívání německé hymny, zdravení zdviženou pravicí a nové dějiny dle německého vzoru. Dospělejší žáci oponovali učitelům, že není pravdou o síle a nadřazení nacismu. Čeští učitelé to kvitovali s tajnou radostí, ně­mečtí s otevřenou nelibostí. Nasmáli se často školáci, když německý učitel neznal správně českou mluvnici. Příkoří činěné české řeči na škole, na úřa­dech a všude jinde, zle působilo na vesničany.

Proti vyučování prvňáčků v německém jazyce a jiným nepřístojnostem správce školy Kunstfelda byl pořízen protestní spis s podpisy občanů a za­slán do Opavy, tehdy hlavního střediska "Sudetenlandu" na území Moravy a Slezska. Něco to pomohlo. V únoru 1939 přišel přípis, dle něhož se v první třídě nemělo německy vyučovat. V ostatních se mělo postupně za­počít vždy s více hodinami v německé řeči.

V této vzrušené době byly vypsány volby do říšského sněmu, a to na 4. prosince 1938. Bylo nutno světu ukázat, jak jsme v Říši spokojeni. Volbám předcházela ohromná agitace se záplavou plakátů. Dokonce i čes­ké noviny byly vydány (s německými redaktory), ovšem jen po dobu voleb. Jinak český tisk v Sudetech povolen nebyl.

Pojízdný rozhlas po vesnici česky sliboval a přesvědčoval, jaké výhody máme z okupace a jak se máme při volbách odměnit hlasováním "ja" pro Hitlera. Pro ty, kdo škrtnou "nein", bylo v letácích napsáno: "nevyhrožuje­me, ale varujeme".

Byly u nás dvě volební schůze. Na první řečnil Weiser a oberlehrer (řídící učitel na obecné nebo odborný učitel na měšťanské škole) Klein z Moravské Libiny. Střídavě německy a někdy, jak uměli, též česky. Co neuměli, starosta překládal. Na dotazy stran dvojjazyčných přípisů dali odpověď, vše bude a se vším budete spokojeni. Na dotaz, kdy nám dají české učitele, odpověděli, že nemají, že nám neměli utéct. Na naši námitku, že v Lazcích, Pískově a Lipince neutekli a přece byli vypovězeni, neměli odpověď.

Při druhé schůzi mluvil na jevišti v sále dr. Jahn z Prahy a nějaký vůdce SA. Za nimi ve dvou řadách stálo 40 ordnerů v černých uniformách. Snad nám pro strach. Starosta je přivítal německy a česky. Oni řečnili německy, starosta překládal. (Jeho klid a trpělivost stojí za poznámku po odstupu let!).

Tehdy jsme neměli zkušeností z nového režimu, proto se nebáli, a jak se dnes říká, "vedli diskusi". Kdejakou stížnost jsme přednesli. Oni vyslechli a vše slíbili. Hlavně ale žádali "ja" při volbách. Po schůzi byla velká pitka vedoucích. V den voleb bylo naporučeno třem děvčatům obléct se do českého ná­rodního kroje. Před Blahákovým hostincem byly s četníky u ověnčeného auta s volebními plakáty vyfotografovány, a tak šel do světa jeden z propa­gačních obrázků o loajalitě sudetských Čechů k Říši.

Nemnoho válečných invalidů pochodovalo s hudbou z horního konce po vesnici k volbám. Snad to bylo nařízeno.

Je pravdou, že volby byly tajné, ale obě národnosti měly každá zvlášť vo­lební urnu. Na volebním lístku bylo německy napsáno: Chceš i ty být loa­jálním státním občanem nového státu a plnit svědomitě své povinnosti a chceš dát proto volebním lístkem vůdci a říšskému kancléři svůj hlas? Volební lístek vedou tato jména: 1. Adolf Hitler, 2. Konrád Henlein, 3. K. H. Frank. Kladné či záporné rozhodnutí bylo třeba označit křížem v kolečku.

Odevzdáno bylo 742 lístků do urny pro Čechy, z toho bylo 56 neplat­ných (nebylo nic škrtnuto) a 41 bylo škrtnuto nein. V urně pro Němce byly odevzdány 53 lístky, jeden škrtnutý "nein". To bylo humoru! O. Mikulasch, t.č. Bauernführer (vůdce sedláků), prý myslel, že platí škrt­nutí "nein". Komise, v níž mimo učitele Kleina, Weísera z Líbin a O. Mikulasche byli i naši občané, uznala, že Mikulasch neúmyslně volil, jak se k tomu přiznal, proti vůli vůdce, a proto usoudila ten jeden škrtnutý "nein" hlas za "ja" platný. Vůdce si přišel na své!

Přišlo nařízení z Opavy. Německá škola musí být bezpodmínečně zříze­na. Počala velká agitace pro. Proti se ozval článek v olomouckém Pozoru a letáky po obci. Přijelo gestapo a vyšetřovalo tehdy ještě českého tajemní­ka na obecním úřadě Kryla č. 94, knihovníka a české učitelstvo pro do­mnělé rozmnožování letáků: "Zle, matičko, zle, brandenburci zde" atd. "Nevyhrožujeme, ale varujeme" (dle nacistického příkladu). "Žádné dítě do německé školy" - a ještě jinaké. Velmi byli udiveni dvojjazyčným ozna­čením obecního úřadu. Brzy poté muselo být jen německé. Nic nevyšetřili. Byla tehdy skutečná národní jednota. Někdo to musel ale odpykat.

19. března 1939 uvrhlo gestapo do vazby ve Šternberku R. Plháka, uči­tele R. Spurného, jehož udal správce školy Kunstfeld, že vlastní padělanou propustku přes hranici, vystavenou v Lítovli, protože měl zakázány jízdy do Protektorátu. Bylo to dílo zrádné české učitelky P.

Po třech týdnech vazby byli na Bílou sobotu před svátky propuštěni. Učitel F. Spurný zbaven vyučování i platu, byl nucen se vystěhovat za ne­dalekou hranici. Učitelka P. dělala při prvním letákovém vyšetřování hrdinku, až všechny udivovala. Zanedlouho vlivem nových vedoucích čini­telů v obci bezpříkladně zradila tak, že se to popsat nedá.

Vychvalovanou svornost okupantů udržovala jen diktatura. Projevovalo se to u nás v obci, kde měli být vzorem. My byli tehdy svornější. Oni pod­léhali žárlivosti, malichernostem a závisti pro lepší funkce. My podléhali více citu pro utlačované, jim jako vedoucí složce nadřazené cit chyběl, jak to vždy bývá.

Kdo se nepřizpůsobil, byl stále na pozorování. Byla k nám vystěhována židovská rodina Hekschova z Moravské Libiny na prázdný statek čís. 105 (L. Kyselý). Libinští, nacismem zfanatizováni, je vyhnali. U nás našli cit a porozumění před hrozným koncem jejich života.

Byl velký boj o moc a nadřazenost mezi našimi mocipány. Pošta a škola, to byly dvě fronty, které se snažily získat četnictvo bydlící do února 1939 v Břevenci, potom v Šumvaldě. I byly zváženy velké hříchy osazenstva poš­tovního úřadu - ku cti velitele četnické stanice Hummela, říšského Němce od Bodamského jezera, nutno přiznat jeho nezaujatost vůči nám a cit pro spravedlnost, spravedlivé a rázné jeho zásluhy o jich vypovězení z poštov­ního úřadu. Občané s povděkem si oddychli.

Než druhá fronta oberlehrera Kunstfelda si z toho příklad nevzala. Mimo mnoha jiného vyhodil českou školnici. Bylo po pohřbu 28. února

1939, kdy asi 20 občanů si dovolilo u tohoto učitele protestovat. Tehdy ješ­tě v nás doznívala nějaká tzv. suverenita a nebojácnost v záležitostech obecních. On ale nás sprostě vykázal ze školy, že to je jeho věc.

Večer týž den se školní výbor usnesl na pasivní rezistenci vůči škole, když mu odpírána poslední malá práva.

Po velké agitaci bylo získáno pro německou školu 25 žáků. V únoru se přestěhoval německý správce školy učitel Röder, jemuž byla nucena česká učitelka uvolnit byt ve staré škole.

Též veřejná knihovna byla přestěhována do sálu v hostinci na Rychtě. Od 1. března 1939 otevřena poprvé v dějinách obce německá škola.

Vojna Kunstfeld kontra velitel četnické stanice Hummel skončila od­straněním obou soupeřů. Nenáviděný K. byl přeložen, ale taktéž sympatic­ky Hummel byl odvolán jinam. Vševědoucímu okupantskému systému se situace u nás nehodila do krámu.

15. března obsazen zbytek republiky a tak pohasly všechny naděje, stále ještě živené, že budeme spolu s českým Zábřežskem připojeni tehdy ještě k samostatnému zbytku Moravy. (Tonoucí se každého stébla chytá.)

S hrůzou a nenávistí byly sledovány kolony motorizovaného vojska, je­doucího večer ze 14. na 15. březen 1939 obcí k nedaleké hranici, by dle vnuceného ujednání vzaly časně zrána pod ochranu vůdce zbytek Moravy a Čech. Bylo posíleno sebevědomí našich mocipánů. Horlivý Spanbauer, četnický strážmistr (sudeťák), strůjce obrazové výtržnosti v hostinci u Váňů na Rychtě, se přičinil, by koncem roku byl hostinec uzavřen.

Opatrnost v projevech byla nejvýš žádoucí. Dle zachovaného opisu na Gend. Inspektor Sternberg (četnickém inspektorátu ve Šternberku) z 11. 6. 1939 byl počet Čechů v Šumvaldě 1625 a Němců 167, v Břevenci Čechů 39 a Němců 357.

V červnu 1939 byl obnoven latinský nápis na pomníku Jana Nepomuckého před kostelem: Sv. J. Nepomuckému oddaní: Sv. Jene Nepomucký, budiž ochráncem v moru! Nato 9. července v neděli ráno se objevil na obnoveném nápisu český plakát s havlíčkovským: "Sv. Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku. Ať nám Bůh dá, co dal tobě, by náš jazyk neshnil v reichským hrobě." Chodilo tehdy mnoho lidí do kostela, ale ne všem se jej podařilo přečíst. Pro velký zájem spadl na zem. Nešťastně jej zvedl F. Axman č. 90 k přečtení. Ale to již mocipáni z pošty pozorovali podezřelý shluk u Jána. Milého Axmana zatkli a do večera uvěznili v nově zřízené šatlavě. Jeden za všechny čtoucí.

Poté 11. července byl odvezen do čtyřdenní vazby ve Šternberku staros­ta Jan Kouřil - mlynář č. 47. Všeobecně usuzováno, že to je odveta za pla­kát. Byl ale udán agentem, placeným provokatérem z Rýmařova, který u Blaháků jej přivedl k diskusi o národnostní otázce, kterou Kouřil hájíl. Byl proto ihned zbaven starostenského úřadu a v případě opakování slíben jemu pobyt v koncentračním táboře.

Třetím starostou od říjnové okupace určen 1. náměstek Jarolím Ungr, zvolený před rokem za sociální demokraty. Sešlo se jednou sice obecní za­stupitelstvo tak více potajmu, dle zápisu projednány některé záležitosti a u všech byla dojemná snaha po jednotě, tehdy poctivě dodržovaná.

V červenci 1939 byli donuceni někteří rodičové podepsat prohlášení, že dobrovolně pošlou svoje čtrnáctileté dcerky vyjdoucí po prázdninách ško­lu na pracovní výcvik do říše. Akce "Arbeitsdienst" (pracovní služba) způ­sobila rozruch, když šest děvčat bylo odvezeno až k moři severního Německa na práci u německých statkářů. Na štěstí se nábor neopakoval a po roce se šťastně vrátily domů.

Dne 22. července 1939 přišlo na Gemeindesamt (obecní úřad) ozná­mení z landrátu ve Šternberku, jestliže do 29. července občané neohlásí, kdo napsal plakát, zaplatí obec 1000 RM (říšských marek) pokuty. Nikdo pachatele neohlásil, a tak až v říjnu vyměřena pokuta 1,20 RM na jednu osobu (dospělou) české národnosti. Bylo zajímavé, že některé manželky českých občanů, rozené německé národnosti, ochotně zaplatily pokutu, přestože výběrčí ji od nich nežádal. A důrazně přesvědčoval, že ony platit nemusí.

ČSR byla vyřízena. Počala propaganda proti Polsku. Byli jsme přesvěd­čováni rozhlasem i tiskem o vině Polska za pronásledování Němců, nepři­jme-li podmínky, bude bleskově vyřízeno. Pověstem, že se spojí Hitler se Stalinem za účelem rozdělení Polska, nikdo nevěřil. Tehdy zatčen a uvěz­něn na 6 týdnů kovář R. Potěšil č. 140 (* 1905) pro urážku nacismu. Strach " opatrnictví bylo průvodcem událostí. Taktéž vybírání vkladů a nákupní horečka, která byla tehdy opodstatněná.

Ohromné zklamání přinesl 22. srpen 1939. Hitlerův pakt se Stalinem. Všechny naše naděje uhasly. 27. srpna odvolány plánované velké oslavy ví­tězství nad Ruskem u Tannenberku.

Napětí rostlo. Z Prahy šly výzvy ku klidu. Držitelé poštovních holubů dostali příkaz k jejich zabití. Týž den bubnem vyhlášen příděl potravin na Iístky.

1. září přepadla německá armáda Polsko. Důvody přepadů slabých sil­nými jsou vždy stejné. V té době odvolán z úřadu starosty J. Ungr a nahra­zen čtvrtým v pořadí během jednoho roku, Němcem Rollerem z Medlova. Do května 1945 vládli v obci již jen okupanti.

10. září v neděli ráno přijelo gestapo a odvezlo do věznice ve Šternber­ku faráře D. Frnku, ln. Čamka, J. Hejného, A. Brachtla, J. Konečného " .I. Vepříka. Zastrašovací akce. Pobyli tam 7 dní.

Poláci zle doplatili na věrolomnost nám před rokem učiněnou. Jejich osud byl mnohem horší našeho. Líto nám bylo lidu polského, trpícího za viny nezodpovědných vůdců. Mnoho našich vojáků a důstojníků (též Ludvík Svoboda) poslechlo úpěnlivého volání o pomoc v rozhlase, přešli hranice a účastnili se bojů proti ohromné přesile. Tři týdny hrdinné obrany Poláků zapůsobily na lid všeobecným rozčarováním, trpkostí, tehdy činem nic neznamenajícím.

Nikdo nedovedl pochopit a odhadnout záměry tohoto dění. Nastávající těžká válečná léta nám později osvětlila záležitosti tehdy nám tak nepo­chopitelné.

Našemu lidu byla koncem roku 1939 nepochopitelná šachová hra velmocí v čele s Velkoněmeckou říší. Rozdělení Polska, obsazení pobaltských států, téměř úzkostné ticho Francouzů a Angličanů, kteří válku Němcům

vypověděli, ale Polákům vojensky nepomohli a jen čekali, zda budou sami napadeni, protože nešlo ještě o jejich kůži. Bylo to ticho před velkou bouří.

Před svátkem 28. října 1939 měli Němci jisté obavy. V každé české obci v Sudetenlandě se museli určití čeští občané zaručit za klid. Kdyby byl po­rušen, byli tito zavřeni. U nás se nic nestalo. V Praze to bylo horší. Na pro­vokace K. H. Franka demonstrovali studenti, bylo zle. V důsledku toho bylo několik vysokoškoláků zastřeleno a ostatní deportováni do říšských koncentráků (mezi nimi šumvaldský rodák, pozdější univerzitní profesor, MUDr. Boleslav Wiedermann).

A teď jsme každodenně slyšeli v rozhlase a četli v protektorátních no­vinách, jak jsme v Říši spokojeni, jak již nechceme samostatné Českoslo­vensko atd., jak to starší dobře pamatují. Co upomínalo na shromažďo­vací a spolkovou svobodu jako vlajky a prapory sokolské, žákovské, DTJ a jiných organizací, bylo odvezeno do Reichenbergu (Liberec) a tam vše zničeno.

České názvy německých měst se nesměly používat. Jak libozvučně zně­lo v tisku: Ve Wien, v München, v Troppau atd. Na to jsme si museli zvy­kat, jsouce občany Říše, kde bylo všechno nejlepší, nejspravedlivější, nej­hospodárnější, nej- a nej-. Taková byla i jejich svornost u nás v obci. To jsme viděli, když odstranili nesvorné veličiny, jak popsáno dříve, a znovu počal boj tajemníka Müllera s poštmistrem Rennerem proti německému učiteli Röderovi, až jej dovedli odstranit. Nikdo Rödera v dobrém nevzpo­mněl. Byl to fanatik, jaké Říše potřebovala. Toť malá ukázka vychvalované německé svornosti.

Německá třída umístěna v 1. třídě naší nové školy a vše možné činěno, by co nejdříve byly dvě německé třídy. Nový řídící učitel Klein byl k našim občanům poměrně snášenlivý. Vedl prozíravou, opatrnickou politiku: po­malu, ale jistě poněmčit českou školu. Co nešlo dobrovolně, uděláno naří­zením. Z českých dětí vybírány děti zdravé, vzrostlé, vhodné pro budoucí světovou Velkoněmeckou říši, prohlídkou podobnou rekrutské u odvodu. Nepomohly protesty rodičů, ani pláč dětí.

České divadelní hry musely být plakátovány německo-česky. Výnos ur­čen pro NSV (nár. soc. blaho národa, tj. sociální péči). Tajemník Müller vybíral vstupné. Příjem byl velký. Z jednoho představení, které bylo opa­kováno, vybráno 180 RM. Bylo vždy velkou snahou čistý zisk snížit velkou režií, hlavně na občerstvení po divadle, kde zpíváno tak, že gestapo potom vyšetřovalo. Přesto zbyl čistý zisk 70 RM. To se zdálo mocipánům málo a tak napříště prý nebude divadlo povoleno.

Národní záložna nedala dobře spát našim představitelům. Přišel přípis od landrátu ze Šternberka, spojit naši záložnu s městskou spořitelnou v Mährisch Neustadt (Uničově), v němž slibována nadále jistá samostat­nost naší záložny. Zanedlouho druhý přípis s nařízením spojit se s Raiffeisenkou tamtéž, ale to již neslibována samostatnost, nýbrž jen "Zahlstellle" (jednatelství). Podpisy souhlasu byly přes sliby i výhrůžky od­mítnuty. Prý není třeba svolávat valnou členskou schůzi, stačí podpisy ře­ditelstva. Bojoval tu zase svorně německy o kořist městský záloženský svaz s venkovským svazem Raiffeisenek. Láskou se div netopili. Taková byla u Němců jednota města s venkovem.

Spojení se nepodařilo. Došel návrh jiný: Spojte se s Raiffeisenkou v Trübenz (Břevenci) a Pinkaute (Plinkoutě). Na spojovací schůzi plin­koutští nepřišli. Břevenečti chtěli dvě třetiny zastoupení v ředitelstvu a v dozorčí radě. V Břevenci přitom měli vkladů 80 tisíc RM, v Šumvaldě hylo 546 tisíc RM, ale na to nebrán zřetel. Prý se spoléháme na vrácení sta­rých časů, máme být vděční, jako jsou Slováci, za ochranu vůdcovu atd. Šlo to již více politicky než hospodářsky.

Nakonec nařízeno pozvat břevenecké na naši valnou schůzi "Národní zá­ložny" 17. prosince 1939 a zde provést spojení, což důrazně kladl na srdce německý revident ing. Dostal - po dobrém i zlém. Při jednání v určený den o těchto záležitostech podal diplomatický návrh staršina rolník M. K.: "by­chom se jako loajální občané říše podřídili nadřízení shora, které jistě při­jde", což všichni jednomyslně schválili. Po německu se nejednalo vůbec, ač břevenečtí mimo jednoho česky neznali. Tak skončila v roce 1939 jednání o spojení českého a německého peněžního ústavu.

Zabavený obchod konsumního spolku byl Němci nabízen po celém oko­Ií ke koupi za 15 tisíc RM. Nikdo jej nekoupil a tak zde zřízena německá mateřská školka.

Německým rolníkům v sousedních obcích po roční okupací počalo v hlavách pozdě svítat. Jelo několik loučských do "staré říše". Vrátili se zle zklamáni. "Nemají tam zemědělci nikoho k práci. Mladí všichni v unifor­mách." Mechanizace byla tehdy na výši jako u nás. Mnoho bylo nuceno nastoupit s koňmi do války aj. věci, které jsme jim ani věřit nechtěli o spo­kojenosti v Říši. ("Maul halten und weiter dienem", držet hubu a dále sloužit bylo případným heslem diktatury.)

K tomu jedna skutečná událost na dosvědčení. Starší Němec Urbaschek ze Schröffelsdorfu (Nová Dědina) k výzvě zvýšit dodávky cukrovky dovo­lil si odpovědět cukrovarské společnosti v Breslau, že dodá tolik, kolik mu vyroste. Za troufalou odpověď potrestán účastí na pořadovém cvičení v mládežnickém táboře u Uničova - (Mährisch Neustadt.)

Mnozí pozdě vzpomínali svobodných projevů v bývalé ČSR. Velké po­kuty byly za nedodržování předpisů. Obchodník s ovocem F. B. za neo­značení druhu ovoce 22 RM pokuty. Za týrání zvířat a jiné taktéž. Pro lidi ve věznicích to však neplatilo. Pokuty za ovoce byly jen zpočátku okupace. Zanedlouho se odváželo do staré říše bez označení druhu vše, co se jen od­vézt dalo. To již byly veškeré velkoněmecké sily v pohybu na dobytí světa.

Nálada lidu počátkem roku 1940, vzdor národnostnímu útlaku, lhaní v novinách a rozhlase, byla u valné většiny občanů z hloubi duše vzpurná, navenek opatrná.

Záležitostí znovu nepochopitelnou byla tříměsíční válka SSSR s Finskem. Co to bylo různých dohadů a kritiky tehdejší politiky. Poslech zahraničního rozhlasu, hlavně z Francie a Anglie, byl potajmu rozšiřován. Byly vysoké tresty při zjištění poslechu. Víra v porážku nacismu a znovu­nabytí svobody byla všeobecná a pevná. Byla-li někým vyslovena možnost opaku, byla ihned připojena pomyslná hrůza, co by potom následovalo.

Na zimní pomoc (Winterhilfe) byly sbírky každý měsíc. Často oberleh­rer Klein v černé uniformě SS stál v neděli před vchodem na hřbitov s po­kladničkou a žádal příspěvek. Proti sbírkám nebylo zásadního odporu pro zlikvidování žebroty na vesnici.

Zima toho roku byla tuhá a dlouhá. Od půli prosince 1939 do půli břez­na 1940 velmi často až -28°C s množstvím sněhu a závějí.

Od února 1940 byl u nás německým komisařem Maitner z Hradečné. Byl sice "nacionál" (na dokladech), ale jinak člověk, u něhož pojem cti a citu k ostatním byl samozřejmostí. "Však zde dlouho nebude", je po­známka v zápise.

Surovost sudetských četníků, zvlášť strážmistra Spanbauera, vrátivších se z polské války (byli zde celkem tři v úřadovně ve staré škole), se proje­vila v případě rolníka R.W. při nehodě jeho povozu s autobusem. Při vý­slechu byl zbit a vyhozen za dveře. Při jeho prudké povaze učinil poznám­ku o nelidskosti, nato byl znovu uchopen, vtažen zpět a znovu bit. Když se vypotácel, byl sledován říšským četníkem až domů. Tento se surovosti nez­účastnil a volal pro lékaře. Lékař ze strachu trestný čin neudal. Vzbuzování strachu bylo vítaným pomocníkem nacistické diktatury.

15. březen, označený v tehdejších kalendářích jako památný den "Češi pod ochranou Velkoněmecké říše 1939", byl u nás dnem sbírky na čestný dar Hitlerovi. Oberlehrer Klein první věnoval 50 RM, ostatní podle pocitu strachu od 1 do 10 RM. Celkem vybráno 800 RM. Dar byl použit na stav­bu nové válečné lodi Graf Spee, kterou před třemi měsíci Angličané poto­pili. To byly dosud ojedinělé válečné nepříjemnosti jimi činěné Němcům od vypovězení války v minulém roce. Tehdy jsme se přesvědčili o mali­chernosti našich nadějí v jejich pomoc v roce 1938.

O velikonocích z neděle na pondělí byla u nás znovu pozorována velká polární záře, což bylo "jako vždy v mimořádných dobách" považováno za nedobré znamení.

.,Osvoboditel" Němců K. Henlein přijel 20. dubna krotit Němce v seve­romoravských městech. Poznali, jak byli oklamáni, "že prý oni chtěli jen autonomii a ne spojení na život a na smrt s Říší"'. V Šumperku jich bylo několik pozavíráno. Přijel krotit i do Uničova. Ale to již nebyl rok 1938, kdy byl s hurónským křikem a slávou vítán. Schůze byla jen pro vybrané a věrné. Německé vesnice již nenavštěvoval.

Oberlehrer Klein potřeboval nový dřevník ve škole. Za tím účelem byl vybrakován sokolský stadion, pódium pro hudbu vytrháno, až bylo zle po­hledět. Skutečnou vizitkou jejich činnosti bylo vymalování několika háko­vých křížů na torzu stadionu.

Sbírky na německý Červený kříž konány s velkou neochotou. Proto vy­bubnováno, že každý má s darem přijít na poštu. Poprvé ze strachu tam lidé ještě něco donesli, ale podruhé již velmi málo. A tak, by naši mocipá­ni nahoře obstáli, byli nuceni v černých uniformách se znakem smrtihlava chytat zase lidi u kostela a strašit je po domech.

Odvody mužů konány každoročně a bylo nám stále záhadou, co je tím sledováno.

Naprosto jsme byli zklamáni ve víře v nepřemožitelnost Anglie a Francie s Maginotovou linií, tehdejší superpevností. Po bleskovém obsa­zení Dánska, Norska, pádu Holandska, Belgie a po úplné kapitulaci Francie naše pevná důvěra v brzké vymanění ze spárů nacismu klesla na hod mrazu.

Když od 25. června 1940 všechny zvony v celém Reichu, samozřejmě I u nás, po celý týden v polední hodinu byly nuceny zvoněním hlásit slávu o nepřemožitelnosti německých zbraní, bylo u nás velmi trudno.

Itálie se připojila k vítězným armádám německým. Francie s Anglií zle pykaly za zradu v roce 1938. Vojska SSSR přes smlouvu s Německem jistě v nevelké víře v její dodržení obsadila v červenci Besarábii, později Litvu, Lotyšsko a Estonsko. To jsme již začali odhadovat záměry, nedávno nám ještě nepochopitelné. Na podzim vzali Němci "pod ochranu" Rumunsko.

Konec roku 1940 byl ve znamení nejurputnějších náletů na Anglii, čás­tečných úspěchů Angličanů v Africe a Řeků nad Italy v Albánii. Politice Němců a SSSR jsme již nevěřili. Oficiálně se nacisté chlubili přátelstvím SSSR, ale důstojníci a vojáci na vesnicích tvrdili, že teď půjdou na Rusy. Byli jsme právem zvědavi.

Německá armáda po zdolání Francie se v jádru nenápadně posunovala hlavně do Sudet a středního Německa. I k nám přijeli ubytovatelé. Chtěli světnice s lůžky a peřinami atd. Vidouce nevlídné tváře a neochotu, na druhý den odjeli. S Čechy prý nechtějí bydlet. To jsme si oddychli.

Němci v sousedních obcích je zpočátku pod dojmem velkých vítězství vítali s láskou, která brzy vyprchala, počaly hádky a rvačky. Sudeťáci dáva­li vinu Říšským, že prý jim slibovali blahobyt, jaký mají v Říši. Říšští na to sudeťákům, že jim věřili, jak se mají v ČSR zle, a zatím vidí, že se jim tam zle nevedlo, ale naopak, že se měli líp než oni v Reichu. Němečtí sedláci žehrali: "Vyjíst nás přišli, v Reichu se bojí náletů, zničí nás úplně" atd. Rvačky vojáků s civily byly na denním pořádku. Ve skutečnosti počalo uvnitř Říše soustřeďování k novému vojenskému přepadení.

Následkem velké a dlouhé zimy byl rok 1940 neúrodný. Ozimy vymrzly, byl proto nedostatek slámy. Počasí bylo po celý rok studené a deštivé. Výnos ozimů a ječmene 12-16 q, ovsa, který vzdoroval nejlépe studenému počasí, byl kolem 25 q z ha. Protože vymrzly jetele, částečně i vojtěšky, byla bída o krmivo. Semena směsek byla těžko k dostání. O žních bylo deš­tivo tak, že nebylo pamětníka svozu tak vlhkého obilí do stodol. Brambory napolovic shnily v zemi. Namrzlé stromy hynuly. Hlas lidu zněl: "Bůh trestá Hitlera za vychloubačné řeči o krásných úrodách za jeho režimu". Pro nízké ceny prasat 90-100 feniků za 1 kg živé váhy a pro nedostatek brambor a obilnin počalo velké omezování chovu a tak řezníci ke konci roku nedostali některý týden žádný příděl k poražení. Tehdy se poráželo v jatkách na vesnici.

V roce 1940 bylo nutno odevzdat pro vojsko z každé oseté měřice ovsa 120 kg, sena 40 kg, slámy 30 kg. Na dodávku ostatního obilí nebyl činěn zvláštní nátlak, ač bauernführer dobře sledoval, jaké množství kdo zatím dobrovolně dodal. V Protektorátě byla situace horší. Župa Sudetenland byla zatím chráněna.

Gestapo zahájilo činnost. Na Štědrý den musel ihned opustit faru a od­stěhovat se do Protektorátu český farář Pospíšil z Hradečné na udání hra­dečanských. Odsun pracovníků všech profesí do Německa se stále zvyšo­val: podmínky tam byly zpočátku dobré, později se stále víc zhoršovaly.

Náš oberlehrer Klein lákal děti do Hitlerjugend. Slibováním obuvi, šat­stva atd., ale dětí se nedaly. K 1. září se přihlásilo jedno dítě do německé školy. Byly proto nařízením nuceny k docházce děti české: O. Ošťádala, F Brachtla, J. Smrčka, J. Kumpy, J. Brachtla aj. Otcové jejích jeli protes­tovat do Opavy, byli ale odmítnuti s poukazem: "Jestli se vám tu nelibí, vy­stěhujte se".

Před svátky, před a po prázdninách býval "apel" před školou. Německý inspektor Nagler se zajímal o děti, co čtou a jak zpívají. Oslovil je třikrát ..Sieg heil!", samozřejmě musely opakovat. Mohou prý zůstat dobrými Če­chy, i když se budou pilně učit německy. Školní česká knihovna byla zničena. Knihy byly vyhozeny na chodbu, něco děti rozebraly, ostatní páleny v kamnech.

Nastal v dějinách důležitý rok 1941. K paktu Německo-Itálie-Japonsko se připojilo Maďarsko, Bulharsko a Slovensko. Když Jugoslávie odmítla též vstoupit, byla 6. dubna přepadena a "bleskově", jak to nazývali nacisté, po 14 dnech obsazena. 19. dubna vztyčena říšská vlajka na Olympu, 26. dubna na Thermopylách a obsazeno hlavní město Řecka Athény. 2. května válečné tažení na Balkáně skončeno. Spojené státy americké sice válku "Ose" vypověděly, ale zatím se jí mnoho nezúčastnily.

22. června 1941 v noci počala nejstrašnější a nejurputnější válka dějin ­Německa a SSSR. Očekávané přece jen překvapilo, zvlášť rozumné Němce. Kde byly řeči jako: "Rusové jsou naši spojenci, hlad nikdy nebude, nikdy nebude fronta na dvě strany". Ukrajinští zajatci z polské války do­stali svobodu, aby utvořili legie proti SSSR.

30. června 1941 nařízeno znovu spojení Národní záložny s břeveneckou Raiffeisenkou. Přijel zase ing. Dostal a okresní vůdce sedláků Kühnel z Brníčka u Uničova. Napřed slušně vyzvali ředitelstvo k odchodu ze zálo­ženské místnosti. Po delší poradě nabízeli výhody spojení: v představen­stu 2 členy za Národní záložnu, oni 3 členy. Oni předsedu, my místo­předsedu. V dozorčí radě oni 4 členy, my 2. My měli tehdy desetkrát více vkladů než oni. Však hlásal Henlein při volbách v roce 1939: Spravedlnost všem! Na námitky nepoměrného zastoupení bylo nám řečeno, až prý uká­žeme, že jsme loajální občané, potom nám budou věřit, ale zatím prý to nejde. Přišlo k hlasování. Ing. Dostal diplomaticky dal hlasovat, kdo je proti spojení šumvaldské záložny s břeveneckou. Myslel, jak to bývá zvy­kem, že nikdo nezvedne ruku, Než tentokrát se zmýlil. Velká většina ruku zvedla. A tak dal hlasovat, kdo je pro spojení. Ani jedna ruka nešla nahoru. Křičel milý ing. Dostal: "Zapsat, zapsat, kdo byl proti." Přítomní vola­li: "Všichni proti!" I počal vyhrožovat, ale většina šumvaldských odešla ih­ned, ostatní po chvíli, jakmile měli dost jeho krasomluvy. Potom ještě řeč­nil německy a radil břeveneckým k odvaze. Osudu ale Národní záložna ne­ušla. Nařízeno spojení od "Regierungsratu" (vládního prezidenta) z Opavy a koncem roku 1941 odstěhovali břevenečtí na saních zařízení záložny na horní konec, do bývalého hostince u Kadleců č. 142. Svolali sice likvidační valnou hromadu, ale nikdo se nedostavil. Zvolili formálně 3 šumvaldské členy do dozorčí rady, ale nikdy je do schůze nevolali. Tak skončila histo­rie prvního svépomocného peněžního ústavu v Šumvaldě.

Počasí v roce 1941 bylo podobné minulému roku. Po tuhé zimě s velký­mi mrazy půda hluboko ztuhla. Úroda byla poněkud lepší roku minulého, ale počasí bylo chladné a vlhké po celý rok. Následkem hlubokého pro­mrznutí půdy a stáří zřítila se o čtvrté hodině ráno 1. března chalupa Jany Příkopové č. 175. Štěstí, že praskotem se obyvatelé probudili, a tak si za­chránili životy.

Odvážná česká kultura za okupace.

Místní mládeží sehraná opereta "Kukačka"; dne 15. a 16. března byla vždy úplně vyprodána. Nadšení mládeže bylo úspěšné. Při hudbě vypomá­hal německý komisař Maitner. Oberlehrer Klein se naň velmi zlobil. M. se pohádal s Kleinem, který byl proti opakování hry. Ale hrálo se! Potřetí již ale nepovolili, ač by bylo zase vyprodáno.

Pro neshody mezi vedením na obci byl počátkem roku 1942, zdá se úmyslně, odvolán tajemník Honer, aby nastoupil vojenskou službu. Nikdo jej nepostrádal.

Že při strašné zimě 1941-42 mnoho německých vojáků zmrzlo a utrpě­lo těžké omrzliny, byla provedena v lednu sbírka kožichů, prádla a lyží. Kdo měl velký strach, něco potichu večer na sbírku donesl. Mnoho toho nebylo.

Při odvodech osmnáctiletých již Čechům nevyhrožovali, naopak pěkně je přemlouvali, aby se dali naverbovat do armády. Kolik by to bylo přibylo jmen v kapli padlých, nebýt obav nacistů z účasti českých chlapců na fron­tě. Nebyli pro ně spolehliví. Staré přísloví "Každé zlo je k něčemu dobré" se tehdy uplatnilo. Za zlo okupace byly uchovány mladé životy!

Honičky za uprchlými zajatci byly stále častější. Byli jsme svědky záta­rasů na silnicích, celonočních hlídek, zvlášť za útěku francouzského ge­nerála Girrauda, který po zdařilém útěku dělal v Africe nacistům těžkou hlavu.

Hrozný byl osud Poláků. Poměr Poláků s Němkou byl zle trestán, často i oběšením. Případ ve Velké Šťáhli, oběšeni za účasti Poláků z celého oko­Ií, byl hrůzným dokladem nacistické zběsilosti.

Po červnovém atentátu na Heydricha v Praze i u nás zesílily hlídky po silnici i za humny. Do Protektorátu jezdila auta s policii i ze Sudet. Popravovalo se tam denně, jak hlásil rozhlas i protektorátní noviny.

U nás se v té době připravoval teror politicko-hospodářský. Přicházely zprávy z českého Zábřežska, Opavska aj., že nacisté zabírají příděly půdy z. pozemkových reforem z dob 1. republiky, dokonce i domky postavené na bývalé panské půdě. Ve smíšených (národnostně) obcích se tak skutečně stalo.

U nás bylo tehdy podezřelé, že ve dvoře zakoupili na jaře nový velký traktor s pluhem. Měli dosud jen kolem 100 ha půdy, které bývalý nájemce Vepřík obdělal koňskými potahy. Němci nás ujišťovali, že na nic podobné­ho u nás nepomýšlejí. Někteří jim věřili a pilně orali k podzimnímu setí. Někteří nevěřili a půdu nepřipravovali.

Dobře udělali ti nevěřící: 15. září 1942 časně zrána chodil šafář M. s oběžníkem po majitelích polí v Rybníce a na Panském, že se mají dosta­vit k jedné hodině odpoledne ke škole. To již počal shon. Lidé uklízeli z přídělových polí jako před ohněm brambory, řepu, zeleninu, sušenou píci atd. Kdo měl malou výměru, stačil odvést. Kdo měl více měřic, to již bylo horší.

O jedné hodině se dostavili pozvaní ke škole. Zde okresní vůdce sedláků Kühnel z Brníčka přečetl napřed německy, potom česky listinu, že veškerá půda z pozemkové reformy z r. 1924 a 1925 se zabavuje pro "Německou osidlovací společnost" a nikdo nesmí již na pole vstoupit. Každý dosavad­ní majitel se musel podepsat v kanceláři ve dvoře, že obdržel německy psa­nou vyvlastňovací listinu. Zároveň bylo milostivě povoleno, že brambory a zelenina může být sklizena týž den jen do páté hodiny odpoledne. Cukrovka, krmná řepa, jetele a vojtěšky se nesměly vůbec sklízet. Četníci měli nařízeno dohlížet, jak se plní nařízení. Toho přece nikdo nečekal. Započala ještě horší honička než dopoledne. Všechny povozy s kravkami I koňmi byly v pohotovosti k pomoci.

Byla to podívaná, každý hleděl sklidit, co se dalo. Se škodolibým úsmě­vem pozorovali tento shon na místě "kreis i ortsbauernfiühreři" (okresní a místní vedoucí sedláků). Jestlipak si na to vzpomněli, když počátkem května 1945 potajmu, pro ně v mnohem horším shonu, ujížděli v noci před postupující Rudou armádou?

Brambory zhruba vyorány, krmná řepa potichu, opatrně, jak to jen šlo, trhána a všemi směry k vesnici vše odváženo. Zloději na svém!!! Tři četní­ci na Panské a Rybník nestačili. Ale jak neuvěřitelně brzy utekla doba do páté hodiny odpoledne! Přesně (po německu) o páté vyhnali četníci z polí povozy s potahy i lidmi. Kdo měl řepu naloženou a nestačil nějakým smě­rem ujet, musel s ní do dvora a tam ji ještě pěkně složit.

Mezitím ale se státní komise ve dvoře nepohodla s komisařem Maitnerem. Chtěl on snad, jak se něco proneslo, by úroda byla majitelům polí ponechána. Jistě se to neví, ale bylo tam slyšet velkou hádku. Důsledek její byl, že bylo uděleno milostivé svolení, že majitelé mohou ješ­tě po celý příští den sklízet brambory a zeleninu. Ostatní zakázáno.

Mnozí malozemědělci na jaře bídně a draho sehnali semeno krmné řepy a jetele, které v obchodech nebylo k dostání, a nakonec místo nich sklízeli noví páni Franci. Bylo velké proklínání i pláč, nakonec zase pevná víra a útěcha, že to nebude na dlouho.

K zapůjčení neb vrácení peněz zaplacených knížeti Lichtenštejnovi se komise nechtěla znát. To prý si mají vymoci majitelé polí na těch, jimž to zaplatili.

Německá osidlovací společnost DAG v Šumperku v říjnu oznámila: Kdo sklidí na Panském dvakrát tolik cukrovky, jak měl zaseto na teď zaba­veném, ten že může pro sebe sklidit zabavenou plochu své cukrovky. Mnozí tak učinit nemohli a novým pánům nebylo hanba jejich roztroušené dílky zvlášť nechat sklidit ve svůj prospěch.

Hraniční kameny byly vytrhány, ozimy zasety, ale všichni přídělci pevně věřili, že oni, tj. Němci, sklízet nebudou. Tak pevná byla tehdy víra ve vrá­cení všech záležitostí zpět do rukou svých. "Kdož ví", byla tehdejší po­známka k tomuto zápisu a skutečně ještě dvě sklizně brali okupanti za stá­le horších hospodářsko-politických poměrů, jak bude dále uvedeno. Maitner odvolán.

Na statku č. 4, majitel Fr. Meloun z Troubelic, byl nájemcem bývalý ma­jitel A. Honig. 21. září 1939 byl statek zabaven německou správou "věrné ruky" (Treuhandverwaltung) a přidělen Leo a Elfriedě Kauarovým z Moravské Libiny. Nájemce vystěhován do Troubelic.

V roce 1941 ihned po žních zabrán Německou osidlovací společností zbytkový statek, jinak u nás povždy "dvůr" zvaný, který byl a je význačným barometrem dění v obci. Nájemci F. a J. Vepříkovi při okamžitém vystěho­vání mohli s sebou vzít jedině bytové zařízení. Početný živý i mrtvý inven­tář sice pro jméno sepsán, ale o náhradě nebylo zmínky.

Chmurný podzim pro přídělce v Rybníce a na Panském v roce 1942 po­čal být chmurným i pro Hitlera. V Africe se "Osa" otočila od Egypta zpět až do Tripolska a osud 360 tisícové armády u Stalingradu završil obavy všech nacistů. Počal proto nejhorší teror, by bylo uchováno zdání stále vel­ké síly.

Rodiče uprchlých mladíků za hranice (od nás Smazalovi č.102) byli od­vlečeni do koncentračního tábora Svatobořic u Kyjova. V létě se objevily v blízkých, tehdy Němci osídlených horách, plakáty: Češi musí ze Sudet ven aj.

Ruští zajatci v táboře u nádraží v Troubelicích s namalovanými písmeny SU (Sowiet Union) na zádech kabátu trpěli hladem a bitím tak, jak si to nadlidé představovali s podlidmi. Hlávka zelí, potajmu sebraná při skládá­ní do vagónů, byla pro ně pochoutkou. Běda, byl-li někdo přistižen při po­dání jim chleba aj. Na strašné řvaní a týrání ze strany dozorců nelze zapo­menout.

Pokuty z oné doby: za bedničku s máslem posílanou do Protektorátu a četníky na poště otevřenou 220 RM (2200 K), za tabulku čokolády po­tajmu přenášenou přes hranice za Uničovem 30 RM, za jízdu po nespráv­né straně silnice na kole 60 RM, za chybějící zvonek 10 RM, za špatnou brzdu 25 RM atd.

Do konce roku 1942 mohl každý držitel zabít prase neomezené váhy. Jen po odečtení 40 kg mrtvé váhy na 1 osobu byla přebytečná váha přepo­čtena k tíži příštího roku. Lidé, ve víře, "že to brzy skončí", si z toho nic ne­dělali. Ale počátek roku 1943 znamenal pro ty, kde byl malý počet příslušnídomácnosti, rozčarování, protože mohli zabít jen malé prasátko. To byl poprask! Lidé v důvěře, že tajemník Honner to nějak zařídí, nosili mu vše možné. Ten byl ale náhle (na udání) povolán na vojnu, příděl snížen na 12 kg mrtvé váhy na osobu a ostatní byl vlastník prasete povinen zavézt ještě do Uničova. To byl Honner proklínán! Později toto ostří otupělo dle toho, jak kdo uměl podplatit příslušné činitele. Mnozí na to jistě dobře pa­matují.

Řemesla a živnosti nutné pro zemědělství a zásobování se udržely. Ale stolaři, krejčí, obuvníci, holiči aj. přidělováni k německým mistrům mimo obce. Dělníci všech oborů posíláni stále ve větším počtu do Německa.

Sportovní činnost - kopaná - prováděna na Dolních lukách a na polo­zničeném sokolském stadiónu. Za velké účasti domácích i přespolních až od Šumperka, Zábřehu, Rudy na Moravě konána vzájemná utkání. Divadla a taneční zábavy zakázány.

V té době bylo třeba ukázat sílu, aby vznikl strach. Projevilo se to nápo­rem na zemědělce, který počal 17. února 1943. Toho dne zrána strhl se po­plach po vesnici: "Zabírají grunty!" Přijely tři skupiny nacistů. Jedna zapo­čala u M. Wiedermana č. 89, druhá u J. Krestýna č. 98 (Solovský) a třetí u V. Hejného č. 30. Týž den stačili zabrat ještě usedlosti V. Ungra 135, Jos. Straku 185, J. Petříka 168, F. Axmana 90, B. Hönigschmieda 92, F. Lachnita 104 (Pešat) a A. Sonntága 152. U všech zapsán živý i mrtvý in­ventář, zakázáno volné disponování s majetkem a usazen v Šumvaldě správce nad zabranými statky - ihned nazvaný dráb.

Zabírání statků zdůvodněno až večer v hostinci - prý pro malé dodávky. Bylo to nepravdivé. Všeobecný úsudek zněl: nacisté chtějí nahlédnout jak do malého, tak i do středního a velkého hospodářství, kolik mohou vynést - a pomalu počítat s plánovaným stěhováním Čechů. Vždyť nedalecí Němci-horáci se nemohli dočkat, až přijdou dolů, jak jim slibováno na schůzích i plakátech. Obilí od zabraných mimo dávek pro lidskou výživu odvezeno. Pro drůbež a dobytek nic nepočítáno.

V tomto napjatém ovzduší byli 26. února o 4 hodině ráno odvezeni do koncentračního tábora k vyhlazení židovští manželé Hekschovi, toho času bytem na č. 105. Po čtyři léta byli u nás jako za větrem, ale i na ně došlo, jako na miliony jejich souvěrců. "Nejsme teď na řadě my?", znělo často mezi námi.

V únoru 1943 na místo komisaře Maitnera přišel k nám Kunnert. Maitner chránil přídělce v minulém roce, měl za to zle od bauernführera Schenka. V zimě se zúčastnil rodinné oslavy v horním mlýně. Na udání přijel landrát a zakázal mu jakýkoliv styk s Čechy. Předseda nacistické par­taje poštmistr Renner se přičinil, aby Maitner byl povolán do armády. Uničovský starosta Kunnert byl blízkým přítelem Henleina. Tak jsme měli nad sebou vybranou společnost.

Řeč komisaře Kunnerta a bauernführera Schenka 13. března u Blaháků byla řečí největšího vraha národa K. H. Franka. Samé výhrůžky a výstrahy. Prý jsme měli radost ze Stalingradu, to prý se již nikdy nebude opakovat. Když zajdou oni, tak i my s nimi atd. Přes hodinu trvalo ujišťování o jejich síle a nebojácnosti.

1. května přijeli první Tyroláci k prohlídce zabraných gruntů. Bez vědo­mí majitelů si usedlosti prohlédli a ve dvoře podepsali přejímací listinu. Na druhý den přijeli znovu a dali se u "svého" gruntu fotografovat.

To již byli zabraní majitelé přesvědčeni, že se budou brzy stěhovat.

U Hänigschmiedů se mezi sebou pohádalo více zájemců (pro pěkný obytný dům). Přesto, že měli zakázáno s našimi mluvit, přece po straně ně­jaká domluva byla. Oni, že prý byli několik let v lágru, že optovali z jižních Tyrol a teď jsou jim přidělovány statky židů. Brzy, že se přistěhují.

Týž den dostal Jan Brachtl č. 245 výpověď z usedlosti tzv. "myslivny", z přídělů z r. 1925, a do 24 hodin se musel vystěhovat. Nedávno před tím na schůzi nás nacisté strašili, jak se máme varovat bolševismu, že kdyby nás ovládli, tak nás budou stěhovat. Na V. Ungra měli zvlášť spadeno. Musel do dvora odvést kobylu s hříbětem i krávy a zastájili mu do chléva k ošetřování jalovice, aby neměl mléka pro několik dětí. Ze zabraných stat­ků museli vlastníci káčat zanést po šesti do dvora jako za dob roboty. Co bylo tehdy pláče, proklínání a různých dohadů o budoucnosti. A to byl teprve počátek osidlovací akce.

20. května 1943 přijeli uničovští Němci zabavovat byty pro vystěhovalce z Německa. Každou volnou místnost v obci označili "pro poškozené bom­bardováním". 7. června vystěhovalci přijeli v počtu přes 100 osob, žen, dětí, starců. U Blaháků na sále je přivítal komisař Kunnert. Dost rozumně je upozornil, že u nás není město, ani hotely, aby si nečinili velikých nároků. Zajisté pověst o jejich náročnosti přiměla komisaře k upozornění.

Však již druhý den ukázaly některé lidově nazývané "bombeschädigtky" svoji skromnost. U P. jim dali na stůl chléb s mlékem. Ihned si šly stěžovat na obecní úřad na špatnou obsluhu a že jsou tam malá okna. U H. zase, že jsou moc velká okna. Chléb a mléko že je pro ně jídlo ponižující, ony že JSou zvyklé na lepší. Že na těchto usedlostech (zabraných) byl správcem "dráb", tento se na ně zle osopil, že pohrdnout chlebem a mlékem je sabo­táž a že je pošle zpět do Reichu. Oni se totiž Němci mezi sebou rádi ne­měli. Říšští svalovali vinu na Sudetské a zase naopak, že vznikla válka.

Již druhý den jich přišlo několik na obecní úřad, že chtějí zpět do Říše. Vystěhovalky se prý špatně vyspaly, jsou od slamníků otlačené atd. Mnohé ale byly rozumné a nečinily si velkých nároků, uznávaly, že je u nás pěkný kraj a bezpečněji než v Reichu.

Dle jejich vyprávění prožily tyto rodiny hotové peklo. Někteří přišli (starci) s opálenými vlasy a jinými příznaky od bombardování.

Politicky byli dvojích názorů. Jedni věřili, že to Německo zaručeně vy­hraje, druzí, zvláště ženy, chtěli mír i za cenu kapitulace.

15. června přijela tři auta asi s 15 osobami znovu prohlížet zabrané grunty. Z těch, co přišli minule, si to někteří rozmysleli a po informaci od zabraných majitelů ztratili zájem. Proto osidlovací společnost hledala nové zájemce. Lze si představit, jaká byla nálada k práci a jaké to bylo ner­vové napětí. Jedni očekávali, kdy je vyženou - druzí, kdy budou zabráni.

Týž čas uzavřena živnost řeznická F. Honiga č. 83, předtím F. Hejného č. 94 a jiných živnostníků.

28. června časně zrána znova rozruch po obci. Němci vozili nábytek ­mnohdy červotočivé harampádí - z nádraží do dvora. Dráb obcházeje za­brané se ironicky ptal "Was ist neues?" a u rychty vyčkával povozy. Ještě dopoledne si z lidí utahoval, že prý Tyroláci přijeli na práci do dvora. Ale v poledne přišel oznámit Axmanům č. 90, Wiedermanům 89 a Sonntágům na bývalém mlýně, že se musí zítřejšího dne, 29. června, vystěhovat. Že toto předvídali, stěhovali již předtím za noci okolo humen k známým do­sud nezabraným, co se dalo odvézt - nábytek, šatstvo, dřevo, uhlí atd. Též se u nich ubytovali. To vše ale nestačilo.

30. června přijela ze Šumperka komise složená z členů gestapa (tajná státní policie), pracovního úřadu, osidlovací společnosti a správce Nitsche z Loučky a nařídila: Mladí majitelé statků, včera vyhnaní, se musí ihned vystěhovat s rodinou z obce - buď do Reichu, Protektorátu neb na jiný okres v Sudetenlandě. Ve vlastním okrese zůstat nesmí. Výměnkáři mohou jít s nimi, nebo se přestěhují do tehdejšího chudobince (hrobárna - u dvo­ra). Čeleď zůstane na místě, často to byli členové rodiny.

Nedá se vylíčit nastalé zděšení u těchto a ostatních obyvatel obce. To bylo ve středu v 16 hodin a příští den již měli postižení hlásit na "arbeit­samtu" (pracovním úřadě) ve Šternberku, kam se rozhodli vystěhovat. Co teď? Mladí rolníci se týž den štvali na kolech hledat umístění. Axman do Rudy, kde mu bratranec slíbil zaměstnání, J. Wiederman do Žerotína a Sonntág do Moravičan.

Příští den, když přišli na "arbeitsamt", byli překvapeni jednak tím, že tam již seděl správce Nitsche (zvaný běs), od něhož nebylo lze čekati nic dobrého (ač tehdy byl úplně bez řeči), a zase naopak, jak jednal správce úřadu Dr. Kleiner. Tento snad ze soucitu i z obav z budoucna odsoudil uči­něné násilné jednání (vždyť ještě nevědí, zda válku vyhrají), povolil Axmanovi a Sonntágovi vystěhování tam, kde si je sehnali. Axman zůstal později v Šumvaldě a J. Wiedermanovi zaopatřil zaměstnání a byt ve Šternberku (na vlastním okrese).

Než co se nestalo! Starosta Německé Rudy dal Axmanovi vědět, že si nepřeje Čecha v obci. Ten jel příští den znovu do Šternberka. Správce Dr. Kleiner jej ujišťoval, že starosta musí svolit, ale nakonec uznal, že by mohl škodit jemu i příbuznému, a zaopatřil mu zaměstnání i byt (na pile) též ve Šternberku.

Smutná byla tehdy oslava cyrilometodějská v neděli 4. července (svátek 5. 7. byl zrušen). Při naplněném kostele při zpěvu "...dědictví otců zacho­vej nám Pane" nebylo oka suchého. Taková byla nálada v obci přede žněmi 1943.

Tyroláci dle jejich vyprávění byli na tom tak jako naši, kteří jim byli nu­ceni udělat místo. Od roku 1918 byli připojeni k Itálii a jako Němci proná­sledováni zase Italy. Nedávnou smlouvou Hitlera s Mussolinim dostali možnost optovat pro Německo. Němci jich zase upotřebili k poněmčeni českých obcí v Sudetech. Někteří věřili, že po válce odjedou zase do svých Tyrol, že to bude zase bývalé Rakousko. Říkali, že oni byli v téže situaci, jako jsou nyní naši zabraní a že vědí, jaké to bylo, když sami byli pronásle­dováni Italy. Pozdější čas ale ukázal, že někteří zapomněli.

V červenci bylo zemědělcům odebráno 13 koní do války, mimo první dávku v září 1939, kdy vzali 40 koní s ohledy na plemennou knihu. Teď již ohled nebrali. U odvodu brali bezohledně jak Čechům, tak Němcům. I ko­byla od hříběte byla dobrá.

V srpnu byl zabaven statek D. Šenka 72, hostinec a obchod J. Krestýna 142 a rodinný domek J. Šenka 250 pro příslušnost majitelů k Protektorátu.

27. srpna 1943 pokračováno s osidlovací akcí. Pro změnu napřed zabrány 4 grunty v Troubelicích. V sobotu 28. srpna brzy zrána přijely do obce tři komise. První zahájila zabírání na horním konci u M. Kouřila 190, dru­há uprostřed u F. Pospíšila a třetí u F. Konečného 106. Nastalo všeobecné mínění, že bude zabrána celá vesnice. V komisi byli zastoupeni: Brachtl, správce dvora, Schenk, vůdce sedláků z Horní Sukolomi, Nitsche, vrchní správce z Dlouhé Loučky, okresní vůdce sedláků Kühnel z Brníčka, tři pí­sařky a šest jiných.

Jak prohnaně si vedli!

Na horním konci po zabrání hospodářství M. Kouřila jeli dolů po obci a u F. Blažka 43 se dotazovali, kde bydlí u Nevěřilů 32. Blažek byl najisto uklidněn, že k němu již nepřijdou. Co se ale stalo! Od Nevěřilů šli nazpět zabrat statek užaslého Blažka. Zabrali tehdy celkem 9 statků. Mimo uve­dených byli zabráni: J. Šenk č. 65, F. Housírek 66, F. Hejný 99, B. Maixner 10. Ihned v pondělí přijeli Tyroláci s deštníky prohlížet zabrané usedlosti. 7. září vyhnána ze statku rodina Lachnitova č. 104 a 8. září Hönigschmiedova.

Týž den ohlášena velká událost - kapitulace Itálie. 9. září přišli do dvo­ra 4 cizí četníci, snad hlídat stohy a stodoly, neboť na Šumpersku jich ně­kolik shořelo s nevymláceným obilím.

Vjel velký strach do mocipánů u nás. Břevenečtí byli v pohotovosti. Ve dne v noci chodili kolem humen, prý hledat ty paliče, by jim něco podob­ného nenapadlo též u nás.

Na četnickou stanici bylo povoláno 10 rukojmí: R. Plhák 3, J. Brachtl 28, F. Šenk 19, J. Hejný 38, F. Vepřík 49, B. Hnilička 57, L. Kyselý 64, Old. Maitner, obchodník 73, J. Kouřil 86 a F. Smékal 96. Zde jim bylo sdě­leno, že každý ručí za určitou část obce, zvlášť ale za přistěhovalé Tyroláky. Zkrátka, nikde nesmí hořet, jinak že budou stíháni gestapem. Po mnoho dní se hlídkovalo s pomoci jiných na jednotlivých úsecích. Po obci byla samá hlídka - hasičská, četnická, z břeveneckých a rukojmí. Naštěstí u nás nehořelo a poplašení nacisté nemohli zavírat.

20. září se zastřelil na četnické stanici německý vojáček - zběh. Hledal zde maminku z Berlína mezi uprchlíky před bombardováním. Mladičký sy­nek německého lékaře - důstojníka. Četníkům se nechtělo v neděli jet s ním k německým úřadům, proto ho zavřeli do četnické kanceláře. On tam ale vypáčil skříň se zbraněmi a před příchodem četníků se zastřelil. Četnický strážmistr Hornitschek měl proto zle, neboť mocipáni to poklá­dali za ostudu v české obci.

Osudy zabraných: Když si nová vrchnost uráčí, naporoučí a zabraní musí odvádět do dvora a na zámek do Loučky to, co se této zalíbí. V. Unger, držitel 8 slepic, na rozkaz drába musel okamžitě dvě odnést do dvora, další dvě prodat do sběrny a peníze odvést také do dvora. F. Pospíšil musel poslat dvě slepice do Loučky.

Čeledín na kole je vezoucí byl zle vyšetřován, že přivezl jednu uduše­nou. Slepice s kuřaty, husy i s housaty byly častými nucenými dodávkami vrchnosti a ukázkou nového spravedlivého řádu, jak nám byl stále přede­stírán tiskem a rozhlasem.

Prohlídky zabraných usedlostí houfy Tyroláků a jiných Němců byly čas­to prováděny za účasti nové vrchnosti. Přišli na grunt bez optání, bez po­zdravu. Vlezli do světnic, do komor, ofotografovali a aniž by se omluvili, šli zase do dalšího zabraného domu. Kdy přijedou se nastěhovat neřekli, a tak lidé žili v neustálém hrozném vypětí nervů. Po krátkém čase, navnadivše své známé, přijeli znova s nimi a historie se stále opakovala.

27. října byla vyhnána ze statku rodina Krestýnova č. 98 s důvodem již známým. Ráno přišel dráb s nařízením do večera se vystěhovat. Chtěli oni do chalupy po rodičích. K tomu ale museli mít svolení od milostpána vrchního správce Nitsche z Loučky. Dráb hlídal při stěhování, aby neod­vezli více, než bytové zařízení. Nepomohlo nic, že byl rolník J. Krestýn těž­ce nemocen. Však také právě 14 dní po vystěhování zemřel.“

 

Zapomenuté pohraničí. II. část.

 

Zapomenuté pohraničí III. | Českénárodnílisty.cz

 

Zapomenuté pohraničí, IV | Českénárodnílisty.cz

 

 

 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz