Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení před letním státním svátkem

5. 3. 2013

V měsíci červenci budou státní svátky. Každý takový den dává příležitost k úvaze o jeho obsahu. Můžeme si mnohé přečíst, hledat historické souvislosti, nacházet spojitost mezi minulosti a současností., upevňovat základy našeho vlastenectví. Takovou možností, vedle svátku Cyrila a Metoděje je i den upálení M. J. Husa. Právě tento svátek nás vede k zamyšlení o pravdě. Významný je citát M. J. Husa z Výkladu viery z roku 1412:

Protož věrný křesťane! Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, nebť pravda tě vysvobodí.“

V tomto kontextu můžeme hodnotit naše jednání v minulosti a současnosti, posoudit základy, z nichž vycházely a vychází. Pochopíme-li pravdu o sobě a společnosti můžeme posoudit čemu jsme sloužili a sloužíme v dnešním světě, analyzovat zda nepřijímáme bezmyšlenkovitě různá pochybná tvrzení. Myslím si, že právě připomínka slov M. J. Husa je v dnešních podmínkách aktuální. K jeho odkazu bychom se měli vracet, stejně jako naši předchůdci. Například František Pátek napsal ve Žďárském obzoru dne 1. července 1903 tento verš:

Co velkého kdy vzešlo v lidstva valném davu, je z duší trpitelů, mučedníkův./ Krev svatozář je rudá, jež jich krášlí hlavu,/jež stlumí na konec křik závistníkův a obrům myšlenky dá nesmrtelnou slávu…/ Tak zvítěziľ s i Ty, náš velký Jene!/ Když plamen sžěh tvé tělo umučené, / Tvé myšlenky, jak fenix vznešený, se vznesly výš, nad rudé plameny,/ by obrodily svět, jhem sevřený!“

 

Před časem jsem četl stať spisovatele Karla Čapka z roku 1938 pod názvem Motlitba za pravdu. Byla podnětná. Sice už dávno zanikly doby, kdy se valívaly pluky Božích bojovníků, kdy palcáty neoblomných, silných husitů drtívaly vše, co páchlo nakažlivou cizotou, kdy za pravdu a svobodu národa na bojištích 2. světové války a v německých koncentračních táborech umírali tisíce vlastenců, ale doba nutí k této minulosti se vracet a hledat pravdu o příčinách konfliktů i o hrdinství našich vlastenců a spojenců. Bohužel, ke škodě naši vlastní, toto zamyšlení často nevnímáme či dokonce odmítáme a pak se divíme kam že to kráčíme. Někdy se mně zdá, že se mnohé opakuje a my tomuto návratu vědomě či nevědomě přispíváme. Ve stati List z českých dějin František Pátek o období po Bílé hoře mj. uvedl:

V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký; v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. – Čas krutý byl to pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co zkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožecké od nepřátelů litých, zvláště od kněží jezovitských, do ohně metáno zhoubného. Tak Parnas český spustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“

 

Citace je., z mnoha pohledů, aktuální. Nedávno jsem nahlédl do knihy „Úloha Čechů v dějinách“ od pro mně neznámého autora pana Podivena. Z některých myšlenek se mně dělalo špatně. Nevím zda jsem vše dobře pochopil, ale zdálo se mně, že pisate míní tvrdit, že například feudální středověký útlak lidu, pobělohorská doba byla lepší jak samostatná Československá republika, že národ český je zaostalý, primitivní, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno a nositelé vyšší kultury“. V Německu jsem několikráte byl. Vzdělanosti lidu, umu, schopností, vysoké kultury si vážím. Mnoho cenného přinesli v minulosti i do našich oblastí. Ani partyzáni ve 2. světové válce nebyli proti Německu. Byli proti fašismu, proti všem jeho projevům, proti likvidaci naší samostatnosti, proti padnutí pod vliv fašistických sil, proti likvidaci naši kultury a vzdělanců, proti snahám vystěhovat nás mimo středoevropský a evropský prostor. Dodnes mají historikové a mnozí čtenáři, v paměti slova vůdce Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera, které pronesl na pohřbu protektora Čech a Moravy Heidrycha 9. června 1942. Tehdy mj. řekl:

Jsem pevně rozhodnut nevzdát se nikdy Čech a Moravy, německý národ neustoupí. Nejste-li schopni to pochopit a změnit poměry, pak bude český národ odstraněn z Evropy…Je to mé poslední varování. Jinak buďte ujištěni, sáhnu k nejkrutějším prostředkům. Má rozhodnutí budou uskutečněna i kdybych nepřežil…vedoucí kruhy Německa jsou téhož mínění a budou podle toho jednat…“

V tento stejný den, v podvečer, pak presidentu Protektorátu dr. E. Háchovi a protektorátní vládě sdělil:

Buď se stanou poměry v Čechách a na Moravě pro mne únosné a český lid se změní pod vašim vedením, pane presidente, a pod vaší vládou, pánové, a pak budete moci žít v klidu, zůstat na své hroudě a pracovat ve velké říši, anebo nechápete vážnost situace a nedovedete změnit poměry, pak bude český národ z Evropy vymazán…“

Naši vlastenci si často připomínali jak v dávné minulosti probíhalo postupné poněmčení, pomaďarštění apod. V některých statích jsem četl, že ještě za vlády Karla IV, tedy v době kdy byla dán základ i naší obci Cikháj, existovala na severozápadě od našich hranic dvě slovanská království – Horní a Dolní Lužice, že přinejmenším polovina dnešního Rakouska, které ve středověku patřilo k zemím Koruny české, mluvila slovansky, že i části Bavorska byly v té době ještě obývány Slovany. Kde ty národy jsou? Mohou nám odpovědět i psavci mnou zmíněné knihy? V jedné stati pod názvem „Znát pravdu o minulosti svého národa“ Slávek Popelka v Národním osvobození mj. psal:

Dnes už jen málokdo ví, že jsme spolu se Slovinci, Slováky, Slezany jedním z posledních zbytků kdysi velikého, vyspělého a bohatého národa. To, co se dělo po dlouhá staletí, kdy k nám přicházející cizáci brali náš majetek, půdu, ženy, se v moderní obdobě děje i dnes….Dravé a bezohledné zahraniční firmy, banky i jednotlivci, jejichž hlavím cílem bylo urvat co nejvíc, se vrhli na naši zemi…Výsledek může být pro nás tragický….“

Pisatelé knihy „Úloha Čechů v dějinách“ tento fakt zřejmě neberou v úvahu, ale píší, že v historii jsme se prý zahazovali povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, vymýšleli si fikce o vlastní minulosti. Špatný mají pohled na M. J. Husa, na Jana Žižku a další. Národní obrození, projevy českého vlastenectví jakoby bylo k ničemu, odvedlo nás od velikého kulturního vlivu němectví a vedlo k zaostalosti. Kde je pravda! Tento stav nabádá využít státního svátku upálení M. J. Husa a přemýšlet.

Všem, kteří jsme chodili do školy, učili se, je známo, že Husovo myšlení vyústilo v ostrou kritiku feudálního řádu a jeho nositelů. Pochopili jsme, že jeho myšlení bylo prodchnuto hlubokým citem vlasteneckým. Svou rodnou zemi, její lid, jazyk, vroucně miloval. Byl věrným strážcem mateřčiny, nabádal k čistotě českého jazyka. To je málo? Jde přece o jeho veliký odkaz, stejně jako od jeho následníků a dalších našich buditelů.

Jejich pojetí národa, vlastenectví, v porovnání s některými současnými jevy života, mě vede k úvahám například nad otázkami pravdy a lži v současném světě. Kladu si otázku proč někteří současní činitelé veřejného života mluví o této zemi a ne o naší zemi, o mé zemi, proč míní nejen vracet, ale i prodávat naši půdu a podniky cizím zájemcům? Proč jsou některé podniky pojmenovávány cizími výrazy, proč v našich sdělovacích prostředcích zní stále více písně v cizích jazycích, proč se vytrácí národní kultura a její tradice, proč si mnozí myslí, že vrcholem intelektuální vyspělosti a jakéhosi moderního světa je mluva v cizí řeči? Cožpak nemáme bohatý český jazyk? To už tady bylo!

Jakékoliv ohlupování řadových lidí by mělo být vymazáno z našich slovníků i praktických činností. Všichni milujeme pravdu, toužíme po pravdě. Pravdu vyžadujeme i od našich činitelů. Mnohdy jsme ale zklamáni. Před časem jsem procházel internetem. Čistě náhodou se zastavil na stránce www.kcprymarov.estranky.cz. Zaujal mě zde zveřejněný projev bývalého pana presidenta z prosince 1989. Pozorně jsem ho pročetl a připomenul si slova o pravdě a lásce, tehdy tak silně hlásané. Opakoval jsem si odstavec po odstavci a některé myšlenky si vybral. President například mj. řekl:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda (před listopadem 1989, moje poznámka), že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechny lži… Za svůj třetí úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní… Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami… Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!… Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme. Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme…“

 

Kladu si otázku kde je pravda a láska tolik vykřikovaná tribuny z balkonů v roce 1989. Porovnám-li slova presidentova s některými praktickými činy ve společnosti, jsem na pochybách a hluboce zklamán. Zřejmě mně chybí komplex mnohých informací. Může se někdo divit, že nezasvěcenému člověku se vynořuje otázka, proč jsou mnohá slova činitelů v rozporu s konkrétními činy, zda za některými aktivitami za novou Evropu nejde o postupný návrat do pobělohorské či již známé hitlerovské „nové Evropy“? Z čeho pramení podstata těchto tendencí? Že by z tužeb labužníků moci a peněz, z pohrdání s pojmem pravdy? Bereme si příklady z minulosti, z naší historie, z bojů našich velikánů a vlastenců? A vlastně proč i pisatelé mnou zmíněné knihy odsuzují naše velikány kultury, národního obrození, vlastence? Vždy v minulosti jsme byli pevným článkem Evropy od Atlantiku po Ural a můžeme být nadále. Nejen jako habsburští poddaní či euroobčané, stydící se za národnost, jazyk, svoji kulturu, ale i jako Češi, Moravané, Slezané hrdi na svůj národ, vlast, tradice.

Zaráží mě, že se málo píše i o myšlenkách Karla Havlíčka Borovského. Pisatelé knihy ho dokonce označují šovinistou. Oproti pisatelům považuji Havlíčka za obhájce myšlenek M. J. Husa, za jednoho z nejstatečnějších lidí své doby. Nikdy neváhal zasáhnout kritikou tam, kde lid trpěl bezprávím. S jeho jménem šli mnozí vlastenci, i za 2. světové války, do boje za naši svobodu i za vzděláním.

 

Proto i svoje zamyšlení nad státním svátkem upálení M. J. Husa končím citací právě Karla Havlíčka Borovského. Byla zveřejněna v Národních novinách dne 5. dubna 1848 a myslím si, že je aktuální stejně jako slova o pravdě řečená M. J. Husem.

Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své upomínky na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož se sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům Táborů! Zapomeň již na to, čímž jsi byl po bitvě na Bílé hoře, ale pamatuj na své staré časy, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých; těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!“