Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za básničku na šibenici

5. 3. 2013

Germanofilové a katolíci, kterým jsou jejich vlastní zájmy bližší než zájmy českého národa, nás stále přesvědčují, „jak jsme se měli za Rakouska dobře". Tak dobře, že za jednu báseň byla smrt oběšením.

Tento osud skutečně hrozil básníkovi Petru Bezručovi, jak je zřejmé z článku v Lidových novinách 19. 12. 2011.

 

V emigrantském časopise L´Indépendance Tchéque vyšly 1. června 1915 dvě básně velebící Rusko: Bratrům - Osvoboditelům a Jeho Veličenstvu caru Mikuláši II. Obě podepsané šifrou P. B. Rakouské úřady se domnívaly, že jejich autorem je básník Petr Bezruč (tenkrát brněnský poštovní kontrolor Vladimír Vašek).

Teprve po válce se ukázalo, že skutečným autorem byl druhořadý básník Jan Grmela, který se podle některých svědků v Paříži za Bezruče vydával.

4. září 1917 policie Bezruče zatkla, příští půlrok strávil ve vězení a za velezradu mu hrozila teoreticky i smrt.

Soud si nechal vypracovat dva posudky na autorství.

Jeden posudek záporný a druhý nejistý znamenal konec pokusům odsoudit básníka za velezradu: 27. prosince absolvoval Bezruč poslední výslech. Zechmeister mu předložil posudky a básníkův obhájce Hynek Bulín požádal 3. ledna 1916 o propuštění. Úřady si daly na čas a Bezruč se z Věže smrti dostal až 29. ledna. Navíc nešel rovnou na svobodu a až do konce února seděl v brněnské věznici na Cejlu. Bulín v sérii článků, které vyšly v Lidových novinách v červenci 1929, vzpomínal, jak zde Bezruč trpěl. Na cele totiž neseděl s politickými, ale s desítkou haličských zlodějů. „Jsem demokrat, cítím s každým chudákem jako s bratrem, ale když moji společníci ani nejsou lidé," stěžoval si prý.

Na „svou" poštu se Bezruč mohl vrátit až v dubnu 1918, ovšem úřady jej podezíraly až do konce války. Zřejmě i proto plachý básník odmítl, ačkoliv ho k tomu Jaroslav Kvapil dvakrát vyzýval, podepsat Manifest českých spisovatelů. (konec výňatku)

 

Tak nás naši rakouští vládci měli rádi, že i za básničku byla smrt. Skutečně praví katoličtí křesťané a demokrati.

To je pravá tvář těchto samozvaných kazatelů mravnosti.

Bezručův život se byť i s velkou námahou zachránit podařilo. Statisíce životů českých vojáků, kteří padli pro mocenské touhy „osvícených katolických" Habsburků, nikoliv.

Po válce však rakouské a katolické zlo nekončilo. Země se deset let vzpamatovávala z hospodářského vyčerpání a rozvratu, který válka vyvolala.

Za to vše jsme ještě museli, jako nástupnický stát Rakouska, platit spojencům miliony korun reparací. Jako vzorní příslušníci demokratického tábora jsme je skutečně platili. Jako jediní. Němci, Maďaři a Rakušáci je neplatili.

Pokud někdo vzpomíná na staré dobré časy za Rakouska, vzpomíná právě na toto.

Když by dokonce tyto zlaté časy si přál vrátit zpět, touží právě po tom: Po této vládě katolíků, Němců a Rakušáků.