Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vztahy a kontakty mezi exulanty z českých zemí a Horních Uher a Lužickými Srby v 18. století

3. 1. 2018

 

Vztahy a kontakty mezi exulanty z českých zemí a Horních Uher a Lužickými Srby v 18. století (část I.) *

Lubina Malinkowa
Přeložila Lucie Janovská Kolarovičová
Lužickosrbské, české a případně i německé studie k lužickosrbsko-českým vztahům v 18. století vyzdvihují především roli Lužického semináře, založeného v roce 1724 v Praze, jako zvláštního styčného bodu těchto kontaktů. Pravidelně se přitom zdůrazňuje jméno lužickosrbského jezuity, jazykovědce a historika Jakuba Xavera Ticina (1656-1693), jakož i sochaře Matěje Václava Jäckela-Jakuly (1655-1738), jehož sochy se nacházejí mimo jiné na Karlově mostě v Praze. Jmenovaným osobám a institucím je společné, že mají své pevné místo v katolickém prostředí, resp. jsou spjaty s duchovními elitami. Kromě toho se v těchto studiích považuje za hlavní místo setkávání Lužických Srbů a Čechů České království, které nepochybně mělo pro Lužici veliký význam. Naproti tomu nejsou prozatím k dispozici žádné výzkumy styků Čechů s Lužickými Srby v samotné Lužici. Toto zjištění je překvapující, uvážíme-li, že po roce 1620 emigrovaly do Lužice stovky Čechů, Moravanů a později i exulantů z Horních Uher a usadily se tam.
Dějinám českých exulantů v Sasku a Lužici se v posledních letech věnovala jistá pozornost. Skutečnost, že se Češi a příchozí z Uher setkávali vzhledem k regionu s převážně lužickosrbsky mluvícím obyvatelstvem, zůstává však doposud bez povšimnutí. Kde tedy docházelo ke vzájemnému kontaktu mezi oběma slovanskými etniky? Vyhledávali Češi úmyslně blízkost Lužických Srbů? Jak reagovali jedni na druhé? Kde vznikala styčná místa, jaký spletenec vztahů lze ještě rekonstruovat, a konečně jaké stopy zanechaly krátkodobé styky a dlouhodobé vztahy evangelických Lužických Srbů a exulantů?
Na tyto otázky by měla odpovědět následující studie, přičemž ke skupině českých exulantů budou počítáni také náboženští uprchlíci z Horních Uher (tj. dnešního Slovenska -pozn. red.); uherští exulanti po příchodu do Lužice většinou splynuli s českými skupinami resp. osadami. Obě skupiny spojovala čeština jako jazyk liturgický i jako jazyk Bible (kralické - pozn. red); kromě toho se exulant uherského původu mohl v zásadě bez obtíží domluvit s exulantem původu českého. Většinu exulantů a Lužických Srbů spojovala jejich česká resp. lužickosrbská jednojazyčnost, s výjimkou duchovních. Řada exulantů a Lužických Srbů totiž neměla ve sledovaném časovém období žádné nebo jen vyloženě malé znalosti němčiny.
Popišme ještě krátce problematiku pramenů: velká část archiválií pro tuto studii pochází z archívu Ochranovské jednoty (Herrnhutter Brüdergemeine, známé ve světě dnes také jako Moravští bratří, Moravian Church); proto hraje Ochranovská jednota v této práci velkou roli. Nepochybně i vně této církve existovaly mnohé vztahy mezi česky mluvícími exulanty a Lužickými Srby, chybějí však konzistentní zprávy, jež by to dokazovaly. Jedinečnost zdrojů dat a informací pro tuto studii ovšem také ukazuje, jaké dosud neobjevené poklady k tématu historie Lužických Srbů i českých exulantů ochranovský archív ukrývá.
Ochranov byl spolu s tzv. Franckého nadacemi (Franckesche Stiftungen) v Halle jedním z nejdůležitějších pietistických center v Německu. Pietismus je nejvýznamnější obrodné hnutí v rámci evangelické církve od období reformace. Jeho stoupenci usilovali především o intenzivní osobní vztah k Bohu. Zvláště v pietismu ochranovského směru hráli rozhodující úlohu laikové, kteří se scházeli ke společnému studiu Bible, k modlitbě a zpěvu a ustavičně se snažili získat další lidi pro svoje pojetí víry. Víra prožívaná velmi citově, dobročinné působení a zdůraznění osobní zodpovědnosti ve věci vyznání silně přitahovalo četné české exulanty i Lužické Srby.
Cesty do Lužice a přes Lužici - lužickosrbsko-české kontakty v 18. století
Jak v 17., tak v 18. století existovala celá řada lužickosrbských duchovních s vazbami v Čechách či Uhrách. Tak se Samuel Martini (1636-1708), jehož otec kázal česky v Perně (něm. Pirna), úspěšně ucházel o místo lužickosrbského faráře ve Wojerecích (něm. Hoyerswerda). Rovněž předkové Michala Racyho (něm. Michael Rätze; 1657-1730) a Michala Frencla (něm. Michael Frentzel; 1628-1706), kteří jsou považováni za zakladatele spisovné lužické srbštiny, přišli do Lužice z Čech. Ve svých překladech se Frencl, tak jako jiní lužickosrbští faráři, opírá o českou Bibli. Někteří potomci exulantů jako Franz/František Kantner z Jindřichova Hradce nebo Daniel Majaros ze slovenské Rožňavy usilovali o místo faráře ve dvojjazyčné Lužici, jejich snahy však z různých důvodů ztroskotaly. Naproti tomu Michael Klauser (1740-1799) se do úřadu dostal jedinečným způsobem. Pocházel z Banské Štiavnice a byl v době třicetileté války jako rytmistr ubytován na faře v Budestecích (něm. GroEpostwitz) u Johanna Gottraua Bohmera (1710-1779). Podle dochovaných zpráv vystudoval ‘Klauser následně v Lipsku teologii z lásky k farářově dceři Johanně Christianě. Po zakončení studia se s ní oženil a převzal i budesteckou faru, kde již působila tradice zájmu o lužickou srbštinu: kolem roku 1700 zde působil právě Michal Frencl. Význam Klausera jako prostředníka mezi lužickosrbským a českým kulturním prostředím zůstává dodnes mimo zájem sorabistiky.
Vedle vazeb na úrovni sociálních a duchovních elit lze spatřovat četné kontakty mezi Čechy a Lužickými Srby i na úrovni členů církve obecně. Po první migrační vlně bezprostředně po bitvě na Bílé hoře došlo na počátku 18. století, zvláště mezi lety 1720-1730, k druhé vlně vystěhovalectví z oficiálně rekatolizovaných Čech a Moravy. Velká část těchto skupin exulantů hledala nový domov v Braniborsku, resp. Prusku. Na cestě do Berlína procházeli částečně i místy s převážně lužickosrbským obyvatelstvem. Takto pojednává o setkání v dolnolužickém Drjowku (něm. Drebkau) Martin Kopecký ve své „Labutí písni“ (Schwanengesang), která je věnována stěhování asi 300 Čechů do Berlína v roce 1732. /1

116. Když sme za město wyšli
Děkan nám winšowal
A nás w mnohých zarmutcých
welmi potěšowal.
Udělal nám kazanj
Swým gazykem Srbským
Nám z částky bylo známé
Gak by bylo Českým.

117. Dáwal nám požehnánj
Z upřjmného srdce
Až sme wšickni plakali
Z toho se těšjce.
On též slzj wyléwal,
Nám polibenj dal
A tak z srdečné lásky
S námi se rozžehnal.

Mezi exulanty, kteří mířili přes Drjowk do Berlína, byla také Rozina Zimová (1711-1766), která zážitek líčí následovně:

„My jsme pak přišli k jednomu lesu, chtěli jsme sobě v něm oheň udělat a přes noc v něm zůstat; poněvadž jsme ale při sobě malé dítky měli a noci tuze studený byly, tedy jsme se rozmyslili a poslali jsme některé za ten les do městečka; páni toho města řekli, že nás přijmou, a poručili kantoru, aby šel proti nám; on vyšel se svými školáky až blízko lesa a zpívali pěkné verše ze žalmů, což nám tuze milý bylo. Ráno poručil ten kněz toho města, abychom šli do jedné stodoly, v nížto nám držel kázání a udělil nám požehnání v srbské řeči, aby nás ten kněz věčný neopouštěl; a činil to s pláčem.“/2

Podobně jako Čechy potěšilo lužickosrbské kázání v Drjowku, tak si naopak Lužičtí Srbové vážili účasti na české bohoslužbě. Georg Körner (1717-1772) sděluje, že několik Lužických Srbů v roce 1747 v Drážďanech „potkával v českém kostele sv. Jana, kde více rozuměli českému než pruskému kazateli/3. Již dlouho předtím, než se od roku 1848 pravidelně sloužila lužickosrbská evangelická bohoslužba v Dráždanech, nacházeli tedy někteří Lužičtí Srbové svůj duchovní domov v českých kostelích. Jazyková blízkost češtiny a lužické srbštiny hrála jistě roli i při začleňování česky mluvících exulantů v Chotěbuzi, kde okolo roku 1735 vznikla relativně velká česká obec. Tato úvaha se alespoň nabízí, vezmeme-li v úvahu životopis Václava Jičínského (1724-1770), který se v Chotěbuzi očividně cítil dobře.

„Roku 1736 dočekal tu vinšovanou hodinu, že všichni z té familie z Čech vyšli a v Šejnbornu [Schonbrunn, Grofihennersdorf] v Horních Lužicích se nedlouho pozdržíce, do Kotvice [Cottbus] se dostali, kdež on se mezi Srby do služby dal. A když jeho otec do Berlína šel, vzal jej s sebou. Zde on měl u pana Petermanna na kněžství študírovat, však ale neměl k tomu žádné náklonnosti, šel zase k svým předešlým Srbům do služby, řka své sestře (která se ještě v Kotvici nalézala): Já nechci být knězem, raději budu prostým člověkem, snad bych se více prohřešil, než bych dobrého vykonal. ‘ Po nějakém čase šel pro něj jeho otec zase a přivedl ho s sebou sem. Tu on se dostal k jednomu německému muži k vyučení se řemesla.“/4

Prostředníkem mezi Lužickými Srby a exulanty v Chotěbuzi byl Johann Gottlieb Fabricius (1681-1741), od roku 1726 superintendant v Chotěbuzi, který se v pověření hallského pietistického centra zasloužil o vytvoření spisovného dolnolužickosrbského jazyka a podporoval lužickosrbské školství. Fabricius provdal svou dceru za českého kazatele Matthäuse Wanecka (snad tedy Matouše Vaňka, 1699-1736) z Grofthennersdorfu, který se mezi Lužickými Srby taktéž těšil velkému uznání.

Tři epizody z Drjowku, Drážďan a Chotěbuze svědčí o tom, že jazyková blízkost byla kladně přijímána a částečně také aktivně vyhledávána. Důvod je nasnadě; Lužičtí Srbové a česky mluvící přestěhovalci se považovali nejen za „bratry ve víře“, ale i „bratry v jazyce“ Tato zkušenost mohla zřejmě ještě v době před národním obrozením vyvolat počátky národního cítění, mohla vzbudit pocit vzájemného „národního příbuzenství“, přinejmenším však mohla na obou stranách posílit vědomí velké slovanské jazykové rodiny, se kterou člověk cítil spojení a sounáležitost.
_____________________________________________

* Hubert ROSEL, Der Schwanengesang des Martin Kopecký, in: Joachim Tetzner (ed.), Deutsch-slawische Wechselseitigkeit in sieben Jahrhunderten: gesammelte Aufsätze. Eduard Winter zum 60. Geburtstag dargebracht (Veroffentlichungen des Instituts fur Slawistik 9), Berlin 1956, s. 299-323, zde s. 314. Píseň byla zpívána na nápěv „Již se z tebe ubírám, bídný marný světe“.
/1 Zevrubná studie k této problematice vyjde v první polovině roku 2018 v publikační řadě Lužickosrbského ústavu v Budyšíně.
/2 Archiv der Briidergemeine, Berlin AIV-1,126b.
/3 „...in der bohmischen Kirche zu St. Johannis an[getroffen], wo sie viel eher den bohmischen ais einen deutschen Prediger verstehen konntenGeorge KÔRNER, Soldatenschicksal im zweiten Schlesischen Krieg, in: Hartmut Zwahr (ed.), Meine Landsleute. Die Sorben und die Lausitz im Zeugnis deutscher Zeitgenossen. Von Spener und Lessing bis Pieck, Bautzen2 1990, s. 57.
/4 Archiv Moravských bratří Rixdoef, A IV-2,18

Česko-lužický věstník, č. 10/říjen 2017, str. 71,72

 

 

Lužice jako místo setkávání:

Vztahy a kontakty mezi exulanty z českých zemí a Horních Uher a Lužickými Srby v 18. století (část II.) *

Lubina Malinkowa Přeložila Lucie Janovská Kolarovičová

Prostředník mezi světy: Jiří Petrmann
Klíčovou roli prostředníka mezi českými a uherskými přistěhovalci a Lužickými Srby Horní i Dolní Lužice stejně jako mezi pietistickými centry Halle a Ochranovem (lžs. Ochranow, něm. Herrnhut) zaujal Jiří (Juraj) Petrmann z Pukance v Horních Uhrách, tj. na dnešním Slovensku. V roce 1737 Petrmanna povolal do Horní Lužice tamní nejvyšší hejtman (Oberamtshauptmann) hrabě Bedřich Kašpar z Gerštorfu (1699-1751), bratranec a přívrženec Mikuláše Ludvíka z Zinzendorfu (1700-1760), který významně přispěl k založení Ochranovské jednoty na svých statcích ve dvacátých letech 18. století. V tu dobu řídil Petrmann českou školu v Berlíně, kterou založil podle hallského vzoru. Jejím cílem bylo vzdělávání a příprava nadaných českých chlapců na povolání faráře nebo učitele. Mimo jiné navštěvoval tuto školu Václav Letochleb (1717-1778), pozdější vrchní farář (Oberpfarrer) v Picně (něm. Peitz). Gerštorf nejprve povolal Petrmanna jako zámeckého kazatele, v roce 1738 mu ale nabídl místo faráře v Delním Wujězdě (něm. Uhyst/Spree). Petrmann však nezanechal stopy tam, nýbrž v Klukši (něm. Klix), obci ležící několik kilometrů severovýchodně od Budyšína, taktéž na Gerštorfově panství. Zde se Petrmann významně podílel na založení klukšského semináře, vzdělávacího zařízení podle hallského vzoru, které připravovalo absolventy teologie na úřad faráře ve dvojjazyčné Lužici. Mimoto se v klukšském semináři dostávalo vzdělání učitelům a také lužickosrbským chlapcům, kteří se tak připravovali na další vzdělávací stupeň. Výraznou stopu v lužickosrbských církevních dějinách zanechal seminář hlavně cílenou publikační činností. Mezi jinými se zde překládali pietističtí klasikové jako Johann Arndt a jeho dílo Wahres Christentum („Pravé křesťanství") a byla zde vydávána Bible a zpěvníky v lužické srbštině, dostupné za příznivou cenu. Jiří Petrmann zprostředkoval studium v klukšském semináři také dvěma hallským absolventům uherského původu, kteří se zde připravovali na úřad faráře v Lužici: byli to Petrmannův jmenovec a bratranec Jiří Petrmann (zemřel 1782) a Jan Kolár (1712-1780). Bratranec převzal následně německo-lužickosrbský farní úřad v Cybalině (něm. Zibelle, dnes Niwica v Polsku u Mužakova), Kolár se stal farářem ve Wochozech (něm. Nochten) a Jablonci (něm. Gablentz). Přítomnost tří česky hovořících kazatelů v Klukši byla pro mnohé exulanty velmi přitažlivá. A tak se v Klukši usadili někteří náboženští uprchlíci, kteří předtím žili v Berlíně či Žitavě, ale také přišli přímo z Čech. Během několika měsíců vznikl v Klukši český sbor.5
Jména některých Čechů usazených v Klukši jsou známa, jako např. Jana Šviholy (1704-1759), který do Klukše přišel ze Žitavy a později se přestěhoval do Berlína.6 Ústřední roli v klukšské „ecclesiola bohemica“ hráli František Budín a Václav Vach. Oba se jako vyslanci účastnili rozhovorů mezi Čechy a Ochranovem, což nakonec vedlo k založení Nízkého severovýchodně od Zhořelce (lžs. Niska, něm. Niesky). František Budín se však nakonec do Nízkého nepřestěhoval, nýbrž si našel cestu do kruhu duchovně probuzených Lužických Srbů a usadil se v Malém Wjelkowě (něm. Kleinwelka), poté co se oženil s dcerou Martina Forstera, prominentního lužickosrbského laického kazatele (něm. Stundenhalter). Také Lukáš Papež (1722-1763), který sice prchl z Čech do Berlína, avšak kvůli hmotné nouzi pak odešel do Klukše, se začlenil do kruhu zbožných Lužických Srbů a dokonce si na smrtelném loži nechal předzpívávat pouze lužickosrbské písně.7
Za Jiřího Petrmanna se z Klukše stalo místo kulturních kontaktů mezi Lužickými Srby a exulanty s napojením na další ochranovské obce a exulantské kolonie. Jak velká byla česká obec v Klukši a jak dlouho skutečně existovala, je těžké odhadnout. Důležitým předělem byl však Petrmannův odchod do Dolní Lužice v létě 1741. Hrabě Erdmann II. z Promnitz (1683-1745) povolal Jiřího Petrmanna jako arcijáhna do Wětošowa (něm. Vetschau), kde byl pověřen poskytováním duchovní péče v dolnolužické srbštině. Tu si Petrmann rychle osvojil, jak ukazují jeho překlady více než padesáti pietistických písní do dolnolužické srbštiny.8 Vydání vlastního Petrmannova zpěvníku zabránila smrt hraběte v roce 1745. Přesto byly četné Petrmannovy překlady zahrnuty do dolnolužickosrbského zpěvníku z roku 1749, prvního, který vyšel tiskem po 170 letech. Ještě dnes jsou v dolnolužickosrbském evangelickém církevním zpěvníku některé Petrmannovy překlady obsaženy.
I nadále se Petrmann ve Wětošowě profiloval jako pietistický kazatel a položil svými angažovanými kázáními, která mnohdy vedla k prohloubení duchovního života posluchačů, základ pro lužicko-srbské působení diaspory Ochranovské jednoty v Dolní Lužici. Mimoto se Petrmann snažil jako prostředník získávat další kazatele pro Dolní Lužici. Neuspěl však ani u Ernsta Gottlieba Woltersdorfa (1725-1761), ani se mu nepodařilo dopomoci Janu Jacobaeiovi (1722-1799), původem z dnešního Slovenska, k místu kazatele v Lubině (něm. Lubben). Již roku 1747 opouští Petrmann Wětošow a působí nadále jako kazatel v české církevní obci v Drážďanech, v jejímž čele pak stál více než čtyři desetiletí.

Lužickosrbsko-české vztahy a vazby mezi Ochranovem, Nízkým a Malým Wjelkowem
Aby bylo využito synergie poskytování duchovní péče a působení ve farnosti mezi skupinami Čechů a Lužických Srbů, vznikaly v Ochranovské jednotě plány na větší propojení českých přesídlenců v Nízkém s misijním působením mezi Lužickými Srby. Nestalo se tak nakonec pro nedostatek lidí schopných působit v obou jazycích, ať už jako učitelé, duchovní či laikové, kteří v pastoračních skupinách vedli např. vdovy nebo neprovdané dívky.
Návrh na těsné územní propojení Čechů a Lužických Srbů předložil Hans Herrmann von Damnitz (1706-1761), zemský komorní rada polského krále a saského kurfiřta a člen ochranovské obce. Dle jeho představy by Češi z Nízkého přesídlili do Hučiny (něm. Guttau), lužickosrbské vesnice nedaleko Klukše. Hlavním Damnitzovým argumentem byl následující postřeh:

„Ze zkušenosti lze říci, že Lužičtí Srbové rozumějí českému jazyku v potřebné míře a tak, že pochopí kontext řečeného, ačkoliv je někdy přízvuk některých slov jiný Nelze tedy pochybovat, že by v Hučině došlo ke značnému přílivu Lužických Srbů, kdyby se konala česká shromáždění [...] a že by se tím vůbec osvobodili, vzdělali a splynuli s Čechy v jednu skupinu “9

Také Češi by měli z přesídlení své výhody, protože by v Hučině bylo lépe postaráno o jejich duchovní život, křty, svatby a pohřby,, neboť „srbská řeč není Cechům bezpochyby méně srozumitelná, než český jazyk Lužickým Srbům“.
Ochranov na Damnitzův nápad nijak nereagoval, ani později se nikdo nezabýval návrhy na takové územní a organizační propojení Čechů a Lužických Srbů. Naproti tomu však bylo využíváno jazykových předpokladů Srbů a Čechů, takže vznikly rozmanité spojnice mezi pastorační činností českých a lužickosrbských obcí v Lužici. Takto působil v delnowujězdských institucích farář Jan Jiří Mészáros (Messarosch; 1699-1749), narozený v Leopoldově (dnešní Slovensko). Dostalo se mu velkého ohlasu, „protože rozuměl jazyku slovanskému jakožto mateřštině Lužických Srbů.10 Také Gottlieb Clemens (1722-1788), pozdější biskup Ochranovské jednoty, představoval prostředníka mezi jazykovými světy; nejprve působil od roku 1751 jako český kazatel v Nízkém a potom od roku 1759 po šest let jako lužickosrbský kazatel v Malém Wjelkowě. Mezi německým, lužickosrbským a českým jazykovým prostředním se pohybovala i Anna Papežová (1761-1819), dcera Lukáše Papeže, který do Klukše přišel z Berlína. Dětství prožila v Malém Wjelkowě, potom byla povolána do Rixdorfu (bratrské osady na dnešním území Berlína), aby se tam starala o svobodné sestry. Také jako manželka postupně dvou českých kazatelů v Berlíně se ujala úkolů duchovní péče v českém jazyce. Ke konci života pečovala o vdovy v Malém Wjelkowě, kde naopak byly vyžadovány její znalosti lužické srbštiny. Dalším prostředníkem byl Jan Bjedrich Bjenada (Benade, 1743-1829), syn lužickosrbského duchovního. V roce 1756 jej vyslali Moravští bratři jako „Candidatum Ministerii bohemici“ do Berlína. Měl vyučovat češtinu, převzít práci s mládeží v českém jazyce a vyhotovovat překlady do češtiny. Bjenada se však v berlínské české obci necítil doma a rozhodl se o několik let později pro luteránský farní úřad v srbské Lužici.
***
Mezi česky hovořícími exulanty a Lužickými Srby existovaly různorodé vztahy, přičemž šlo o krátkodobé kontakty, jako tomu bylo v Drjowku, i o dlouhodobé akulturační procesy, jako v případě klukšských Čechů. Prvořadými místy setkávání Lužických Srbů a exulantů bylo přitom sociální prostředí rodiny, práce a církve stejně jako sbory Ochranovské jednoty.
Jako prostředníky par excellence musíme mezi exulanty vyzdvihnout především mnohé duchovní. Ti pocházeli v 18. století téměř výlučně z území dnešního Slovenska, kde se evangelické církevní struktury mohly udržet déle než v Čechách. Stav lužickosrbského duchovenstva díky přišedším farářům výrazně narostl a dostalo se mu i obsahových impulsů, neboť někteří duchovní-exulanti zastupovali rozhodně protestantský, zčásti pietisticky utvářený postoj. Způsob jejich života vykazuje situační etnicitu, částečně se také měnící v závislosti na kontextu. V žádném případě je nelze chápat v jediném esencialistickém národnostním pojetí.
Na pozadí zde představených skutečností je možné pozorovat četné kulturní transfery. S ohledem na Lužické Srby lze říci, že čeští exulanti hráli - vedle německé šlechty, lužickosrbsko-německých farářů a příslušné literatury - velkou roli ve zprostředkovávání pietistických myšlenek. Ještě i Jan Kilián (1811-1884) konstatoval okolo roku 1850 v texaském Serbině, že ho inspirovaly zvláště písně českých exulantů.
Tato stať ukázala Lužici jako místo setkávání i cílový region přesídlenců. Země byla formována signifikantní pluralitou jazykovou (němčina, dolní a horní lužická srbština, čeština a slovenština vždy v silně odlišných dialektech) a konfesní (evangelicko-luterská církev mezi luteránskou ortodoxií a radikálním pietismem, římskokatolická církev a tradice Jednoty bratrské).
Styky a vztahy mezi Lužickými Srby a česky hovořícími exulanty musíme zařadit do celoevropského kontextu, který se formoval pod vlivem habsburské rekatolizace, středoevropských náboženských migrací a mezinárodního pietismu. Církevní dějiny evangelických Lužických Srbů nejsou tedy jen součástí saské nebo braniborské historie, nýbrž mají své místo ve vývoji „mezinárodního protestantismu' raného novověku.
Zároveň je zřejmé, že příští výklad dějin česko-lužickosrbských vztahů musí vzít v úvahu i styky mezi evangelickými Srby Dolní a Horní Lužice a exulanty, stejně jako působení mnohých česky hovořících duchovních v Lužici.

LITERATURA K ČESKÝM EXULANTŮM V LUŽICÍCH A SASKU

Frank METASCH, Exulanten in Dresden. Einwanderung und Integration von Glaubensfluchtlingen im 17. und 18. Jahrhunderty Schriften zur sáchsischen Geschichte und Volkkunde 34, Leipzig 2011.
Alexander SCHUNKA, Gaste, die bleiben. Zuwanderer in Kursachsen und der Oberlausitz im 17. undfruhen 18. Jahrhunderty Pluralisierung & Autoritát 7, Múnster (u.a.) 2006.
Alexander SCHUNKA, Pragmatisierung konfessioneller Autoritát. Zuwanderer im Kursachsen des 17. Jahrhundert im Spiegel des Supplikenwesens, in: Joachim Bahlcke (ed.), Glaubensfliichtlinge: Ursachen, Formen und Auswirkungen friihneuzeitlicher Konfessionsmigration in Europa, Religions- und Kulturgeschichte in Ostmitteleuropa 4, Múnster (u.a.) 2008, s. 235-256.
Alexander SCHUNKA, Migrationen evangelischer Geistlicher ais Motor fruhneuzeitlicher Wanderungsbewegungen, in: Hermann J. Seldenhuis - Markus Wriedt (ed.), Konfession, Migration und Elitenbildung. Studien zur Theologenausbildung des 16. Jahrhunderts, Leiden/Boston 2007, s. 1-26.
Ludger UDOLPH, Die tschechischen Emigranten in Zittau und ihre Literatur (1620 bis Mitte des 18. Jahrhunderts), in: Joachim Bahlcke (ed.), Die Oberlausitz im fruhneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen-Strukturen-Prozesse, Stuttgart 2007, s. 326-347
Ludger UDOLPH, Die Bibliothek der tschechischen Emigranten in Zittau
(17.-19. Jahrhundert), in: Marius Winzeler (ed.): Jan Hus. Wege der Wahrheit. Cesty Pravdy. Das Erbe des bóhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordbohmen, Zittauer Geschichtsblátter 52, Górlitz - Zittau 2015, s. 237-257.
Wulf WÁNTIG, Grenzerfahrungen. Bóhmische Exulanten im 17. Jahrhundert, Konflikte und Kultur, Historische Perspektiven 14, Konstanz 2007.
Wulf WÁNTIG, Der Weg ins Exil - der Weg in den Mythos. Bóhmische Emigranten ais „Exulanten“ in der oberlausitzischen Geschichte und Historiographie, in: Joachim Bahlcke (ed.), Die Oberlausitz im friihneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen-Strukturen-Prozesse, Stuttgart 2007, s. 191-217.
__________________________________________________

5/ Univerzitní knihovna v Basileji, oddělení rukopisů, E III Manuscripta Bohemica, odkaz Hieronyma Aqnnoni, deník Andrease Machera 19.02.1738, f. 179a.
6/ Farní archiv Königsfeld, GN 1777 III, 2.
7/ Archiv Ochranovské jednoty, GN 1763.B.VIII (1.17) ExA*. Životopis Lukáše Papeže.
8/ Archiv Franckesche Stiťtungen Halle, M 3 H 22 :82 Georg Petermann an [Gotthilf August Francké], Vetschau o.D. [1743].
9/ Archiv Ochranovské jednoty, R.6.A.a.47.5 Hans Hermann von Damnitz: Ohnmafígeblicher Vorschlag, wie man ohne sonderbare Kosten noch zu einem Gemein-Ort in der Oberlausitz kommen kónnen [Nedůležitý návrh, jak by bylo možno bez zvláštních nákladů získat ještě jedno místo pro obec v Horní Lužici], Ochranov, 18. května 1748.
10/ Archiv Ochranovské jednoty, R.21.A105.1. Lebenslauf Johann Georg Messarosch

Česko-lužický věstník, č. 10/říjen 2017, str. 71,72

 

 

Společnost přátel Lužice - Česko-lužický věstník

www.luzice.cz