Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích

24. 7. 2015

 

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

 

 

Motto:  Není možné žádat od zhanobených národů Evropy a světa, aby táhly přesnou dělící čáru mezi nacismem a německým lidem.

 Thomas Mann

 

Téměř každý článek o revolučním vysídlení části brněnských občanů německé národnosti začíná myšlenkovou zkratkou: skončila válka a všichni, včetně Němců, vítali konec válečných strasti. Do toho 30. května vpadla rozběsněná lůza, kriminální živly a nejrůznější individua, která si potřebovala na poslední chvíli poopravit svůj kádrový profil, a tato zlotřilá spodina Němce vyhnala. Postiženým dodnes nebyla vyjádřena dostatečná satisfakce a poskytnuty žádoucí náhrady. - Taková a podobná tří problémová klišé můžeme bez obtíží najít v nesčetných variantách v domácí i zahraniční literatuře a periodickém tisku. Některé ilustrace a doplňky jsou vskutku pozoruhodné. Sudetenpost ze 7. 6.1985 soudí, že hlavni vina padá na tehdejšího československého prezidenta, němcežrouta (Deutschenhasser) Edvarda Beneše a jeho krvelačnou (blutdürstige) ženu Hanu. Metoda nikoliv nová: nejprve je třeba dosáhnout destrukce charakterů jednajících jednotlivců i kolektivit a pak lze proti nim vytáhnout s nejtěžšími rážemi politických omylů a nezodpovědností. Rozbiti republiky v roce 1938 také začínalo skandalizováním prezidenta dr. Edvarda Beneše, spisovatele Karla Čapka anebo aktérů Osvobozeného divadla. Kromě silných slov chybí však vesměs argumenty. Pravda zbavená historických reálii vskutku hledá a nalézá cestu obtížně, zato snadněji sklouzává na scestí.

 

Cesta ke 30. květnu 1945 má hluboké historické kořeny a její počátek nelze hledat po skončeni bojů o Brno či v konci druhé světové války v Evropě. Podíváme-li se do německé literatury poslední čtvrtiny 19. století, např. do edice sdružení Alldeutscher Verrein, najdeme v ni téměř vše, co v pozdějších letech charakterizovalo velkoněmeckou imperiální politiku, a nikoliv náhodou právě v Německu vyšla na přelomu 19. a 20. století rozsáhlá literatura o rasách a rasových teoriích. Když Bismarck vyslovil známé úsloví o Čechách jako srdci Evropy, nechtěl Čechům lichotit, nýbrž formuloval tím směr a cíl předpokládané příští expanze na delší časové údobí.

 

První konkrétní plody následovaly ihned po zřízení Československé republiky, jejíž zrození mluvčí německých nacionálů nikdy neuznali, a některé kruhy to až dodnes považuji za největší Masarykův omyl. Bezprostředně v době převratu v roce 1918 koloval v Brně leták, vycházející z požadavku na zřízení národně uzavřených německých území. Provázel to slovy: "Nechť si jsou Češi po svém spaseni ve své Čechii. Z německých Čech, ze Sudetska a z jižní Moravy musejí však tito drzí vetřelci ven!" Takže vyhnáni Čechů bylo veřejně nastoleno, a aby nebylo pochyb kým, podepsali jako historického činitele "Deutsches Herrenvolk!", čili německý panský národ.

 

Zanedlouho, už v roce 1920, vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů. Vydal ji jakýsi pan Arthur Weitbück, což bude nejpravděpodobněji krycí jméno, pod názvem Die tschechoslowakische Frage (Československá otázka) a vyšla v nakladatelství T,Weichera v Lipsku. Rozvíjí v ní úvahy o vystěhování Čechů na území západně od Rýna. Čechy z Moravy chtěl přemístit do východního Pruska. Jak titěrné byly proti tomu dosavadní formy rakouské germanizace, kdy děti veřejných zaměstnanců s naprostou samozřejmostí navštěvovaly německé školy a čeští učni i tovaryši německých živnostníků museli následovat spolkový život svého pana mistra.

 

Zánikem Rakousko-Uherska převzaly Československo definitivně do sféry svých zájmů berlínské tajné služby. Zanedlouho po vzniku republiky byl pro zločin vyzvědačství ve prospěch cizí moci stíhán dr. Alois Baeran, poslanec čs. parlamentu za Německou národní stranu (DNP), zvolený za brněnskou volební župu, a s nim byl porotním soudem v Praze 19. l. 1923 odsouzen ke třem letům těžkého žaláře i brněnský Němec Karl Schwabe, od propuštění z vězení, řečeno pozdějším termínem, hlavni berlínský disident v Brně.

 

Intriky proti suverenitě ČSR měly mezi brněnskými Němci mimořádně příznivou půdu. O částečném rozsahu iredenty v Brně svědčí proces s exponenty tzv. Volkssportu u Krajského trestního soudu v Brně v srpnu - září 1932 pro organizaci výcviku podle formací SS a SA v Německu. Jiná skupina aktivních nacistů byla vzata do vazby v roce 1936 podle § 2 zák. na ochranu republiky. K soudnímu řízení však nedošlo, protože státní zastupitelství v Brně trestní stíhání zastavilo. Politickým motivem k tomuto rozhodnuli byla údajná snaha nenarušit probíhající jednáni mezi Henleinem a vládou.

 

Nejexponovanějšími zastánci velkoněmeckého plánu na sjednoceni Evropy pod německou hegemonií byl v Brně okruh ultranacionálů zformovaný kolem časopisu Der Aufbruch, v němž převládalo slovo K. Schwabeho. Toto volné sdruženi kritizovalo henleinovské hnutí pro jeho regionální a údajně nedůslednou podobu. Aufbruchkreis naproti tomu usiloval o začlenění celého Československa do smluvního systému s Německem a tak postupně s jeho okolními vasalskými státy o utvoření konstrukce velkoněmecké představy jednocené Evropy, později Hitlerem nazývané "novým evropským pořádkem". Z tohoto hlediska Schwabe a jeho stoupenci také kritizovali v období mnichovské krize Berlin za to, že nedokázal zlikvidovat Československo najednou a celé.

 

Po mnichovském diktátu vynaložil Schwabe veliké úsilí k tomu, aby přesvědčil vnitřní i mezinárodní rozhraničovací komisi v Berlíně o nezbytnosti zařadit do záboru také Brno. Za tím účelem měla být okupována železniční trať Břeclav-Brno a celý sídelní pás kolem ní a obdobně kolem silnic Mikulov-Brno a Znojmo-Brno. České vesnice podél železnice a v prostoru Moutnice-Rajhrad-Ivančice měly být vysídleny a kolonizovány německými rolníky z tzv. východních oblastí, např. z Banátu a Bessarábie. Podklady pro etnické změny v tomto území soustřeďovali studenti vídeňské univerzity. Vnitřní město Brno s průmyslem, peněžnictvím, obchodními, pojišťovacími a družstevními centrálami mělo připadnout do záboru. Zbývajícím českým předměstím doporučoval plán utvořeni zvláštní české správy. Mluví-li se tedy bezmála o 60 let později o ghetizaci etnik, nacionálnich čistkách apod., neměla by se historická poučení přehlížet. Při německém odsunu v roce 1945 měly bezprostřední historické zkušenosti nemalou váhu při formováni brněnských protiněmeckých postojů.

 

Nemalý ohlas mezi velkoněmecky orientovanou politickou špičkou nacházel likvidační program SS-Sturnbannführera Ernsta Schollicha z Nového Jičína, zformulovaný roku 1939 a rozšířený mezi jeho vlivnými brněnskými stoupenci. Podobně jako oni náležel mezi přímé exponenty říšského finančního kapitálu a uměl ocenit význam české kvalifikované pracovní síly. Proto za hlavní metodu germanizace českých zemí považoval plánovité přemístění českého dělnictva do průmyslových oblastí v Německu, ovšem bez nároků na menšinová práva a utváření jakýchkoliv určitěji ohraničených českých kolektivit. Českou inteligenci a ty, kteří byli přímo spjati s československým státem, ze svých úvah vylučoval jako nevhodné. Uvolněný prostor měly ovládnout říšské hospodářské svazy a velké průmyslové firmy za souběžného přílivu německého elementu a paralelně probíhající likvidace všech zbytků české správy včetně protektorátních. Schollich to pregnantně vyjádřil hned v prvním odstavci svého memoranda: "Protektorátní hranice padnou nejpozději koncem války. Češi si musí uvědomit, že jakákoliv jejich dílčí státnost bude plně odbourána."

 

Zanedlouho po obsazení dostalo Brněnsko konkrétní likvidační lekci. Okupanti pod záminkou rozšířeni výcvikového prostoru wehrmachtu přistoupili k vystěhování 32 vesnic na Vyškovsku. S pravou nordickou lstí volili region vojenského prostoru tak, aby jižně směřoval k říšské hranici u Vojkovic a severně k Runářovu, ležícímu už také mimo protektorát. Časem by postačovalo několik málo lokálních retuší a spojnice trhající Moravu napůl by byla hotova. V exkurzu do dějin drastických etnických přesunů by bylo možné dále připomenout holocaust Židů a Cikánů, masové deportace do koncentračních táborů a dostaneme přibližný okruh faktorů, které formovaly vědomí všech válkou postižených lidí, nad nimiž jako Endlösung, termín, který se pro jeho zrůdnost ani nepřekládá, visel jasně vyjádřený ortel etnické likvidace.

 

Němci měli nevyčerpatelnou studnici destrukčních etnických teorií. V době úsilí o začlenění Brna do pomnichovského záboru přišli se vskutku originální argumentací: Češi na Moravě vlastně nemají žádný větši význam, je jich tam pramálo a nemají žádné osobité rysy. Ze slovanských kmenů jsou mnohem významnější Moravští Slováci a Hanáci, jejichž politická orientace na dorozumění s říší je velice solidně vedena. Autoři této orientace měli bezpochyby na mysli činnost aktivistické Národopisné Moravy Jana Úprky a Strany zeleného hákového kříže na Prostějovsku a Kroměřížsku, vedené F. M. Mlčochem.

 

Nelze opomenout ani to, že domácí Němci, bez ohledu na pohlaví, povolání a náboženství podlehli v rozhodující míře ideologii nacismu a napřeli své síly stejným směrem. Právě oni představovali významnou, ne-li vůbec hlavní oporu okupačního systému v Čechách a na Moravě, bez níž by nepřítel nemohl tak obratně a dalekosáhle uplatňovat svou teroristickou diktaturu při souběžném využívání českého průmyslu a zemědělství pro válečné cíle Německa. Vůdce protistátního puče v Brně K. Schwabe se stal nejprve policejním prezidentem a v roce 1940 moravským zemským viceprezidentem. Funkce prezidenta přestala být obsazována s ohledem na brzký zánik Moravy jako správního celku. Přímí účastníci Schwabeho převratu, Oscar Judex a Wilhem Czerny, převzali na celou dobu okupace brněnskou radnici, první ve funkci vrchního starosty a druhý jako starosta. Dozorci ve věznici gestapa umístěné v Kounicových studentských kolejích byli vesměs domácí Němci, včetně vrchního dozorce Franze Duby, proslulého svými ukrutnými metodami mučení. Zpravodajský aparát brněnského gestapa spočíval na domácích soukmenovcich a všechny odrůdy správců (treuhanderů) nad zabaveným majetkem a představitelů nucených správ byli rovněž zdejšího původu. Funkce mistrů a dílovedoucích, pokud k tomu nezískali prodejné kolaborantské duše, obsazovali ve válečně důležitém průmyslu domácí Němci, o ředitelských místech nemluvě.

 

Když v roce 1938-1939 bojovali nacisté za okamžitou okupaci Brna, poodhalili ve svých memorandech do Berlína mnohé ze svých názorů. Za plnoprávné obyvatelstvo Brna považovali jen Němce, protože podle jejich mínění představovali privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, v jejíž rukou je většina průmyslu, obchodu a bankovnictví i okolních zemědělských statků. České Brno, Unterschicht, měli pouze za společenství domovníků a služek bez valnějšího veřejného významu. Původci těchto představ rozhodně tím nechtěli vyjádřit, že se boj za národní emancipaci oněch utlačovaných ”domovníků a služek" jednou neobejde bez narušení ekonomické moci privilegovaných a proč ta zbídačená a ponížená bezprávná vrstva bude jednou usilovat o své místo na slunci.

 

 

Česká nacionalita citlivě rezonovala na publikované likvidační programy i okupační teror a hledala odpovídající formy obrany. Na podzim 1939 začala mezi sebou navazovat odbojové kontakty brněnská intelektuální elita, představovaná především profesory brněnské univerzity, a začala přemítat o programu domácího národně osvobozeneckého boje. V nástinu svého programu považovala za primární cíl obnovení Československa ”v starých hranicích". Řešení německo-českého vztahu postavila hned na druhé místo, daleko před vše ostatní. Namísto parafrázování dochovaného svědectví prof. Roberta Konečného posuďme sami, na jakém řešení se civilní složka zemského velení Obrany národa shodla a jak předvídala možné komplikace. ”Shodli jsme se na tom," píše prof. Konečný, ”že lidským způsobem, ale způsobem rozhodným budou vystěhováni od nás všichni Němci hned v prvních dnech, než bude mít mezinárodní politika kdy snad protestovat, a tu tak, aby naše zahraniční vláda nebyla nikterak tímto rozhodnutím dotčena a mohla s klidným svědomím říci, že tak rozhodl národ doma." Autory tohoto stanoviska jsou přední osobnosti Masarykovy univerzity a brněnského veřejného života, např. prof. PhDr. Jan Uher, prof.PhDr. Vladimír Groh, prof. PhDr. Vladimír Helfert, gymnazijní ředitel PhDr. Josef Kudela, prof. dr. František Koláček, generál Hudeček, prezident Nejvyššího soudu JL'Dr. Ferdinand Richter a mnozí jiní. Nelze jim podsouvat, že by snad pod tíhou nacistického barbarství znecitlivěli vůči lidským právům a svobodám. Pravé naopak, odchováni klasickým pojetím občanské svrchovanosti a Masarykovým humanismem vzepřeli se světovému fašismu už v době, kdy teprve vyšlehly první plameny druhé světové války. Jejich námět s vysídlením se ukázal jako důvodný a v závěru války jeho princip převzala celá světová demokratická veřejnost i její politické reprezentace. Nechtěli pomstu, nýbrž právo a spravedlnost uhájit pro všechny a natrvalo

 

Vyvedení Němců z Brna, těch, kteří se nehlásili k antifašismu, bývá mnohými autory vydáváno za největší národnostní zločin provedený v Československu ještě před konáním konference vítězných mocností v Postupimi (17. 7. - 2. 8. 1945). Téměř každá stať odpůrců národněosvobozenecké revoluce Čechů a Slováků začíná tendenčně brněnským ”pochodem smrti". Na doložení vysokých ztrát na životech během pochodu snesli mnoho a velice různorodých čísel, převážně pochybné provenience a kvality. Protože většinou opisovali jeden od druhého a jen výjimečně přihlédli k pramenům, ustálilo se tvrzení, že z Brna bylo v posledních květnových dnech pětačtyřicátého roku vypovězeno 50 000 "německy mluvících osob", což má být rozptýlením jednoznačnějšího určeni, že šlo o Němce, z nichž bylo cestou k rakouské hranici usmýkáno, ubito, utýráno a zastřeleno 10 000, mimo to v Pohořelicích zahynuly tisíce, většinou po střelné ráně do týlu.

 

Taková bilance je otřesná, jenže co je a co není na ni pravdivého? Empirické poznatky z poválečných týdnů nejsou tak jednoznačné. Téměř padesátileté neustálé opakování stejných údajů jí postupně dodávalo falešný punc pravosti a když je navíc převzala všemocná televize a politikové s mezinárodním vlivem, stanula brněnská problematika na okraji mezinárodního šetření a požadavku na předložení mezinárodnímu soudu. Čísla uváděná v průběhu uplynulých téměř padesáti let ukazuji na společný pramen velmi autoritativní povahy. Jeho autorem byl někdejší poslanec československého parlamentu za německou sociálně demokratickou stranu dělnickou Wenzel Jaksch. Nejpozději v první polovině roku 1947 vydal v Anglii pamětní spis pod rozsáhlým názvem ”Petice generálnímu tajemníku Spojených Národů a zahraničním ministrům signatárních mocností postupimské dohody podaná parlamentní delegaci sudetských labouristů ve Velké Britanii O nespravedlivé a nelidské deportaci sudetského obyvatelstva se žádostí o provedení mezinárodního šetření o ukrutnostech spáchaných při provádění této politiky."

 

Přestože W. Jaksch se po válce z exilu do Československa nikdy nevrátil, takže nemohl být ani osobně v Brně, barvitě a dramaticky až do obdivuhodných detailů, pokud ovšem nejsou plodem bujné fantazie, líčí důsledky frontových bojů pro Brno. Ke sledovanému tématu uvádí: ”Německé obyvatelstvo v počtu 50 000 bylo umístěno v koncentračních táborech na okraji města". Ani Jakschův informátor nepřežil frontové boje ve městě, jinak by nemohl přehlédnout, že většinu německého obyvatelstva evakuovaly orgány NSDAP, někdy i dost důrazně. Pasáž o brněnském transferu kulminuje tvrzením, že v obci Pohořelec (zkomoleno v originálu - V. Ž.), která leží na cestě, zahynulo 4 000 Němců. Na kopci Muschelbergu u Mikulova, nedaleko hranic, je pohřbeno 800 brněnských Němců." Pochod v Jakschově podání trval 10 dní a "podle velmi skromných odhadů zahynulo při něm téměř 10 000 lidí."

 

Jakschovy informace jsou zprostředkované, nepocházejí z jeho vlastní osobní zkušenosti a počty jsou zvýšené záměrně, aby zaujaly anglický tisk s mezinárodním dosahem. Svou zahraniční autoritou, zejména ve Velké Británii, dodal těmto číslům mezinárodní ohlas, zejména v návaznosti na kampaň v tehdejších novinách Times, Manchester Guardien a News Chronicle, kritizující živelné vysídlování Němců z východní Evropy a z velké části vycházející právě z Jakschových podnětů.

 

Snad pro exponování děje v dostatečně drastických kulisách Jaksch podotkl, jak ”v okolí Brna bylo plno zmrzačených mrtvol... Mrtvoly byly nakládány vidlemi na kusy pytloviny a odváženy do nejbližšího lesa, kde byly pohřbeny." Taková slova musela anglickou žurnalistiku podnítit k razantním výpadům. Je otázka, ke které pasáži o Brně má čtenář tato slova vztahovat. Pokud tím chtěl autor naznačit situaci bezprostředně po bojích, pak mu můžeme dát za pravdu. Bombami, minami, granáty i záludně nastraženými léčkami roztrhaných těl bylo tu všude plno. Z čí viny? Jestliže však dáme tato slova do souvislosti s vystěhováním Němců, pak je to nepravdivé a od zkušeného politika to není nic jiného než záměrná a nechutná lež. A od anglického tisku té doby už vůbec nemůžeme žádat, aby něco takového rozlišoval. Jak byla petice přijata v kruzích OSN, nebylo u nás veřejně prezentováno. Zato uvedená čísla se stala kánonem faktů pro všechny autory, kteří kdy o odsunu psali.

 

O Němcích v revolučním Brně

 

Město Brno osvobodila 26. dubna 1945 vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála R. J. Malinovského. Tato událost v nových podobách a zřejmě definitivně rozdělila město. Všichni utlačení a ponížení měli radost z osvobození - Němci hovořili o obsazení. Každý, kdo jen mohl, vyšel do ulic, aby společně vychutnal neopakovatelnou atmosféru prvního svobodného dne. Lidé zdobili domy prapory a psali pozdravná hesla na počest vítězů, odboje a spojeneckých politiků. Němečtí občané přešli do zvláštního druhu ilegality. Skryli se za pevně uzamčená vrata a dveře, na domy psali křídou či vápnem CIVIL a vyvěšovali bílé prapory. Snad na znamení kapitulace? Ti první po vyhlášení pracovní povinnosti nastoupili ochotně k odklízení trosek, ti druzí ji sabotovali. Němečtí práceschopní muži ráno za šera opouštěli své domy a byty a odcházeli do okolních lesů, jen aby nemuseli přiložit ruce k dílu. Za tmy přicházeli domů na noc...

 

Prvních několik dnů jakoby se na německé sousedy pozapomnělo. Tu a tam někdo pěstním právem připomněl nacistickým fanatikům jejich podlou minulost, k žádnému pogromu na Němce však nedošlo. Před koncem války žilo v Brně 58.375 Němců, včetně z říše dosazených příslušníků okupační správy, jejich rodin a sem dislokovaných ozbrojených sil. Během ústupu opustilo město zčásti dobrovolně, zčásti bylo vyhnáno uniformovanými organizátory odsunu asi 60 % z nich, takže po osvobození čítala německá minorita kolem 25 - 26 000 osob. V některých městských částech, například v Brně-Komárově, kde byla nejkompaktnější, ale také nacisticky nejzatvrzelejší, zůstala pouhá pětina původního německého obyvatelstva.

 

Předpokládejme, že před osvobozovacími boji odešli nejhorlivější zastánci nacismu, ovšem ani zbývající Němci neprojevili dobrou vůli najít nějaký pozitivní vztah k novým poměrům. Jedinou výjimku tvořila hrstka intelektuálů soustředěná v Antifašistickém výboru a známá svými protinacistickými postoji už z třicátých let a později pro své statečné vystoupení na obranu Československa těsně před mnichovskou krizí. Výkonným tajemníkem výboru byl Odon Brichta a k nejznámějším jeho členům náležel JUDr. Alfred Dressier se svou ženou Valerii, roz. Olzsewskou, absolventkou brněnské právnické fakulty. Po osvobození vypomáhala v repatriačním středisku u nádraží, kde se nakazila infekcí, snad tyfovou, na jejíž následky zemřela. Z dalších exponovaných členů Antifašistického výboru známe MUDr. Hedwigu Kreislerovou, dětského lékaře MUDr. Leimbacha a v neposlední řadě dr. Kuglera, který po osvobozeni pracoval na Národním výboru města Brna. Úřady činnost výboru respektovaly a jím vystavená vyjádření o antifašistickém či nefašistickém charakteru některých německých spoluobčanů uznávaly za rovnocenné dokladům vydaným přímo vyšetřovací komisí pro Němce.

 

Postavení brněnské německé menšiny bylo po válce naprosto chaotické. Chyběl jakýkoliv přehled o prázdných bytech, z nichž rodiny uprchlý, nebylo také známo, kolik rodinných příslušníků zůstalo ve svých dosavadních domovech, což bylo zejména důležité při hledání ubytování pro navrátilce z koncentračních táborů a repatrianty. Chyběla rovněž občanská evidence Němců. Všechny pokusy národního výboru o nápravu narážely na odpor. Valná část ”horní vrstvy" žila v luxusnějších podmínkách a v bytech zabavených po vyhlazené židovské komunitě, takže i vůči tomu zaznívala zdola kritika a lidé požadovali uskrovnění Němců ve prospěch sociálně slabých a válkou postižených občanů. Podle tehdejšího odhadu ztratilo Brno během války přes 30 000 bytů. Není divu, že Češi spatřovali spoluviníky za tento stav také ve svých brněnských německých spoluobčanech.

 

Kritická byla také občanská bezpečnost. Brnem a Brněnském v té době procházelo tajně mnoho cizinců vracejících se z různých částí Evropy domů nebo utíkajících před spravedlností. Byli vesměs ozbrojeni a vymáhali na domácích lidech civilní oblečení a jídlo. Němečtí běženci nalézali u svých soukmenovců podporu a někdy i delší ilegální pobyt. Jsou popsány i případy, kdy se do města vrátili muži uprchnuvši před frontou a ilegálně vyvedli své rodiny do zahraničí. S jistou nadsázkou lze říci, že tu existovala jakási specifická občanská válka, v níž se prozatím střílelo jen výjimečně. Z těchto důvodů požadovalo občanstvo po národním výboru, aby podřídil německé obyvatele své pevné kontrole. Označení Němců bílými páskami s velkým černým ”N" nebyla pouhá reminiscence na žluté Davidovy hvězdy Židů anebo snaha ponížit Němce, což mnozí tak chápali, ale především zcela praktická orientační potřeba, podobně jako z holé nutnosti vzešlo voláni po ozbrojených strážích na okraji města, jejichž úkolem bylo zabránit v příchodu nevítaným hostům. Poněvadž nároky kladeném poválečnou Národní bezpečnostní stráž přesahovaly její možnosti, přicházely jí na pomoc skupiny dobrovolníků vyzbrojené trofejními zbraněmi, o něž v okolí města nebyla nouze. Každý místní národní výbor, v té době předměstské části měly své samostatné národní výbory, se neobešel bez ozbrojené skupiny či družiny. Většinou neměly název, pokud spolupracovaly s NBS, používaly i její jméno. Jiné navazovaly na rozvětvenou organizaci Národní revoluční armády, jejímž iniciátorem byla Revoluční skupina Předvoj s hlavní základnou ve Zbrojovce. Dobrovolná ozbrojená ochrana průmyslových závodů používala převážně pojmenování závodní stráž, výjimečně závodní milice. Označení Revoluční gardy bylo na Brněnsku výjimkou. Jinak tomu bylo v Čechách, kde RG navazovaly na Pražské povstání, a měly po válce celozemskou organizaci v čele se zemským velitelem Karlem Veselým - Štainerem. Vyzvedávání mimořádné role Revolučních gard v poválečném Brně a při organizování německého vysídlení neodpovídá dobové skutečnosti. Ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany ČSR zrušily gardy společným výnosem ze dne 6. června 1945. Od tohoto data by měla být jejich historie líčena v retrospektivním pohledu, což mnohé vzpomínkové práce a populární žurnalistika nerespektují.

 

Přestože poněkud předběhneme události, stojí za zmínku odstavec z pamětí Josefa Podsedníka, náměstka primátora za národně socialistickou stranu, dobře vystihující naznačenou dobovou atmosféru: ”Nešlo totiž jen o zajištěné Němce (ty, na něž byla uvalena vazba pro podezření z válečných zločinů - pozn. V. Z.), ale i o ty, kdož byli na svobodě, o těch zmíněných asi 20 tisíc osob. Zejména to bylo předmětem jednání v mnoha továrnách a bylo požadováno, aby všichni Němci byli odsunuti. Delegace z továren se u Národního výboru střídaly a já jsem byl i několikrát zastaven lidmi na ulici, kteří požadovali od nás rozhodnutí o odsunu. Mnozí poukazovali na to, že Němci bydlí v pěkných bytech, zatímco hodně českých rodin bydlí ještě ve válkou polorozbořených domech. I z této příčiny se žádosti o odsun stále zvětšovaly.

 

Podruhé byla německá otázka hlavní náplní schůze NV města Brna 24. května 1945. Řídil ji první náměstek primátora Josef Podsedník, který také přivítal na jednání ohlášené hosty, především prof. Františka Loubala, tentokrát už ve funkci předsedy ZNV. Provázeli ho plk. Hladůvka, velitel městské posádky Čs. armády a plk. Fišera. Předmětem jednání byly vládní směrnice pro posuzování činnosti Němců, jejich pracovního nasazení, zásobování, bytových a majetkových poměrů a pod. V debatě k referátu prof. Loubala bylo poslancem Adolfem Klofáčem doporučeno, aby starší němečtí lidé, kteří nemohou pracovat na odklizení trosek, byli z města přesídleni na venkov. Návrh byl sice zanesen do zápisu, avšak nebyl výslovně považován za závěr z jednání. Ten měla připravit bezpečnostní komise v duchu Loubalova expozé. V následujících dnech dostalo řešení národnostní problematiky v Brně rychlý spád.

 

Příštího dne dal ZNV k dispozici tisku své zatímní směrnice z 20. května 1945 pro zacházeni s Němci. Deník Slovo národa je otiskl v redakčním článku v plném znění, jiné listy přinesly obsáhlé výňatky. Směrnice byly závazné pro NV nižších stupňů i pro Národní bezpečnostní stráž. Nezapomnělo se ani na to, jak má být postupováno v případech, kdy mezi oběma mocenskými partnery nedojde ke shodě názorů. Z mnoha dalších ustanovení poukažme alespoň na některá. Např. v bodu 9 uvádí, že Němcům, kteří se neprovinili vůči českému národu a chtějí dobrovolně odejít do Německa nebo Rakouska, nemá být v odchodu bráněno a na vyžádání mají dostat propustku pro bezpečný průchod naším územím. Osobám soustředěným k veřejné pracovní povinnosti (odstavec 4) mělo být zaručeno lidské ubytování a dostatečné stravování, poněvadž od nich chceme pracovní výkony. Také o metodách zacházení s lidmi v táborech mluvily směrnice jasně (odstavec 3): ”Za žádných okolností nesmí býti proti Němcům v těchto táborech používáno neblaze proslulých německých fašistických metod týrání a hubení lidí." Směrnice ZNV byly tvrdé, tak jak to odpovídalo zkušenostem z doby okupace a války, současně však varovaly před jakoukoliv pogromistickou tendencí a znaly cenu lidské dimenze.

 

Z hlediska našeho tématu bylo ovšem závažné vyjádření v úvodním, zřejmě redakčním odstavci: ”...není mezi námi pochyb: Československou republiku musí opustit všichni Němci. Jde jen o to, aby se toto řešení dlouho neodkládalo." Tímto komentářem byl veřejně nastolen transfer v jeho nediferencovaném pojetí. Ne náhodou příští den začínalo Slovo národa úvodníkem s názvem ”Co s Němci?" Jeho autorem byl předseda ZNV František Loubal a v úvodní i závěrečné pasáži zdůrazňoval nezbytnost přejit od slov ke skutkům. Aby nedošlo k pochybnostem, o jaký skutek jde, podtrhl: ”...jediné možné a nutné řešení je, abychom se v naší vlasti zbavili Němců vůbec." O odsunu nebylo pochyb, rozluka odpovídala přání téměř veškerého neněmeckého obyvatelstva města. A přesto v některých přístupech k válečným provinilcům nebylo jednoty. O čtyři dny později na Loubalův úvodník ”Co s Němci?" odpověděla Rovnost na obvyklém úvodníkovém místě výzvou ”Nejen Němci..." Proti paušálnímu obviňování Němců, které v národně socialistickém tisku převažovalo, podtrhla vinu všech jinonárodních zrádců a prospěchářů, jejichž bezpáteřné přisluhování přicházelo říšským i domácím nacistům velice vhod. Proti úzce nacionálnímu pojetí poválečné očisty spatřoval deník zásadní východisko k antifašistické obrodě společnosti v potrestání všech zrádců, kolaborantů a posluhovačů říšských i domácích nacistů bez ohledu na národnost. Rozhraničující čáru táhla především mezi evropským fašismem a antifašismem, jak to koneckonců odpovídalo povaze druhé světové války.

 

Po Loubalově úvodníku převzal další iniciativu Klub zástupců národně socialistické strany v Národním výboru pro Velké Brno. S datem 29. května předložil své požadavky na řešení zostřené protiněmecké nálady v Brně. Požadovaných opatření bylo mnoho, pro sledování geneze odsunu jsou nejzávažnější dvě z nich. Především signatáři petice žádali, aby Němci práce neschopní a ženy s dětmi byly odsunuty mimo Velké Brno, nejlépe do zemědělských oblastí, kde je možné předpokládat snadnější obživu a kde fyzicky zdatnější mohou při zemědělství vypomoci. O vysídlení do Rakouska není v petici žádný náznak. Uvedené pojetí vysídlení v zásadě neodporuje směrnicím ZNV a můžeme je podřadit pod ustanovení o skoncentrování Němců mimo jejich obydlí.

 

Rozhodné slovo do rozjitřené situace vnesl Zemský národní výbor v Brně. Dne 29. května 1945 přijala rada ZNV výnos č. 78/1945, kterým po konzultaci s ministrem vnitra v Praze, zprostředkované škpt. Bedřichem Pokorným, nařídila vysídlení přesně vymezené části německého obyvatelstva z Brna. Rozhodnutí nebylo obsáhlé. Pro jeho klíčovou povahu je uvádíme v plném znění: ”Němci, bydlící v obvodu města Brna, a to všechny ženy a děti, dále muži pod 14 let a nad 60 let a muži práce neschopní, buďtež z města vyvedeni. Tyto osoby mohou si vzíti s sebou věci, co unesou, nikoliv však klenoty a vkladní knížky. Ostatní Němci - muži - buďtež skoncentrováni na práce k očištění a odstranění škod v městě Brně a označeni velkým ”N". Po vykonání prací budou i tito Němci z Brna vyvedeni. Z toho jsou vyjmuti jen Němci spadající pod ustanovení odstavce 7 prozatímních všeobecných směrnic, týkající se řešení otázky Němců ze dne 20. května 1945; vydaných Zemským národním výborem."

 

Ihned po schůzi byl výnos ZNV dán v plném znění na vědomí místnímu velitelství NBS v Brně s kategorickým příkazem k jeho neprodlenému provedení. Přípis rovněž zdůrazňoval výjimky podle 7. odstavce všeobecných směrnic. Spadaly do nich všechny nemocné osoby, invalidé, těhotné ženy před porodem, matky po porodu. Němci a Němky z tzv. smíšených manželství a jejich děti, pokud jsou evidovány jako Češi, dále persekvovaní Židé německé národnosti a všichni odpůrci nacistického režimu. Zástupci repatriovaných Židů následujícího dne požádali, aby v prověřovacích komisích mohli hájit zájmy svých souvěrců a bylo jim bez námitek vyhověno.

Příkaz dodaný od ZNV městskému ředitelství NBS způsobil hned na počátku nedorozumění. Policejní rada Babák nebyl totiž přímým podřízeným ZNV, takže rozkaz měl obdržet prostřednictvím městského národního výboru. Z tohoto důvodu bylo nezbytné rychle napravit kompetenční vztahy. Ani pro Babáka samého to nebylo všechno snadné. Nastoupil znovu do služby teprve 25. května po pětiletém nuceném životě v ústraní a teprve se obtížně vpravoval do reálné situace.

 

Lidé doporučení k vysídlení měli odejít do vesnic v širším okolí Modříc a Rajhradu. Někteří němečtí pamětníci trpce dodávají, jak byli ozbrojenými strážemi při vyzvání k opuštění bytu chlácholeni tvrzením, že nepůjdou daleko, jen asi 14 kilometrů za Brno, a na konec z toho byla cesta až za hranice. Nebyli vědomě obelháváni, to by o sobě mohli tvrditi sami strážní, protože jejich jednání odpovídalo původní instruktáži.

 

Z dosavadního nástinu poněkud ustupuje do pozadí osobnost primátora Vladimíra Matuly, ačkoliv v centru pozornosti stáli občané jeho města. Ve svých vzpomínkách z roku 1971 připomíná, jak jej v pracovně na radnici udivila návštěva odborářského tajemníka Josefa Kapouna v čele delegace závodní odborové rady Zbrojovky. Matula datuje příchod Zbrojováků dnem 29. května 1945. Deputace tehdy žádala, aby dal souhlas s vystěhováním Němců 30. května. Tato verze není správná, protože Matula byl 29. května v Praze na aktivu funkcionářů KSČ a z titulu své funkce tam nemohl chybět. Je pravděpodobnější, že k tomu všemu došlo během jednom jediného dne, 30. května, kdy policejní ředitel J. Babák měl už v rukou příkaz ZNV k provedení jeho usnesení o úplném odsunu z předešlého dne. Brno nebylo rozhodně tak velkým městem, aby tato mimořádná zpráva během několika hodin neoblétla celé město a nepronikla i k funkcionářům Zbrojovky.

 

Kapounova delegace přišla ráno 30. května na ředitelství bezpečnosti, protože tady se o provedení transferu rozhodovalo. Zbrojováci naléhavě žádali okamžité provedení výnosu ZNV. Policejní ředitel Babák jim oponoval. Postrádal totiž rozhodnutí Národního výboru pro Velké Brno v této věci, protože podléhal bezprostředně jeho bezpečnostnímu referentovi. Dále chtěl znát stanoviska ministra vnitra a provedení tak velké akce považoval za nereálné pro nedostatek policejních sil. Tvrzení, že Babák výslovně odsun zakázal, je naprostý spekulativní výmysl. Bez vědomí bezpečnostního referenta městského národního výboru Karla Mergance nemohl v žádném případě takové stanovisko zaujmout. Když se s ním delegace nedohodla, odešla na radnici a své nátlakové počínání doplnila pohrůžkou, že když nepochodí na úřadech, provedou brněnské závody přesídlení Němců samy. Mimo jiné delegace argumentovala tím, že situace ve městě je napjatá, hrozí protiněmdecké bouře, což odpovídalo skutečnosti. Na předměstích, převážně dělnických, vnikala do rodinných domků různá německy hovořící individua a kradla potraviny a civilní šaty. Za té okolnosti muži otáleli s nástupem do práce a docházelo k živelnému ozbrojování na ochranu před loupežícími vetřelci. V tom všem měli Zbrojováci pravdu.

 

Matulu, podle jeho vlastního vyjádření, příchod J. Kapouna a jeho průvodců v návalu jiných úkolů a starostí překvapil, avšak vzneseným požadavkům na bezodkladné provedení příkazu ZNV neodporoval. Vyslovil pouze obavy, ”aby nedošlo k nějakým násilnostem, tvrdostem a nelidskostem, které by poškodily dobrou pověst našeho města a mohly by snadno poškodit spravedlivou věc našeho lidu." Poté odešel společně s nimi za policejním ředitelem J. Babákem dohodnout podrobnosti.

 

Z jednání vyplynulo, že přesídlení provede ještě téhož dne večer Národní bezpečnostní stráž podle rajónů třinácti tehdejších policejních revírů. Za tím účelem bude každá stanice posílena dvěma vyššími úředníky policejního ředitelství. O tom, kdo z Němců odejde, budou rozhodovat komise složené z příslušníků policie, úředního lékaře a představitelů příslušného národního výboru. Účast občanské nebo závodní stráže v komisi nebyla výslovně uvedena. Za shromaždiště určí velitel revíru vhodný veřejný prostor poblíž stanice, kam bude přiveden každý občan, u jehož jména bylo na tzv. lístku pro domácnost uvedeno velké ”D" (Deutsche). Zásobovací dokument byl zvolen za základ rozhodování o národnosti v souladu s vládním nařízením ze dne 17. 5. 1945. Držitelé potvrzení o podané žádosti o vynětí z tzv. nařízení o Němcích budou po prověření dokladů propuštěni. Zbývající vyplní na místě tiskopisy ohlašovacích lístků z doby okupace a budou vypraveni na transfer. Policisté od nich podle nařízeni ZNV převezmou šperky, vkladní knížky a cenné papíry.

 

V intencích této rámcové dohody vypracovali úřednici policejního ředitelství jménem národního výboru vyhlášku, kterou podepsal V. Matula. Poněvadž neměl s sebou  razítko svého úřadu, byla označena kulatým razítkem Ředitelství národní bezpečnosti v Brně. Dále byla od Vojenského okruhu 3 vyžádána vojenská záštita transferu o sile l štábní kapitána 125 mužů. Prozatím nikdo nevěděl, od kterého útvaru bude přidělena. Nedostatek policejního mužstva přislíbil Josef Kapoun doplnit 3 000 ozbrojených zaměstnanců Zbrojovky, za jejichž solidní chování se plně zaručil. Nikde dosud nebyla nalezena zmínka o povolání k účasti některé partyzánské skupiny či oddílu a neznáme ani jménu partyzánského velitele, od jehož osoby by bylo možné takovou účast odvodit. JUDr. Jaroslav Klenovský, člen správní rady české nadace UNIE pro dobré sousedství s německy hovořícími zeměmi, považuje za ozbrojeného účastníka akce také Partyzánskou družinu Josefa Hybeše. Organizovaná účast Hybešovy družiny na vysídleni ale není doložena.

 

Teprve po dohodě primátora Matuly s policejním radou Babákem a představiteli závodního výboru Zbrojovky nastal čas k projednání dohodnuté akce v mimořádné schůzi národního výboru. Za nepřítomného Matulu ji řídil jeho první náměstek Josef Podsedník. Nejprve přečetl a dal schválit rezoluci klubu národněsocialistických zástupců v NV v tom znění, v jakém byla 29. května předložena, ačkoliv většina požadavků a námětů pozbyla rozhodnutím ZNV na aktuálnosti. Pak přednesl interpretaci vyhlášky přijaté na policejním ředitelství. Podle zápisu z jednání byla podána věrně až na jednu pozoruhodnost. V zápise ze schůze poprvé nalézáme zmínku o provedení odsunu ”směrem k rakouským hranicím." Byl to běžný prostorový slovní obrat, nebo náznak odlišného pojdi transferu?

 

K večeru 30. května se u policejních revírů scházely komise pro prošetření všech německých obyvatel bez výjimky a ustanovení těch, kteří podléhali nařízení o vystěhování z města. O jednání jedné takové komise máme dochováno výstižné svědectví z Brna-Komárova.  Současně ilustruje skutečnost, že pomocné bezpečnostní stráži, za kterou při odsunu bývají považováni pouze ozbrojeni Zbrojováci, nepříslušelo rozhodovat. Sama měla oporu ve vlastním ”dobrovolném bezpečnostním sboru Národní stráže" pod velením záložního důstojníka čs. vojska. Předseda komárovského NV Josef Rudko, člověk nadmíru seriozní a obětavý, o soustřeďování Němců napsal: ”Příkaz k odsunu všech Němců přišel neočekávaně kol. 18. hodiny s tím, že o 22. hod. téhož večera bude proveden. Zároveň byl MNV doručen přípis od Ústředí, kterým se vymezuje, kdo z Němců může zůstat. Na podkladě toho byla utvořena komise, která měla příkaz provést. Komise se skládala ze členů NV Rudky a Konečného a zástupců NSB, vrchního strážmistra Tyla a prap. Mezulianika. Jako lékař byl přibrán dr. Doležal. Komise se sešla na policejním revíru ve 20 hod. Mezitím bezpečnostní stráž vyzvala po domech Němce, aby okamžitě vzali svršky, které mohou unést, a dostavili se před policejní stanici v Tichém lese. Výzvě bylo hladce a bez odporu vyhověno." Většina německých občanů o připravované akci věděla z tisku, takže ji náhlé konečné rozhodnutí příliš nepřekvapilo. Malá neinformovaná část byla opatřením zaražena a v těchto případech obvykle docházelo ke konfrontačním scénám. Někteří prozíraví Němci s odchodem počítali už delší čas, a proto se na něj důkladně připravili. Poněvadž odchod z Brna považovali pouze za dočasný, zazdili a zakopali cenné předměty a nedostatkové zboží, např. textilie, do důmyslných úkrytů, které bývaly při pozdějších domovních přestavbách čas od času nalézány. Majetné ženy zašívaly do svého oblečení šperky nebo je ukládaly do potravin připravených na cestu.

 

Kolem 22. hodiny, od některých policejních stanic i dřív, odcházely první útvary vysídlenců mimo Brno, na úsvitu 31. května odešly poslední. Dodatečně NBS zadržela ojedinělé německé občany, kteří neuposlechli výzvy a na shromaždiště nepřišli. V pátek 1. června přinesly všechny brněnské noviny zprávy o průběhu a výsledku odsunu, převzaté z úřední zprávy Národní bezpečnosti. Celkový počet vystěhovaných dosáhl čísla 17 014 osob. V tom nebylo zahrnuto asi 2 000 - 2 500 osob ze 13. policejního revíru a kolem 50 z Líšně, odkud konečné výsledky nedošly včas před uzávěrkou. Prověřovací komise uznaly 575 osob za nezpůsobilé pochodu ze zdravotních důvodů. Do barákového tábora v Brně - Maloměřicích převedly 853 práceschopných mužů a 1 226 osob po ověření jejich žádostí o vynětí z opatření o Němcích vrátily domů. Podle této statistiky, s výjimkou dvou čísel uvedených odhadem, bylo prověřeno přibližně 22 218 občanů německé národnosti, z toho jich opustilo Brno asi 19 564, ovšem i v tomto případě s výhradou k odhadovaným údajům. Je to vůbec první poválečné vyjádření tohoto druhu, v závěru statě na ně ještě navážeme. Všechny noviny hodnotily dočasné vyřešení německé otázky v Brně pozitivně. Sociálně demokratický ČIN na adresu Němců dodal: ”Loučíme se s nimi v dobrém a nepřejeme jim nic zlého."

 

Cestou do Pohořelic

 

Kolem 22. hodiny odcházeli němečtí občané určení k opuštění města ze všech třinácti seřadišť přes Staré Brno a Vídeňskou ulicí směrem k Rajhradu. Není pravdou, že existovalo jen jedno ústřední shromaždiště v parku Starobrněnského kláštera, jak to tvrdí publicista O. Filip a v souladu s nim i další autoři. Přicházeli sem pouze Němci z příslušného policejního revíru, nahodilá přítomnost někoho z jiné části města na této skutečnosti nic nemění. V duchu spekulace o společném odchodu z klášterního parku byl v něm v roce 1995 zřízen pomník připomínající odsun. Místo bylo zvoleno velice uváženě, do parku i kláštera přijíždějí návštěvnici z celé republiky i ze světa, aby poznali místo působeni významných osobností vědy a kultury. Při této příležitosti nemohou bez povšimnutí minout pomník odsunu, ačkoliv co do jeho historického opodstatnění nemusel stát právě zde, nýbrž na kterémkoli z dvanácti dalších, naprosto stejně významných seřadišť. Na prvním místě německým a potom také českým nápisem hlásá: ”30. května 1945 museli Němci z Brna a okolí opustit svou domovinu. Kéž v budoucnosti všichni lidé v Evropě mohou žít v míru a s úctou k lidským právům." Nikde ani náznak, že 30. květen 1945 byl kausální výslednicí předchozího historického procesu, ani slovo omluvy za vlastní podíl na genocidně vedené druhé světové válce. Podle jednostranné povahy textu bylo Brno pouze domovinou Němců a povzdech o lidských právech nelze vázat k žádné jiné historické skutečnosti než právě ke 30. květnu 1945. Když brněnská veřejnost vyslovovala své námitky proti takto pojatému památníku, dostala z úředních míst odpověď, že pomník je na soukromém pozemku a jeho zřízení je soukromou záležitostí. Jenže na tomto velmi frekventovaném místě neoslovuje mimojdoucí návštěvníky pouze soukromě.

 

Na jižním okraji města, někde na Vídeňské ulici, snad u Ústředního hřbitova, došlo k prvnímu a vlastně jedinému konfliktnímu střetu. Jeden ze strážných použil v sebeobraně zbraň. Výstřelem zasáhl nejenom útočníka, nýbrž nešťastnou náhodou i nezúčastněnou ženu stojící opodál. To jsou jediná dvě úmrtí způsobená střelnou zbrani. Bez jakéhokoliv dalšího střetnuti opustili vystěhovanci region města Brna. Wenzel Jaksch ve své Petici pro OSN byl v roce 1947 jiného názoru a zanechal nám v ní kuriózní pohled na transfer. Podle jeho vyjádření ”Cestou museli projit Ústředním hřbitovem, kde z úředního rozkazu musely býti všechny německé hroby otevřeny a náhrobní kameny povaleny." A o něco dál dodává:”Příkopy podél cesty byly plny mrtvol." Je to bezdůvodná pomluva, k ničemu takovému nedošlo. Je politováníhodné, že sociální demokrat W. Jaksch, bývalý československý poslanec, účastník zahraničního odboje a mezinárodně zkušený politik podlehl tak ubohé argumentaci a předestřel ji dokonce na světovém fóru.

 

Na cestě z Brna byl v Modřících nalezen v bezvědomí neznámý muž. Za několik hodin po ošetření místním lékařem skonal a byl pohřben na místním hřbitově. Policejní zpráva sice uvádí, že neznámý u sebe neměl žádné doklady, přesto ho považovala za Němce a účastníka transportu. Z čeho tak usuzovala, nevíme. Nálezy neidentifikovatelných osob nebyly však v té době ojedinělé.

 

Odcházející Němce po dnešní silnici E 52, v roce 1945 stále ještě neoficiálně nazývané císařskou, leckdo sledoval s velkou mírou zadostiučinění. Nebyl to také první ”Marsch nach Pohrlitz", česká válečná generace měla v živé paměti přinejmenším dva jiné. K prvnímu došlo zvečera 13. března 1939. Po několikadenním pozdvižení brněnských Němců, řízeném z Berlína a Vídně, vytáhlo přes šest tisíc nacistů a jejich stoupenců stejnou cestou k Pohořelicím. Vyzbrojeni dýkami, pěstními boxery, nařezanými železnými trubkami, někteří i pistolemi, byli připraveni smést z cesty kohokoliv, kdo by se jim postavil na odpor. Cestou zapalovali stohy slámy, aby apokalyptickými sceneriemi zdrtili vědomí českého obyvatelstva, což jim v plné míře vyšlo. U Ledců, kudy tehdy procházela státní hranice pomnichovského Česko-Slovenska, rozehnali osazenstvo prozatímní celnice a stavení zapálili. U Pohořelic, tehdy už v okupovaném území, očekávali průvod tamější nacističtí předáci, aby převzali a doručili do Berlína petici s naléhavým požadavkem o zásah proti Česko-Slovensku.

 

Celý pochod měl v režii již zmiňovaný JUDr. Karl Schwabe z Brna, prodloužená  ruka státního tajemníka v říšském ministerstvu zahraničních věcí E. von Weiszäckera. Po návratu od Pohořelic zůstali Němci soustředěni v Modřících a okolí, aby ráno 14. března, po vzoru klasických fašistických převratů, vpochodovali demonstrativním způsobem do Brna a převzali v něm moc. Zásluhou české policie dočasně z puče sešlo. Provedli jej o 24 hodin později, na úsvitu 15. března, v předstihu před příjezdem prvního vozidla wehrmachtu na okraj města. Z hlediska tehdejšího platného právního řádu to byla velezrada a všichni účastníci puče měli být po válce předáni soudům k náležitému potrestání.

 

Druhý pochod po stejné silnici, ve stejném směru a dokonce téměř ve výroční den předchozího, jenže o šest let později, 17. dubna 1945, absolvoval volksturm z Brna a okolí. Vystrojeni různorodými uniformami, jiní pouze v civilním oblečení s páskami na rukávech, pochodovali, starší spíše pokulhávali, směrem k frontě. Většinou nesli na ramenou protitankové pěstě, což větším dílem vysvětluje, proč Rudá armáda na přístupech k Brnu měla tak velké tankové ztráty. To ještě stále brněnským nacistům nedocházelo, že za krátký čas skončí válka v jejich neprospěch a budou naříkat nad důsledky toho všeho, co způsobili svým proválečným fanatismem.

 

Rovněž nářky nad tím, že vypovězené Němce tu a tam provázeli ozbrojení mládenci, výrostci pod zákonnou hranicí dospělosti, není nic nevysvětlitelného. Okupanti v rámci totální mobilizace pracovních sil zavřeli od 1. září 1944 větší počet brněnských středních škol a jejich studenty i profesory nahnali na nucené práce do válečně důležitého průmyslu. Strategie berlínská, provedení měli na starosti brněnští Němci. Někdejší studenti, nyní ”hilfsarbajtři", byli posíláni na nejhorší práce za otrockou mzdu. Jejich dílovedoucí a předáci pocházeli většinou z řad domácích Němců ... Není divu, že někteří nasazenci předložili po válce svou osobní křivdu k odčinění. Autoři naříkající nad odsunem by neměli zapomínat ani na tento německý zločin.

 

Za teplé a jasné noci, městečko ještě úplně nespalo, došli první vypovězenci do Rajhradu. Šli tiše, s hlavami svěšenými, snad apaticky, snad přemítající nad vším tím, co od velkoněmeckého oblouznění až do těchto chvil prožili. Domácí lidé vycházeli mezi vrata a dveře, aby sledovali neobyčejný děj. Hleděli na procházející mlčky, se zjevným vnitřním napětím, nikdo však nezvolal nějakou obdobu biblického - Ukřižuj! Nikdo je také ale nepolitoval. Ačkoliv byla teplá noc, do mrazivého psychického ticha pronikaly občas jen povely doprovodných stráží.

 

V Rajhradě bylo Němců hned všude plno. Zaplnili sokolovnu, orlovnu, hostinské sály, po frontě ještě nově neobydlený zemský sirotčinec a jiné prostory, otužilejší tábořili pod širým nebem na fotbalovém hřišti. Místní zkušenosti z krátkodobého pobytu Němců v městečku neodpovídají svědectví účastníka pochodu, jehož slova pod iniciálami M. W. cituje Karel Richter ve své knize nesprávně nazvané Sudety. Sudety byl zeměpisný název pro severočeský hornatý úsek mezi Labem a horním tokem Odry. Údolí Kladské Nisy dělilo je na západní a východní. Na rakouských mapách byl to jen zřídka používaný pojem. Sudety nikdy nepředstavovaly kompaktní etnický, ekonomický anebo správní celek, a už vůbec nelze pod tento pojem zahrnovat všechny Němce žijící před druhou světovou válkou v českých zemích. Snaha chápat všechny české a moravské Němce jako ucelené etnikum je neopodstatněná. Uvědomoval si to i A. Hitler, když s platností od 15. dubna 1939 dal zřídit tzv. říšskou župu Sudety. Nemohla tvořit úplně jednotný územní celek, a proto byla rozdělena na vládní obvody Cheb, Ústí nad Labem a Opava. Jihočeské a jihomoravské okupované pohraničí bylo připojeno k rakouským župám, Hlučínsko do provincie Horní Slezsko. Nynější pojetí Sudet a sudetských Němců navazuje na velkoněmecké nacionalistické a později nacistické úsilí o vytvoření svébytného a uceleného německého sudetského kmene, odlišného mimo jiné i rasově, aby tím zdůvodnili své imperiální nátlaky vůči českým zemím. Zahrnovat jihomoravské Němce a část jižní Moravy pod pojem Sudety je naprosto nesprávné. Poněvadž původní svědectví M. W. neznáme a K. Richter neuvádí pramen, musíme je převzít v té podobě, v jaké je publikováno: ”Přibližně po 15 kilometrech cesty u Rajhradu byli ti, co byli znaveni a vyčerpáni a nemohli dál, zahnáni do rajhradského lágru. Tam je přepadly partyzánky, svlékly je do nahá a ženy i muže prohledávaly, zda nemají šperky a peníze. Přitom jim rozstříhávali šaty při hledání cenných předmětů. Nesčetní lidé tam byli ubiti k smrti a podle výpovědí mnohých, kteří došli do Pohořelic, i zastřeleni (rozuměj v Rajhradě - pozn. V. Ž.). Nepopsatelné scény se odehrávaly na pohořelické silnici, navíc se odpoledne přihnala h r o z n á  b o u ř k a (proložil V. Ž.), která zaplavila příkopy podél cesty. Znavení a vyčerpaní lidé klouzali po změklé půdě, byli poháněni bitím a ranami bičem... Příkopy byly plné oděvů, kufrů, potravin, které vyčerpaní lidé odhazovali.

 

Účastník i K. Richter nám v této pasáži předložili k dešifrování hned několik závažných otázek. Především co to byl rajhradský lágr, když v městečku za okupace nebyl postaven žádný objekt, který by byl třeba i vzdáleně připodobnitelný nějakému typu pracovního, sběrného, nápravného či internačního tábora nebo objekt pro dislokované komando z nějakého koncentračního tábora. Rovněž tak žádný už předtím vybudovaný objekt nebyl na lágr v tom obvyklém slova významu adaptován. Už byla na pořadu negativní odpověď, když v zachovaných písemnostech místní buňky NSDAP byl nalezen nacyklostilovaný přehled o činnosti, v němž se uvádělo, že vánoční oslava 1944 bude v KLV lágru. V České republice zůstalo pátrání po rozvinutém znění názvu bezvýsledné. Teprve archivní odborníci v Berlíně vyslovili domněnku, že by mohlo jít o málo frekventovaný název Kinderlandverschickerung-Lager, pro nějž ani neexistoval český ekvivalent, protože takových zařízení nebylo mnoho a byla vedena výlučně německy. Názor německých kolegů byl správný. Zmíněný chlapecký zemský sirotčinec v Rajhradě byl za války zrušen a přeměněn na chlapecký internát příslušníků Hitlerjugend, a proto se mu všeobecně říkalo HitlerjugendHeim. Jiný název místní obyvatelé neznali, pouze věděli, že jsou tu děti pocházející z rozbombardovaných měst v říši. Konfrontace historické skutečnosti s názvem potvrdila ztotožnění zkratky KLV-Lager s někdejším zemským sirotčincem. Jenže to nebyla nějaká stodola, šopna nebo sklad, nýbrž bytelná, na svou dobu moderní budova. Němci by do ní jinak své děti asi nenastěhovali. Jestliže účastník vysídlovacího pochodu měl tak výrazně zafixován v hlavě název lágr pro někdejší sirotčinec, musel o tomto ubytovacím zařízení mnohé z doby okupace vědět a tomu asi také odpovídalo jeho politické začlenění.

 

Ponechme stranou nedoložené tvrzení o přítomných partyzánkách, závažnější je svědectví o loupežné prohlídce. K něčemu takovému skutečně došlo a nelze vyvracet, že nikomu nic nebylo ukradeno. Podstatou této prohlídky však bylo něco jiného. Němci museli v Rajhradě odevzdat všechny řezné, bodné a sečné nástroje. Kdo a proč to nařídil, dnes už nevíme, ale sotva to bylo bez příčiny. Po odchodu ze sokolovny zůstala v rohu sálu hromádka takových předmětů. O prohlídce máme svědectví i z jiného pramene. Vojáci o ni informovali majora Pistoriuse a žádali o rozhodnutí, mají-li se v prohlídce angažovat. Jejich velitel to nepřipustil, zdůraznil, že mají funkci záštity a taková činnost vojsku nenáleží.

 

Tvrzení M.W. o nesčetných ubitých a postřílených lidech je produktem příliš bujné fantazie a očividnou snahou desinterpretovat historii transferu podle scénáře a zájmů přesídleneckých organizací. Po odchodu Němců z Rajhradu nezůstal v místě žádný nemocný nebo mrtvý člověk. O tom by místní pohřební služba anebo hrobník či hřbitovní správa museli vedet. Ani v obecném povědomí takový poznatek není.

 

A konečné, jako to tehdy vlastně bylo s počasím? V publikovaných vzpomínkách účastníků nacházíme z počasí téměř vše od sněhové bouře až po nesnesitelného horko. Bylo to všechno v jednom dni reálné? Náš pamětník M. W. připomíná ”hrůznou bouři". Odpověď na jeho otázku připravila expertiza Českého hydrometeorologického ústavu, pobočky v Brně. Dne 30.5.1945 se teploty pohybovaly v rozmezí od 12,8 °C do 26,7 °C, průměrná síla větru byla 3 metry za vteřinu, srážky nebyly zaznamenány žádné, dohlednost výborná. Příští den, 31. května, zaznamenali meteorologové teploty od 12,6 °C do 22,5 °C, vál severozápadní vítr o průměrné síle 3 metrů za vteřinu. Během dne přibývalo oblačnosti, mezi 15.05 a 15.20 hod. přišel mírný déšť. Další přeháňky nastaly mezi 18.20 až 20.15 hod, v tom čase přicházeli do Pohořelic poslední evakuanti. Přestože směrem na jižní Moravu srážky slábnou, pohybovat se i v mírné spršce nebylo zajisté příjemné. Uvedené srážkové údaje však vylučují ”zaplavené příkopy podél cesty" a klouzáni lidi po rozměklé půdě nelze ničím vysvětlit. Nešli totiž polními cestami, nýbrž po asfaltové vozovce tehdejší nejvyšší kvality a za téměř nulového automobilového provozu. K rozmístění vystěhovaných Němců do vesnic v rajhradském okolí nedošlo. Ráno byli vyvedeni na císařskou silnici a začleněni do proudu směřujícího k Pohořelicím. Ozbrojený doprovod požádal na Staré poště (místní část Rajhradu) o pomoc rolníka Josefa Maršálka, který ochotně zapřáhl do vozu a zesláblé zavezl až na okraj města. Průvod šel pomalu, jeho rychlost určovaly možnosti starších a unavených lidí.

 

Původně zformované útvary braly postupně za své a rozpadaly se do různě početných skupin. Cestou, aby si ulehčili, odkládali Němci část po částech něco ze svých zavazadel, podle Richterova pamětníka odkládali někteří i potraviny. To je dost málo pravděpodobné, protože jiným právě potraviny chyběly. Cestou k žádným brutálnostem nedocházelo, pokud je nespatřujeme v potřebě překazit nenápadné uhýbání z proudu a přípravu k útěku. Pokud doprovodný personál použil fyzického násilí, pak nikdy v takové míře, aby způsobil zranění nebo snad někoho usmrtil. Barvitá líčení o tom, jak byli Němci svlékáni, uvazováni k telegrafním tyčím, pod kterými byly rozdělávány ohně, a obdobné báchorky by si nezasloužily pozornosti nebýt vědomé snahy po démonizaci pochodu z Brna a jeho postavení jako protiváhy proslulých pochodů smrti z nacistických koncentračních táborů. Vyspekulovaná  ”svědectví" o plných příkopech mrtvých, zastřelených nebo kolbami stráží ubitých žen a mužů musela dostat logické pokračování. Ti mrtvi přece museli být někde, ale hlavně tajně zakopáni. Někde stranou, ale ne zas tak daleko, aby se nedalo s místem jejich posledního odpočinku politicky manipulovat.

 

Na svém pochodu k Pohořelicím, přibližně ve dvou třetinách cesty od Rajhradu, míjel průvod na Smolínském kopci, pokud ovšem kótu 231 za výraznější dominantu můžeme považovat, kamenný kříž pár kroků v poli od silnice. Zbudoval ho Jakub Haška na paměť kohosi, kdo zde byl zasažen bleskem, alespoň to tak vypráví místní tradice. Z nějakých dosud neobjasněných zdrojů vyrašila fáma, že právě tady u Haškova kříže je pohřbeno 1700 Němců povražděných cestou. V minulých letech tu často zastavovaly výpravy zahraničních návštěvníků jižní Moravy a jejich účastníci veřejně či potajmu zdobili kříž věnečky se stuhami v rakouských i německých státních barvách a u paty kříže zapalovali svíčky. Činili tak s neotřesitelnou jistotou, že stojí nad hrobem či hroby svých blízkých. Okolí kříže věnoval značnou pozornost i Ota Filip, je však natolik zkušeným žurnalistou, aby ”se ctí" vyvázl i v případě, že tu žádné pozůstatky zabitých nalezeny nebudou. Za tím účelem předestřel čtenářům dohady o vykopání hrobů a převezení jejich obsahu kamsi do neznáma, takže v obou případech mu nelze nic vytknout.

 

Historický průzkum ve Smolině i na místě samém žádné hroby nepotvrdil. Na písemný dotaz odpověděl z pověření městského úřadu v Pohořelicích, kam Smolin náleží, lékař MUDr. Josef Hrabovský, smolínský starousedlík, lapidárním a naprosto výstižným konstatováním: ”Něco bychom o to museli ve vesnici vědět." Další ze spekulací o tajnostech brněnského transportu propadla a s ní zmizelo i zdobení kamenného svědka u silnice.

 

Transport na jeho závěru provázel 31. května primátor Vladimír Matula spolu s tajemníkem Kapounem a dalšími funkcionáři. Za přestávky v Rajhradě vyslechl mnohé stížnosti proti údajně nespravedlivému zařazení do transferu, a přestože předkládané důkazy a svědecké výpovědi nebyly vždy nejvěrohodnější, rozhodoval velkoryse a blíže neurčený počet Němců vrátil zpět do Brna. Potom pokračoval v cestě do Pohořelic, o níž nám ve svých pamětech zanechal důležité svědectví: ”Přesvědčili jsme se, že nebyly žádné stížnosti na bezpečnost ani na zbrojováky a že odsun pokračoval celkem v pořádku a bez jakéhokoliv násilí." Na základě vlastního uváženi sledoval transport rovněž Matulův náměstek a jeho politický rival Josef Podsedník v doprovodu dalšího člena národního výboru kněze Pátera Petra Lekavého z fary u sv. Tomáše. V zásadním pohledu na cestu do Pohořelic se s primátorem příliš nerozcházel: ”Po cestě jsme zahlédli několik pohozených uzlů s oděvními svršky, ale opuštěné Němce jsme neviděli. Teprve u Pohořelic jsme viděli kolem baráků konec transportu, ponejvíce staré lidi, kteří tam odpočívali pod dohledem ozbrojených zbrojováků." Pozoruhodné je, že ani Matula, ani Podsedník nezávisle na sobě neuvádějí ve svých pamětech žádné mrtvé. Příkopy plné mrtvol nebo1700 povražděných u Haškova kříže nemohl žádný z nich přehlédnout a v době, kdy představitelé národního výboru města Brna sledovali silnici, nemohly být údajné oběti odklizeny. Následujícího dne projel trasu z Brna do Pohořelic lékař MUDr. Jiří Šňupárek, ale ani on cestou nezahlédl jedinou mrtvolu.

 

Odchodem vysídlenců z Rajhradu zanikla koncepce jejich dočasného rozmístěni do vesnic kolem městečka. Tento nejpůvodnější záměr ZNV i městské správy byl nově přetransformován do okolí Pohořelic, kolem nichž v národnostně smíšených obcích měl do konce lepší vyhlídky na své uskutečnění. Ještě dřív, než bylo cokoliv uděláno pro realizaci pohořelické varianty vysídlovacího plánu, všechno předešlé přehlušil nový cil pochodu, za který byla stanovena rakouská hranice. Kdo a za jakých okolností navodil tuto změnu, sotva už poznáme. Rozhodně to nebyly brněnské správní a bezpečností instituce, přestože později vzaly přechod do Rakouska tichou cestou na vědomí.

 

V souvislosti s touto nejpalčivější změnou v koncepci transferu není zanedbatelný pohled na psaní tehdejšího brněnského tisku. Národně socialistické Slovo národa napsalo: ”Ve čtvrtek v noci budou brněnští Němci pochodovat dále k jihu přes Pohořelice." Sociálně demokratický Čin tuto tezi uvedl jen s malou obměnou: ”... celý transport Němců bude pochodovat směrem na rakouské hranice." Rovnost týž den referovala o cestě do Rajhradu a o přidělování Němců na práce v okolí, jako by zapomněla, že den předtím v redakčním článku uvedla poněkud odlišné stanovisko: ”Dělnictvo žádá, aby všichni Němci ihned opustili město Brno a byli dopraveni za hranice Československé republiky." Dva přístupy k německé otázce v Brně jsou patrné téměř od samého počátku jejího revolučního řešení. Radikální živelné pojetí transferu mělo naději na rozhodující vliv až v jisté vzdálenosti od Brna. Všechny rozkazy a příkazy během cesty byly předávány ústně po rojnici a spojkách, jiné spojem tehdy neexistovalo. Proto není bezdůvodná ani domněnka, že stačilo, aby někdo z doprovodu zvolal - ”Do Rakouska!" - nebo tak nějak podobně a už se změněná orientace lavinovitě šířila na všechny strany. Nelze tedy ani vyloučit původ nového cíle v nepravém či zkomoleném zvolání, zejména ne za té okolnosti, že něco takového přicházelo vhod.

 

Štábní kapitán Bedřich Pokorný, zemský velitel Národní bezpečnostní stráže v Brně, podal 2. června 1945 ve 13.00 hodin do sekretariátu ministra vnitra Václava Noska telefonické hlášení, v němž vysvětloval, proč dosud nedokázal splnit instrukci ministra ze 30. dubna. Za své služební cesty do Prahy, pravděpodobně spojené s účastí na poradě vyšších funkcionářů KSČ, navštívil i hotel Alcron, v němž prozatím bydleli ministři a přední vládní úředníci. Pro osvětlení brněnského transferu je záznam hlášení velice významný. Praví se v něm: ”ZNV v Brně nakonec rozhodl provésti odsun Němců z Brna tak, jak navrhl pan ministr vnitra v hotelu Alcron 30.5.1945 bezpečnostní delegaci moravské, internovat Němce na vhodných místech v pracovních a koncentračních táborech a neodsunovat až do rozhodnutí vlády Němce do Rakouska." Pokorný v další části svého hlášení vysvětluje obtížnost své zpáteční cesty. Říká, že do Mikulova dojel až 1. června večer, ”kdy už valná část proudu překročila rakouské hranice." Z citovaného záznamu vyplývá, že ZNV 30. května 1945 rozhodoval o vystěhování Němců z Brna po konzultaci s ministrem vnitra a škpt. Pokorný jel urychleně do Mikulova, aby zastavil živelný převod transferu přes rakouskou hranici.

 

Mezitím také jednal s vládními činiteli bezpečnostní referent ZNV Karel Smítal, jistě ne bez součinnosti s Pokorným, dost možná, že navštívili i ministra vnitra spolu. Z telegramu, který přišel Smítalovi 1. 6. 1945, vyjímáme pro jeho závažnost obsáhlejší pasáž: ”Ministerstvo vnitra vzalo Vaši zprávu o usneseni k provedení neprodleného odsunu Němců z Brna se souhlasem na vědomí. Ministerstvo vnitra považuje za účelné, aby v akci bylo i nadále pokračováno: evakuované osoby buďtež s přihlédnutím k místním poměrům rozptýleny v internačních táborech, a pokud nebudou vydány další pokyny o odsunu německých obyvatel z území republiky, budiž Němců použito k nutným pracím, zejména zemědělským. Za ministra plk. Bartík." O přesídlení brněnských Němců na venkov referovalo téhož dne ministerstvo vnitra předsednictvu vlády. Za důležitou motivaci evakuace považovalo zcela oprávněně zmírnění bytové a zásobovací kalamity ve válkou těžce postiženém městě, ”takže předložený požadavek lze za daných okolností považovati za oprávněný." Současně ministerstvo vnitra požádalo ministerstvo výživy k provedení takových opatření, aby nastalo ”zmírnění nynějšího stavu." Z citovaného je zřejmé, že ministr Nosek nepovažoval brněnskou akci za odsun v mezinárodním pojetí, nýbrž jednoznačně za vnitropolitickou záležitost řešící hlubokou mnohostrannou krizi města Brna.

 

Německé vysídlení bylo i mimo Brno chápáno nejenom jako preventivní opatření proti dalšímu vyostřování národnostních konfliktů, ale i jako nouzové řešení krizové bytové a zásobovací situace. Německé obyvatelstvo mělo po celou dobu okupace nadlepšené potravinové i ošacovací příděly, žilo v luxusnějších domech a bytech, z velké části zabavených po zlikvidovaném židovském obyvatelstvu. Není divu, že místní revoluční národní výbory, těžce obstarávající potravu pro své občany, nezahrnovaly do své zásobovací péče Němce a současně požadovaly jejich soustředění do menších bytových prostor. Přestěhování Němců na venkov, kde přes všechny válečné důsledky byly přece jen příznivější podmínky obživy a česko-německé vztahy umírněnější, bylo i pro ně relativně ohleduplnějším záměrem. Koncepce státních a bezpečnostních úřadů se však dostala do rozporu s živelnými snahami, které převážily.

 

Dvě rozdílná pojetí německého transferu také vysvětlují, proč představitelé města s předstihem neinformovali o vystěhovalecké akci zplnomocněnce Rakouské republiky dr. V. Figdora, který nepochybně při nástupu do funkce navštívil i primátora města, takže o sobě navzájem věděli. Byla-li koncepce vysídlení zpočátku pojata jako vnitřní záležitost, nebylo takového jednání zapotřebí. Sám dr. Figdor bude ze své funkce intervenovat teprve tehdy, až hranice jeho země bude odsunem skutečně ohrožena. Zatímco 1. června vedla vládní místa čilou korespondenci o událostech v Brně navzájem, Praha jednala s Brnem a škpt. Pokorný byl na cestě do Mikulova, krizová situace přešla z Brna na Pohořelicko. Brněnskou občanskou atmosféru vcelku reálně vystihuje poznámka pplk. Ing. Sameše pro ministra Noska: ”Po odchodu 25 000 Němců nastalo v Brně velké uvolnění." Bylo to skutečně tak. Bez nadsázky.

 

Nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích

 

V ranních hodinách 31. května dorazily první hloučky vypovězenců do Pohořelic, třítisícového města přibližně v polovině cesty z Brna do Mikulova, které nelehce překonávalo důsledky okupace a nedávných frontových bojů. Během dne přicházeli další, k večeru počet příchozích asi sedmkrát převýšil původní městské obyvatelstvo. Transport předem nikdo neohlásil, takže přišel do naprosto nepřipraveného prostředí. Ostatně sami organizátoři nepředpokládali ve městě nic víc, než krátký odpočinek před druhou etapou cesty.

 

Podle vyjádření místní stanice Národní bezpečnostní stráže se podařilo do 23. hodiny umístit všechny pod střechu. Nejvíce Němců bylo umístěno do barákového tábora na okraji města zřízeného okupanty pro zahraniční dělníky, především Poláky, nahnané sem na nucené práce. Jiní našli přístřeší v prázdných obilních skladech, postavených rovněž za války k uskladnění nucených obilních dodávek od rolníků. Účastníci transportu zaplnili školu, sokolovnu, selské stodoly a ti nejšťastnější, kteří našli pochopení u místního obyvatelstva, ubytovali se v soukromých bytech. Přijmout někoho do bytu nikdo nenařídil, ale také tomu nebylo bráněno: záviselo to pouze na vzájemné dohodě a teprve až později byl pořízen soupis osob žijících v soukromí. Tuto výhodu měl ovšem jen malý zlomek transportu. Po upozornění, že některé unavené osoby dosud nedošly a odpočívají před městem po příkopech, byla provedena obhlídka pochodové trasy a nemohoucí přivezeni koňskými potahy do města. Nemáme dochované zprávy o tom, že by z cesty přivezli někoho mrtvého.

 

Po rušné a chaotické noci, v níž na spánek zbylo jen velmi málo, poznamenávala 1. červen usilovná snaha městské správy, stanice NBS a přítomných představitelů NV města Brna o překonání hlavních nesnází a snížení neúnosné koncentrace lidí ve městě. Především vybrali téměř deset tisíc osob schopných dalšího pochodu a vyvedli je na mikulovskou silnici směrem k rakouské hranici. Postavení Němců v transportu se nijak nelišilo od jeho předchozí etapy, měnil se pouze jejich doprovod. Příslušníci závodních stráží už během noci považovali své poslání za splněné a odcházeli zpět do Brna. V první červnový den jich mělo být v Pohořelicích už jenom asi 90. Namísto nich nastupovaly narychlo povolávané další části 1. výcvikové korouhve 3. vojenského okruhu československé armády ze Znojma pod velením majora jezdectva a někdejšího ruského legionáře Viléma Pistoriuse.

 

Vojáci postupně vtiskli situaci řád a vyloučili možné excesy. Pro doprovod  vystěhovanců volili zvláštní metodu. Po celé trase až k rakouské hranici rozmístili v kilometrových rozestupech své hlídky. Německé občany rozpočítali po stovkách a každou stovku svěřili pod dozor vždy jen jednomu vojákovi. Ten ji doprovodil o kilometr dál ke stanovišti následující stráže, kde ji předal jinému vojákovi a sám se vrátil na své původní místo, aby převzal a převedl další stočlenný útvar o jeden kilometr dál. Tímto kyvadlovým způsobem, kilometr po kilometru, byli vysídlenci doprovázeni až k hraničnímu přechodu.

 

Přesun probíhal bezkonfliktně, vojáci na nějakém terorizování Němců neměli zájem a Němci sami už dostatečně poznali, že jakákoliv forma odporu je bezúčelná. V důsledku prohrané války a probíhající revoluce ztratili své dřívější privilegované postavení a publikované programové dokumenty pro poválečnou dobu, ať už byly domácí či zahraniční provenience, jim žádnou perspektivu na podkladě statu quo ante neposkytovaly. Vedeni představou, že v Rakousku najdou pro svůj úděl pochopení a dostane se jim nejnutnější pomoci, většina jich z nezbytnosti hranici přešla. Cestou tu a tam došlo k pokusům o útěk z transportu, avšak v otevřeném terénu mezi Pohořelicemi a Mikulovem k tomu nebyly příznivé podmínky. Teprve v mikulovských ulicích se ti, kteří nechtěli do Rakouska, obratně vytráceli a v několika následujících dnech vyčkávali v polích a vinicích mezí Mikulovem a státní hranicí, jak se věci vyvinou. Nakonec i většina z nich odešla za hraniční čáru.

 

Jihomoravská státní hranice byla z obou stran kontrolována jen velice sporadicky. Hlavní autoritou byl pouze malý oddíl Rudé armády usídlený v bývalé rakouské celnici, ale ten pouze zajišťoval průjezdy vlastních vojenských kolon a do civilních záležitostí nezasahoval. Hranice byla z obou stran volně průchodná a ti, kteří nechtěli z různých důvodů volit cestu po silnici, přecházeli na obě strany polními cestami. Tuto možnost využívali někteří němečtí rolníci k nelegálnímu přepravování zemědělského inventáře a někdy i dobytka na smluvená místa za hranicí. Po přechodu hlavního vvsídlovacího proudu bylo na rakouské straně složeno několik mrtvých. Těžko zjistit, jestli zemřeli ještě na moravském území a byli svými přáteli přeneseni přes hranici, či zemřeli už v Rakousku.

 

Nasměrování vysídlovaci akce do Rakouska přimělo dr. V. Figdora nejenom k intervenci u prof. Františka Loubala na ZNV v Brně. Ještě v průběhu 31. května, kdy druhá fáze pochodu ještě nezačala, vyhledal také velitele vojenské záštity majora Pistoriuse a zdůraznil mu, zda si uvědomuje, do jaké míry jsou vskutku odsunováni rakouští občané a nejde-li hlavně o československé občany německé národnosti. Současně upozorňoval, že repatriace Rakušanů má být projednávána v Praze až ve dnech 5. - 7. června. Podobně jako už předtím na ZNV pohrozil i nyní vykázáním 400 000 Čechů z Vídně a vyslovil politování nad vypuzováním Němců do zcela vypleněné země.

 

Rakouské pohraniční orgány prozatím nečinily překážky při vstupu Němců na rakouské území. Jako reakce na jejich příchod zavládly v místech kolem silnice do Vídně i ve Vídni samé silné protičeské nálady a nechyběly ani protestní letákové akce. Úřady prozatímní vlády dlouho zvažovaly, nemají-li vrátit Němce zpět na Moravu, protože vesměs nevyhovovali jak po stránce státní příslušnosti, protože ji nemohli prokázat ke dni 27. dubna 1945, kdy vznikla prozatímní státní správa, tak k nově konstituované rakouské národnosti. K tomuto kroku nedošlo, odmítány však byly osoby neovládající německý jazyk. Toto stanovisko, jak dále uvidíme, podstatným způsobem ovlivnilo poměry v Pohořelicích.

 

Ústup od původní koncepce přesídlení a vyhoštění Němců do Rakouska navodily nepříjemnou situaci i pro ministra Noska a přiměly ho k pozměnění předchozích stanovisek. Po referátu gen. Bartíka o událostech na jihu Moravy vyjádřil své stanovisko slovy: ”Bylo by záhodno vyžádati si též stanovisko ministra zahraničních věcí, neboť otázka dotýká se sféry zahraničně politické, zejména našeho vztahu k Rakousku. Dle mého názoru nemohlo by míti Rakousko žádných námitek, kdyby šlo o odsun jen rakouských státních občanů, ačkoliv i zde v zájmu našich dobrých styků s Rakouskem bylo by vhodno, aby tato záležitost byla předem diplomatickou cestou dohodnuta. Z hlediska státně bezpečnostního jest takový poloorganizovaný odsun Němců nežádoucí proto, poněvadž neposkytuje dosti času, aby byli odděleni a vybráni ti Němci, kteří se dopustili válečných i jiných zločinů". Nakonec ministerstvo vnitra požádalo Moravskoslezský ZNV o zastavení odsunu, bohužel pozdě, neboť už polovina lidí byla mimo ČSR. Na dotaz, jak naložit s téměř 10 000 dalšími v  Pohořelicích, přišla nová telegrafická, instrukce: nepřipustit návrat vysídlených Němců ani za té okolnosti, že by Rakousko provedlo svou vyhrůžku o vyhnání Čechů. Z druhé poloviny transferu měli být Rakušané vyňati a zbývající lidé rozmístěni po vesnicích.

 

Primátor Matula ihned po příjezdu do Pohořelic navázal na svou předchozí činnost v Rajhradě a podle svého zvážení umožňoval osobám s nevyhraněnými důvody pro vysídlení návrat do Brna. Metoda individuálního šetřeni byla zdlouhavá a nepřinesla do nepřehledných poměrů žádné ulehčení. Bylo třeba rozhodnějšího kroku.

Z hlediska mezinárodního bylo prvořadé uvolnění Rakušanů. Prokazatelné zjišťování rakouské státní příslušnosti naráželo na nedostatek dokladů a o konstituování zvláštní rakouské národnosti, odlišné od německé, nevěděla v té době ani většina skutečných Rakušanů žijících u nás. Jediný pokrok spočíval v hromadném uvolnění všech, kdo nějakým způsobem prokazovali anebo prohlašovali našeho jižního souseda za místo svého narození, za místo dřívějšího svého pobytu, případně nynějšího bydliště příbuzných a pod. Ti všichni byli propuštěni, přestože některé přednesené důvody byly jen chabě podloženy. Rakušané se rozešli, někteří zamířili neznámo kam, snad do Rakouska, většina z nich odešla zpět do Brna.

 

Současně byl vrácen zpět větší počet osob se sporným určením národnosti. Staniční kniha NBS v Pohořelicích poznamenává k datu 3.6.1945: ”Kolem 14 hodin bylo odsunuto asi 2 000 Němců zpět do Brna, kteří optují pro ČSR." V 9. schůzi rady ZNV referoval o tomtéž její předseda F. Loubal: ”Asi 2 500 (Němců - pozn. V. Ž.) se vrací do Brna, poněvadž se na ně vystěhování ve smyslu usnesení Zemského národního výboru nevztahovalo." Rada ZNV zdůvodnila své rozhodnutí poukazem na 7. bod svých směrnic o nakládání s Němci ze dne 20. května 1945, podle něhož měli být z mimořádných opatření vyňati Češi a Češky ze smíšených manželství, jakož i jejich děti, pokud byly původně evidovány jako Češi, Židé a vůbec všechny osoby protihitlerovského smýšlení a perzekvované pro konkrétní antifašistickou činnost. Podobně jako každé jiné ustanovení tohoto druhu, také směrnice ZNV nemohly táhnout přesnou rozhraničovací čáru mezi stoupenci a odpůrci okupantů. S odstupem padesáti let je stále ještě možné najít příklady, kdy z ustanovení o Němcích byli v Pohořelicích shovívavě vyňati rodinní příslušníci vyšších důstojníků SS, funkcionářů okupačního aparátu a členů NSDAP, o jejichž činnosti museli rodinní příslušnici vědět.

 

V intencích koncepce o rozptýlení vysídleného obyvatelstva do jihomoravských vesnic odešlo do okolí 943 osob (Drnholec 213, Branišovice 74, Cvrčovice 165, Odrovice 101, Troskotovice 30, Malešovice 158, Loděnice 114, Jiřice 51, Vlasatice 27). Zakrátko nacházíme i jiné skupiny dislokované do blízkých vesnic, např. do Damnice, na statek J. Kulhána v Suchohrdlích a jinam. Odchod do vesnic nebyl lidem přikazován, odcházeli tam po vlastním uvážení a také podle toho, jakou jim tamější rolníci mohli poskytnout práci a životní zajištění. V každém případě byl pobyt ve vesnicích příznivější než v táboře a většina vysídlenců tam zůstala až do tzv. řádného odsunu. Spadali do pravomoci místních národních výborů nebo správních komisí, pohořelický tábor je vedl pouze evidenčně. Bohužel i do vesnic zasáhla epidemie úplavice, a pokud tam někdo zemřel, byl pochován podle místních zvyklostí a možností na příslušném hřbitově.

 

První dny strávené vypovězenci v Pohořelicích byly kruté. Nebylo na čem spát, chyběla základní hygienická zařízení, léky a zdravotnický materiál, zásobování vázlo na nejnuznější úrovni. Malé město nedisponovalo velkými objekty a vyvařovnami vhodnými pro ubytování velkého počtu lidí a i ty skrovné válečné zásoby potravin vzaly za své při přechodu fronty. Vysídlenci tento stav znali, a proto není divu, že jimi zmítalo napětí, nejistota a obavy nejenom z budoucnosti, ale i z nejbližších dní. Po stránce bezpečnostní staniční kniha NBS sice uvádí, že 1. června ”pořádek nebyl porušen" a následující den hodnotí obdobně: ”při střežení lágru po strance bezpečnosti nebyla závada", ovšem uvnitř panoval značný nepokoj.

Při překonávání neblahé situace, bez příkazu a instrukcí shora, převzali iniciativu příslušníci místní stanice NBS, jejímž prozatímním velitelem byl strážmistr Bedřich Koubek a přítomní vojáci majora Pistoriuse. Na statcích a v zemědělských usedlostech zabavili pařáky na brambory, takže už v poledne 1. června obdrželi evakuanti alespoň vařené brambory ”v přiměřeném množství dle přání". Jakmile v několika dnech vznikla táborová správa, dala majoru Pistoriovi na vědomi, že byl pouze velitelem strážného doprovodu pochodového proudu a nenáleží mu žádná pravomoc z titulu vedoucího tábora. Přesto jeho rozvážné a rozhodné jednáni ve dnech 1. - 3. června, jímž překonal nejtíživější stadium v životě vystěhovalců, zaslouží jednoznačného uznáni.

 

Zprávy o tom, že transfer neproběhl podle ideálních představ a zadrhl se v Pohořelicích, vyvolaly v Brně rozporuplnou odezvu. Drtivá většina Brňanů ho považovala za tvrdou,ale spravedlivou odplatu za iredentistické a velezrádné počínání Němců vůči Československu i Česko-Slovensku a za podíl na genocidní politice vůči Čechům i jiným blízkým národům. Rada ZNV na své schůzi 5. června dala volný průchod názoru, že přes všechny komplikace bylo dosaženo úspěchu, ”tj. očisty Brna od německého živlu." Téměř shodným způsobem hodnotil ve svých pamětech vysídlení Němců primátor V. Matula. Bezpochyby o věci jednala vedení politických stran a velkých společenských organizací. O jejich názorech však prozatím mnoho nevíme.

 

K pozoruhodnému střetu o smyslu a provedení transferu došlo v sekretariátu KSČ. Došlé zprávy o nedorozumění s Rakouskem a o krizovém stavu v Pohořelicích velice pobouřily Otto Šlinga, pověřeného prozatímním vedením stranického sekretariátu. Po celou válku žil v Anglii v blízkosti naší zahraniční politické emigrace, znal perfektně několik světových jazyků a do Brna přijel přes Moskvu ve zvláštní skupině hned po přechodu fronty. Z jihomoravských politiků měl tehdy bezpochyby nejlepší mezinárodně politický rozhled a nejurčitější představy o budoucí komunistické politice. Co všechno se 1. června na sekretariátě odehrálo, lze zrekonstruovat jen s obtížemi. Jisté je, že Šling podrobil vysídlovací akci tvrdé kritice. Dne 8. června 1995 odvysílala Česká televize dokumentární pořad brněnského studia ”... a průvod Němců šel." Jeden z pamětníků v pořadu vysvětloval, jak s průvodem Němců přijel někam na jižní Moravu O. Šling, vystoupil z auta a halasně projevoval své uspokojení nad jeho průběhem. Tato scéna neodpovídá historické skutečnosti, Šling se v odsunu neangažoval. Je s podivem, proč si tak závažné svědecké vyjádřeni tvůrci dokumentu neověřili.

 

Tehdejší střetnutí mezi brněnskými komunisty navzájem do jisté míry zrcadli deník Rovnost. V pondělí 5. června 1945 otiskl nebývalé obsáhlý úvodník pod názvem Nový život v novém státě. Podepsán byl značkou ”P" (=František Píšek) a datován 2. červnem 1945. Autor v něm nejprve považoval za vhodné rekapitulovat oficiální dokumenty a projevy, pokud se v nich jednalo o německé otázce v ČSR. V tom samozřejmě netkví jeho originálnost. Nekonformní byly pohledy na právě provedený transfer: ”... vyskytly se horké hlavy, které chtěly vyhnat všechny Němce bez rozdílu a naráz za hranice a nepřihlížely při tom ani k tomu, zdali jsou to hranice říšské nebo rakouské, zdali tím nevzniknou mezinárodní komplikace, anebo nezvýší-li se tím potíže zásobovací, dopravní, bezpečnostní, zdravotní a jiné." V další části Píškův úvodník navazoval na myšlenky vyslovené v Rovnosti v hlavní den vysídlovací akce 31. května 1945. Tehdy Voloďa Spurný nazval svůj úvodník ”Nejen Němci..." a zdůraznil v něm, že hlavní konflikt doby nelze chápat ani tak v rozporu mezi nacionalitami, jako především jako boj mezi fašismem a antifašismem. Oba autoři shodně interpretovali německou otázku v propojení na eliminaci dědictví domácího fašismu a kolaborace. Františku Píškoví nelze nedat za pravdu i po půl století: ”Bylo by těžkou chybou vybíjet svoji nenávist jenom na Němcích. Spravedlivá odplata musí stihnout všechny odrodilce. Je nutno dobře se poohlédnout všude, zdali se tato sorta bezcharakterních a bezpáteřných lidí již dnes netlačí na teplá místa, zdali právě ti, co dnes nejvíce křičí Němci ven, sami mezi ně nepatří." A závěrem k těmto slovům dodával: ”Je tedy německý problém mnohem širší a jeho řešení nespočívá jen v prostém vyhnání všech Němců bez rozdílu za hranice." Tato slova, protikladná jednostrannému nacionálnímu pohledu, rozvířila značně brněnskou ideovou hladinu a měla svůj vliv i na urychlení konsolidace v pohořelickém táboře.

 

K hlubší analýze odsunu se po několika dnech sekretariát KSČ v Brně vrátil, protože ústředí v Praze požadovalo obšírnější zprávu o brněnských událostech.  Soustředěním podkladů pověřil O. Šling Louise Nissela, německého antifašistu z Mikulova. Ten si přibral na pomoc svého přítele, člena antifašistické komise při okresní správní komisi v Mikulově, rovněž Němce, Willy Kapustu. Oba v roce 1938 sloužili v místní jednotce Republikanischewehr, která v zářijových dnech 1938 neohroženě vystoupila na obranu Československa a jen zázrakem přežili nacistická vězení. Nyní se společně vydali po stopách brněnského transferu, jezdili po vesnicích a zjišťovali až do podrobností, jak dalece ovlivnil život v obcích, bylo-li při zacházení s Němci použito násilí a jestli byl někdo při tom zabit či zastřelen.

 

                Z Nisselovy závěrečné zprávy vyplývalo, že vystěhovaní si nejčastěji stěžovali na obtížnou cestu, zdravotní potíže, na nespravedlivé zařazení mezi Němce, zejména ti, co při sčítání v roce 1930 uváděli českou národnost a k její změně byli morálně-politicky přinuceni nacistickými národnostními zájmy. Dále zpráva pojednávala o komplikacích, které na válkou těžce postiženém jihu Moravy způsobil nečekaný příliv tisíců vypovězených Němců a podle pamětnického svědectví kritizovala i nesprávnou orientaci akce na přechod do Rakouska. Neuváděla však žádný případ násilností, na jejichž následky by býval tehdy někdo zemřel, anebo že by došlo k zastřelení účastníka pochodu. Autentický text prozatím neznáme, dosavadní pátrání v archivních fondech KSČ vyzněla negativně, takže spoléháme na vyjádření přímých účastníků. Význam zprávy také nespočívá ani tak v jejím obsahu, obdobná svědectví uvádějí totiž i jiné prameny, jako ve způsobu její přípravy na prozatímním sekretariátu strany v Brně.

 

                Otto Šling měl o vysídlení osobně referovat v Praze na ÚV KSČ. K prohloubení a ucelení svých dosavadních poznatků o evakuaci Němců přizval k sobě na sekretariát místopředsedu ZNV Františka Píška, zástupce Národního výboru pro Velké Brno (není jisté, jestli byl osobné přítomen Vladimír Matula), Josefa Kapouna a skupinu straníků i odborářů ze Zbrojovky. Chtěl spolu s nimi formulovat základní přístupy k německé problematice a najít základ pro jednotné stanovisko komunistů k vystěhování německých spoluobčanů. Jednání probíhalo velice bouřlivě, zbrojováci hájili své počínání, Šling naopak hledal východiska k reálné kritice neutěšeného stavu, do něhož byla německá otázka v Brně vmanevrována. Posléze přítomné překvapil stanoviskem všemi ostatními nejméně očekávaným a předneseným s pravou šlingovskou neústupností. Rezolutně prohlásil, že komunisté neměli propadnout nacionalistickému oblouzněni a měli živelnému odsunu zabránit. Na adresu komunistů v ZNV údajně prohlásil, že měli proti rozhodnutí rady otevřeně vystoupit a třeba i proti schválení vyhlášky o vysídlení Němců otevřeně hlasovat.

 

Mezi brněnskými komunisty nebylo v této záležitosti dosaženo shodného stanoviska. S jakou odezvou referoval Šling v Praze, už také sotva poznáme, ale z brněnského střetnutí si odnášel každý svou pravdu: Šling své kritické stanovisko úplně neprosadil, zástupci národních výborů jeho kritiku víceméně pociťovali jako křivdu a

zbrojováci zůstali neústupní. Jakmile později úvahy o důsledcích transferu opadly a po všeobecném odsunu Němců byla tato problematika přehlušena jinými starostmi, zůstávalo pod příkrovem poválečného nadšení a zdánlivě pevné stranické jednoty jakési vnitřní, přesně nedefinovatelné napětí, jehož počátky málokdo odhadoval v konfliktu Šlinga s většinou brněnských komunistů o řešení německé otázky. Poválečnou dobu poznamenávaly mnohé a různorodé politické šarvátky, v nichž bylo nutné postupovat společně, avšak O. Šling už nikdy s V. Matulou i F. Píškem nenašli vzájemný harmonický soulad. Nakonec byli oba reprezentanti národních výborů zproštěni stranických i veřejných funkcí a převedeni do zahraničních služeb mimo republiku. Osazenstvo Zbrojovky, továrny, o níž platilo, že kdo ji politicky ovládá, má v rukou Brno, pociťovalo proti krajskému tajemníkovi jistou averzi. Komunistické Brno už od revolučního období nikdy Šlinga nepřijalo za svého. Jakmile počátkem 50. let začalo období hledání třídního nepřítele ve straně, vlna kritiky vycházející ze Zbrojovky ho neúprosně smetla. Snad si tehdy nikdo ani neuvědomoval, že prapůvodní kořeny konfliktu jsou ve sporu o brněnské Němce.

 

Zatímco se v Brně tříbily první názory na to, co se v poslední květnový den vlastně stalo, bylo nezbytné jednat. Jediným činitelem, v jehož pravomoci bylo možné ovlivňovat postavení vystěhovaných v Brně i v regionech několika jihomoravských okresů až ku  hraniční čáře, byl Moravskoslezský zemský národní výbor. Po příchodu prvních zvěstí o krizovém postavení vystěhovanců v Pohořelicích vyslal tam okamžitě vrchního zdravotního radu MUDr. Julia Mencla a zdravotního radu MUDr. Adolfa Rozmariče, aby zjistili pravý stav věci a navrhli naléhavá opatření. Jejich písemná zpráva sice nese datum 5. června 1945, toho dne jednala o vystěhovaných Němcích 9. rada ZNV, avšak přítomnost obou lékařů v Pohořelicích je doložena už 1. června. Oba zjistili závažné zdravotní nedostatky, nevyhovující hygienická opatření, špatné zásobování pitnou i užitkovou vodou, nedostatečnou lékařskou péči. Rozšířené onemocnění dysenterického rázu, které zasáhlo i osoby mimo tábor, nemohli na místě diagnostikovat, a proto dali odebrat vzorky k bakteriologickému rozboru. Zpráva neposuzovala ubytování a stravování.

 

Starosti o nápravu poměrů v táboře a zajištěni minimálních životních podmínek vyžadovaly od ZNV rozhodná opatření. Především nouzové ubytovací prostory, které ne zcela výstižně bývají nazývány táborem, podřídil svému zdravotnímu referátu a osobně jeho přednostovi MUDr. Adolfu Rozmaričovi. Vrchnímu účetnímu řediteli ZNV F. Pořízkovi přikázal, aby týž den, tj. v sobotu 2. června 1945 odjel do Pohořelic a zajistil pro všechny lůžkové vybavení. Současně nastoupila do Pohořelic skupina zaměstnanců z kuchyně v Zemské nemocnici na Pekařské ulici a z kuchyně v Zemské porodnici na Obilním trhu. Pod vedením Václava Lidmily, vedoucího stravování v porodnici, začalo ihned soustřeďování potřebného zařízení, varných kotlů, přípravného i jídelního nádobí a samozřejmě potřebných potravinových surovin. Národní výbor pro Velké Brno dal k dispozici kolem dvaceti úředníků pro zřízení táborové správy a město Pohořelice jí vyšlo vstříc přidělením dvou místností ve Staré poště, aby mohla co nejdřív zahájit svou činnost. Správa tábora měla po celou dobu jednoznačně civilní podobu, v jejím čele nestál ani policejní, ani vojenský zmocněnec, nýbrž brněnský městský úředník JUDr. Josef Strnad. Po jeho onemocnění úplavicí převzal tábor do péče Karel Blažek.

 

Rozvoj jednotlivých funkcí tábora začal rychlým tempem.Bylo naléhavé obstarat velké množství podhlavníků, přikrývek, ložního povlečení a samozřejmě od rolníků získat dohodou anebo rekvizicí spoustu slámy pro nacpání slamníků, přivést umývadla, kbelíky a další nezbytné věci. Zdrojem vybavení bylo jednak Zemské ústřední skladiště v Brně na Lidické ulici č. 65, které zásobovalo zemská sociální a zdravotnická zařízení, nějaký inventář byl přivezen ze Zemské dívčí vychovatelny v Boskovicích, dále z nemocnice v Ivančicích, podstatně vypomohla i armáda.

 

Mimořádné nároky na zdravotní službu vzrostly zejména poté, co 6. června bylo identifikováno první úmrtí na"nemoc špinavých rukou"-úplavici neboli dysenterii. Do služby v táboře přišli ze Zemské nemocnice lékaři MUDr. Jiří Cvrkal, MUDr. Bohumil Dokulil a MUDr. J. Šňupárek, spolu s nimi tam působili dva jejich němečtí kolegové MUDr. Otakar Cicha a MUDr. Hermann. Z místních dobrovolníků i táborových obyvatel vznikla stálá zdravotní služba, jejíž obětavost však výrazně oslaboval naprostý nedostatek léků a zdravotnického materiálu. Na tomto stavu měli ovsem svůj podíl sami Němci svým bezhlavým podporováním hitlerovské imperiální války až do samého konce. Ještě v průběhu válečných operací spálila německá soldateska v rámci plánu ARLZ několik skladů zdravotnického zboží ku škodě všech bez rozdílu. Zdravotní péči vykonával rovněž úřední okresní lékař z Mikulova MUDr. Štěpánek a krátkodobě vypomáhali i další. Vážněji postižení pacienti byli převáženi do Všeobecné veřejné nemocnice Milosrdných bratří ve Valticích, jestliže léčení vyžadovalo speciální zákrok, např. chirurgický, byli pacienti odesíláni do Brna. Tím vším ovšem nelze říci, že v pofrontové době bylo možné vyhovět všem léčebným nárokům obyvatel tábora. Původ infekční nákazy bývá hledán ve znečištěných studnách u Ledců, z nichž si vystěhovanci nabírali vodu, ačkoliv čerpání z neprověřených vodních zdrojů bylo zakázáno. Snad to odpovídá historické skutečnosti, avšak nemůžeme vyloučit ani jiné zdroje infekce. Je velice pravděpodobné, že evakuanti přišli s nákazou už z Brna. V dané době zde existovalo několik lokalit poznamenaných epidemií úplavice. Zdravotní služba je měla údajně pod kontrolou a nehrozilo její nekontrolované rozšíření. Odlišné podmínky navodil nedostatek desinfekčních prostředků při hromadném soužití lidí a zanedbávání základních hygienických pravidel samými vysídlenci.

 

Správa tábora od samého svého počátku považovala ubytovací poměry za nevyhovující a otevřeně zdůrazňovala, že vedle zlepšení životních podmínek považuje za své nejbližší poslání úplnou likvidaci tohoto provizoria. Na základě zkušeností z okupace a války býval tábor střídavě nazýván internačním, sběrným, někdy dokonce i koncentračním, ale žádnou z funkcí, které tyto názvy vyjadřovaly, neměl při svém vzniku předurčenou. Na úředních aktech nacházíme vesměs improvizované razítko v podobě zkratky T. N. B., což mívá dvojí interpretaci, jednak jako Tábor německých běženců, jednak jako Tábor Němců Brno. Živelné použití pojmu ,tábor' nebylo výstižné, protože klasický tábor třetí říše připomínal pouze využitím několika typických baráků z doby okupace. Mimoto mu chybělo všechno ostatní, vojenská správa, strážní věže, systém kápu, nezbytný apelplatz a spousta drastických donucovacích a trestních zařízení.

 

Pohořelický ”tábor" měl naproti tomu civilní správu a jediné omezení spočívalo v respektování vnitřního táborového řádu, za jehož porušení následovalo výlučně napomenutí provinilce, jiný donucovací prostředek vedení tábora neuplatňovalo. Různě rozmístěné objekty střežila Československá armáda podle vlastního služebního předpisu o strážní službě. Mezi ní a správou tábora nebyl vztah podřízenosti a nadřízenosti. Pouze ve výjimečných případech, např. při větším přesunu Němců do vesnic nebo do Brna, si vyžadovala vojenské zajištění nebo policejní asistenci. Stráž národní bezpečnosti přicházela do tábora pouze výjimečně, např. za účelem identifikace mrtvých, ostatní řešila v součinnosti s úředníky táborové správy. Ze všech těchto a dalších odlišností bylo by vhodnější považovat tábor podle jeho účelu za nouzové ubytovací zařízení. Pojem ”tábor" nemůžeme zcela eliminovat a má také některé přednosti, je krátký a umožňuje rychlejší prostorovou i sdělovací orientaci, neměl by být ovšem desinterpretován jeho skutečný obsah. Ubytovací tábor v Pohořelicích se značně zkonsolidoval ke dni 4. června 1945.

 

Podle výkazu o vydávané stravě žilo v něm 5 889 osob, což byla stále ještě neúnosná koncentrace lidí, přesahující dvojnásobně původní obyvatele. Ve snaze co nejdřív ulehčit přetíženému městu hledala táborová správa nové ubytovací objekty, a to logicky mezi nemovitostmi ve vlastnictví Moravskoslezské země. V noci z 5. na 6. červen 1945 navštívili přednosta zdravotního referátu ZNV MUDr. A. Rozmarič, účetní ředitel František Pořízek, major V. Pistorius a vrchní účetní tajemník Karel Slíž bývalý Ustav pro mladistvé provinilce v Mikulově na vrchu Mušlově. Budovy našli prázdné. Rudá armáda je nedlouho předtím opustila, veškerý inventář byl na místě a statek náležející k ústavu byl částečně obdělán. Po drobných technických opravách a po zajištění většího množství kuchyňského nádobí a ložního prádla mohl někdejší ústav přijmout nové obyvatele. Budovy náležely justiční správě, v jejím zastoupení je převzal do prozatímní péče JUDr. Šimáček, správce okresního soudu v Mikulově.

 

Přizpůsobením objektů na ubytovnu vysídlených brněnských Němců byl pověřen Karel Slíž. Podařilo se mu to během dvou dnů, takže už 8. června bylo na Mušlově evidováno 1 175 Němců převedených z Pohořelic. Správcem ubytovacího zařízení, které neslo úřední název Zemský národní výbor v Brně - správa tábora na Mušlově, zůstal po celou dobu Karel Slíž z Brna. To ovšem v běžném neúředním styku nevylučovalo používání improvizovaných názvů, jako např. Správa tábora přestěhovaných Němců na Mušlově. Takovým způsobem došlo k ustanovení pohořelického tábora za tzv. hlavní tábor a Mušlová za jeho pobočku. Podobně jako kolem Pohořelic dislokovala správa na Mušlově menší skupiny Němců do okolních vesnic: Dolních Dunajovic, Perné, Bavor, Pavlova, Novosedel, Nového Přerova, Věstonic, Mušova a také do města Mikulova. Za rozhraní mezi hlavním táborem a ubytovnou na Mušlově byl považován tok řeky Dyje, pouze Mušov se z tohoto pravidla poněkud vymykal, protože už ležel zčásti za řekou.

Přechod prvních obyvatel na Mušlov je patrný i ze schodku v tabulce obyvatel hlavního tábora, jejichž počet 8.6.1945 poklesl o  1338 osob, tj. o 1175 přestěhovaných do pobočky, a 163 dalších, o nichž nic bližšího nevíme. Ve dnech 9.-11. června přišlo na Mušlov dalších 655 Němců. Další přesuny zbrzdila instrukce přednosty kanceláře ZNV dr. Nesňala z 11. června, v níž požadoval po správě tábora, aby objekty urychleně připravila pro příjem českých repatriantů z Vídně. Poté přišlo z Pohořelic už pouze 77 osob. Do 25. června 1945 bylo na Mušlov převedeno celkem 1 907 brněnských Němců.

 

Stranou ubytovaných Němců byla na Mušlově vězněna skupina příslušníků formací SS a SA, na něž byla uvalena vazba, a 50 tzv. Charvátů z Jevišovky a Nového Přerova, kteří sloužili za války v německých ozbrojených silách a jejichž aktivní válečné vystoupení bylo nyní předmětem šetření.

 

V Pohořelicích došlo k dalšímu pronikavému snížení stavu ve dnech 13. a 14. června. Staniční kniha NBS nás informuje, že zvláštní hlídka měla 13. června ”dohled při odsunu německých příslušníků do přilehlých obcí. Do kterých obcí a kolik lidí bylo přemístěno, zápis neuvádí. Vezmeme-li v úvahu pokles počtu stravovaných mezi 12. a 13. červnem (snížení o 682 osob) a přibližně tři desítky mrtvých, mohlo být odsunuto kolem 650 Němců.

 

Dne 14. června byl vypraven zvláštní transport asi 2 000 osob zpět do Brna. Staniční kniha k tomu pouze podotýká, že zvláštní hlídka asistovala při odsunu internovaných osob. Z rozdílu počtu stravovaných můžeme usuzovat na přemístění asi 1 850 lidí. V té době měla stanice NBS i s posilou necelé tři desítky příslušníků, takže její účast na akci byla pouze kontrolní, záštitou vlastního přesunu byla armáda. Městský velitel v Brně plk. Václav Hladúvka žádal vyslání posily od 6. dělostřeleckého pluku do prostoru Cvrčovice - Smolin, protože část vojáků majora Pistoriuse během 14. června přejde do Modříc a Želešic. Jejich poslání na trase Pohořelice-Modřice je zřejmé.

 

Po předchozích zkušenostech bylo možné předpokládat, že návrat necelých dvou tisíc Němců nevyvolá mimořádný ohlas. Skutečnost byla úplně opačná. Jakmile se zprávy o jejich návratu roznesly městem, vypukla nová vlna protiněmeckých protestů. Okresní komisařství NB v Brně-Komárově 15. června referovalo o tom slovy: ”Návrat většího počtu Němců do Brna dne 14. 6. 1945 způsobil nové odsuzování pomalého a benevolentního řešeni německé otázky." V ulicích se objevily nápisy s hesly: ”Proč se vrací Němci zpět? Kdo jim to dovolil, nechceme je zde! Chceme republiku bez Němců!" Okresní komisařství Brno-město v situační zprávě z 15. 6. hlásilo: ”... jest nepříznivě posuzováno vracení se z Brna již evakuovaných Němců. V následující relaci upozorňovalo na rozšířené obavy, že ”zdravotní poměry v Brně mohou být ohroženy osobami přicházejícími z Pohořelic."

 

Veřejné roztrpčení nad návratem odsunutých Němců vyvádělo Brňany do ulic. Shlukovali se před městskými i zemskými úřady a neskrývaně dávali najevo svou nespokojenost s dosavadním postupem vůči německému obyvatelstvu. Vznášeli nové požadavky na urychlené soustředění Němců a zabránění jejich volného pohybu po městě. Rozjitřená německá otázka hrozila reminiscencí 30. května a vyvoláním dalších demonstrativních projevů. Napjaté ovzduší v česko-německých vztazích panovalo přes celé léto a úplně nepolevilo ani po zprávách o jednání Postupimské konference a následujících opatřeních. Svědčí o tom situační zpráva bezpečnosti: ”Obyvatelstvo zdejšího správního obvodu přijalo s uspokojením zprávy o výsledku Konference tří v Postupimi, zejména pokud jde o schválení transferu Němců a Maďarů z území ČSR. Zastavení této akce za účelem pro vedení příslušných zjištění mezinárodní kontrolní komisí vzbuzuje však určité pochybnosti, aby snad celá otázka vysídlení Němců a Maďarů nebyla nakonec vyřešena pouhou výměnou jejich s českým, resp. slovenským obyvatelstvem z vnitrozemí. Postavení Němců v Brně bylo skutečně svízelné, nevyplývalo však pouze z jejich národní příslušnosti k hlavním agresivním silám druhé světové války. Svou neobyčejnou arogantnosti vůči všemu českému, svým zpupným počínáním v postavení politicky i sociálně nadřazené společenské kategorie a posléze v důsledku téměř totální fašizace přičinili se všemožné o to, aby žádná forma poválečného soužití nebyla reálná. Bylo tak zcela nepochopitelné, proč utlačená, ponížená a k vyhlazení předurčená česká národnost nechtěla s nimi nadále žít v jednom domě?

 

V návaznosti na brzkou likvidaci tábora byla 19. června převezena větší skupina brněnských německých občanů do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. Úbytek stravovaných je rovněž vykázán mezi 19. a 20. červnem a činí 260 osob. Není zřejmé, jestli do tohoto čísla jsou zahrnuti zemřelí, či nikoliv. Poté následovaly další odsunuté skupiny, některé s určením do Nemocnice Milosrdných sester sv. Hedviky v Břežanech, okr. Znojmo. Šlo vesměs o osoby, jejichž zdravotní stav vyžadoval stálou pečovatelskou službu. V Břežanech byl zdravotní službou pověřen MUDr. Josef Hýsek, někdejší primář valtické nemocnice.

 

Souběžně se snižováním stavu obyvatel tábora došlo k omezování táborové správy. Většina úředníků odešla zpět na svá služební místa v Brně a v Pohořelicích zůstala jen malá skupina pověřených likvidátorů. Dnem 23. června byl uvolněn rovněž vedoucí táborové kuchyně Václav Lidmila a vyzván, aby se hlásil na svém původním pracovišti v Zemské porodnici. Závěrečnou likvidaci nouzového ubytování nařídil MUDr. A. Rozmarič 4. července. To už ve městě žilo jen 80 Němců z Brna, z toho v improvizované nemocnici 58 a zbývající v soukromých bytech a domech. Likvidační skupina oznámila písemně 7. července zánik tábora vojenské jednotce dočasně působící v Pohořelicích: ”Tábor německých běženců, nacházející se v barákách u Pohořelic, byl dnešním dnem vyprázdněn, čímž jeho hlídání se stalo bezpředmětným. O tom vám podáváme zprávu se žádostí, aby další stráže nebyly stavěny." Připojeno razítko v podobě zkratky T.N.B., podepsán Pank. Stejného dne obdrželo sdělení o likvidaci tábora velitelství NBS. Vlastní barákový tábor převzal tankový oddíl čs. armády, movitý inventář, především nádobí, slamníky a lůžkoviny byl rozdělen mezi armádu, starobinec v Břežanech, ubytovnu na Mušlově a část byla vrácena do zemského skladiště v Brně. Věci, které zůstaly po ubytovaných, byly dány k dispozici jejich soukmenovcům. Tím historie nouzového ubytovacího tábora pro Němce po 37 dnech skončila. Nějakou dobu zůstávalo ve městě ještě několik desítek osob v péči MěNV, jejich počet k 18. červenci poklesl na pouhých dvacet osob v soukromí.

 

Zahraniční tisk, především tzv. německá krajanská literatura, s oblibou ironizuje pamětnická vyjádření o dobrovolném odchodu brněnských Němců do zahraničí v návaznosti na vysídlovací akci ze 30. a 31. května 1945. Vypovězení z Brna bylo násilné a nedobrovolné, na tom lze sotva co měnit. Avšak po 1. červnu 1945 nebyl z Pohořelic vypraven žádný nucený transport do zahraničí. Bývalo by to také bylo neuvážené, zejména v návaznosti na nepříznivý zahraniční ohlas vyvolaný revolučním odsunem. Současně však nelze tvrdit, že po 1. červnu nikdo z vysídlených za hranice neodešel. Pokud jednotlivci, rodiny anebo drobné skupinky chtěli z tábora odejít a ujišťovali jeho správu o serióznosti svého záměru, nebylo jim v tom bráněno. Nejednou dostávali podporu na zaplacení jízdného autobusem Pohořelice-Znojmo, protože to tehdy byla jediná fungující linka ke státní hranici. Odcházeli bez ozbrojeného doprovodu. Jestli však skutečně odešli přes hranici anebo zůstali ”na volné noze" někde u Znojma, to už bylo mimo dosah táborové správy. V tomto smyslu, ale pouze po naznačené dohodě, odcházeli dobrovolně.

 

Podobným způsobem postupovala správa ubytovny na Mušlově. Poněvadž ke státní hranici s Rakouskem nebylo odtud víc než 2-3 kilometry, představoval tábor přímo ideální místo pro přechod do zahraničí. Mezi 9. až 25. červnem 1945 odešlo odtud 16 různě velkých skupin Němců čítajících od 14 do 160 účastníků. Jejich početní různorodost naznačuje, že nebyly formovány podle striktních organizačních schémat, nýbrž podle toho, kdy a kolik osob zvážilo účelnost svého dalšího pobytu na Mušlově a dalo přednost odchodu z ČSR. Zdánlivě prosté a logické rozhodování nebylo ve skutečnosti tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Z Rakouska totiž přicházely zprávy o tom, že stravování u nás, třebaže probíhalo podle tzv. židovských dávek z doby okupace, je přijatelnější, nežli živobytí v sousední zemi postižené hlubokou zásobovací krizí. Táborová správa měla naopak zájem na bezkonfliktní likvidaci spravovaného zařízení, a proto dobrovolný odchod za hranice doporučovala jako optimální východisko z dané situace. Podle instrukce MUDr. A. Rozmariče bylo nepřípustné kohokoliv k odchodu za hranice nutit. Mimoto dokonce platilo několik zákazů, např. nepropouštět osoby, jejichž rodinný příslušník byl nasazen na práce v Brně. Odchody z Mušlová praktikované bez nátlaku a probíhající bez ozbrojeného doprovodu byly všední praxí. Někdy vystavovala propustky také okresní správní komise v Mikulově a tím vznikaly kompetenční nesrovnalosti mezi ní a vedením tábora.

 

Ze 1 907 vypovězenců, kteří do 25. června 1945 přešli z Pohořelic na Mušlov, odešlo postupně do Rakouska 1 629 osob. Ve stejném období bylo uvolněno k návratu do Brna 44 jiných a 90 v ubytovně zemřelo. Po tomto datu žilo v táborové pobočce na Mušlově pouze 144 Němců vyžadujících zvláštní péči a průměrný stav kolem 150 osob zůstal v podstatě nezměněný až do zrušení ubytovny, k němuž došlo ve dnech po 17. 8.1945. Osoby s omezenou pohyblivostí byly převezeny do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. V roce 1946 zřídil ZNV zvláštní internační středisko ve Svatobořicích pro nemocné a tzv. přestárlé, kam nechal přemístit i Němce ze starobinců v Břežanech a Hrušovanech nad Jevišovkou. Poslední úmrtí na Mušlově bylo zaznamenáno 20. 8. 1945, celkem zde zemřelo 129 lidí. Pokud můžeme z matričních dokladů, obecních záznamů a kronik zjistit, zesnulo na jižní Moravě 649 příslušníků brněnského transportu: Pohořelice 455, Mušlov 129, Branišovice 5, Odrovice 1, Malešovice 7, Mušlov 23, Drnholec 29. Zemřelí ve Cvrčovicích (10) jsou až na možnou ojedinělou výjimku zahrnuti v čísle uvedeném u Pohořelic. V Mušově dne 7.6.1945 zastřelil sovětský voják z neznámé příčiny Franze Schmidta z Moravan. Ačkoliv nebyl brněnským občanem, ponecháváme ho ve výčtu mrtvých, podobně jako mezi pohořelickými Brňany je několik zemřelých původem z Modříc. Tento přehled není konečný, avšak dosavadní pátrání jiné údaje nepřineslo.

 

Rekonstrukce soupisu brněnských německých občanů, kteří od 1.6. do 12.7.1945 zemřeli v ubytovacím táboře v Pohořelicích

 

Zahraniční i domácí publicistika soustředila své úsilí nejenom na celkový počet vysídlených Němců z Brna a odhadované ztráty na životech mezi Brnem a Mikulovem, ale současně na zjištěni počtu ”ubitých a postřílených" v pohořelickém táboře a okolnosti jejich pohřbení. Na první pohled to bylo ”nejpřínosnější", protože šlo o ”tisíce" (Abertausende) mrtvých (petice W. Jaksche uvádí 4 000, pamětník M. W. v knize K. Richtera vypovídá jen o tisících), což je formulace velmi proměnlivá. Může vyjadřovat dva tisíce, stejně jako čísla neomezeně vyšší, aniž své vývody potřebuje uvádět do souladu s dochovanými písemnými prameny. Přezírání domácích archivních fondů je pro toto téma zcela příznačné, protože v opačném případě by vzala za své mnohá účelová falzifikace. Dokonce ani nechybí zcizování historických originálů.

 

V roce 1990, v době, kdy Ota Filip sbíral podklady pro svůj článek o mrtvých pod jetelinou Pohořelic, vyhledali německy mluvící návštěvníci města paní Olgu Říčkovou, dceru někdejšího městského hrobníka Julia Hochmana a z pozůstalosti jejího otce si vypůjčili zápisník se jmény Němců pohřbených v pětačtyřicátém na farním pozemku u cesty K Proklaté, kde bylo předpokládáno zřízení nového konfesijního hřbitova. Paní Řičková důvěřivě zapůjčila neznámým zájemcům spisek do zahraničí, buď do Rakouska či SRN. Jaké však bylo její překvapení, když po nějakém čase neobdržela zpět originál, nýbrž pouze pozoru hodně upravenou xerokopii. Byla opatřena černou plátěnou vazbou se zlatým nápisem Das Totenbuch von Pohrlitz. Původní poznámkový sešit ovšem takovou úpravu nikdy neměl. Zůstal někde v zahraničí, patrně už natrvalo.

 

Ještě překvapivěji zapůsobila nově připojená německy psaná předmluva, v níž anonymní autor tvrdí, že je to poznámková knížka Julia Hochmana, což ovšem není pravdivé. Rukopis poznámek po srovnání s jinými písemnostmi o ukládání mrtvých přesvědčivě dokazuje, že je psán písmem městského zřízence Jana Křesy, manžela druhé Hochmanovy dcery Marie, který v roce 1945 pomáhal svému tchánovi s pohřbíváním mrtvých z ubytovacího tábora. Předmluva, mladší o 45 let než sám zápisník, se vemlouvá čtenáři nepravdivým tvrzením, že je v Pohořelicích pohřbeno 890 vysídlenců a ti, co zemřeli po 7. červenci 1945, byli zahrabáni v masových hrobech (in Massengräbern verscharrt worden).

 

Při machinaci s Kresovým deníkem byl bezpochyby účasten i českoněmecký publicista Ota Filip, jak to vyplývá z kontextu zmiňovaného článku. Jeho dedukce celkového počtu pohřbených je obdivuhodná. V Kresově zápisníku nesprávně napočítal 439 mrtvých, o 14 méně než je v něm skutečně zapsáno (453). Současně mu však neuniklo, že na konci soupisu chybí dvanáct stránek, které kdosi vytrhl. V tomto momentu začíná Filipova spekulace: podle jeho názoru byla na nich jistě zaznamenána další jména, na jejichž zmizení měl kdosi zájem. Kresa zaznamenával převážně osm zápisů na stránce, takže po jejich vynásobení počtem chybějících stran dospěl k závěru, že odstraněná část sešitu obsahovala zápisy o nejméně 96 dalších úmrtích. Bez náznaku kritiky použitého pramene sečetl Filip obě čísla dohromady (439 + 96) a obdržel údaj o 535 mrtvých, což zdánlivě potvrzovalo jeho pracovní hypotézu o velkém počtu záměrně zamlčených úmrtí.

 

Během svého pobytu v Pohořelicích navštívil také městský úřad a v jeho matričním oddělení byl překvapen existencí Zvláštní knihy úmrtí 1945, v níž našel 303 záznamy o úmrtí brněnských Němců. Veden svojí účelovou jednostranností ponechal stranou pozornosti vedlejší svazek stejného označení, v němž zápisy pokračují, a v obou svazcích čítají dohromady 458 položek. Porovnáváním matričních záznamů se zápisky hrobníků se nezdržoval, jinak by mu neuniklo, že s výjimkou případů, o něž je podle jeho postupu Kresova evidence menší než součet v matrice, jsou oba prameny shodné.

 

Spisovatel O. Filip to vše přešel a bezostyšně připočetl 303 záznamy z prvního svazku zvláštní matriky k dosud ustanovenému počtu 535, čímž došel k tvrzení o 838 skutečných úmrtích. Pak už jen stačilo připočíst zemřelé v některých okolních vesnicích a úhrnné číslo 890 bylo na světě. V neděli 31. května 1992 byl poblíž pohřebního místa posvěcen podle katolického rituálu mohutný černý kříž, u jehož paty je do dvou kamenných desek vytesáno sdělení, že je tam pohřbeno 890 obětí z řad ”německy mluvících obyvatel." (Úplný nápis zní: ”Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj život mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. 890 obětí je zde pohřbeno. Vzpomínáme.") Nápis obsahuje několik utajených narážek. Především je rozdíl mezi formulací”přijít o život", v níž je skryt prvek násilí, a pojmem ”zemřít", jak to odpovídalo skutečnému stavu věcí. Transport z Brna nebyl sestaven podle toho, kdo uměl německy, nýbrž z osob, které okupační správa úředně evidovala jako Němce. Německy uměli i příslušníci jiných národů a národností, aniž byli považováni za Němce. A konečně před číselný údaj o 890 obětech je předsazeno tvrzení o tom, že o život přišlo mnoho lidí, což lze chápat také tak, že z neohraničeného pojmu ”mnoho" je tu pohřbeno pouze 890 lidí. O. Filip konkrétním číselným údajem sice narušil dosavadní vývody o tisících mrtvých, avšak současně petrifikoval novou nepravdivou legendu, která, vtesána do kamene, přežívá úporněji než její mnohatisícová předchůdkyně, nevěrohodná už svou pouhou zbytnělostí.

 

Z porovnáni všech tří variant hrobové evidence vyplývá, že městští zaměstnanci zřídili na ploše předpokládaného nového hřbitova celkem 447 hrobových míst, do šesti hrobů uložili po dvou mrtvolách, takže celkový počet pohřbených by měl činit 453 osoby. Z poznámek hrobníků je zřejmé, že pohřbili 356 identifikovaných a 97 bezejmenných mrtvých, což odpovídá součtu hrobů a celkový údaj je pouze o dva případy nižší než uvádí námi publikovaný seznam. S ohledem na mimořádné poměry je to nepodstatný rozdíl.

 

Na bezprostředně poválečnou dobu existovala v táboře solidní evidence zemřelých. Pro každého zesnulého vystavovala kancelář samostatný ”Záznam o úmrtí", někdy používala také název ”Zápis o úmrti". Mimo základní osobní údaje obsahovaly rovněž poznámku o soupisu zanechaných osobních věci a jejich předání příbuzným či do depozita u městského národního výboru. Doklady o úmrtí podepisovali táboroví lékaři, včetně německých. Jejich přístup ke zjišťování příčin smrti vycházel ze stejných profesních aspektů a při určování diagnóz se plně shodovali. Samostatný doklad byl vystavován i pro osoby, jejichž totožnost zůstala nezjištěna. V takových případech jména a data narození nahrazoval přibližný odhad věku a za účelem předpokládané exhumace také poměrně obsáhlý popis osoby a jejího oblečení.

 

Místní stanice NBS i za mimořádných okolností pokračovala ve své dřívější povinnosti vyšetřovat nálezy neznámých mrtvol ve svém služebním regionu a neobvyklá či náhlá úmrtí návštěvníků města. Každý den, někdy i dvakrát, vysílala svou hlídku do tábora, aby identifikovala mrtvé a posoudila, jestli nejde o násilnou smrt. Praxe NBS byla velice prozíravá a je dalším svědectvím o skutečném stavu věcí. Nejsou známy případy, v nichž by stanoviska lékařů a policistů nebyla v souladu. Hlídka svou návštěvu tábora a prohlídku mrtvých zaznamenávala ve staniční knize a každý záznam o úmrtí opatřila stanice svým jednacím číslem. Ranní staniční hlídka sloužila od 02.00 hod. do 14. 00 hodin, následující od 14.00 hod. do 02.00 následujícího dne. Noční předávání služby mohlo zapříčinit jednodenní rozdíl mezi datem úmrtí a jeho zaevidováním, podle toho, zda příslušný doklad byl příslušníky NBS převzat ještě před půlnocí anebo až po ní.

 

Záznamy o úmrtí přebíral v jednom průpise římskokatolický farní úřad v Pohořelicích, protože v té době byl řádným matričním úřadem a ze znění zákona měl za povinnost zapsat všechna úmrtí katolíků do matriky zemřelých. Další kopii zápisu dostával MěNV pro evidenci obyvatel a zásobovací agendu. Oba soubory úmrtních dokladů, farní i městský, jsou totožné.

 

Epilog po padesáti letech

 

Po zrušení ubytovacího tábora v Pohořelicích soustředila se německá problematika opět tam, odkud vyšla - do Brna. Nic na tom neměnilo ani ponecháni části rozptýlených účastníků transferu v jihomoravských vesnicích anebo nemohoucích starých osob v nemocnicích a starobincích. Formulovat dočasné i perspektivní postavení Němců a navrhovat odpovídající opatření bylo stejně obtížné jako před 30. květnem 1945. Jedinou jistotou, na kterou se všeobecně spoléhalo, bylo jednotné stanovisko Postupimské konference vítězných mocností, ujišťující svět, že v součinnosti s vládami Polska, Československa, Maďarska a dalších států učiní velmoci vše potřebné pro humánní přesídlení Němců do svých okupačních zón v Německu. Tenkrát to bylo naprosto srozumitelné stanovisko, aniž kdo bral v úvahu, jestli jde o rozhodnutí, schválení, politickou deklaraci, závěry, či prohlášení. Legitimní odpovědnost konference za poválečné uspořádání Evropy nikdo nezpochybňoval.

 

Přestože československá politika těžila z autority konference tří vítězných velmocí a široce je propagovala, mezi mnohými lidmi proudily také odlišné názory. Odkud pramenily a kdo měl zájem na jejich šíření, těžko domyslet. V červnu 1945 zaznamenala policejní síť v Brně zprávy o tom, že ”mezi německým obyvatelstvem se šíří šeptem pověsti v různých málo odchylných obměnách, že jeho nynější osud nemůže být trvalým, poněvadž germánské národy prý nemohou připustit, aby německý národ zůstal trvale v takové porobě. Tyto naděje utvrzovala šeptaná ujišťování, že Adolf Hitler nezahynul za bojů o Berlin, nýbrž žije na utajeném bezpečném místě a připravuje odvetu.

 

Velikou radost z osvobození měst Rudou armádou a z ukončení druhé světové války kalily zvěsti v té době úplně šokující. V Brně-Králově Poli kolovaly fámy o tom, že Rudá armáda buduje v Čechách na demarkační čáře zákopy a opevnění, takže není vyloučeno brzké válečné střetnutí se západními mocnostmi. Ve stejné době jednal Národní výbor pro Velké Brno s městským velitelstvím Rudé armády o snížení sovětských vojsk ve městě na minimum. Naproti tomu ilegální propaganda šířila zvěsti, že dosavadní útvary Rudé armády ve městě vystřídá stotisícová armáda maršála Koňova a zůstane ve městě dva roky. Rozporuplnou politickou atmosféru vyostřovaly mimoto závažné signály o protičeských náladách ve Vídni. Potvrdila to delegace vídeňských Čechů, která koncem června přijela do Prahy na jednání o repatriaci Čechů z Vídně i jiných části Rakouska. Při té příležitosti navštívila Brno a jižní Moravu a informovala veřejnost o tom, že stále ještě není jisté, zda rakouské úřady nevrátí vystěhované Němce zpět do Brna.

 

Němci z Československa, ve Vídni to byli především Brňané a Jihomoravané, pokud chtěli zůstat v Rakousku, museli na podzim 1945 požádat o povolení k prozatímnímu pobytu. Registraci zájemců prováděly orgány ministerstva vnitra (Staatsamt für Inneres), v americkém okupačním pásmu rovněž úředníci tamější vojenské správy. Vedle pověřeného amerického důstojníka býval pohovorům pochopitelně přítomen tlumočník, ale také nejméně jeden přizvaný novinář, aby získané poznatky patřičným způsobem prezentoval veřejnosti.

 

Představitelé okupační i státní správy po zapsání základních osobních údajů chtěli například vědět, s jakým zavazadlem opustili ČSR, jak se vůči nim chovaly české úřady, co mohou vypovědět o chování bezpečnostních stráží, zda a kým byli biti, jaké poměry panovaly v ubytovacích táborech atd. Většina vyslýchaných si stěžovala na útrapy cestou, na nedostatky v ubytování, hygienické poměry apod. Pokud šlo o dosvědčení násilností, je zřejmé, že mezi nimi už působila různá rozšířená klišé a o ta měli úředníci obzvláštní zájem. Pod psychickým nátlakem vypovídali o tom, co bylo žádoucí. Jakmile došla řeč na mrtvé, mluvili účastnici brněnského pochodu téměř shodně o velikých počtech ubitých a zahrabaných podél cest. Pročpak asi byly takové a obdobné informace významné pro státní občanskou registraci?

 

Při pohovorech s přesídlenci nebyly podle agenturních zpráv vůbec vznášeny dotazy na to, jestli byli členy nacistické strany nebo nacistických militantních organizací. Nehovořilo se o jejich možné účasti na správě protektorátu anebo o tom, jestli věděli o zvěrstvech páchaných na okupovaných územích. Absence zpráv o nacistické iredentě v Brně a na jižní Moravě dávala celé akci jednostranný účelový ráz. Američtí důstojníci o rozpornosti a spletitosti česko-německých vztahů neměli větší historický přehled. Pro ně to byla okrajová záležitost. Ovšem v pozadí registrace stál někdo, kdo měl zjevný zájem na jejím vyznění v český neprospěch.

 

Agenturní relace dodané do Brna některé osoby uváděly jmény, avšak identifikovat jejich minulost už nedokázaly. Jedna ze zpráv oznamovala: ”Celou akci v okupačním pásmu americkém potají řídí a organizují jakýsi Buchta a dále jakýsi Nellböck. Oba uvedení pánové nebyli v předválečném i okupovaném Brně neznámými osobami. Advokátní kancelář JUDr. Buchty byla neoficiálním, řekli bychom záložním, sekretariátem nacistické strany v Brně a její majitel byl proslulý ultranacionál už z předhenleinovské éry. Dr. Friedrich Nellböck zastával za okupace funkci komisařského prezidenta Obchodní a živnostenské komory v Brně a jeho rodinné i osobní vazby sahaly do diplomatických kruhů. Buchta i Nellböck patřili k blízkým spolupracovníkům Schwabeho a k účastníkům jeho březnového puče v Brně roku 1939. Problém se uzavírá. Podněcovatelé brněnských nacistických bouří přešli nyní v Rakousku do role zachránců svých kamarádů a jejich rodinných příslušníků. Svůj destruktivní charakter si vůči Československu ovšem nadále podrželi.

 

Uklidnit rozjitřené nacionální vztahy nebylo snadné ani po jistém odstupu od 31. května. Na tajně šířené náznaky o budoucí odvetě Němců reagovala brněnská veřejnost opakovanými požadavky vůči národním výborům, aby s výjimkou antifašistů a vyňatých osob všechny ostatní Němce bez rozdílu soustředily do společných a střežených ubytoven. Úřední místa, poučena květnovou krizí, v této věci otálela a naopak usilovala o zmírnění některých opatření vztahujících se na Němce, aby tlumila stížnosti z jejich strany.

 

V říjnu a listopadu ředitelství Národní bezpečnosti v Brně spolu s národním výborem města Brna kritizovaly u vládních úřadů nedostatečné vyživování Němců podle tzv. židovských dávek a naznačovaly, že by mělo být od tohoto principu upuštěno. JUDr. J. Babák napsal tehdy ZNV otevřeně, že nemůže ”... za takových poměrů převzít osobní odpovědnost za zdravotní stav vězňů ..." a poukazoval na zjevnou

podvýživu internovaných. Ačkoliv nelze tvrdit, že německá otázka byla osou brněnského poválečného dění, v zárodečné podobě kolem ní vyvstávaly mnohé komplikace, které ji zanedlouho přivedly mezi nejzávažnější spory mezinárodní studené války.

 

Neméně důležitý je číselný přehled o poválečném vývoji německé minority v Brně. Bezprostředně po osvobození byl její stav odhadován maximálně na 26 000 osob. V noci ze 30. na 31. květen 1945 prověřily policejní revíry totožnost něco málo přes 22 000 Němců. Jak už bylo uvedeno, denní tisk ve svých vydáních z 1. června 1945 zveřejnil podrobnější údaje z policejního zdroje: 17 014 Němců bylo vyvedeno z Brna a o dalších asi 2 500 nebylo do té doby hlášení k dispozici. Mimoto 575 osob bylo z transferu vyloučeno ze zdravotních důvodů, 853 práceschopných mužů doprovodily stráže do pracovního tábora a 1 226 Němců předložilo doklady o podaných žádostech za účelem jejich vynětí z tzv. nařízení o Němcích. Celkový počet prověřovaných zůstal zhruba o čtyři tisíce za původním odhadem. Kolik německých občanů tehdy žilo mimo svá stálá bydliště, odešlo do ilegality či uniklo před vysídlovací akcí, nebylo pochopitelně zjištěno.

 

Další přehled vydalo policejní ředitelství v Brně k datu 14. září 1945. Podle této zprávy bylo 31. května 1945 vysídleno 18 072 německých občanů. Dalších 6 750 Němců žilo v obvyklém občanském ubytování. V pracovních a internačních táborech bylo umístěno 4 858 dalších a nařízením o Němcích nepodléhalo 2 203 osob. Z uvedeného vyplývá, že ke 14. září 1945 evidovala policie v Brně celkem 13 811 Němců. Připočteme-li k tomu 18 072 odsunutých, převyšuje úhrnné číslo 31 883 původně odhadovaný stav 25-26 000 německých obyvatel o téměř sedm tisíc.

 

K 1. březnu 1946 mělo Brno celkem 15 363 německých obyvatel. Z nich bylo později na základě mezinárodně stanovených podmínek odsunuto do zahraničí 6 111. Tímto aktem byl sice odsun z Brna uzavřen, avšak přesto zůstávalo v Brně ke 20. září 1947 ještě 7 923 Němců včetně antifašistů, žadatelů o československé státní občanství, perzekvovaných Židů německé národnosti a pod. Tato poslední skupina nebyla už regulována žádným specifickým omezujícím ustanovením. Většinou se legálně rozešla v několika následujících letech různými směry do zahraničí, definitivně zůstali převážně Němci spřízněni s českými obyvateli.

 

Nelze ovšem přehlédnout prudký početní nárůst Němců až na 15 363 osoby během devíti měsíců následujících po květnovém odsunu. Toto zvýšení nevysvětlí pouze 6-7 000 Němců vrácených z pohořelického tábora. Ve stejné době lidé žijící mimo úřední evidenci vzdali život v ilegalitě a zpět přišli i někteří z těch, kteří před frontou odešli na západ a dodatečné naznali, že bude poctivější vrátit se k rodině a pomoci jí při překonávání poválečných svízelů. To všechno však neobjasňuje skutečnost, že hlavní příliv představovali lidé, jejichž dosavadním stálým bydlištěm Brno nebylo.

 

V tutéž noc, kdy bylo vysídleno německé obyvatelstvo z Brna, učinily totéž místní národní výbory a blíže neurčené revoluční ozbrojené skupiny s německými obyvateli příměstských obcí Modříce, Moravany a Zelešice. Všechny tři obce už od poloviny třicátých let neblaze prosluly svými brutálně nacisticky založenými německými komunitami. Kdykoliv brněnští nacisté potřebovali dodat svým srazům a provokacím náležitou razantnost a šovinistickou nenávist, přizvali si na pomoc soukmenovce právě z těchto tří míst. Bez jejich účasti se neobešel ani protistátní puč Karla Schwabeho. Revoluční správy obcí soustředily Němce k ránu 31. května "1945 na křižovatkách s hlavní silnicí vedoucí do Pohořelic a připojily je na závěr brněnského transferu.

 

Počet vysídlených neznáme ani odhadem a bylo by neseriózní pokoušet se o jeho zjištění dodatečně s odstupem padesáti let. Souvislost mezi brněnskou a vesnickou odsunovou akcí není prokázána, přestože zahraniční literatura tvrdí, že 29. května 1945 přišel na modřickou radnici dopis od ZNV v Brně nařizující všeobecný odsun. Na podporu tohoto názoru nebyl prozatím v archivním fondu ZNV nalezen žádný důkaz. Rovněž místní modřická tradice odvolávající se na intervenci Josefa Kapouna postrádá průkaznost. Kapounova role v celé vysídlovací akci je zveličena a neodpovídá dobové skutečnosti.

 

Osoby vyvedené z Modříc a okolí v žádném směru neovlivnily statistické údaje Národní bezpečnosti pojednávající o počtech vysídlených Němců mimo Brno. Úplně opačná situace nastala při jejich návratu zpět. Poněvadž na pochodové trase i v Pohořelicích došlo k promísení městských i vesnických vystěhovanců, přicházeli do Brna nejenom jeho původní obyvatelé, ale i lidé z Modříc a okolí. Jejich vzájemné odlišování bylo prakticky nemožné, avšak hlavním důvodem pro jejich přechod do Brna bylo to, že je původní obce odmítaly převzít zpět. Tím došlo k nepředpokládanému zvýšení početního stavu Němců ve městě.

 

Byl tu ovšem ještě jeden pramen přílivu německých občanů do Brna. Nejedna rodina v okolních městech a vesnicích usoudila, že bude pro ni příznivější, jestliže oželí svůj dosavadní domov a přejde pod nejrůznějšími záminkami do Brna. V dosavadních bydlištích lidé o jejich smýšlení a jednání za okupace příliš mnoho věděli, a třebaže většinou nešlo o trestné činy, anonymní splynutí s brněnskými Němci, anebo ubytování u spřízněných Čechů jim skýtalo některé výhody i za cenu dobrovolného osobního uskrovnění. Místní revoluční národní výbory takové snahy vítaly a podporovaly, zatímco Brnu byli nově příchozí na obtíž.

Brněnské revoluční vysídleni Němců je stálým odborným i popularizačním námětem. Soustředit a vyhodnotit všechna pojednání či zmínky o transportu nebylo na daném stupni historiografické práce reálné a také nebylo předmětem otištěné materiálové práce. Není obtížné poukázat na to, co všechno ještě neobsahuje, na co všechno nereagovala a k čemu všemu stanoviska nezaujala. Její posláni spočívá v tom, že chce přispět k poznání reálné historické geneze vysídleni, jeho průběhu a hlavně chce předložit veřejnosti reálné a historicky zdůvodněné údaje o počtech zemřelých účastníků.

 

V průběhu uplynulých padesáti let byla problematika německého transferu několikrát předestřena na mezinárodní úrovni se záměrem vyvolat mezinárodní prošetření brněnských událostí a dosáhnout nadnárodního odsouzení iniciátorů a organizátorů vysídlovací akce. Metody těchto záměrů byly různé, většinou ale postupovaly na samém okraji serióznosti a únosnosti z hlediska respektování dobrých mezinárodních vztahů. S ohledem na dané téma připomínáme tři nejtypičtější.

 

V roce 1947 podal Wenzel Jaksch, předválečný poslanec československého parlamentu za sociálně demokratickou stranu. Petici k Organizaci spojených národů v New Yorku, v niž žádal mezinárodní vyšetření masakrů na trase Brno - Pohořelice - Mikulov. Pravděpodobně právě jeho přičiněním dostalo mezinárodni dimenzi tvrzeni o 50 000 vysídlených, 10 000 zabitých cestou a 4 000 mrtvých v Pohořelicích. Svůj výklad událostí dokládal popisem morbidních ukrutností a šílených násilností. Jaksch neargumentuje střílením transponovaných osob. To pochází evidentně z jiného, prozatím nespecifikovaného pramene.

 

Jak na Petici reagovaly orgány OSN, pokud se skutečně až do jejího centra dostala, neznáme a nemůžeme posoudit vyvozené závěry. Do Československa přišel její text oficiální cestou. V druhé polovině roku 1947 provedly státní orgány rozsáhlé šetření, soustředily mnoho průkazného materiálu a všechna tvrzení W. Jaksche vyvrátily. Zůstalo pouze u počtu 558 osob zemřelých nenásilnou smrtí v Pohořelicích. Toto číslo není správné, avšak už tenkrát zmařilo pověsti o tisících zastřelených. S odstupem času lze tehdejším domácím vládním úřadům vytknout, proč výsledky šetření neprezentovaly doma i v zahraničí takovým způsobem, který by vylučoval další tradování Jakschových nepravd a desinterpretací.

 

Po roce 1990 projevila zájem o místo pohřbení Němců u Pohořelic vídeňská organizace Rakouského Černého kříže, jejíž zájmovou náplní je péče o válečné hroby. Oprávněně kritizovala nepietní stav hrobů brněnských Němců a předložila návrhy na jejich důstojnou úpravu. Rakouská iniciativa zastihla českou stranu nepřipravenou. V dané chvíli, poznamenané nátlakovou snahou hostů, nebyla schopna dostatečně oponovat nesprávným údajům uvedeným na pamětních deskách od Černého kříže a podat přesné údaje o skutečné poloze německých polních pohřbů. Jejich skutečné místo bylo přesně zjištěno až po čtyřech letech od postavení památníku u silnice z Pohořelic do Mikulova. Podle poválečných předpisů o pohřbívání mělo být improvizované pohřebiště zrušeno hned po přechodu mimořádných událostí v roce 1945 a ostatky kultivovaně přeneseny na místně příslušný hřbitov. Zanedbání této povinnosti přineslo o několik desítek let později zbytečné komplikace.

 

Od roku 1990 přinesly sdělovací prostředky přemíru senzačních odhaleni o poválečných ”zvěrstvech" v Pohořelicích a na očekávání dalších své čtenáře a diváky naladily. Příslušný orgán české státní správy mohl jejich náporu čelit jedině z důkladně fundovaných pozic. K zaujetí rozhodného postoje však neměl k dispozici ani dostatek informací. Od poválečné doby, v níž Wenzel Jaksch tvrdil, že lidé na cestě do Pohořelic zahynuli na následky útrap, nebyl v první polovině devadesátých let otištěn snad jediný článek bez barvitého líčení hromadného střílení Němců cestou do Mikulova. V pohořelickém ubytovacím táboře měli přicházet o život ranou do týlu. V důsledku rozjitřených představ o spoustě masových hrobů v okolí tábora, města i silnice z Brna k rakouským hranicím padly všechny úvahy o pietní úpravě polních hrobů.

 

Za této okolnosti objektivně vyvstal neodkladný požadavek na vyzvednutí ostatků a jejich úřední komisionální ohledání, aby jednou provždy bylo nezpochybnitelně zjištěno,kolik lidí je skutečně u Pohořelic pohřbeno, jestli skutečně byli postříleni, anebo podlehli důsledkům způsobeným fyzickým zničením některých tělesných orgánů (např. rozšlapání hlavy). Významné zahraniční vědecké autority nebyly v roce 1992 na mezinárodní konferenci ve Štiříně přístupné archivním důkazům, že pohřbení z ubytovacího tábora zemřeli v důsledku stáří, tělesného vyčerpáni a epidemie úplavice. Ani předložené Záznamy o úmrtí je v názoru o postřílení nezvykaly. Poněvadž dosavadní odvolávání na autoritu archivní dokumentace nedosáhlo náležitého uznání, zůstává úřední exhumace poslední metodou ke zjištění pravdy. Při provádění sondáží stačilo poškození kosterných pozůstatků lžicí nasazeného rypadla a už krajem procházela zvěst, že všechna tvrzení o uplatněném násilí jsou potvrzena.

 

Jisté kontroverzní přístupy k pohořelickému pohřebnímu místu vyplynuly také z neúplného pojetí mezinárodních úmluv o ochraně tzv. válečných hrobů. Rakouský Černý kříž má péči o válečné hroby zakotven přímo ve svém statutu i názvu jako podtitul (Kriegsgräberfürsorge). Z toho odvozuje také svou předpokládanou kompetenci vůči některým hrobům na našem území. Pokud jsou to hroby rakouských státních příslušníků padlých v boji, nebo zemřelých na následky bojů, ochranná kompetence mu náleží za té okolnosti, že k ní byl zmocněn ”ochrannou mocností", což ve zvoleném případě je Rakouská republika.

 

Velmi závažným problémem posledního roku je chápání brněnské vysídloval akce jako zločinu genocidia (z lat.). Dne 27. dubna 1995 podal spisovatel Ludvík Vaculík Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze písemné trestní oznámení na jednotlivce a skupiny, které se měly v roce 1945 dopustiti zločinu genocidy vůči občanům německé národnosti. Zhruba o měsíc později upřesnil L. Vaculík svoje podáni v tom smyslu, že by se mělo jednat o oběti  pohřbené u Pohořelic. Postupem času prošlo označování úmrtí v táboře třemi fázemi. Nejprve se mělo za to, že zahynuli v důsledku prožitých útrap, pak následovalo tvrzení o postřílení a nyní jsou považováni za oběti genocidy. První dvě likvidační formy už poněkud omšely, zatímco třetí odpovídá více současné právní terminologii. Zločin genocidia je totiž podle zásad mezinárodního práva nepromlčitelný.

 

Podstata genocidy byla kodifikována OSN na základě poznání, vyvozeného z programového vyhlazování Židů, Poláků, Rómů, Ukrajinců, Cikánů, Rusů a v neposlední řadě  Čechů nacistickým Německem v průběhu druhé světové války. Podnět k mezinárodní ochraně před takovými zločiny poskytly výsledky Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku.

 

Z těchto důvodů přijalo Valné shromáždění OSN 9. prosince 1948 konvenci O předcházení zločinu genocidy a potrestání za něj. V roce 1965 prohlásily Spojené národy za genocidu také všechny formy rasismu. Úmluva vstoupila v platnost 12. lednem 1951 a mezi jejími signatáři je také ČSR. Za genocidu je považována ”vražda národa, vyhlazování příslušníků národních, etnických, rasových nebo náboženských skupin obyvatelstva s cílem tyto skupiny úplně nebo zčásti zničit". Vlastní text dokumentu je samozřejmě obsáhlejší a jeho výklad náročnější, než umožňuje základní citovaná charakteristika. Můžeme k ní však uvést dvě základní stanoviska.

 

Především ve veškerém dosud soustředěném materiálu nebyl nalezen ani jediný doklad, z něhož by alespoň v náznaku vyplývalo, že účelem vysídlení Němců z Brna byla jejich fyzická likvidace. Rovněž nejsou důkazy, že by k takovému počínání nabádal některý z organizátorů odsunu jinou osobu, anebo by s takovým záměrem vytvořil organizovanou skupinu pachatelů.

 

Vezmeme-li v úvahu i protifašistický ilegální tisk z doby okupace, najdeme v něm kategorická odmítavá stanoviska k dalšímu soužití s Němci, ale žádnou výzvu k jejich vyhubení. Subjektivní úmysl zničit zbývající brněnskou německou minoritu nebyl ani zformulován, ani propagován, anebo vydán v podobě příkazu k provedení. Subjektivní úmysl genocidy nebyl v žádném případně nastolen.

 

Za druhé: v průběhu vysídlení a v době existence pohořelického tábora nebyla za plynulých padesát let prokázána žádná vražda. V publikovaných vzpomínkách účastníků jsou uváděna pouze povšechná a neprůkazná klišé, která svou mlhavostí nemohla posloužit pro specifikování a vyšetření některého takového skutku. Tři úmrtí související s transportem byla popsána v předchozích částech a nemohou sloužit za potvrzení genocidního jednání.

 

Stanice NBS v Pohořelicích měla rajón svého působení pod dostatečnou kontrolou. Nemohla sice v té době stačit na vše, avšak profil její činnosti zachycený ve staničních písemnostech vylučuje, že by individuální nebo hromadné vraždy ušly její pozornosti a následnému šetření. Pokud nebudou předloženy kriminologicky uznávané indicie, nelze tvrzení o vraždách akceptovat a nepotvrzené domněnky o spáchaných hrdelních zločinech vydávat za objektivní stránku genocidy.

 

Rovněž svízelné poměry v improvizovaném ubytovacím táboře nelze vydávat za záměrné uvedení vystěhovaných do podmínek, které by byly příčinou hromadného úmrtí.

 

Tábor, jak už bylo zdůrazněno, byl nepředpokládanou improvizací. Jestliže proti všem předpokladům vznikl, učinila táborová správa všechno, co bylo v jejích silách, k překonání nepříznivých podmínek a na záchranu lidí. Zhoubnou epidemii nevnesl do tábora doprovodný a strážní personál s úmyslem soustředěné osoby tím záměrně postihnout na zdraví a životech.

 

Epidemie byla pouze malou součástí katastrofické epidemiologické situace na Moravě, vyvolané válečnými událostmi. V jistém směru sklízelo veškeré obyvatelstvo nejenom plody velkoněmeckých agresivních kruhů, nýbrž také militantního německého zázemí.

 

Policie České republiky. Krajský úřad vyšetřování v Brně, po obsáhlém řešení rozhodl oznámení Ludvíka Vaculíka odložit, ”neboť nejde o podezření z trestného činu  není na místě vyřídit věc jinak. Z mnoha přijatých závěrů byly opětně zváženy poměry v táboře: ”Nikde není poznamenáno, ani u pamětníků, že by někdo z vedení tábora měl úmysl přivést účastníky k fyzické likvidaci." Šetření zločin genocidy neprokázalo a správně poukázalo na to, že do československého právního řádu byl zakotven až po mezinárodních úmluvách zákonem č. 86/1950 Sb. Do této doby nebyla u nás tato norma v platnosti.

 

Šetření současně obnažilo některé mezery v tehdy platném právním řádu a při posuzování některých specifik souvisejících s brněnským transferem a navazujícími důsledky. Jeho provedení spadalo právě do období jisté právní nouze, kdy některé principy byly pouze povšechně naznačeny, avšak nepropracovány s ohledem na nepředpokládány vývoj. V roce 1947 to v Ústavodárném národním shromáždění vysvětloval sám tehdejší ministr zahraničí JUDr. Prokop Drtina. Podle ministrova expozé nemohl zákonodárce předvídat všechny důsledky, které nastanou v důsledku okupace a války a předem je zákonně upravovat. Je tím poznamenáno i tzv. dekretální období, vycházející z reality odboje a revoluce.

 

Při zásadním posuzování brněnského transferu Němců nebývá vesměs dostatečně brán v úvahu vskutku určující dějinný faktor. Je jím hluboce determinovaná a mimo jakoukoli pochybnost spravedlivá národněosvobozenecká revoluce. Dějiny revolucí dostatečně prokázaly, že je neprovádějí strany pořádku a předchozí právní kodexy bez milosti rozmetávají. Nevolí předem prošlapané cesty, jinak by zradily samy sebe a ztratily avantgardní směr.

 

Československá revoluce 1944-1945 je rozhodujícím hlediskem i pro další etapu ve studiu historie brněnských protiněmeckých událostí. Nelze jí totiž upřít opravdovou snahu najít lidské východisko z antihumánního marasmu dvou světových válek a barbarství světového fašismu. V tomto smyslu je dovršení historické analýzy brněnské vysidlovací akce Němců ještě před námi.“

 

Výňatky z textu knihy „Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích  1.6. - 7.7. 1945“, jejímž autorem je Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

 

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc.                                              Připravil: JUDr. O. Tuleškov

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 509. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla řádnou autorskou a jazykovou úpravou. Praha, 22. července 2015.

 

První vydání uvedené publikace v samizdatové podobě vyšlo v dubnu 2002.

 

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc. - České národní listy

www.ceskenarodnilisty.cz