Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výlet do severního pohraničí aneb proněmecká propaganda jako druh konsientální války pokračuje

5. 3. 2013

Na svátek zamilovaných odjíždíme s manželkou na krátký pobyt v Českém Švýcarsku.

V té době jsem dopisoval několik článků o propagandě, která se prosazuje v „českých“ médiích, jako jsou Lidové noviny, Mladá fronta a další vlastněné plně německým kapitálem, nebo tzv. „občansko-právní“ TV, která prokazatelně poškozuje naše národní zájmy, vymazává a pokřivuje dějinnou zkušenost českého národa a směřuje k dosažení a prosazení svých cílů. Cílem této skryté na podvědomí mas působící mediální války (které se dnes říká v oblasti moderního vojenství a válečné strategie „konsientální“) je vytvoření amorfní skupiny obyvatelstva, která je plně řízena vhodně servírovanou mediální výživou, se současnou snahou o odetnutí povědomí lidí od dějinných zkušeností svého národa. To zcela spolehlivě vede k vmanipulování do stavu, který je příhodný k prosazení mocenských cílů zevních i vnitřních agresorů.

Tento postup „mocných“ světa je samozřejmě známý už od nepaměti, ale většině běžným lidem zcela uniká. Stačí jen znát „základní učebnice“ jako Vladař od Machiavelliho nebo Umění války a další. Zkrátka lepší než bojovat od začátku zcela otevřeně zbraní a vojenskou mocí proti národu – státu – skupině, která se opírá o svou spravedlivou obranu a hájení například svého historického území, rodin, žen a dětí ve jménu pravdy s přirozeným právem na sebeurčení, je snadnější cílenými jemnějšími zásahy vytvořit amorfní skupinu individuálních nádeníků, která přijímá názory skupin, jejichž „chleba jí“ a jejichž TV a média konzumují.

Šakti se vyžívá v synchronicitách, což se stalo během posledních let zcela přirozenou denní zkušeností. Když jsme přijeli na hotel, který byl původně vojenskou ozdravovnou (dnes ale skutečně vypadá jako hotel) a který se nachází na samých hranicích s Německem v oblastech tehdejších Sudet, tak jsme na pokoji měli již připravenou propagační publikaci v českém a německém jazyce: Zážitky v Českosaském Švýcarsku. Publikace byla vydaná tzv. obecně prospěšnou společností České Švýcarsko za podpory EU: Evropského fondu pro regionální rozvoj. Ve skutečnosti existuje pouze Saské a České Švýcarsko, nikoliv Českosaské, jak hlásá publikace. Česká republika a Německé Sasko rozhodně nejsou na jedné horizontální úrovni. Samozřejmě nebuďme malicherní, nacionalističtí ani maloměšťáčtí, jedná se jen o slovíčka a určitě jsem si toho všimnul díky své „zaujatosti“.

Propagační brožurku otevřu přesně na straně zabývající se Významnou osobností regionu bývalých Sudet. Dočítám se o doslova chudákovi sudetském Němci, panu Albinovi Leibischovi. Jeho příběh, jak z montéra aut se stává vážený podnikatel se svou konstrukcí zcela jedinečného motocyklu, který začne v  1931 sériově vyrábět, je jistě příkladný. Mě samotného kdysi inspirovaly právě tyto osobní příklady, kdy z doslova ničeho, ale s nápadem, se člověk stává úspěšný v podnikání nebo jakémkoliv jiném oboru lidské činnosti. Zejména díky tomu, že sám pocházím spíše z chudé rodiny. To je jistě v jádru naší západní tržní společnosti ceněná lidská hodnota. Následuje doslova povzdechnutí autora článku, že ale přišla válka a s ní válečné zakázky pro společnost Heinkel. Každý alespoň trošku inteligentní člověk ví, že není nic lukrativnějšího než právě vojenské zakázky a je tedy zřejmé, že naše významná osoba našeho pohraničí, nikoliv Sudet, neboť Sudety nikdy neexistovaly a neexistují, vlastně pracovala pro Hitlera. Navíc společnost Heinkel vyráběla známé bombardéry Heinkel He-111, které bombardovaly Londýn a další města. Dále cituji ze zmíněné publikace:

Nakonec ale přichází rok 1945. K Leibischům vtrhnou čeští partyzáni a celou rodinu si důkladně „vychutnají“ a zmučená těla odvlečou do sběrného tábora v Rabštejně. Rok čiré hrůzy. Naštěstí je ale Albin tím, kým je (zřejmě autor myslí sudetským Němcem, poznámka JK). Opravy motocyklů a aut ho dovedou až k českému kapitánovi, ve kterém se hne svědomí (Útok na naše zřejmě nečisté svědomí. Autor měl asi na mysli svědomí českého národa za šest let okupace, teroru a násilném plánovaném vyvražďování našeho národa, což se podařilo jen z části v počtu 360 000 našich občanů. Poznámka JK.), a pomůže Leibischům do transportu směřujícího do Pasova.“ Konec citace. Dále je v článku pochvala, neboť se píše, že Leibischovi Češi odhalili pamětní desku, ze které se usmívá jeho tvář a, jak autor píše, „…to opravdu není příliš běžné.“ Tedy zase ti Češi nejsou až tak zlí, pokud se v nich hne svědomí a odhalí desku. Tolik turistická publikace s názvem Zážitky v Českosaském Švýcarsku, vydané pod záštitou Evropského fondů EU pro regionální rozvoj. Němec, který za války vyrábí pro německý válečný průmysl, kdy není ani zmínka o tom, zda byl třeba náhodou antifašista, tedy s takřka stoprocentní pravděpodobností stál plně za Hitlerem jako většina Němců v oblasti Děčínska a tzv. Sudet v roce 1938. Pouze zmínka o údajném mučení jeho rodiny. Ještě že naštěstí byl tím, kým je. Co tím autor má na mysli, se neuvádí. Obrátím na zadní stránku brožůrky, kdo je autorem textů. Šakti se v nitru směje, autorem je R. Křivánek. Jména často skutečně leccos prozrazují. Tím ale mediální masáž nekončí.

Druhý den přestalo alespoň pršet, tak jedeme s Evičkou na výlet po okolí. Navštívíme Krásnou Lípu, kde na náměstí vidíme novou moderní budovu Obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko a před ní mnoho vlajek, zejména se symboly EU. Právě tato společnost vydává brožurku, kterou jsme měli na hotelu, kde jsem se dozvěděl o významné osobnosti Leibischovi v této části našeho pohraničí. V budově je expozice o přírodních a kulturních pamětihodnostech této oblasti. Když už jsme tu, tak si to jdeme prohlédnout. V recepci se prodává mnoho turistických knih a map. Mezi vystavenými knihami jsou další dvě zajímavé. Jedna je souborem příběhů odsunutých Němců z tohoto kraje. Druhou je tlustá knížka věnovaná právě Leibischovi. Tak ji se zájmem otevřu. Opět na stránkách, které popisují nespravedlivé krvežíznivé Čechy, jak chudákovi Leibischovi ubližovali. Knihu jsem si nekoupil, ale ofotil jsem si alespoň dvě stránky, abych mohl citovat.

Jedna kapitola se jmenuje Transport do koncentračního tábora v Rabštejně. Slovní spojení „koncentrační tábor“ je skutečně neodpovídající, je zavádějící a účelové. Ze studia dostupných historických faktů ohledně doby po roce 1945 a působení tzv. „Revolučních (nikoliv Rudých, jak často v rétorice uvádějí Němci) gard“ v severozápadním pohraničí, které bojovaly proti skupinkám Němců a zajišťovaly jejich přesuny do sběrných táborů před jejich odsunem do Německa (vycházel jsem zejména z materiálu: Činnost pražského pluku RG 1 v severozápadním pohraničí v květnu a červnu 1945, diplomová práce Ondřeje Sladkého z Masarykovy univerzity v Brně, poznámka JK) jsem nenašel zmínku o žádném „koncentračním“ táboře. Srovnávat Osvětim, Birkenau, Treblinku se sběrnými tábory odsunutých Němců, asi není adekvátní. Autor diplomové práce popisuje poměrně podrobně činnosti Revolučních gard v této oblasti pohraničí od začátku jejich zformování během Pražského povstání 5. 5. 1945 až do jejich vystřídání pravidelnou československou armádou. Zmiňuje se i o incidentech rabování a neorganizovaných výsleších, kterých se někteří členové těchto polovojenských skupin dopustili. Také současně přímo cituje z mnohých hlášení, které měl k dispozici k nahlédnutí ve vojenském výzkumném archívu, jak sami velitelé těchto gard trestali tyto ojedinělé incidenty na německém obyvatelstvu. Je jisté, že k nim do určité míry docházelo, ale nikoliv jako naší státní mocí schválený oficiální postup proti občanům německé národnosti. Autor ve své diplomové práci uvádí i zabité Němce. Vesměs šlo o ozbrojené příslušníky SS, SD a dalších nacistických organizací. Celá tato oblast severozápadního pohraničí byla plná ozbrojených houfů Němců a stála za Hitlerem až do posledního okamžiku a boje nejen Revolučních gard a později i pravidelné československé armády, které sváděly partyzánské boje s těmito skupinami až do roku 1946. Při těchto „čistkách“ jich také mnoho padlo. Jinými slovy, působení Revolučních gard na severozápadu pohraničí bylo součástí povstání Čechů proti okupantům, které začalo Pražským povstáním 5. 5. 1945. Bylo zaměřeno proti okupantům a rozhodně nebylo cíleně směřovanou represí proti veškerému německému obyvatelstvu s cílem je vyhubit, tak jako to měli v plánu Němci učinit s naším národem. Souhlasím se závěrečnou větou autora diplomové práce: „Ano stalo se mnoho nepravostí, ale jednalo se většinou o jedince či drobné celky, avšak v žádném případě ne o celospolečensky zaměřený program.“

 

Dále cituji přímo z knihy o sudetské významné osobnosti severozápadního českého pohraničí, kterou v informačním kiosku prodávali (str. 114 - 115.), abychom si ukázali, jak se vytváří „objektivní“ svědectví a podsouvá určitý obsah a záměr:

 

28. července ve čtyři hodiny ráno přepadli kulomety ozbrojení čeští „partyzáni“ můj dům. Vylezli po žebříku a naskákali otevřeným oknem do ložnice. Nemohu ani popsat jakým způsobem vynutili přístup do všech místností v domě. Mému synovi vyrazili kulometem přední zuby a on zůstal ležet v tratolišti krve – tato scéna se mi bude vybavovat až do smrti. (Čistě technickým faktem je, že české Revoluční gardy, které vznikly za Pražského povstání při působení v této oblasti byly vyzbrojeny pouze puškami a pistolemi, ojediněle samopaly nikoliv kulomety. Nepodstatná poznámka JK.) Co se mé osoby týče, vystřelili mi několikrát těsně u hlavy a potom mne v mé vlastní kanceláři tloukli tak dlouho ocelovým prutem, až mé předpažené ruce doslova nakynuli jako chléb. (RG byly určeny k boji se záškodníky – Němci, bývalými členy SS, SD a ozbrojenými Němci, kteří se v této oblasti hojně potulovali a proti nově vzniklé organizaci Wehrwolf, která pokračovala v ozbrojené partyzánské válce proti československé armádě a Revolučním gardám až do roku 1946. Je málo pravděpodobné, že si sebou na tyto bojové akce brali mučící nástroje. Poznámka JK.) Potom jsem byl přinucen sednout si na podlahu, zout si boty a snášet bití přes nehty u nohou. To byl mezi těmito Čechy oblíbený zvyk, poněvadž takto zbití lidé již nemohli utéci. V tomto stavu jsem byl zkopán holínkami do hrudního koše a žaludeční oblasti a musel se oteklýma rukama chránit od bolestivých ran tak dlouho, než mučení přestalo Čechy bavit. Není ani možné slovy vylíčit všechny nelidské činy, které zde byly spáchány.

Zakrváceni, v potrhaných košilích a oblečením v cárech jsme byli naloženi na nákladní vůz a odvezeni do vězení v České Kamenici, kde se pokračovalo v mučení, fackování, bití atd. Odtud jsme byli odvezení do nechvalně známého českého tábora smrti v Rabštejně, kde jsme museli bezpočetkrát zažít hlasitou smrt mnoha německých obyvatel v obávaných mučírnách a pozorovat, jak jsou tyto mrtvoly zahrabávány jako kusy dobytka. Ozbrojení Češi nás často nutili k této smutné službě a my museli ještě poslouchat potupné poznámky na adresu umučených. (Jinak přesný popis zcela běžné praxe Němců na všech okupovaných území, zejména na východě – Ukrajině a Rusku. Poznámka JK.)

Díky našim odborným schopnostem jsme později mohli opravovat Čechům auta a motocykly, a tak si dopomoci ke kousku chleba a brambor, poněvadž rabštejnský tábor sloužil rovněž k totálnímu vyhladovění vězněných. Přitom jsem se seznámil s českým kapitánem, který seznal, kolik křivd nám bylo jeho řádícími krajany učiněno, a po našem přibližně ročním pobytu v táboře hrůzy nám pomohl dostat se do transportu, kterým jsme šťastně dorazili do Pasova. Byli jsme žebráci. Z našeho majetku jsme nemohli zachránit ani to nejmenší a mohli jsme být rádi, že jsme vyvázli živí.“ Konec citace. Ano, jisté je, že mohli být rádi, že válku přežili, jejich 360 000 spoluobčanů bohužel české národnosti toto štěstí díky Němcům nemělo.

Všimněme si použití citově zabarvených vět, které sdělují, že Češi jsou posedlí mučením, které je baví a je jejich oblíbeným zvykem, navíc zakládají „tábory smrti“. Vím o jediném táboru smrti na našem území, a tím je Terezín. Ten založili Němci, konkrétně jejich vůdce u nás R. Heydrich. Pokud například slyšíme výpovědi obětí nacistické perzekuce, vězňů z koncentračních táborů apod., tak jejich projev je naprosto jiný. Je pln hrůzy ze skutečných prožitých utrpení a nikoliv citových výlevů na stranu Němců, který je tím, kým je - Němcem. Proč? Protože prožitá hrůza ani nedovoluje k tomu nic dalšího sdělit. U našeho spoluobčana, českého Němce Leibische, je tomu trochu jinak. Cíl je zřejmý: jenom bez důkazů házet vinu na kruté Čechy a vybarvit je jako národ, který baví mučení na chudácích technicky a ekonomicky schopných Němcích. Právě technická odbornost Němců nakonec způsobila „zásah svědomí českého kapitána“. Obraz, který se předkládá, je evidentní. Podobný obraz, který se chce imprintovat do českého podvědomí, je stejný jako v případě jiného nedávného „kulturního počinu“, filmu Habrmannův mlýn. Zde byl použit stejný vzorec: Češi jako národ nádeníků, kteří se bez pevné schopné ruky svých lenních pánů nejsou schopní ani obejít. Češi musí být drženi zkrátka, jinak se v nich projeví jejich nízkost, jako je třeba obliba ve zvláště krutých typech mučení. To, že se jedná o identické postupy, je jenom náhoda? Kdo má zájem na této zcela reálně probíhají konsientální válce? Nezapomeňme, že nevědomý lidé žijící ve ztotožnění s egem, naprosto automaticky tyto skryté podvědomé manipulace a vzorce přebírají a zcela zákonitě po čase žijí, aniž by si toho byli vědomi.

Podíval jsem se na jméno autora této knihy. Šakti se podruhé vnitřně smála, až se za břicho popadala, s trpkým pocitem na povrchu. Autorem byl J. Němec. Ano i toto jméno prozrazuje v tomto případě vše. Autorem tohoto základního materiálu o významné osobnosti tohoto severního regionu našeho pohraničí, Leibischovi, napsal pan Němec a zmínku o něm do propagačních materiálů přidal pan Křivánek. (Asi jenom jako malá křivárna, ostentativní poznámka JK.)

 

Dále se na velké nástěnné vlastivědné tabuli o oblasti Českého Švýcarska jako dotacemi z EU podporovaného euroregionu hned v první větě píše, že tato oblast díky násilnému vyhnání jejích původních správců, přerušila svou kulturně – ekonomickou kontinuitu, která naštěstí pomocí EU byla obnovena. Z této věty je již propaganda zcela zřejmá svou rétorikou. Nedošlo k násilnému vyhnání, ale k legitimnímu odsunu na základě vyjednaných dohod vítězných mocností. Dále původní obyvatelé našeho pohraničí byli čeští Němci a nikoliv nějací „původní správci“. Podobné správce jsme měli v osobě protektora R. Heydricha. Opět propaganda a mediální masáž. Současně není pravdou, že tato oblast přišla o svou kulturně – ekonomickou kontinuitu. Zkrátka i období let 1938 – 46 je a zůstává historickou a dějinnou zkušeností této kulturně – ekonomické oblasti. Nic nebylo přerušeno. Na základě svých historických událostí a příčin se vyvíjela tak, jak se vyvíjela. Z historie nelze něco vyloučit jenom proto, že se „nám to nelíbí“ nebo lépe „se nehodí našim záměrům“. To je jedna z metod konsientální války proti určitému národu nebo státu: zamlžit dějinnou zkušenost a ty, z kterých by daný národ mohl čerpat pro své poučení, se ukazují jako negativní a zavrženíhodné.

S jistou nechutí si ale dále prohlížíme vystavené exponáty, informace o vzácných živočišných druzích a rostlinách v regionu, zkamenělinách a geologickém vývoji oblasti. Nakonec přicházíme do malého kinosálu, kde nás čeká krátký instruktážní film k celé této oblasti. Klasické záběry z divočiny, zvířat rostlin, horských útvarů apod. Nuda. Najednou střih na záběr ukazující hřbitovní náhrobky s německými jmény. Pomalý sugestivní hlas četl jedno německé jméno za druhým. Po této „pietní vložce“ pokračuje střih na bažanty, žáby, horské masivy a propagandistický film o krásách Českého Švýcarska končí.

 

O německých akcích směřujících k rozbití republiky a zabíjení českých četníků a členů finanční stráže, ke kterým v této oblasti docházelo v předmnichovském období v roce 1938, nikde ani zmínka. O této části historie českého pohraničí se turista nedozví, ta je zřejmě nežádoucí. O přípravě této oblasti k obraně republiky během zářijové všeobecné branné mobilizace Československa v roce 1938 také ani zmínka. Zmínka o rozsáhlém pohraničním opevnění, které zde bylo vybudováno ve dvou sledech a lze do dnešních dnů nalézt takřka neporušené, také chybí. O této části historie pohraničí se turista nedozví. Přitom právě tato oblast byla nejvíce opevněná a byla zde soustředěna největší část naší mobilizované armády, neboť se z tohoto směru očekával jeden z hlavních úderů Wehrmachtu do Československa. Tento správný odhad našich zpravodajských služeb v roce 1938 se posléze po válce potvrdil, když se odtajnily původní plány útoku Německa na Československo, tzv. plán Fall Grün.

Člověk neznalý skutečné historie, se tedy dozví pouze o nějakém násilném vyhnání Němců krutými Čechy, kteří se vyžívají v mučení. To se dozvídáme na základě podpory euroregionů Evropskou unií.

Když se přehnaně a neobjektivně sděluje B, je nutné sdělovat i A a také jasně říci, že A => B. Tato obecně prospěšná společnost, která šíří tyto materiály s výše uvedenými informacemi v této pohraniční oblasti je financována z části ze státního rozpočtu a z části z dotací EU, což bylo napsáno přímo u vstupu do budovy společnosti.

 

Pokračujeme ve výletu, jedeme do Rumburku, do místa největší vojenské vzpoury 1. světové války. Jedním z vůdců této vzpoury českých vojáků, kteří odmítli bojovat za císaře pána a Rakousko-Uhersko na východní frontě, byl i bratr mé babičky, Jakub Nejdl, kterého společně s dalšími sedmi vojáky popravili v Novém Boru. V informačním centru v Rumburku nám paní ochotně sdělí všechny podrobnosti, kde byla dříve kasárna, kde proběhl soud, kde poprava. Jedeme se podívat na místo popravy mého příbuzného. V informačním centru kromě klasických brožůrek o Českosaském Švýcarsku, také nalézám publikace: Děčín, Děčínsko a příprava obrany předmnichovské Českoslovanské republiky a Mobilizovaná československá armáda 1938. Zde jsou podrobné informace o pohraničním opevnění v této oblasti i o celkové situaci v kritických okamžicích před Mnichovem. Kniha velmi podrobně rozebírá bojové postavení a rozmístění mobilizované československé armády ke dni 30. 9. 1938 na celém území tehdejšího Československa včetně strategicko-taktických plánů generálního štábu československé armády. V tomto okamžiku stála ve střední Evropě plně vyzbrojená moderní armáda o celkové síle 1.2 miliónu mužů odhodlaných bránit svou zem do posledního dechu. V krvi jim vřela krev husitů. Německé velení toto vše dobře vědělo a také si oddechlo, když bylo Československo obětováno západními „spojenci“.

Vybírám z knihy ze vzpomínek Josefa Baurera, obyvatele Děčína o roce 1938. Během zářijové všeobecné mobilizace měl na starost rekvírování nákladních automobilů pro potřeby armády. Ty pak rozvážely munici a zásoby do pevností obsazených již našimi vojáky. Dále cituji: „Byl jsem svědkem různých epizod, kdy rekvírované automobily německých firem byly předávány záměrně poškozené, ale jejich závady byly našimi techniky záhy objeveny a operativně opraveny.“ Jinými slovy, čeští občané německé národnosti sabotovali mobilizaci svého státu a zcela záměrně již vystupovali proti našemu státu i v tomto období. Již toto chování v případě takových situací je obecně hodnoceno jako vlastizrada a běžně trestáno podle stanného práva. Dále v publikaci autor popisuje situaci po přijetí Mnichovského diktátu, opětné opuštění bojových pozic armádou a evakuaci většiny obyvatelstva české národnosti z této oblasti pohraničí. Evakuace obyvatelstva probíhala naprosto řízeným organizovaným způsobem. Během evakuace českého obyvatelstva, které si v rychlosti mohlo vzít jen to nejnutnější, byly vlaky s českými vyhnanci ostřelovány jednotkami Freikorpsu. To byly jednotky sudetských Němců, které cvičili a vyzbrojovali Němci z Německa. Ti pak prováděli sabotáže v pohraničí a útočili na představitele naší branné moci i civilisty. Proudy uprchlíků směřovaly do vnitrozemí, poslední vlaky jely s ozbrojenými hlídkami a musely odpovídat střelbou. Množství uprchlíků a vystěhovalců bez prostředků ve vnitrozemí způsoboval dále velké logistické problémy. Dále cituji: „Z betonových pevností a bunkrů se stala atrakce pro německé obyvatelstvo, které se u nich nechávalo fotografovat. Většina německých obyvatel v Čechy vyklizeném pohraničí propadla nadšení a jásající davy vítaly po německé armádě i svého domnělého osvoboditele, Adolfa Hitlera, který navštívil nejedno místo v pohraničí, nemluvě o tom, že Evě Braunové věnoval stylovou chatu pod Děčínským Sněžníkem. Konec citace.

A najednou tu máme naprosto diametrálně odlišný pohled na kulturně-historickou minulost této oblasti pohraničí. Všude se hovoří o „vyhnání Němců“ z pohraničí v roce 1945 a nikde se nehovoří o tomto prvním vyhnání Čechů z pohraničních oblastí za doprovodu střelby Němců už v roce 1938 při zabrání našeho pohraničí. To nebylo násilné a nespravedlivé vyhnání? Jásot a vítání českých Němců svých soukmenovců, to nebyla zrada Československého státu? Sabotáže nejen při mobilizaci nebyla vlastizrada? Je to jen nevyváženost, nebo záměr? Češi žili se svými německými spoluobčany v jednom státě a považovali je za své rovnoprávné spoluobčany, zatímco Němci náš společný stát za „svůj“ nepovažovali. To je právě ten zásadní rozdíl a také důvod, proč odsunutí Němců po skončení války bylo jedinou pojistkou, aby tato skupina obyvatelstva nebyla opět využita k agresi proti Československu. I toto je součást kulturní kontinuity této jinak krásné oblasti našeho pohraničí. O tomto se však běžný turista v této oblasti nedozví, neboť to není posvěcené dotacemi z EU. A pamatujme, jedná se o oblast našeho pohraničí, nikoliv nějakých Sudet. Sudety neexistují a nikdy neexistovaly, to je jen výmysl samotných zrádců Československého státu německé národnosti. Tedy žádní sudetští Němci s nárokem na sebeurčení, ale pouze čeští občané německé národnosti, kteří své občany zradili, a společně s Němci vyhnaly své spoluobčany Čechy. Oni nechtěli žít s námi ve společném státě.

Tolik z našeho výletu po pohraničí. Myslím, že stojí za to se nad touto situací zamyslet. Snad to nemusím dále komentovat, každému alespoň trochu smýšlejícímu Čechu musí být jasné, že zde není něco úplně „košér“. Jestli není náhodou něco shnilého v království dánském (českém). Nezapomínejme, že propaganda je velmi mocný nástroj. V roce 1938 také svět skutečně uvěřil německé cílené propagandě, že Češi utlačují Němce ve svém státě a vypalují jejich vesnice v pohraničí. To naše vláda tenkrát podcenila a pak byla dotlačena do nevýhodné politické situace, kdy nám hrozilo v případě válečného střetu s Německem mezinárodní obžalování z rozpoutání války a izolace. Pohraničí by náš stát již třeba nikdy nedostal zpět. Taková byla v roce 1938 skutečná politická situace.

 

Nenechme se proto otupovat a svá nitra doslova otravovat žádnou ideologií a propagandou, ani komunistickou, ani sudetoněmeckou, ani nepropadejme falešnému českému nacionalismu (pokud vůbec něco takového existuje), současně si ale nenechme vnucovat, že když sdělujeme pravdu o naší dějinné národní zkušenosti ryze z principu pravdy, z které může jedině vycházet pravé vlastenectví, že jde o nezdravý nacionalismus. To je právě jedním z nástrojů německé propagandy. Zkrátka učme se rozlišovat pravdu od klamu i ve věcech časných tohoto světa a nenechme se jimi pohltit, neboť to je pro nás vždy duchovně znesvobodňující. Rozlišujme mezi tím, co je skutečně v našem nejlepším zájmu osobním i národním v souladu s duchovní zákonitostí a praxí dharmy ve všech oblastech našeho života.

Jedním z božských vlastností je i archetyp věčné Pravdy, jak učí indická védantická filozofie. Ctěním Boha jako archetypu Pravdy – Sat ukotvené ve věčnosti si ceníme skutečné hodnoty lidského života a neschvalujeme žádné násilí, ani činění příkoří jakoukoliv mocí, ale právě proto je správné hájit stanoviska pravdy, protože život má jedině cenu, pokud je žit v pravdě jako pravda. V případě naší dějinné zkušenosti ve vztahu k Němcům v letech 1938 – 1945 je pravda stále napadána, překrucována a vyskytují se zcela viditelné snahy o naše odtržení od pravdivé dějinné zkušenosti a vnucení nám jiné varianty, která začíná odsunem Němců v roce 1945 a končí snahou o imprintaci „německého modelu“ vztahu Němci - Češi, který již dříve nastínil a vymezil R. Heydrich při svém projevu v Černínském paláci při nástupu do úřadu říšského protektora a během protektorátu naplňoval.

 

Protož věrný křesťane! Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti; neb pravda tě osvobodí.“

Mistr Jan Hus.