Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vondráčkova (ne)kolektivní vina

24. 5. 2013

Dokumentarista David Vondráček na sjezdu sudetských Němců v Augsburku oceněný sudetoněmeckou cenou za lidská práva, v poděkování odmítl princip kolektivní viny a vysídlování. Přitom si asi neuvědomil, že jak důvod k předání, tak i Vondráčkovo prohlášení je v rozporu s historickou skutečností. Nelze nevidět obvyklé ideologické pozadí s již známým sudetoněmeckým humbukem.

Český občan nezapomněl, že pro předválečné sudetoněmecké požadavky, aby se přistoupilo k urychlenému řešení české otázky, s konečným totálním vysídlením českých obyvatel, hlasovalo více než devadesát procent sudetských Němců. Proto také byly tyto zločiny převážnou většinou vítězných států protihitlerovské koalice považovány za kolektivní provinění. Naštěstí toto zhodnocení a zahrnutí do kategorie kolektivní viny nemá svůj původ v Československu, její kořeny jsou ve Spojených státech. Když se před koncem války hledalo řešení, aby se evropským státům garantoval mír, přišla americká delegace v roce 1944 na konferenci spojenců v Quebecku s Morgenthanovou doktrínou, která vycházela z kolektivní viny Německa. Doktrína viděla garanci míru ve zničení německého průmyslu a přeměně Německa v zemědělsko-pastýřskou kolonii.

Není to ojedinělé, stejnou kategorii viny najdeme i v Postupimské dohodě, kde se v článku II Politických zásad uvádí, že »německý lid… se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co si sám na sebe uvalil«.

Jak je patrné, mluví se zde o německém lidu jako celku. Na území ČSR zůstalo asi deset procent antifašistů, a ti byli vyzváni, aby v ČSR zůstali.

O kolektivní vině byl přesvědčen i hlavní britský žalobce sir David Maxwell Fyfe, který mimo jiné obhájcům řekl: »…Mezi Němci, jež následovali Hitlera, jsou tisíce mužů a žen, kteří svýma vlastníma rukama vraždili a stali se vyznavači učení svého führera o nenávisti a ukrutnosti, jsou mezi nimi ještě dnes tajně fanatickými a bezohlednými ve své touze po moci… Mimo ty, kteří spadají do rámce těchto organizací, zůstane na svobodě ohromný počet fanatických přívrženců nacismu. Máme před sebou celou generaci Němců, jež neznají jiných způsobů než těch, které jim předepsali jejich nacističtí vůdcové.«

Jak je vidět z nedávného srazu sudetských Němců, Sudetoněmecký landsmanšaf (SL) není schopen se poučit a úsilí o předělání dějin předvedl v již známém rozsahu. Tak jako v minulosti, i dnes se snaží postavit rovnítko mezi nacistickou vražednou politiku a údajné nelidské chování Čechů vůči Němcům, při jejich odsunu. Že se to stalo výchozí politikou SL, to nechtějí pochopit ani mnohé sdělovací prostředky. Dokonce fotografie měly vyvolat nostalgii, ze znázorněných Sudet a Revolučních (s přídomkem rabovacích) gard. Jak podotkl Franz Pany, občanům ČR se otevřely oči před zločiny svých rodičů a prarodičů, což je velkou troufalostí a nehorázností z těchto řad. Za ocenění by se mělo považovat i vyfotografování dokumentaristy po levém boku Bernda Posselta, zejména když jeho pravý bok byl rezervován pro knížete. Chtělo by se zvolat, co všechno ještě ten zabydlený cizák natropí.

Opravdovým Čechům je smutno, že jim naletěl i David Vondráček. Franz Pany si dobře uvědomuje, že u jmenovaného nejde o »velvyslance humanity«, ale za to, co vykonal, jde spíše o »velvyslance dobročinnosti«, SL je mu velmi zavázán.

K zamyšlení vybízí, jak nedostatečné jsou znalosti dějin, jako je historie druhé světové války a doby, která jí předcházela. Nutí k připomenutí, kdo ke světovým válkám podněcoval: Fichte, Ratzel, Lamprecht, Wagner, Bülow, Bernhardi, Moltke a další, kteří německou rozpínavost, zejména vůči Slovanům, měli v genech. Pro současný SL je významný Naumann (Mitteleuropa), který vyzýval německé menšiny v zahraničí: »Všichni, kteří tam jste, držte pevně svou půdu pro budoucí život Německa! Nemáte právo opouštět své stanoviště! Vlast vás jednou zavolá…« To nejvíce mobilizuje i dnešní landsmanšaft.

Chce to připomenout, jak by reagoval Edvard Beneš:… »Buďte připraveni… přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku…«

Čeněk M. KADLEC