Jdi na obsah Jdi na menu
 


V letech 1937 – 1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek

28. 8. 2017

V letech 1937 – 1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek

Můj otec byl přeložen v roce 1922 do železničních dílen ČSD v Podmoklech (nyní součást Děčína) a v témže roce se za ním přestěhovala celá naše rodina – matka, starší sestra a já – z Dobronic u Chýnova, okr. Tábor, a zde jsme žili až do našeho odchodu v roce 1938. Jelikož v té době nebyl ještě dostatek vhodných bytů, byli jsme ubytováni prozatím u jedné německé rodiny v podnájmu. Zde jsme, podle vyprávění mé matky, měli jednu světnici, kde bylo vlhko a pod postelemi rostla houba. Toto prostředí se pak podepsalo na mém zdraví. Domácí na nás pohlížel jako na vetřelce. Po nějaké době se otci podařilo zajistit pro nás byt v tříposchoďovém domě zvaném „Tereza“. Otec byl členem sociální demokracie, byl rovněž pokladníkem „Gentského systému“ v dílnách ČSD. Pamatuji se to proto, že za ním do našeho bytu přicházeli dělníci propuštění z práce na dráze. On jim pak vydával určitou částku jako podporu. Rodiče měli svoji vlast velmi rádi a hájili ji proti pomluvám a nepravostem. V tomto duchu nás též vychovávali. Chodil jsem do DTJ, kde jsem cvičil i hrál divadlo.
Soužití Čechů a Němců bylo podle mne dobré. Ovšem tato „pohoda“ trvala jen do doby, než začal svou kampaň Konrád Henlein, tj. do roku 1933. Předtím se některé české a německé rodiny přátelily, navštěvovaly a podobně. Pamatuji si, že rovněž moji rodiče podnikali výlety s jednou německou rodinou a dokonce moje mladší sestra učila jejich dceru česky.
Po roce 1933 a pak po volbách 1935 troufalost a zpupnost jednotlivých členů SdP stoupala, a to hlavně vůči Čechům, které již tehdy začali považovat za méněcennou rasu. V Podmoklech byly tři velké německé školy, dvě byly ve středu města u náměstí a třetí s technickým zaměřením pak na vršku nad městem. Česká menšina měla jen jednu školu, a to mimo střed města. K této škole jsme museli procházet uličkou mezi ploty. Stávalo, že jsme se zde setkávali se žáky německé školy, a tehdy docházelo k různým neshodám a později i k napadání českých dětí. Hřiště DTJ bylo za městem na kopci a muselo se k němu jít kolem kostela „Jánská kaple“, kde pak v letech 1937 – 1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek. Na cvičení jsme proto chodili vždy ve skupině, neboť na větší počet lidí si tito „hrdinové“ nedovolili zaútočit. Abychom se mohli bránit, udělali jsme doma z gumových hadic pendreky, které jsme pak nosili s sebou.
Při zvolení dr. E. Beneše prezidentem ČSR v roce 1935 se večer na náměstí sešlo tak málo Čechů, že to bylo až bolestné. Neúčast lze vysvětlit velkými obavami Čechů před sudetskými Němci. Ti totiž nevynechali žádnou možnost, aby nenapadli nějaké shromáždění Čechů a německých sociálních demokratů a přitom nevyvolali nějakou rvačku. O německých sociálních demokratech je nutno říci, že jejich oddíly RW (Republikanische Wehr) byly velmi agilní a dovedly tvrdě republiku proti násilníkům bránit. Otec mi jednou vyprávěl, že členové RW při naší květnové mobilizaci odešli mezi prvními na hranici a pomáhali ji až do příchodu posil střežit.
Ve městě byla městská policie složená z Němců. Rovněž tak starosta byl Němec. Stalo se ku příkladu, že Němci pořádali různé demonstrace, ale naše česká státní policie byla proti nim bezmocná, neměla od vlády povoleno, aby mohla zakročit. Když však tento demonstrační průvod přišel před radnici, vyšel starosta a prohlásil asi toto: „Nadělali jste rámusu už dost, jděte domů“, a celá demonstrace se v klidu rozešla. Jednou jsme šli ze hřiště DTJ domů a v prvních obydlí jsme zastihli asi jedenáctiletého hocha, který v uniformě a s obnaženou dýkou hlídal domy, neboť starší Němci opět řádili ve městě. On prý hlídal, aby nikdo z jejich domů nic neukradl. Stalo se též, že při jedné potyčce byli napadeni čeští policisté. Jeden henleinovec povalil českého policistu, namířil na něj svůj půllitr se slovy: „Tak mě uhoď, nesmíš, že?“ Aby měli Němci, tj. henleinovci, hodně hlasů, tak k volbám v roce 1935 přinášeli na nosítkách nemocné, nechali je odvolit a pak je nechali ležet na chodbách, takže členové volební komise museli zajišťovat jejich odvoz domů. To jsem se dověděl od svého otce, který byl členem volební komise.
V novinách z té doby bylo hodně článků o tom, že zfanatizovaní Němci napadli četnickou stanici nebo úřadovnu celní a pasové kontroly. Výsledkem pak byli mrtví a ranění z řad četníků, policie, celní a finanční stráže. Němci, a to hlavně mladí, odcházeli do Německa, zde se vycvičili a vyzbrojili, aby pak mohli v republice přepadávat české obyvatelstvo i české úřady. Rovněž do Československa pašovali zbraně, munici a trhaviny, maskované jako potraviny (v plechovkách, pytlích apod.), aby pak mohli u nás provádět různé sabotáže. Hodně členů SOS (Stráž obrany státu – složená z četníků, policie, celní a finanční stráže) bylo zabito nebo zraněno právě těmito německými bojůvkami vycvičenými v Německu. Nebylo by správné, aby se na ně zapomínalo, neboť si zaslouží úctu. Tito lidé byli vlastně prvními mrtvými a raněnými ve válce, která vypukla později.
V roce 1936 jsem ukončil školní vzdělávání, tj. vychodil jsem 4. ročník měšťanské školy. Měl jsem jako učeň nastoupit do továrny, kde pracovala má starší sestra, ale oni učně nepřijímali, prý proto, že tam nějaký učeň něco ukradl. Byl jsem tudíž doma bez práce. Až teprve začátkem roku 1937 se mému otci podařilo pro mne sehnat práci. Dne 15.3.1937 jsem byl přijat jako učeň – mechanik šicích strojů v továrně na šicí stroje Böhmische Clemens Müller Werke A.G. v obci Bynov u Podmokel. Zde jsem se měl učit řemeslu do 14.3.1940. V této továrně pracovali samí Němci, jen já a ještě tři učňové jsme byli Češi. Snad tím chtělo vedení dokázat, že přijímá také Čechy. Všichni němečtí zaměstnanci byli členy SdP, kdo nebyl členem, nemohl zde být zaměstnán. Věřím tomu, že někteří byli členy jen proto, aby měli práci, neboť se ke mně chovali celkem slušně.
Jako učeň jsem jednou až dvakrát týdně docházel do české pokračovací školy. Asi tak 20. nebo 21. září mi v továrně jeden dělník řekl „Zítra půjde všechno Heil Hitler!“ Já mu nevěřil, ale 22. září se to stalo. Dívali jsme se z oken školy na město a tu jsme zpozorovali, že se všude objevuje mnoho červených praporů s hákovým křížem. Náš učitel Jakeš ihned ukončil vyučování a poslal nás domů. Když jsem přeběhl náměstí před náš dům, tak jsem se zhrozil. Po celém náměstí plno rozvášněných Němců, někteří oblečení do černých rajtek, s hákovými kříži na rukávech a roznášeli další prapory k vyvěšení. Z německé školy na náměstí každou chvíli za velkého smíchu a křiku vylétl z oken chuchvalec roztrhaného papíru – byly to roztrhané české knihy. Po celém náměstí se rozléhalo jejich „Heil Hitler!“. Naši českou ani německou policii jsem neviděl. Do celého tohoto dění nezasahovali: Němci nechtěli a Češi nemohli, neboť měli instrukce „neprovokovat, nezasahovat, nedávat záminku ke stížnosti atd.“ Je třeba podotknout, že tehdy ještě existovala Československá republika, bylo to před Mnichovem!
Jelikož hrozilo nebezpečí, že rozvášnění Němci vniknou do našeho domu, rodiče rozhodli, že nás otec odvede na nádraží a my pojedeme k příbuzným na Táborsko, kam jsme už nějaký čas před našim odjezdem poslali bednu s našim lepším oblečením. V přeplněném vlaku bylo hodně těch, co odjížděli ze stejného důvodu jako já s matkou a se sestrou – též prchali před Němci.
U příbuzných v Ratibořicích (okres Tábor) byli jsme dobře a s pochopením přijati. Když jsme s matkou a sestrou odjeli, musel otec v Podmoklech ještě zůstat. Když pak za námi přijel do Ratibořic, tak se slzami v očích vyprávěl, co vše se v Podmoklech a hlavně v dílnách ČSD dělo při stěhování strojů. Museli se bránit přepadům ozbrojených a zfanatizovaných německých bojůvek, které používaly i zbraně. Tehdy jsem otce viděl poprvé a naposled v životě plakat.
V listopadu 1938 odjeli otec a má mladší sestra do Podmokel pro náš nábytek a zařízení bytu. Museli se tam hlásit na městském úřadě, do místních novin dát inzerát, že se hodláme odstěhovat, za to zaplatit pak 50,- Kč. Dále se musel pořídit česky a německy seznam věcí, které si odvezou. Tento seznam musel být na městském úřadě potvrzen. Dále zde museli asi týden počkat, zda se nepřihlásí někdo, komu jsme něco dlužní, a teprve potom se mohl nábytek a zařízení nakládat. Vagóny přidělila česká dráha.
I když jsme nepřišli o žádný majetek, strádali jsme duševně a morálně, neboť všichni jsme naši republiku milovali. To dokazuje i to, že jsem se ještě v Podmoklech, stejně jako mnoho jiných českých mladíků, dobrovolně přihlásil do oddílů na obranu republiky. Vojáci nás cvičili ve zbrani, ale pak k našemu nasazení již nedošlo a oddíly byly před našim odjezdem z Podmokel rozpuštěny.


Josef Bednář, tehdy Podmokly nad Labem