Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sudetoněmecký program - 20 bodů z r. 1961

10. 3. 2013

 

Několik vět k níže uvedenému textu

Stanovisko sudetoněmecké rady k sudetské otázce“ ("20 bodů") přijala sudetoněmecká rada na svém jednání dne 15. ledna 1961. Stanovisko poté bylo 7. května schváleno spolkovým shromážděním sudetoněmeckého landsmanšaftu jako zásadní programový dokument, který je rozdělen do dvou částí: Pohled zpět (Rückblick), body 1 až 10 a Pohled do budoucna (Ausblick), body 11 až 20.

I když tento program prošel později drobnými úpravami a doplňky s přihlédnutím k měnící se situaci ve světě a v Evropě, zůstal a zůstává základním "dvacaterem" ideologického, politického a právního vystupování skupiny bývalých československých občanů německé národnosti, kteří byli přesídleni na dnešní území Spolkové republiky Německo po skončení druhé světové války v r. 1945 a 1946.

Koncem 90. let minulého století Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde některá ustanovení Dvaceti bodů zmírnily. Dosud však nevíme nic o tom, že uvedenou novelizaci schválila sudetoněmecká rada a spolkové shromáždění sudetoněmeckého landsmanšaftu. Pokud k tomu skutečně nedošlo, a my se domníváme, že nikoliv, pak níže uvedený dokument platí v plném rozsahu. –red.

 

Pohled zpět

 

1. Sudetské otázce – a tím také „sudetské krizi“ na podzim 1938 – lze správně porozumět jen na pozadí vzniku Československa v letech 1918/1919.

2. Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousko-Uhersku.

3. S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/19, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše (unter Missachtung) právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláků přišlo proti své vyhlášené vůli do vícenárodního státu (Vielvoelkerstaat), který však byl vydáván za „československý" národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo-české narovnání.

4. Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala uzavřená sudetská území (die geschlossenen sudetendeutschen Gebiete) 50 politických okresů (Landkreise) nebo 120 soudních okrsků nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva v průměru více než 80 procent. Kromě toho existovalo ještě 59 sudetoněmeckých „jazykových ostrůvků" (Sprachinselgemeinden). Dále žilo 313 666 sudetských Němců jako místní menšiny v oblastech s českým jazykem.

5. Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hospodářskou, sociální a národní (nationale) existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky. Představovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení předložených sudetoněmeckou stranou způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hospodářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.

6. Sudetští Němci byli v r. 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler hrál s osudem sudetských Němců nesvědomitou hru a vynutil si vývoj vedoucí k mnichovské dohodě. Velká Británie a Francie by nikdy nevnutily Československu odstoupení sudetoněmeckého území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpovídalo zásadě sebeurčení.

7. Zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným násilným aktem proti právu sebeurčení tohoto národa, s jehož odčiněním v rámci mezinárodního práva a lidských práv bez omezení souhlasíme.

8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je - s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd - porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.

9. Dnes žijí přes dva miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Německo, z toho jeden milion v Bavorsku. Okolo 800 000 sudetských Němců žije v sovětské německé zóně, 140 000 v Rakousku, 24 000 v jiných evropských a zámořských územích a okolo 200 000 v Československu. Okolo 240 000 sudetských Němců přišlo při vyhnání o život.

10. Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení" sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je účast německého národa na sudetské otázce širší než dříve.

 

Pohled do budoucna

 

11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti. Stejně tak se nesmíří s tím, že českému národu byla odepřena svoboda a nezávislost. Volání po spravedlnosti a sebeurčení pro všechny a po „revizionismu pro svobodu" nebude nikdy více umlčeno.

12. V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.

13. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.

14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.

15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.

17. Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; považujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy dát souhlas.

18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí („čechoslovakismus").

19. Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je garantováno společenstvím svobodných národů Evropy.

20. Budoucí vztah mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout v rámci společné evropské integrace. To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.

 

V letošním roce uplyne už 45 let existence dokumentu a také pilíř budování Sudetoněmeckého landsmanšaftu (dále jen SL).

 

Tento dokument se hned v úvodu v deseti bodech vrací pohledem nazpět (Rückblick) do historie, hodnotí příčiny a důsledky, podle nich, tzv. sudetské krize na podzim 1938. Vývoj českých zemí od roku 1918 je pak vnímán zásadně ahistoricky a jinou optikou než na české straně, a podle toho se také odlišuje vyvozování příčin a následků krizových okamžiků společných dějin. Dle Stanoviska byli sudetští Němci v roce 1938 jen „objektem politiky velmocí“ a vyhnání sudetských Němců po roce 1945 z jejich dědičně osídleného území bylo prý „následkem rozpínavého českého nacionalismu“. Na závěr těchto řady falešných tvrzení a účelové retrospektivy dokument připomíná, že ani pozvolná výměna generací v žádném případě nepovede k „vyřízení“ sudetské otázky.

Dalších deset bodů přijatého Stanoviska popisuje vztah SnL ve výhledu a v uvažovaných budoucích činech a vizích SnL. Rozchod s Němci po druhé světové válce je dodnes hlavním sporným momentem vztahů obou národů. Je zde uváděno kategorické „nesmíření se“ s vyhnáním ze své staleté vlasti a neupuštění od náhrady utrpěných škod. V dalších bodech programu SnL stručně přibližuje hlavní pilíře a také cíle své politiky. Prakticky dokument uvádí pilíře, jako jsou - právo na domov a na vlast, právo na sebeurčení a také majetkové požadavky. V posledních bodech se pak vyzývá k nové diskusi o státoprávním uspořádání českých zemí odpovídajícím zásadě sebeurčení národů, přičemž tento vztah má být zasazen do rámce společné evropské integrace. Jde o výhled landsmanšaftu a nástin řešení sudetské otázky v rámci rozličných státoprávních řešení u nás. V tomto programovém, a dosud stále platném, dokumentu se fakticky nepožaduje nic jiného, než opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, se kterými smí být disponováno jen s jejich výslovným souhlasem. Právo na národní sebeurčení pak neznamená nic jiného, než právo sudetských Němců na odtržení jimi dříve osídlených území od České republiky. V rekapitulaci se pak uvádí, že tato „nespravedlnost“ se týkala podle SnL až 120 tehdejších soudních okresů, resp 3338 tehdejších obcí s převahou německého obyvatelstva. Je nesporné, že toto Stanovisko „20 bodů“ a aktivity s tím spojené byly z pozadí režírovány Witiko-Bundem, nacionalistickou organizací založenou roku 1950 bývalými nacisty a německými nacionalisty různého zabarvení.

Dnes je potřeba u nás brát Stanovisko z roku 1961 i nadále vážně, a to nejen proto, že SnL dodnes svých programových "20 bodů" nenahradil žádným novelizovaným dokumentem, který by reflektoval změněnou situaci druhé poloviny 20. století a začátku století 21. Právě proto by se mělo na uvedený program hledět jako na sice stále platný, avšak přeci jen už 45 let starý a nepružný dokument. Z toho lze také vyvozovat, že přes snahy zejména některých mladších členů Sdružení, je landsmanšaft ve své podstatě velmi konzervativní organizace, málo schopná pružně reagovat na novou evropskou politiku a vyvíjející se společenské dění začátku 21. století vůbec. Sudetoněmecký landsmanšaft je organizací, která už dlouhodobě vznáší majetkové a územní požadavky vůči ČR, usiluje o změnu poválečného uspořádání a zpochybňuje Postupimskou dohodu ze srpna roku 1945. V ní vítězné mocnosti rozhodly, že německé obyvatelstvo a jeho složky, žijící v Polsku, Československu a Maďarsku, budou odsunuty do Německa. Vzniku SnL předcházelo působení několika organizací, které se zpočátku, po skončení 2. světové války, zabývaly hlavně sociální pomocí odsunutým Němcům. Nejdříve se sudetští Němci organizovali podobně jako další skupiny ve svépomocných a charitativních organizacích a až po zrušení zákazu západními spojenci roku 1948 docházelo ke spolčování ve svazech podle země svého původu (domoviny), v krajanských spolcích (Landsmanšaft). Tehdy byla také povolena první okresní organizace s názvem SnL, a to v Memmingenu. Dosavadní sdružení vytvořila v lednu 1949 zemské Sudetoněmecké krajanské sdružení, které zastupovalo podle bonnského Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen) na 13 miliónů Němců, sídlících dříve ve střední, středovýchodní a východní Evropě. Spontánně vznikaly desítky místních a okresních skupin, především v Bavorsku. Až 16. ledna 1949 byla založena Zemská organizace SnL, jejíž předsedou se tehdy stal nechvalně proslulý nacista Rudolf Lodgman von Auen (bývalý člen DNP, SdP a NSDAP). Na setkání sudetoněmeckých předáků o rok později (25. ledna 1950) v Detmoldu se Zemská organizace landsmanšaftu etablovala už jako celostátní Sudetoněmecký landsmanšaft, který zastřešil všechny doposud fungující regionální organizace. Detmoldská deklarace také stanovila postavení a hlavní úlohu SnL, kterou mělo být do budoucna zastupování všech sudetských Němců bez rozdílu a pečování o jejich dědictví a dále také rozvinula závěry Eichstättské „adventní“ deklarace z roku 1949. Jedná se o dva ze základních a dodnes stále platných dokumentů SnL, kde se mj. objevují požadavky návratu vlasti v jazykových hranicích z roku 1937 a nastolení udržitelného poměru mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. V červnu roku 1954 převzal Svobodný stát Bavorsko symbolické opatrovnictví nad sudetoněmeckou národnostní skupinou na Sudetoněmeckých dnech v Mnichově, kdy byli sudetští Němci (tj. Němci z Čech, Moravy a českého Slezska) vedle Švábů, Franků a Starobavorů prohlášeni za čtvrtý bavorský kmen. Tento symbolický patronát (Schirmherrschaft) byl později potvrzen i písemně v listopadu 1962.

Roku 1979, u příležitosti třiceti let vzniku SnL, byl přijat inovovaný programový dokument pod názvem „Manifest 79“, který v podstatě znovu rozvinul tradiční cíle a požadavky SnL. Přes odvolávání se na Stanovisko „20 bodů" z roku 1961 zde bylo v článku 5 uvedeno, že "poměr mezi Německem a Československem může být normalizován pouze tehdy, až bude dodrženo právo a požadavky sudetských Němců", což je jediný způsob, jak dosáhnout vítaného "německo-českého vztahu založeného na dobrých sousedských vztazích a pravém partnerství".

Při posuzování dosavadní 57-leté historie, činnosti a vůbec dnešního SnL je nutno uvést, že výše uvedené prvotní deklarace z Eichstättu, Detmoldu a „Stanovisko 20 bodů“ a z nich vzešlé požadavky zůstávají nadále v platnosti. V množství prohlášení a stanovisek dává SnL najevo, že „sudetoněmecká otázka“ je pro něj, na rozdíl od české strany, stále otevřená a že má stálé výhrady ke všem oficiálním dokumentům, který byly přijaty reprezentanty našeho státu a SRN. Jde zejména o Česko – německou smlouvu z roku 1974 (známá jako „Pražská smlouva“), Smlouvu mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992 a nakonec o Česko – německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji, podepsanou v lednu 1997. SnL dodnes svých programových "20 bodů" nenahradil žádným novelizovaným dokumentem, který by reflektoval změněnou situaci a právě proto by se mělo na uvedený program hledět jako na sice stále platný, avšak přeci jen 40 let starý dokument. Přes snahu některých mladších členů SnL je landsmanšaft ve své podstatě velmi konzervativní organizace, velmi těžko schopná pružně reagovat na vyvíjející se společenské dění.

Na závěr je ale třeba si připomenout, že porážka Německa v roce 1945 se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků také německého národa. Byl to následek a svým způsobem také pochopitelné chování za to, že nacistické Německo bylo tím činitelem, který okleštil a okupoval ČSR, přepadl Polsko a rozpoutal tak nejstrašnější válku v dějinách lidstva. Poražené a bezpodmínečně kapitulující Německo zaplatilo za tuto vinu ztrátou až třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem milionů lidí ze střední a východní Evropy do zmenšeného a rozděleného Německa a dočasným zánikem státní suverenity. S politováníhodnými případy excesů a křivd je spjat rovněž tzv. „divoký“ odsun Němců z ČSR, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli na principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku. Zhruba tři miliony Němců, vyhnaných a (až od srpna 1945) odsunutých z českých zemí, tvořily čtvrtinu z celkového počtu vysídleného německého obyvatelstva. Transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a mezinárodně právních proměn poválečné celé Evropy. Historii už nejde vrátit či změnit, dnes jde jen o to, aby se k tehdejším i dnešním činům na obou stranách vždy obě strany také znaly, aby nekonečné revize některých chyb a křivd nevytvářely křivdy nové.

 

Autor : PhDr. Alois Matuška

(použito odborného tisku)



Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz