Jdi na obsah Jdi na menu
 


SUDETONĚMECKÝ LANSMANŠAFT BUDE PROTI ČR VŽDYCKY: Sudetoněmecké kapitoly

5. 3. 2013

V roce 2008 vydalo nakladatelství BMSS-START knihu Emila Hrušky věnující se některým momentům z československo-sudetoněmeckých vztahů. Jde o vynikající a zároveň vyčerpávající potřebnou publikaci. S jejím závěrem si proto čtenáře dovolujeme seznámit. (Kniha je k dispozici i v prodejně a.s. Futura.)

Když EP obdržel v září roku 2001 oficiální českou žádost o přijetí do EU, dostala česká vláda za úkol mimo jiné přezkoumat, zda dekrety nejsou v rozporu s komunitárními acquis a kodaňskými kritérii. Nedosti na tom: EP ustavil v březnu roku 2002 zvláštní komisi v čele s Posseltem (!), jejímž posláním bylo projednat záležitost tzv. Benešových dekretů s českými poslanci. Vzhledem k tomu, že česká strana trvala na tom, že dekrety nejsou v rozporu ani s aquis, ani s přístupovými kritérii, vyžádal si EP od renomovaných znalců mezinárodního práva vypracování posudků, týkajících se právě dekretů.

Závěry těchto znalců (prof. Jochen Frowein, Ulf Bernitz a lord Christopher Kingsland), předložené v srpnu roku 2002, byly jednoznačné: československé prezidentské dekrety nejsou v rozporu s komunitárním právním řádem a nepředstavují tedy překážku vstupu České republiky do EU. K identickému závěru došla také Evropská komise na základě analýzy své právní služby (The Czechoslovak Presidential Decrees in the Light of the Acquis Communautaire), předložené v říjnu roku 2002. Mluvčí komise Jean-Christophe Filori následně potvrdil, že pro EU je otázka Benešových dekretů uzavřena.

Sudetoněmecký landsmanšaft si nechal obratem vypracovat konkurenční znalecké posudky od právníků, zastávajících jeho pozice (Dieter Blumenwitz, Martin Nettesheim, Rudolf Dolzer). Tyto posudky, jež se nestaly oficiálními dokumenty, neboť očividně hájily zájmy organizace, která si je objednala, byly (samozřejmě) v naprostém rozporu s oficiálním českým stanoviskem i se závěry evropských institucí a odborníci je ohodnotili jako právně bezvýznamné s tím, že jejich zveřejnění mělo za primární cíl zmatení veřejnosti.

Německý politolog Samuel Salzborn poukázal na to, že odstranění tzv. Benešových dekretů z českého právního řádu by znamenalo vyškrtnout z evropské paměti příčiny a kontext útěku a vyhnání Němců, neboť dokud budou s Benešovými dekrety (a závěry Postupimské konference) existovat právní základy poukazující na souvislost nacistické politiky a vyhlazovací války s pozdějším útěkem a vyhnáním, dotud nebude mít šanci interpretace dějin, zaměňující ze strany 'vyhnanců' příčiny a následky, pachatele a oběti.

Dne 9. dubna 2003 schválil EP přijetí deseti kandidátských států do EU: pro přijetí České republiky se vyslovilo 489 z 565 hlasujících poslanců, což bylo nejméně ve srovnání s ostatními kandidáty, kteří získali všichni přes 500 hlasů. Explicitně proti přijetí České republiky hlasovalo 39 především německých poslanců. Místopředseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu Matthias Sehling to označil za velký úspěch a s potěšením prohlásil, že toto a obsáhlé diskuse v Evropském parlamentu poškodily zahraničněpolitickou pověst České republiky. A další s tím související závěr? Posudek znalce mezinárodního práva Jochena Froweina, ve kterém nebyly Benešovy dekrety označeny za překážku pro vstup (ČR) do Evropské unie, znamenaly porážku. Ale vstupem České republiky vznikají nové možnosti.

Sudetoněmecký landsmanšaft totiž vzápětí po vstupu České republiky začal s prosazováním teze, že součástí evropského hodnotového kánonu se staly zákony porušující lidská práva, a to zcela mimo zřetel, že normy na ochranu lidských práv platící v EU dnes byly přijaty teprve několik let po válce a nemohou mít zpětnou účinnost ani být právním měřítkem politiky před jejich přijetím.

Co znamenají tyto nové možnosti v pojetí předáků landsmanšaftu se ukázalo záhy. Jejich činnost (aniž by pouštěli ze zřetele další útoky proti tzv. Benešovým dekretům) se vyhranila v oblasti hledání nových spojenců a preferování nových témat, v jejichž rámci by bylo možné byť oklikou dospět k naplnění některého ze základních cílů landsmanšaftu.

Odborník z českého ministerstva zahraničí Jiří Beránek konstatoval, že přijetím České republiky do Evropské unie 1. května 2004, které se landsmanšaft se svými politickými spojenci snažil maximálně zkomplikovat, přišel o svůj poslední blokační či nátlakový prostředek , a uvedl rovněž, že výsledky Froweinovy analýzy... prokázaly úskalí tradiční sebestřednosti landsmanšaftových ideologů, přesvědčených, že české klíče k Evropě jsou uloženy v Sudetoněmeckém domě. A to při upozornění, že landsmanšaft se bude i nadále snažit interpretovat svou kauzu jako mezinárodní záležitost či - přinejmenším - jako ústřední problém česko-německých vztahů a udržovat tak své zájmy ve hře.

Už na podzim roku 2003 totiž vedení Sudetoněmeckého landsmanšaftu prohlásilo, pokud šlo o cíle této organizace: Sudetoněmecký landsmanšaft chce svou prací nejen zastupovat své vlastní zájmy, nýbrž také celoevropskou, ba celosvětovou naléhavost: Sudetoněmeckým landsmanšaftem hájené právo na vlast a práva národních skupin jsou konečně záležitostí vyhnanců a národních menšin po celém světě. Tato práva by měla být celoevropsky ba celosvětově zajištěna a uskutečňována v praxi.

Landsmanšaft dal jasně najevo, jakým hlavním směrem se bude jeho činnost ubírat a jaké bude mít priority. Rovněž spojenci jsou zřejmí: leží prý na ose Mnichov-Vídeň-jihotyrolský Bozen-Barcelona, jež má historickou úlohu evropské dimenze. Výraznou podporu ve svém tažení proti tzv. Benešovým dekretům nachází landsmanšaft u Světového svazu Maďarů a jeho příznivců v evropských institucích, především pak v EP.

Evropeizace nejen tzv. sudetoněmecké otázky, jako výsledek úvah reflektujících evropskou integraci (tedy ona evropeizace v duchu původního pojetí F. J. Strausse), se má odvíjet ve dvou základních a úzce souvisejících liniích. Za prvé je to nepolevující politické úsilí, vyvíjené na úrovních Evropské unie a zaměřené proti československým prezidentským dekretům z let 1940-1945, které prý musí být předmětem diskusí a kritiky až do jejich definitivního odstranění.

Poté, co slovenský parlament v září roku 2007 potvrdil československé prezidentské dekrety jako součást právního řádu Slovenské republiky, došlo ke koordinovaným protiakcím Sudetoněmeckého landsmanšaftu a maďarských nacionalistů. Mluvčí landsmanšaftu (a poslanec Evropského parlamentu) Posselt prohlásil, že tzv. Benešovy dekrety jsou rakovinným nádorem v Evropské unii, jenž musí být už konečně operativně odstraněn, ještě než bude mít nebezpečné účinky.

O něco později Posselt uvedl, že Česká a Slovenská republika musí konečně tyto protiprávní dekrety zrušit, a německé, jakož i maďarské národní skupině vymezit státoobčanskou rovnoprávnost. Posselt také vyslovil (v prosinci 2007!) požadavek obsáhlé realizace práva na vlast zajištěného moderním zákonem o národních skupinách, který znovu přinese jak sudetským Němcům, tak také jiným...konečně spravedlnost. Česká a slovenská vláda jsou v tomto ohledu povinny (zvýraznil autor).

Druhou linií evropeizace tzv. sudetoněmecké otázky má být prosazení tzv. práva národních skupin (nikoli menšin!) do evropského resp. unijního zákonodárství. Cílem je etablování zvláštních kolektivních práv pro etnické skupiny (v německém jazykovém prostoru národní skupiny), rozlišované podle völkisch etnických, jazykových, kulturních, ba rasových kritérií. S těmito skupinami je neoddělitelně spojováno dědičně geografické místo - vlast (Heimat) a na tomto základě je jim, resp. má být, přiznáno také odpovídající právo na vlast - přesně v duchu ideologie landsmanšaftu.

Ostatně s nárokem zvláštních práv pro národní skupinu mají sudetští Němci bohaté zkušenosti. Na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech v dubnu 1938 požadovali henleinovci, aby byla tzv. sudetoněmecká národní skupina (tedy nikoli už kmen) státoprávně uznána jako právnická osoba (v čele s mluvčím!) s nedotknutelným národním územím s faktickým vyloučením suverenity československého státu.

Požadavek evropského práva národních skupin předpokládá rozložení evropských národních států podle etnických kritérií, přičemž tzv. národní skupiny mají žít ve více či méně striktní etnické separaci. Jak uvedl S. Salzborn, politolog intenzivně se zabývající ideologií a politikou tzv. národních skupin, politickým cílem práva národních skupin je rozbití všech etnicky 'nehomogenních' národních států a vytvoření etnoregionálních struktur s autonomními prostory národních skupin v rámci evropské etnofederace. V rámci Evropy je tak požadováno vytvoření svazku etnicky homogenních regionů, členěného podle národů a národních skupin, který nejenže není komplementární s evropskou integrací, ale je jejím opakem. Etnoregionální koncept cílí na revizi státních hranic, které mají být zrušeny a nově vyměřeny podle etnických kritérií.

Sebechápání Sudetoněmeckého landsmanšaftu jako sudetoněmecké národní skupiny v exilu by v případě vytvoření práva národních skupin mělo pro Českou republiku závažné důsledky. Vzhledem k tomu, že každá tzv. národní skupina má mít právo na vlast, byl by legitimní požadavek landsmanšaftu takové právo žádat, neboť v takovém nároku je zahrnut obecně požadavek zvláštních kolektivních práv pro národní skupinu; práv, jež mají být uplatněna v místě původu dané skupiny, tedy v její vlasti ve smyslu Heimat .

S cílem prosazovat etablování práva národních skupin na evropské resp. mezinárodní úrovni přikročili zástupci různých landsmanšaftů k vytváření svých vlastních unijních struktur. Dne 1. prosince 2007 vznikla v Terstu Evropská unie uprchlíků a vyhnanců (EUFV), vehementně podporovaná, jak už jsme uvedli, Witikobundem, o jejíž podstatě prohlásil její místopředseda Peter Ludwig (reprezentující rakouskou větev Sudetoněmeckého landsmanšaftu): Vidím velkou šanci tohoto založení ve skutečnosti, že jsme vyrostli z dosavadních organizačních struktur a tím jsme dosáhli evropské úrovně. Jsme nyní v takové pozici, že můžeme hovořit takříkajíc z očí do očí s každým, kdo má odpovědnost jak v Bruselu, tak ve Štrasburku. Z pohledu sudetských Němců bude mít zvláštní význam zhodnocení genocidy a také s tím spojená otázka majetku. Hodnotové společenství - a za takové se Evropská unie pokládá - bude mnohem více než dříve konfrontováno s našimi požadavky.

V srpnu roku 2008 se konal v mnichovském Sudetoněmeckém domě slavnostní akt. Předáci Sudetoněmeckého landsmanšaftu, označení přítomným bavorským ministrem pro evropské záležitosti Söderem za průkopníky míru, zde oznámili, že na budovu stálého zastoupení Bavorska v Bruselu bude umístěn sudetoněmecký znak. Ten má prý stále upomínat na úsilí sudetských Němců o právo na vlast, evropské právo národních skupin a o spravedlivé vyrovnání s českým národem na základě historické pravdy.