Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slovanská vzájemnost a státní svrchovanost

5. 3. 2013

Ing. Dalibor Plichta

 

Slovanská vzájemnost a státní

svrchovanost

Na okraj listopadového všeslovanského sjezdu v Kyjevě

 

 

„… prvek slovanství je naprosto nezbytnou součástí

naší politiky zahraniční…“

Edvard Beneš ve svých „Úvahách o slovanství“,

napsaných a poprvé vydaných v Londýně v roce 1944

 

 

Slovanské národy a jejich státy stojí vlastně i nyní před týmiž nebo obdobnými problémy, před jakými stály již v polovině století devatenáctého, kdy František Palacký v roce 1848 kategoricky odmítl jakoukoli českou účast na Frankfurtském sněmu a kdy ve svém proslulém dopise do Frankfurtu z 11. dubna 1848 tento svůj postoj odůvodnil kromě jiného i slovy, že „má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejvlastnějších statkův svých…“.

Měli bychom si jako slovanské národy uvědomovat, že „společné zájmy“, jakéhokoli vyššího, nadnárodního celku, jakým je např. i Evropská unie, vůbec nemusejí vždy odpovídat zájmům všech jeho členských států a jejich národů. A především že vždycky a všude platí i přetrvává rozdíl mezi politikou národů a států integrujících do svého „vyššího“ celku státy druhé a politikou národů a států integrovaných, mezi zájmy sil těch, kdo hledají a „integrací“ uskutečňují prospěch svého většího a zvětšovaného politického celku s jeho nevyhnutelným nadhledem, přehlížením zájmů těch sjednocovaným nebo dokonce na jejich úkor na jedné straně, a na druhé straně zájmy a silami těch, kdo jsou do takového většího celku začleňováni.

Kdyby tomu tak nebylo, nebyli bychom svědky žádného umělého „sjednocování“ do větších a nesourodých politických útvarů. Naopak bychom jistě pozorovali, jak se imperiální mocnosti velice snaží svých kolonií, dominií, protektorátů a sfér vlivu co nejrychleji zbavit.

Nic takového se však nestalo a neděje. I dnešní, „nová“, „integrující se“ a do podoby Evropské unie integrovaná Evropa, jejímž „tvrdým jádrem“ je Německo a Francie a jejímiž dalšími zakládajícími jsou Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo, zůstává svou podstatou Evropou starou. Svou podstatou v tom smyslu, že jde o státy, které v minulosti „obhospodařovaly“ různé své kolonie a které si navykly z nich bohatnout. Samozřejmě k těmto koloniálním mocnostem patřila především Velká Británie se svým impériem, ale byla tehdy, když vznikalo jádro pozdější Evropské unie, ještě přesvědčena, že si stačí sama.

Jenomže ani bohatnutí z kolonií nemusí trvat věčně nebo se stejným výsledkem, a tak nezbývá potom než hledat štěstí jinde. A přitom třeba už ani nemusí dojít na nějaké nasazení cizinecké legie.

Může postačovat i pouhá „integrace“ nebo „reintegrace“ nebo „obnovování demokracie“ v nějakém státu začleňovaném do nějakého nového nebo vyššího celku.

Tak došlo například v rámci „reintegrace České republiky do Evropy“ a v rámci „obnovování její demokracie“ k takovýmto příznačným a výmluvným změnám:

Už v roce 2002 dostaly se tu banky a pojišťovny „zhruba z pětadevadesáti procent pod zahraniční kontrolu“ a „pod kontrolou zahraničních vlastníků už máme doma asi deset až dvanáct procent čisté hodnoty domácího jmění“ (jak uvádí František Dvořák ve své knize „Velká loupež aneb bourání států“, vydané v roce 2004). Pokud by se tento údaj jevil někomu málo ohromující, dodává František Dvořák, že „je třeba si uvědomit, že takoví zahraniční vlastníci mohou pomocí svých kontrolních balíků akcií a účastí rozhodovat o celých oborech“. (Přitom je třeba navíc připomenout, že ony české průmyslové a bankovní podniky byly tehdy prodávány oněm vlastníků vlastně převážně „za babku“, „za hubičku“.)

Z téže knihy Františka Dvořáka se rovněž dovídáme, že „naše vláda a Česká národní banka už dnes kromě udělování souhlasu k prodejům zbývajícího veřejnoprávního majetku… o národním hospodářství, o tvorbě a také použití zdrojů vůbec nerozhodují… Měnový kurs naší koruny tvoří ´neznámí´ burziáni v Londýně a naši politici se o něm dovídají v podstatě z novin. A protože dovoz a vývoz ovládají zahraniční vlastníci domácích podniků, nemáme sami pod palcem ani strukturu našeho zahraničního obchodu, jeho obchodní saldo, a tedy ani zahraniční zadluženost“. (Všechny tyto údaje jsou z knížky vydané před šesti roky, tedy v roce 2004, ještě před sepsáním a přijetím tzv. Lisabonské smlouvy, kterou byla evropská „integrace“ ještě „prohloubena“.)

***

Základním předpokladem slovanské vzájemnosti v politickém, nikoli pouze v kulturním smyslu, je přesvědčení, že národ (jako společenství vyznačující se citem a vědomím sounáležitosti a solidarity dané společnou řečí, společnou kulturou, společnými dějinnými zkušenostmi) a zároveň i národní stát s jeho svrchovaností jsou a mají být samozřejmě východiskem každého uvažování o mezinárodní spolupráci. Slovanská vzájemnost v politickém smyslu je tedy i jen myslitelná pouze tam a tehdy, když nedochází ke zpochybňování nebo dokonce popírání politického významu národa jako přirozeného a legitimního subjektu politiky. A naopak ztrácí smysl tam, kde je nebo by bylo místo národů dosazováno jako subjekt politiky nadnárodní evropanství.

Jeden český publicista tento posun od přirozených a samozřejmých východisek mezinárodní spolupráce vyjádřil hned v názvu svých úvah slovy: „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. Tam také prohlašuje, že „v epoše globalizace se už národy Evropy samozřejmými stát nemohou. Cílem evropských národů musí proto být samozřejmost Evropy“.

Trvání na právu národa, aby směl a mohl v souladu s platným mezinárodním právem sám ve svém státě rozhodovat o věcech obecného zájmu, není žádným „podlehnutím nacionalistickým démonům“ a už vůbec není na místě „začít proti ním budovat evropský federální stát“. Toto právo každého národa nesmí se nikdy stát nesamozřejmostí nebo se stát závislým na početnosti národa.

***

Výzvy, s nimiž se musela slovanská vzájemnost vypořádávat v dobách svých začátků, staly se většinou výzvami minulosti. Politická mapa Evropy se od těch časů podstatně změnila. Mnohonárodní monarchie s jejich národnostními problémy se rozpadly – samozřejmě nikoli proto, že by došlo k osvícení jejich monarchů, ale proto, že se, byť pomalu, prosazoval demokratický konstitucionalismus a s ním také právo poddaných na účast při rozhodování o věcech obecného zájmu, a že se nakonec prosadilo i právo národa, aby o svých zájmech rozhodoval nějakým způsobem sám.

V rámci demokratizace veřejného života dosáhly také slovanské národy, alespoň jejich většina, toho, že se staly samostatnými členy mezinárodního společenství samostatných, svrchovaných států.

Ale ani tím, totiž ustavením samostatných vlastních států, nevyčerpala slovanská vzájemnost své poslání, své emancipační poslání, a stojí před dalšími výzvami.

Před jakými? Především těmi, jež dnes vyplývají z politiky takzvané „evropské integrace“, jak je uskutečňována dnešní Evropskou unií v čele s Německem, zvláště jejím „tvrdým jádrem“.

Vzhledem k tomu, že toto „tvrdé jádro“ Evropské unie onu integraci oproti původním projektům stále více „prohlubuje“, což znamená, že stále těsněji členské státy svazuje a spoutává a zbavuje je dalších a dalších pravomocí. Přitom zároveň stále více omezuje i jejich právo veta (které mimochodem bylo jedním z podstatných právních ustanovení bývalé Společnosti národů) a mění míru, stupeň, konečnou, výslednou podobu „integračního“ procesu. Z toho plyne, že do popředí pozornosti slovanské vzájemnosti by se měla dostat otázka svrchovanosti nebo stupeň svrchovanosti členského státu v rámci Evropské unie.

Ani Evropská unie není a také nikdy nebude žádnou dobročinnou organizací nebo obecně prospěšným spolkem, jemuž bychom mohli, ale také nemuseli pomáhat. Je to svým způsobem nová vrchnost, která se domáhá opětného získání moci ztracené ustavením národních států a jejich svrchovaností.

Obhajoba a prosazování svrchovanosti národních států a zároveň odmítání tezí, že národní svrchovaný stát je dnes přežitkem, měly by se stát nejdůležitějšími body dnešního poslání slovanské vzájemnosti.

Spolupráce národů by neměla být chápána ve smyslu jejich začlenění, integrace do nějakých nadnárodních politických útvarů, jak si to představuje Evropská unie.

Tento podstatný rozdíl mezi svobodnou spoluprací a integrací brala na rozdíl od Evropské unie důsledně v úvahu bývalá Společnost národů, když byla jako mezinárodní organizace ustavena na myšlence suverenity, svrchovanosti svých členských států a jejich národů a z toho plynoucí možnost uplatňovat v této mezinárodní organizaci jejich právo veta.

Slovanské národy a jejich státy mají nebo by mohly mít v této obhajobě svrchovanosti svých států významný nový prvek své vzájemnosti, pojítko silnější, než kdyby stály před takovými odlišnými a neslučitelnými programovými alternativami, jako byly v minulosti panrusismus, austroslavismus, panslavismus, neoslavismus.

Přitom soudržnost a vzájemnost slovanských národů a jejich států je i nadále nezbytná už proto, že slovanské národy obývají tu část Evropy, kam už tradičně a otevřeně i dnes směřují „integrační“ plány jádra Evropské unie, kde „Němci opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření středoevropského svazku“, „velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě“, jak o tom píše například Wolfgang Michal v roce 1995 v eseji „Německo a příští válka“.

Je ovšem nutno nepřehlížet, že na tažení proti národním svrchovaným státům a jeho hlásanými pohnutkami mohou být nebo především jsou ve skutečnosti skryty služby nadnárodním zájmům globalizace a volnému pohybu kapitálu, případně propojené se zájmy „starého císařského snu“.

Jednou z cest vedoucích k zániku nebo omezování svrchovanosti národních států je jejich „integrace“ do většího, „vyššího“, mnohonárodního nebo nadnárodního politického útvaru, do jehož pravomocí a orgánů přechází v tom případě řada působností původně samostatných států.

Jinou cestou k dosažení téhož výsledku, totiž k omezení nebo zrušení svrchovanosti národních států a jejich národů, je rozdělení, dezintegrace národního státu na pouhé „regiony“, jejichž hranice by se nemusely ani krýt s hranicemi národnostními, neboť takové „euroregiony“ by pak mohly v sobě zahrnovat případně i části území dvou nebo i více států a národů, neboť by byla vytvářeny na jiném principu než národním, například na tom, že mají podobnou strukturu hospodářství, podobné nebo totožné podmínky pro zemědělství, stejnou tradici v těžbě uhlí a podobně.

Pod záminkou „regionalizace“ nebo vytváření „přirozených“ nebo „přirozenějších“ územních celků na úrovni regionů, nadaných samozřejmě určitými pravomocemi, které by se případně blížily pravomocím samosprávných provincií (v tomto případě provincií národnostně smíšených), mohl by tak být národní stát připraven o některé části svého území a jeho obyvatelstvo by se dostalo pod jurisdikci nového, národnostně míšeného politického společenství. Česká republika by v takovém případě například mohla být připravena nejen o část svého území, ale i o pravomoc nad jeho českým obyvatelstvem. Mohly by vzniknout i jakési nové, uměle vytvořené, opět národnostně smíšené Sudety. „Křivdy odsunu“ by byly „napraveny“ pouhým prosazením takovéto „regionalizace Evropské unie“, jejímž rámci by byl kus jižní Moravy spojen s kusem Rakouska, kus jižních Čech s kusem Bavorska nebo Horních Rakous, kus Čech s kusem Saska, aby mohly vzniknout nové „přirozené“ celky regionální.

Podobně by samozřejmě mohly být ustaveny v rámci „regionalizace Evropské unie“ i euroregiony německo-polské nebo dokonce německo-francouzské a jiné.

Pokud by se někomu zdály tyto řádky o možné „regionalizaci“ Evropské unie a o národnostně smíšených „euroregionech“ jako jejích stavebních prvcích spíše kuriosní než věrohodné, odkazuji tyto pochybovače na výroky z úst tak kompetentních osobností, jako byl například německý vyslanec v Praze Hagen von Lambsdorf . Ten v českém rozhlase už desátého září 2000 předpovídal, že „Evropa bude spíše Evropou regionů“.

Toto upřednostňování regionů před státy, zvláště státy národními a jejich svrchovaností, je v dokonalém souladu se zpochybňováním a odmítáním národa jako přirozeného zdroje a představitele i nositele jeho politické vůle. Příznačná byla v tomto ohledu stať, kterou otiskl v Mladé frontě Dnes Václav Bělohradský pod názvem „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. Bělohradský tam říká, že „v epoše globalizace se už národy samozřejmými stát nemohou“ a že „cílem evropských národů musí proto být samozřejmost Evropy – nesamozřejmé národy v samozřejmé Evropě“.

Ale nejsou tato Bělohradského slova jen příkladem situace, kdy přání je otcem myšlenky? A bez ohledu na logiku? Evropské národy nemají svou samozřejmost za sebou. A naopak „samozřejmost Evropy“ je jen záměr, politické přání pouze určitých politických kruhů. Kdo a na základě čeho má právo mluvit o „nesamozřejmosti národů“, přestože jejich existence, včetně té politické, je nepochybná, a zároveň mluvit o existenci a samozřejmosti Evropy, přestože v tomto druhém případě jde jen o politický program?

Je snad možné přehlédnout, že najednou tak častá slova o nesamozřejmosti národů a národních států jsou jen ochotným přisluhováním strůjcům nové hegemonie v Evropě? Že ve smyslu a duchu slov hlasatelů nesamozřejmosti národů by ten, kdo by chtěl v oné „samozřejmé Evropě“ promluvit ve jménu a ve prospěch a v zájmu „nesamozřejmého národa“, neměl by nakonec ani morální právo dostat se ke slovu? Co potom se slovanskou vzájemností? Jaké místo by jí v takové „samozřejmé Evropě“ zbylo?

Nechce-li se slovanská vzájemnost a slovanská myšlenka vzdát možnosti působit v souladu se svou minulostí, se svou emancipační tradicí, nesmí se dnes vzdát ani „samozřejmosti národa“, národa jako samozřejmého činitele také v politice.

Není vůbec vyloučeno, že to bude právě nesamozřejmost Evropy jako mnohonárodního superstrátu, co znovu prokáže legitimitu a nosnost myšlenky politické svrchovanosti národních států, národních států svobodně spolupracujících na bázi suverenity jako rovný s rovným.

Odpovídalo by to hodnotové orientaci slovanské vzájemnosti i její orientaci také v jiných otázkách a souvislostech ve stanoviscích k různým jiným politickým otázkám. Souznělo by to například se zásadním vyznáváním multipolarismu a naopak s důsledným odmítáním koncepcí světa unipolárního, „světa jediné světové velmoci“, s odmítáním představy, v níž se shlížel Zbigniew Brzezinski ve své knize „Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha“, vydané v roce 1997.

Ale souznělo by to dokonce i s Prohlášením, které Dmitrij Medvěděv a Barack Obama 8. dubna 2010 vydali po podpisu znění právě domluvené rusko-americké smlouvy Start o omezení strategických zbraní .

V souladu s výsledky pražského setkání Obamy s Medvěděvem měla by se změnit nejen atmosféra mezinárodních vztahů. Měly by padat i otázky, zda má nebo nemá zůstat v platnosti všechno, co bylo jako důsledek studené války vyvoláno v život. A rovněž otázky, jak daleko by měl ten „definitivní konec studené války“ jít. Zvláště když zároveň s povzbudivými výsledky pražského setkání Medvěděva s Obamou bylo možno číst například ve švýcarském týdeníku Zeit-Fragen z 3. května 2010 tyto znepokojivé řádky z pera Vjačeslava Dašičeva, bývalého profesora Diplomatické akademie sovětského ministerstva zahraničí a také bývalého poradce Michaila Gorbačova v zahraničněpolitických otázkách. Byly napsány v rámci Dašičevovy obsáhlé recenze knihy K. Brutenze, nazvané „Der Niedergang der amerikanischen Hegemonie“. Profesor Vjačeslav Dašičev tam v souvislosti se současnou zahraniční politikou zvláště vůči Rusku mluví o její nové strategií, která je označována jako „Strategy of Indirect Approach“ („Strategie působení nepřímého“). Ta svou podstatou usiluje o podmanění, ovládnutí protivníka bez nasazení zbraní, i kdyby šlo o supervelmoc, prostředky nevojenskými, „klidným podmaněním“, pouze akcemi podvratnými, a to pomocí politického, hospodářského, mediálního, psychologického, demografického boje a činitele militantního nacionalismu. Konkrétně je míněno propašování vlastních pomocníků nebo pomahačů do orgánů cizí státní správy, především pomahačů koupených, jako byli Juščenko a Saakašvili, anebo jako jsou politici zkorumpovaní. Dašičev však dodává, že ani při využití těchto metod „strategie působení nepřímého“ to na žádný definitivní konec studené války příliš nevypadá.

A tak i slovanská vzájemnost nadále stojí před závažnými otázkami a dilematy. Musí se například rozhodovat, zda se má přiklonit k teoriím a počínání amerických neokonzervativců o globální hegemonii Spojených států amerických a jejich pojímání a vize světa jako celku řízeného z jediného centra jediným, globálním hegemonem, rozumí se Spojenými státy americkými, anebo naopak chápat a přijímat svět jako scénu, na níž působí a bude působit aktérů víc, neboli jako dějiště multipolární, s více politickými centry a přitom zásadní rovností všech států, a jako svět multikulturní a jako svět vyznačující se vzájemným porozuměním a solidaritou.

Slova o „definitivním konci studené války“, která zazněla v hodnocení letošního pražského setkání Obamy s Medvědětem, měla by být slyšena jako povzbudivý signál ve prospěch naděje skládané v tuto druhou možnost i slovanskou vzájemností. Otvírají i slovanské vzájemnosti nové obzory.

Autor je politolog

 

Z knihy dr. Edvarda Beneše: Nová slovanská politika

„Od konce 18. století byla otázka osvobození slovanských národů na denním pořádku evropské politiky. Ani Rusové, jako jediný tehdy státně svobodný slovanský národ, nebyli za carského režimu svobodni politicky. Francouzská a americká revoluce a konstituční revoluce anglická z konce 18. století a začátku 19. století byly i slovanským národům povelem k boji o národní svobodu a moderní politické svobody vůbec. Stav nesvobody a společného utrpení slovanských národů vyvolal pak mezi nimi politickou ideu slovanského společenství a vzájemné pomoci. Tato idea se pak stala od začátku 19. století základem k formulaci řady koncepcí o tzv. slovanské politice. (str.11)

Z hlediska národního byli na konci 19. a na začátku století 20. národové slovanští utlačováni nejvíce Němci, Maďary a částečně Turky. Němci jim byli odpůrci ve stoletích předcházejících a jako nositelé velkých říší – pruské a rakouské – nejnebezpečnější. Byly a jsou tudíž antiněmecké a antipruské tendence u národů slovanských velmi přirozené.

Z hlediska politické svobody a moderní demokracie trpěli všichni Slované rovněž nejvíce: až do světové války Rusové doma těžce zápasili o svobodu lidu; nebyli svými pány ani v svém vlastním státě. Poláci podléhali třem státům absolutistickým a národnostně byli roztříštěni; Češi a Slováci podléhali dvěma státům absolutistickým, byli nesjednoceni a zle utlačováni. O Jihoslovanech a Bulharech není třeba s jednoho ani druhého hlediska mluvit. (str. 18-19)

… Je tudíž politický boj Slovanů s Němci (a Maďary) jen menším výsekem první světové války. Ale už z toho, co zde bylo řečeno, jasně plyne, že i v poslední válce všecky tzv. slovanské problémy zapadaly plně a důsledně do velikého moderního boje o svobodu, o demokracii, o politické, sociální a hospodářské osvobození širokých vrstev lidových vůbec…

Válka z let 1914/1918 nebyla válkou mezi Slovany a Germány ani vědomými cíly, ani programem, vytčeným jejími původními účastníky. Odpovědnost za vyvolání její padala především na tehdejší Rakousko-Uhersko a Německo a bezprostřední motivy jejího vzniku byly dvojího druhu: Rakousko-Uhersko chtělo zabránit sjednocovacímu procesu srbochorvatskému a zarazit tak zároveň svůj vnitřní rozklad, hrozící z bojů národnostních. Německo si chtělo zajistit podporou Rakouska-Uherska další podklad k svému imperialistickému rozpětí na Balkáně a v Přední Asii. (str.19-20)

…První světová válka se pro všecky slovanské národy stala zdrojem velkého pokroku: vyšli z ní jako osvobození národové slovanští Poláci, Čechoslováci a Jihoslované. Byli sjednoceni a ustavili své národní státy. Bulhaři se alespoň jako stát zachránili. Ostatní slovanští národoví byli pojati do Sovětského svazu jako federované republiky. Staré carské Rusko a ruský lid svými velkými oběťmi vůbec beze sporu přispěli velmi značnou hřivnou k všeobecným výsledkům první světové války, a tudíž k boji za osvobození uvedených tří slovanských národů. (str. 24-25)

Chci tím vším jen zdůraznit, že pokládám dnešní válku za rozhodující historickou příležitost historickou příležitost pro definitivní zaražení pangermánského ´Drang nach Osten´ a že právě nynější válka dokázala, že je k to­mu třeba opravdové přátelské a loajální spolupráce Polska, Československa a Sovětského svazu. Náš po­měr k oběma je spojenecký a přátelský a takovým chce trvale zůstat. Přáli bychom si, aby po dosažení plné dohody mezi Polskem a Sovětským svazem do­šlo také k plné dohodě mezi námi třemi, právě k vy­likvidování imperialistického a krvelačného "Drang nach Osten". A podaří-li se nám to, je garantována celá budoucnost Polska i Československa a je pomo­ženo celé Evropě. Ne-li, přijde zase nová katastrofa, v nějaké jiné formě Německem vyvolaná. Říkám tím jen to, co je mým opravdovým, hlubokým poli­tickým přesvědčením.

Vezmou si slovanské národy a všechen jejich lid z historie první a druhé světové války a z dva­cetileté periody mezi oběma těmito válkami správné poučení o tom, co má býti slovanská politika a spo­lečenství a solidarita slovanských národů v budouc­nosti po této válce? Problémy slovanských národů nevyřeší ani slovanské idealistické horování a senti­mentální mluvení o slovanství a slovanských bra­trech, ani reakční slavjanofilství nebo expansivní panslavismus všech druhů a odstínů, ani buržoasní novoslovanství z doby před první válkou světovou, které chtělo smiřovat carismus s říší habsburskou a stavět nějaké imperialismy slovanské proti impe­rialismu Hohenzollernů.

Problém slovanských národů byl vždy nerozlučně spojen s bojem o svobodu slovanského lidu, t.j. nej­širších vrstev všech slovanských trpících národů, z nichž jedni trpěli pod tyranií a reakcí domácí (Rusko, Bulharsko), jiní pod tyranií a reakcí cizí (Poláci, Jihoslované) a někteří dokonce pod oběma (Poláci, Čechoslováci). Slovanské společenství mohlo býti vždycky jen společenství revolučního boje proti tyraniím a reakcím všem. Všechny slovanské národy jsou v své povaze krajně demokratické a mají svou přirozenou povahou silnější sklony egalitářské nežli všechny ostatní národy evropské. První světová válka dřívější stav slovanského poddanství a ne­svobody státní a národní do značného stupně změ­nila a zlepšila; druhá světová válka celý slovanský problém do veliké míry zjednodušuje a přiblížila jej beze sporu nečekaně blízko ke konečnému řešení.

Slovanské národy vyjdou z této války zase svo­bodné se svými vlastními státy. Kromě Bulharska jsou už dnes v jedné spojenecké linii - bulharský lid se k ní připojí jistě po pádu Německa a Itálie také. Zavedou-li si všechny po této válce skutečné lidové demokratické režimy, vyvodíce všecky nutné důsledky z bojů o fašistickou reakci u sebe samých i u Německa, rozhodnou-li se dost radikálně řešit své vnitřní politické, sociální a hospodářské problé­my, sblíží se také mezinárodně mezi sebou do té míry, že se i mezinárodní spory mezi nimi dají hlad­ce vyřešit bez ohledu na reminiscence z dob minu­lých, bez ohledu na národní prestiž a národní vzá­jemné ambice a bez ohledu na dřívější národní riva­lity. A zůstanou tím pak automaticky v jednotné mezinárodní linii i po válce. Vždyť problém každého slovanského národa vždycky byl problémem každého jeho drobného člověka a občana, který si nepřeje nic jiného, nežli si demokraticky vyřešit nejdříve všecky své vnitřní těžkosti a bolesti a žíti pak v míru, spolupráci a přátelství především s druhými národy slovanskými. To neznamená, že by jednotlivé slo­vanské národy a státy neměly zůstat státně nezá­vislými a že by měly splynout nějak navzájem v je­diný blok. Naopak, každý z nich i v budoucnosti má a může žiti nezávislým životem státním a ná­rodním a se svými vlastními demokratickými řády a institucemi.

Chtěl-li se kterýkoli slovanský národ domáhat kdy svobody státní a národní, musil a měl začíti přede­vším doma sám u sebe a osvobozovat svého trpícího malého člověka, svého dělníka, sedláka, trpícího ma­lého inteligenta atd. Masaryk správně říkával, že národní problém český je především problémem so­ciálním. A to platí o slovanských národech všech. To byla vlastně vždycky podstata tak zvaného slovanského problému v Evropě vůbec. A proto říkám, že oprav­dové společenství slovanských národů v minulosti bylo a mohlo býti vždycky jen společenství revoluční. Státní a národní svoboda slovanských národů mohla se uskutečnit a zajistit jen na nejširší basi revolučně lidové, a proto jsme tomuto osvobození tak blízko právě v této druhé světové válce. Přiblížil nás k to­muto konečnému osvobození slovanských národů společný boj na život a na smrt, právě boj proti fa­šismu a nacismu mezinárodnímu i vnitřnímu, boj proti největší reakci, která se v moderní historii Evropy kdy s hlediska vnitřní i zahraniční politiky objevila a která, vědomě a záměrně, vnitřně i mezi­národně usiluje o zničení svobody a existence stejně a společně všech slovanských národů.

Proto když v dubnu r. 1942 byl svolán do Moskvy slovanský kongres, procházely mi hlavou všechny zde uvedené myšlenky. Procházel jsem v du­chu historií všech slovanských kongresů, počínaje slovanským kongresem v Praze v revolučním roce

1848 - téměř před celým jedním stoletím -, jehož se účastnili stejně konservativní Palacký a Šafařík jako revoluční Bakunin a který už tehdy vyjadřoval revoluční podstatu všech problémů slovanských.

Ale věřím, že by od této války mohli slovanští národové, pochopí-li opravdu historický význam dnešních velikých událostí, dojít k období svého konečného a společnou prací zajištěného národního a politického osvobozeni a začít novou periodu svého nového národního vývoje. A to v zájmu svém i ostatní Evropy, v jejímž životě budou přes nevzdělaný a sprostý rasistický hitlerismus slovanšti národové v čele s největším z nich - se Sovětským svazem - ­míti a musí míti po této válce své veliké místo.

Jde mi o to, abychom se opravdu pokusili budovat po této válce nové slovanství, zbavené mystických sklonů sentimentálního slovanstvÍ starého, opírají­cího se o všechny možné reakční elementy a mají­cího v podstatě základ jen ve snahách vytvářet mo­censkou reakci panslavistickou proti mocenské idei pangermánské. Nové poválečné společenství slovan­ské může býti nepoměrně více. Musilo by vycházet z velikého vítězství ideje demokracie, jehož bylo do­saženo dočasně v poslední válce a které musí defi­nitivně zajistit válka dnešnÍ.

Toto nové slovanství by mělo býti výrazem dvou velkých idejí, jejichž hluboký program vyjadřuje to, co representovali vždycky největší duchové kultury slovanských národů: Puškin a Turgeněv, Tolstoj a Gorkij, Mickiewicz a Krasiňski, Kollár, Palacký a Masaryk. Je to idea lidovosti, tj. všestranné demokracie politické a sociální, a idea lidství. Ty jsou pravým slovanským programem a pravou slovanskou politikou budoucnosti.“ (Vydal Vladimír Žikeš, Praha, 1946)