Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. - Wenzel Jaksch, Cesta Evropy do Postupimi

5. 3. 2013

Vina a osud v podunajském prostoru

 

Kniha vyšla v Německu v letech 1958 -1990 ve čtyřech vydáních. Jde o reprezentativní publikaci tlumočící pohled "sudetských" Němců na československou první republiku. V českém překladu byly vynechány dvě první kapitoly: Předehra demokratíckých revolucí a zápas o "národnostní vyrovnání" a Katastrofa z roku 1914 a Masarykova "Nová Evropa ". Uvozovky vyjadřuji již v názvu Jakschovo skeptické stanovisko jak k hnutí potlačených národů, tak i k Masarykově politické koncepci. V obou kapitolách Jaksch zdůrazňuje, že se měla zachovat habsburská monarchie a že měla být provedena její federalizace. Tyto úvahy měly ovšem v době svého vzniku v padesátých letech zcela teoretický a hypotetický ráz. Již čtyřicet let předtím než byly napsány byly překonány historickým vývojem - rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem národních států včetně Československé republiky.

 

Český překlad zbývajících třech kapitol Jakschovy knihy iniciovala německá společnost Ackermann-Gemeinde, která také překlad financovala. Poté, co několik českých nakladatelství odmítlo knihu vydat jako neodbornou, ujal se jejího vydání pražský Institut pro středoevropskou kulturu a politiku vedený Rudolfem Kučerou. Kniha vyšla pod redakcí jednoho z překladatelů, Milana Churaně, který napsal i předmluvu k českému vydání.

 

Wenzel Jaksch (1896-1966) působil v německé socíálně demokratické straně v Československu. 1927 byl členem předsednictva, 1935-38 místopředsedou, 1938-39 předsedou. Byl představitelem nacionálního křídla, odpůrcem Ludwiga Czecha, kterého po anšlusu Rakouska vystřídal ve funkci předsedy. V roce 1939 emigroval do Anglie s československým pasem a s osobní pomocí Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně.

Během války byl Wenzel Jaksch v opozici vůči československé exilové vládě v čele s prezidentem Benešem, která stála na stanovisku právní kontinuty Československa, neuznávala mnichovský diktát a usilovala o obnovu Českoslovenka v jeho předmnichovskách hranicích. Benešova politika zvítězila, Jakschova ztroskotala.

Proto se také Jaksch po válce do Československa již nevrátil. Zůstal v Anglii a roku 1949 přesídlil do Spolkové republiky Německo, kde se aktivně zapojil do politiky a získal vedoucí postavení mezi Němci odsunutými z Československa sněmu za sudetoněmeckou sociální demokracii, která se nespojila s německou sociálně demokratickou stranou a programově si uchovávala samostatnost "sudetoněmeckého Od roku 1951 byl předsedou společnosti Seliger-Gemeinde, od roku 1953 poslancem spolkového kmene". Od roku 1964 byl předsedou Svazu vyhnanců. V roce 1966 zahynul při automobilové nehodě.

 

Jakschova kniha není historickou prací a ani Churaňovy opravy některých autorových mylných údajů ji nemohou dodat charakter objektivnosti. Podstatou práce je její politické zaměření, kterému je podřízen výběr faktů, citátů i hodnocení jednotlivých událostí. Pokusíme se proto také postihnout hlavní linii tohoto Jakschova pojetí moderních československých dějin.

Výchozím Jakschovým stanoviskem, kterému je věnována první kapitola nazvaná Cesta k Mnichovu, je zásadní odmítnutí mírových smluv podepsaných po první světové válce. Tyto smlouvy odrážely situací v Evropě po porážce Německa a Rakousko-Uherska a tvořily základ tzv. versailleského systému. Jaksch obviňuje z přijetí mírových smluv především anglickou politiku, od níž se prý odvíjel i další nepříznivý vývoj. Byl?! to podle Jaksche právě "falešná prognóza anglických geopolitiků", která se stala "cestou do Mnichova" (45).

Autor dále uvádí, že mírové smlouvy byly podepsány "v deliriu totálního vítězství" (s. 62), byly nemravným a tvrdým diktátem vítězů nad poraženými a vytvořily tak předpoklady pro Hitlerovo vítězství v Německu. Proto se také staly zdrojem hnutí žádajících jejich odstranění, "původem revisionismu" (68). Neúspěch úsilí o jejich, blíže neurčenou, "demokratickou revizi" prosazovanou prý rakouským sociálním demokratem Otto Bauerem, otevřel podle Jaksche prostor pro Hitlerovu a Mussoliniho politiku "militantního revisionismu" (75).

Hlavní Jakschova kritika pak směřuje proti Československu, jehož existence byla ve versailleském systému právně zakotvena. Jeho pozornost je zaměřena především k postavení a vývoji "německého kmene sudetských Němců" (134).

Jaksch vychází z politické koncepce Josefa Seligera, poslance československého parlamentu, který stál až do své smrti roku 1920 v čele německé sociální demokracie v Československu. Ve spolupráci s předsedou německé nacionální strany Lodgmanem von Auen usiloval Seliger o realizaci politiky rakouského předsedy vlády, sociálního demokrata Otto Bauera. Cílem této politiky bylo spojení německých oblastí v Čechách a na Moravě s Rakouskem a spolu s ním i s Německem, tj. vytvoření Velkého Německa. Tato koncepce však padla podpisem versailleské smlouvy, která zakazovala Německu provést anšlus. Podle Jaksche ztroskotala "na daných mocenských poměrech", na "vůli vítězů" (66). Od těchto velkoněmeckých plánů se však distancoval nejen nový rakouský premiér Karl Renner, rovněž sociální demokrat, ale i německá vláda. A proto nebyli již ani Seliger ani Lodgman v roce 1919 zařazeni do rakouské delegace v Saint Germain, kde byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem. Toto stanovisko také Jaksch německé i rakouské vládě velmi zazlívá (66-7).

Mírové smlouvy, které potvrdily existenci Československa i historické hranice českých zemí, vedly Seligera k modifikaci jeho politické linie. Zásadně odmítl princip parlamentní demokracie opřené o individuální občanská práva, který byl proklamován již v Masarykově tzv. washingtonské deklaraci z 18. října 1918. Proti němu postavil nacionální princip - požadavek kolektivních práv národů žijících v Československu, jako zásadu zajišťující především kolektivní práva Němců v republice (81-2). Současně navázal na válečné federalizační plány Karla Habsburského, znovu oživené v nové podobě v roce 1918 rakouským sociálním demokratem Víktorem Adlerem v programu na vytvoření "dunajské federace" (56).

Seligerova politika velkého Německa, příp. její modifikovaná podoba "dunajské federace" se staly základem Jakschovy celoživotní politické linie. Tím byl dán i jeho odmítavý postoj k československé republice i k jejím vedoucím demokratickým představitelům. Masarykův program nové Evropy, zpracovaný v roce 1918 ve stejnojmenné knize, se v celé práci stal synonymem utopických, nesmyslných a neúspěšných meziválečných koncepcí. Symptomatický je Jakschův vztah k Edvardu Benešovi. Pokládá ho za hlavního strůjce všech německých i svých vlastních neúspěchů a nenávistně na něj útočí.

Již na pařížské mírové konferenci byl podle Jaksche Edvard Beneš hlavním činitelem, který zapříčinil neúspěch sudetoněmecké politiky. Tento "impulzivní, lstivý a krátkozraký politik", "porušitel daného slova" svou "falešnou hrou s čísly" a "vědomými falzifikacemi", dosáhl vytyčení příznivých hranic Československa (160-7). Tím "Benešův momentální úspěch dosáhl gigantických rozměrů" (67).

Jaksch však odmítá i politiku Ludwiga Czecha, který po Seligerově smrti v říjnu 1920 převzal vedení německé sociálně demokratické strany v Československu. Přesto, či spíše právě proto, že Czech stál na stanovisku parlamentní demokracie a byl vedoucím strany až do roku 1938 a od roku 1929 byl ministrem ve všech československých vládách, věnuje mu Jaksch pouze jedinou pětiřádkovou zmínku (126). Z knihy se také zcela vytrácí výklad o rozsáhlé spolupráci československé a německé sociální demokracie, která významně přispívala k existenci a udržení československé demokracie. Obdobně nezmiňuje Jaksch spolupráci na úrovni českých a německých agrárních a křesťanských stran i spolupráci ekonomických a kulturních organizací.

Zcela opomenuty jsou mezistátní kontakty Československa s rakouskou republikou, jejichž základem byla tzv. "lánská smlouva" slavnostně podepsaná v roce 1921 prezident.y obou států. Autor neuvádí ani vztahy Československa s Německem, které byly již v roce 1920 upraveny obchodní smlouvou a v roce 1925 arbitrážní smlouvou, v níž se oba státy zavázaly řešit případné vzájemné spory jednáním. Německou výmarskou republiku Jaksch naopak několikrát obviňuje z toho, že projevovala nezájem o osud sudetských Němců (93, 108, 127).

Vývoji od poloviny třicátých let je věnována kapitola, nazvaná Pohřeb Saínt-Germaín a příprava Postupímí. Nastolením Hitlerova nacistického režimu v Německu se Jaksch nezabývá. Mluví jen o "závěrečném boji o diktaturu nebo demokracii v Německu v roce 1932/33". Ten však prý "zastínily krizové události v sousedním Československu" (127). Na rozdíl od hitlerovského Německa nemělo prý Československo účinná sociální a politická opatření proti důsledkům krize (126). O tom, že Německo řešilo krizi intenzivním zbrojením autor nemluví. Němci v Československu prý také vítali Hitlerův zájem o jejich osudy, který tolik kontrastoval s několikrát zmiňovaným nezájmem výmarské republiky (128).

Hitlerovo vítězství nespojuje však Jaksch s vnitřním vývojem Německa, ale chápe ho jako důsledek versailleské politiky západních velmocí. Těm také vytýká nedostatečnou iniciativu v boji proti Hitlerovi.

Úlohu Edvarda Beneše, který proti Hitlerovi vedl systematický boj, snižuje Jaksch osobními invektivami: "Humanistická Evropa neměla v té době vedení", a proto "osud chtěl, že v roli Hitlerova protivníka se octl Edvard Beneš, který ji však nedorostl ani lidsky, ani politicky" (168).

Jaksch uznává, že ve třicátých letech se Československo stalo hlavní azylovou zemí pro německé demokraty, "nejvýznamnějším střediskem německé protihitlerovské emigrace", redukuje však tuto pomoc pouze na dodávání protifašistické literatury do Německa (128). Podrobnější výklad neuvádí. Jistě by stála za zmínku např. i činnost německého sociálního demokrata Camille Hoffmanna, který působil ve funkci československého tiskového atašé v Berlíně.

Obsáhle pojednává Jaksch o událostech roku 1938, které považuje za "prosazení národnostního principu v myšlení západního světa" (200).

Po anšlusu Rakouska se v Československu spojily dvě německé strany agrární a křesťanská - s Henleinovou nacistickou stranou, která tím reprezentovala 80 % německého obyvatelstva. Na politické scéně zůstala dále již jen komunistická strana a oslabená sociální demokracie. Jejím předsedou se stal Wenzel Jaksch, který vytyčil nový program tzv. lidového socialismu - Volkssozialismus. O tomto programu se Jaksch v knize nezmiňuje, uvádí však politické síly, s nimiž byl ve spojení. Ve vývoji Německa spoléhal na protihitlerovskou opozici německé generality, o jejichž záměrech byl informován bývalým nacistou Otto Strasserem, který emigroval do Československa. Uvnitř republiky pak usiloval Jaksch o vytvoření bloku s Lodgmanem von Auen, který mu "nabídl svou spolupráci", a dále jednal s členy jakéhosi blíže neurčeného "autonomistického křídla sudetoněmecké strany" Konrada Henleina, kterým "však chyběla odvaha k odchodu ze strany" (180).

"Hvězdná hodina sudetských Němců" nadešla podle Jaksche "s příjezdem Runcimanovy mise", která "donutila československou vládu" přijmout tzv. čtvrtý plán", který "byl základem dobrého řešení" vedoucího k "federalizaci Československa" (179).

Tento plán z 5. září 1938 byl ovšem reakci na Henleinovy požadavky shrnuté do osmi tzv. karlovarských bodů. Skutečnost, že Jaksch se hlásí k spoluautorství na tomto plánu, svědčí o jeho ztotožnění se s Henleinovými požadavky. Henleinova strana však čtvrtý plán odmítla a tím byly "otevřeny dveře pro radikální řešení" - pro připojení k Německu (180).

Při výkladu o československé politice vedené prezidentem Benešem Jaksch v naprostém rozporu se skutečností tvrdí, že prý pražská vláda "nebyla ochotna bojovat o existenci Československa" (207), že její oficiální stanoviska byla pouze "čistým pokrytectvím" (203). Praha prý dokonce spolu s Chamberlainem podpořila Hitlera proti opozici v německé armádě (207). Naznačuje dokonce, že za rok 1938 byli zodpovědni stejnou měrou "Hitler a Beneš" (205).

 

Mnichovská dohoda byla podle Jaksche mezinárodním právním aktem, na jehož základě "Hitlerovo Německo obsadilo tak říkajíc smluvně Sudety" (216). Připojení československých pohraničních oblastí k Německu bylo fakticky naplněním programu Josefa Seligera, který byl i Jakschovým programem. Proto také se o důsledcích rozbití Československa vůbec nezmiňuje. Konstatuje jedině, že Mnichov postihl nejvíce sudetské Němce, protože němečtí odpůrci Hitlera v obsazených oblastech byli deportováni do koncentračních táborů (219).

Německá okupace pomnichovského Československa 15. března 1939 byla podle Jaksche reakcí na "volání o pomoc od Čechy pronásledovaných Němců" (220). Dr. Hácha byl poté nucen "vložit osud českého národa a své země s důvěrou do rukou vůdce německé říše" (220). V této situaci se současně mohlo Slovensko konečně ustavit jako samostatná "nezávislá" slovenská republika (220). V dalším výkladu Jaksch několikrát odmítá zpochybňování nezávislosti slovenské republiky, odmítá "mýtus, že šlo o loutkový stát". "Samostatnou slovenskou republiku" zničil podle něho "až neúspěch slovenského povstání" (305).

Ani válka nezačala podle Jaksche německou agresí, ale byla důsledkem špatné politiky Polska: "V groteskním přecenění své vojenské síly se držitelé moci v Polsku domnívali, že ještě mohou lavírovat mezi Hitlerem a mocnostmi stojícími proti němu" (220).

Válka prý byla zpočátku válkou ideologickou, postupně však změnila svou "mravní a politickou povahu" a skončila jako "odvetná válka proti německému národu" (223, 240). Právě to byl onen Velký prohřešek kterému je věnována poslední, třetí část Jakschovy práce. Tímto "velkým prohřeškem" bylo chování států Atlantické aliance vůči "velkému německému národu" (289). "Mor nelidskosti zachvátil velké demokracie" (287). Na Německo byla svalena vina nejen za první, ale i za druhou světovou válku (287,353). A angličtí studenti jsou ve svých učebnicích dějepisu mateni dokonce tvrzením, že "pravou příčinou druhé světové války bylo přání Německa rozšířit svou moc a své území" (358).

V "takzvané Atlantické chartě velcí i malí spojenci nejdříve stanovili vysoké cíle pro politiku míru a pak byli puštěni z řetězu psi nenávisti a lačnosti po kořisti" (251). Podle Jaksche zcela zklamala i II. internacionála i anglická Labour party (239, 251, 293).

Roosevelta dovedla prý "chorobná protiněmecká nenávist" k tomu, že "podlehl Stalinovu démonu" (289). Churchill byl kolísavý politik, podléhající Benešovi. Eden byl slaboch, který se "na podzim 1943 Benešovi fakticky podrobil" (289). "Krátkozraký patriotismus gaullistů pokračoval v tradici přitakávání Benešovým přáním" (356). A "Beneš s komunistickou pomocí páchal velkou zradu na sudetoněmecké demokracii" (262). Tato demokracie, o níž jsou zmínky i na jiných místech (279, 356), není však nikde blíže objasněna.

Dohoda Spojenců v Casablance roku 1943, žádající bezpodmínečnou kapitulaci mocností Osy, prý "zmařila úsilí německé opozice" (264), jehož cílem bylo úsilí "nahradit Hitlera vládou, která by mohla uzavřít mír" (296). Hlavní vina pak spočívá podle Jaksche opět na Edvardu Benešovi: "Místo, aby dal německé opozici naději na spravedlivý mír, chtěl Beneš vést válku až do hořkého konce" (263).

Jakschova stanoviska svalující porážku Německa na všechny možné činitele, kromě Německa samotného, byla ovšem podmíněna mj. i neúspěchem jeho vlastní politiky v londýnském exilu. Ve své sta ti "Was kommt nach Hitler" Jaksch předpokládal, že Československo nebude již nikdy obnoveno ve svých předmnichovských hranicích a že i po porážce Hitlera zůstane v platnosti hranice stanovená v Mnichově.

 

Prezident Beneš dosáhl však v srpnu 1942 toho, že britská vláda prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou. Jaksch zaslal proti tomuto prohlášení protest americké a kanadské vládě. Bezvýsledně (258-9). A nadto ztratil podporu nejen britské vlády, ale i britské Labour party, která ho zpočátku podporovala. Tento neúspěch Jaksch připisuje "ďábelské propagandistické technice" Edvarda Beneše a jeho plagiátorů (261). Podle něj "byla to opět ironie osudu, že česká exilová vláda mohla mít dominantní vliv na britské veřejné mínění" (290). Přispíval prý k tomu i Jan Masaryk, "veselý vypravěč anekdot, pijan či hráč na klavír" (291).

 

Část kapitoly Velký prohřešek je věnována odsunu Němců. Tento transfer byl jedním z důsledků brutální německé politiky ve všech okupovaných evropských zemích a byl realizován na základě usnesení spojenecké konference v Postupimi 2. srpna 1945.

Jaksch však považuje za hlavního viníka odsunu Edvarda Beneše. Ten prý poskytoval Spojencům nepravdivé informace o kritické situaci Čechů v Protektorátu, o jejich popravách, věznění a deportacích. Za nepravdivé považuje Jaksch i to, že Beneš zahrnoval mezi deportované i Čechy nuceně nasazené na otrockou práci do Německa. Podle Jaksche byli tito Češi "v Německu zaměstnáni jako svobodné pracovní síly a jejich spolehlivost byla velmi ceněna" (306). Zdůrazňuje: "nikde nebyla kolaborace s okupační mocí užší než v Protektorátu" (320).

Beneš "vymámil od vlád ve Washingtonu a v Moskvě předběžný souhlas se svými plány tím, že je navzájem falešně informoval... Zároveň Evropu a Ameriku ošidil o odměnu za mír, kterou za to přislíbil zaplatit" (275). O jakou odměnu šlo, Jaksch neuvádí.

Vyvrcholením Benešovy špatné politiky byla podle Jaksche právě jeho ruská politika. Přispěla k tomu, že i "západní státníci byli v Postupimi postaveni před hotovou věc. Síla událostí je donutila podvolit se ruským přáním." Západní demokracie prý "předtím od Beneše převzaly jeho koncepci Evropy, která bez dalšího vynesla zničující rozsudek nad takzvanými menšinami" (326). Postupimská dohoda podle Jaksche jen "potvrdila fait accompli hromadného vyhnání", tj. transfer německého obyvatelstva (331). Nebyla však žádným mezinárodně právním aktem. Tzn. že není mezinárodně závazná a tím je i porušitelná.

Takové byly podle Jaksche hlavní proudy, které dovedly Evropu do Postupimi. Ani náznakem si nepřipouští myšlenku, že by to mohla být přede vším cesta Německa do Postupimi.

Závěrem knihy uvádí Jaksch své požadavky pro budoucnost: Ústředním problémem je podle něho sjednocení Německa (351). "Síla německé vůle pro sjednocení a mravní síla západního Německa se staly faktorem evropského sebepotvrzování" (350). "Sovětskému svazu bude za mír nabídnuta bezpečnost a dobré sousedství na jeho západních hranicích", pokud upustí od " bezbřehé vnější expanze" (352).

Za nezbytné pokládá Jaksch "dějinné ospravedlnění staré dunajské monarchie", neboť Rakousko bylo čestný stát (349).

Pro Němce žádá opuštění "přehnaného komplexu viny" (353). Neboť "po uzavření příměří byly tolerovány nové Katyně, ale na hroby v Lidicích byly sázeny růže" (357). Pro odsunuté Němce žádá "dosáhnout mírového sebepotvrzení na zděděné domovské půdě" (354).

Od Čechů pak žádá sebekritiku "a tím mravní sebeosvobození českého národa". "Anglo-čechoslovakismus epigonů Masaryka, Beneše a Seton Watsona lpí na mylném dějinném obrazu. Příslušné národy se od historické lži, která se stala politickým faktorem, mohou osvobodit pouze sebezpytováním a duchovním zahloubáním. Tím mohou přispět k přípravě svého návratu do společnosti svobodných národů" (346).