Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. - Kameradschaftsbund

5. 3. 2013

V souvislosti se zvýšenou pozorností, která se v současné době věnuje problematice německé skupiny v Československu v období mezi dvěma světovými válkami, naráží všichni badatelé na problém Kamerad­schajtsbundu. Názory na tuto organizaci se značně rozcházejí. Zhruba vypadá v soudobé literatuře situace tak, že z německé strany vycházejí práce dokazující nezávislost této skupiny na nacistické politice, zdů­razňují její liberální charakter a dokazují, že postupem proti ní česko­slovenská vláda umožňovala sílení otevřeného nacistického hnutí.1

V české historiografii je pak skupina líčena jako přímá expozitura ně­meckého nacismu od samého počátku a vzájemné boje jsou reduko­vány na osobní spory.2 Avšak jak již to v historii většinou bývá, pravda je zřejmě někde uprostřed a je ji nutno opatrně hledat v složitosti a proměnlivosti konkrétního vývoje. Cílem této statě není - a pro její omezenost ani nemůže být - shromažďování širokého okruhu nového materiálu, ale spíše sondování neznámé a nepevné půdy, naznačení problematičnosti celé otázky, na ukázání nových souvislostí a z nich vyplývajících závěrů.

*

Skupina Kameradschaftsbundu se v německém kulturně politickém životě objevuje v druhé polovině dvacátých let. V ní se hlásí o slovo nová německá generace narozená na přelomu století - kolem roku 1900 - mladí lidé mezi 25-30 lety. Živnou půdou této generace byly tři hlavní faktory, které určovaly a formovaly její charakter: 1. Stupňovaný německý nacionalismus předválečného období; 2. Přímé válečné zkušenosti její nejstarší části a 3. Důsledky německé porážky v roce 1918, dotýkající se všech.

Před válkou byla tato mládež, která zčásti ještě ani neodrostla dětským střevíčkům, vychovávána ve svazu německých skautů - Deutscher Wandervogelbund - který měl za úkol pěstovat nacionální uvědomění německé mládeže a posilovat vědomí sounáležitosti všech Němců. Wandervogelbund konal každou neděli společné výlety spojené s hrou, tělesným cvičením a s politickou výchovou v duchu všeněmeckého nacionalismu.3

Válka, která vypukla v roce 1914 dala celé německé skupině v českých zemích konkrétní perspektivu, že "německá národnost získá konečně vítěznou válkou onu dlouho vytouženou jistotu", která tkvěla ve spojení všech Němců, představovanou bojovým spojenectvím ústředních mocností - Německa a Rakouska-Uherska.4 "Nadšení" - s nímž německá skupina přijala zprávu o vypuknutí války - "stupňoval ještě pocit, že budou bojovat bok po boku s Němci z říše za německý národ po prvé sjednocený. "5

V čele tohoto nadšeného, dychtivého proudu, šla německá mládež. Příslušníci Wanderrogelbundu se dobrovolně hlásili do armády. Byli mezi nimi i Oskar Seidl, Walter Finkel, Heinrich Ruthe i Konrad Henlein.6 Vojenské útvary ze Sudet byly počítány k elitě rakouské armády.7

Ale místo očekávaného vítězství přišla v roce 1918 porážka, která byla tím citelnější, čím dalekosáhlejší plány pohřbila. Místo očekávaného vytvoření jednotného, silného německého státu, rozprostírajícího se na rozsáhlém území severní, střední a východní Evropy, došlo k rozpadu celé této oblasti na řadu nacionálních států se slabšími či silnějšími německými menšinami. Realizace původního skvělého cíle byla odsunuta do nedohledna a nastoupilo období hluboké deziluze.

Německá mládež v českých zemích prožila tuto deziluzi, která přešla v hlubokou krizi, ještě tíživěji, neboť před ní vyvstala perspektiva existence v novém státě jiného národa. Místo plánů vítězných výbojů, bylo nutno přejít do obrany a německá mládež se začala na novou situaci - obdobně jako tomu bylo i u německých politických stran _ připravovat ještě před koncem války, když již byl patrný její výsledek. V srpnu 1918 se sešli v Krumlově zástupci Wandervogelbundu, aby se poradili o dalším postupu. Na počátku roku 1919 zformulovalo hnutí program - Schreckensteiner Leitsätze - jehož cílem bylo přizpůsobit se nové situaci a omezit se především na pěstování a posilování vědomí jednoty německé mládeže uvnitř Československa a živit pocit její národní přináležitosti k mládeži v Německu a v Rakousku.8

Z organizací Wandervogel se nacionální hnutí za německé národní společenství přenášelo i na vysoké školy. Bund der böhmerländischer Freischarre v Praze a jemu podobné Freischarren a další organizace vznikající i v jiných universitních městech se staly základnou německých vysokoškoláků, posilovaly a živily jejich nacionální zaměření.9

V tomto nacionálním proudu se formovala nová německá inteligence uvnitř československého státu. A byla to právě ona, která myšlenku německé národní pospolitosti - jež po roce 1918 byla politickým vývojem silně oslabena - znovu cílevědomě křísila, propagovala a přenášela do celé řady institucí, jež krok za krokem stále výrazněji začaly ovlivňovat část německého kulturního života. Z podnětu a za aktivní účasti příslušníků nové generace inteligence, vyrůstající v nových podmínkách, vznikla v první polovině dvacátých let takových institucí celá řada. Byly to různé vzdělavatelské, vlastenecké a regionální organizace, vědecké ústavy, zabývající se vlastivědným výzkumem, vzniklo německé nacionálně zaměřené nakladatelství a především německá nacionální knihovna - Bucherei der Deutschen.10 Příslušníci nové inteligence zaujali vedoucí místa v archivech a muzeích, ve sportovních organizacích, v různých pěveckých kroužcích a zájmových svazech.11

Současně však hnutí německé mládeže na vysokých školách rozšiřovalo svůj obzor i své cíle. Vedle myšlenek o národní pospolitosti a národní sounáležitosti všech Němců, které vyrůstaly ze starých kořenů německého nacionalismu a pangermanismu a byly modifikovány v nové situaci jako obrana tohoto všeněmeckého cítění, byla mládež výrazně ovlivňována novými myšlenkovými proudy. V nich hledala odpověď na všeobecné problémy společnosti vůbec a na její novou organizaci zvláště, v nich hledala východisko a cestu vpřed, cestu z této situace. A v této oblasti byla ovlivněna v prvé řadě Spenglerovou filosofií dějin a především pak učením Otmara Spanna. Spannovo učení vtisklo německé inteligenci v českých zemích nejvýraznější rysy a mělo na ní vliv jak po ideové, tak i po politické stránce.

Počátky tohoto vlivu spadají již do válečného a těsně poválečného období, kdy Spann přednášel na německé vysoké škole v Brně. V roce 1919 odešel do Vídně, kde své učení rozvinul do celistvého systému, v němž vytvořil nový model moderní společnosti.12 Většina německých vysokoškoláků z Československa zabývajících se společenskovědními obory, absolvovala - udržujíc staré tradiční spojení s Vídní - v první polovině dvacátých let jeden, nebo dva semestry Spannových sociologických přednášek ve Vídni. Tím se dostala nejen do osobního kontaktu se Spannem, ale i do nejužšího styku s prostředím vídeňské university, jež byla centrem a živnou půdou rakouského nacionalismu a konservatismu. Oba tyto faktory měly rozhodující význam pro její formování.

Základem Spannových teorií bylo učení o novém uspořádání společnosti. Proti stranickému rozdělení politického života, které bylo základem buržoazně demokratických režimů, proti teorii třídního boje, z něhož vycházel revoluční proletariát, stavěl Spann společnost rozdělenou do několika základních stavů seskupených do korporací, řízenou přísně autoritativním systémem. Vláda nad stavy měla být svěřena zvláštnímu stavu státníků - Staatsstand - který měl být pro tuto úlohu cílevědomě připravován. Hlavní zodpovědnost za vedení státu nese pak vůdce s právem používat veškerou státní moc.13 Politicky byly Spannovy teorie zaměřeny na vytvoření velkého všeněmeckého státu. Spannovy teorie, vycházející z Platonova a Fichteho učení o státu, byly zároveň bezprostředně ovlivněny programem současného italského fašismu. Spann také od roku 1923 pravidelně se svými žáky zajížděl do Itálie, aby se seznámil s formami nového korporativního, fašistického státu.14

Z těchto proudů se tedy ve Vídni napájela německá inteligence v Československu ve dvacátých letech. Krystalizovala se v ní skupina Spannových žáků i politických přívrženců, kteří v polovině dvacátých let - po svém návratu z Vídně - založili v Liberci volnou organizaci Arbeitskreis für Gesellschaftswissenschaften - s cílem propagovat Spannovy teorie.15 Z něho se pak v roce 1930 vytvořila organizace Kameradschaftsbund für gesellschaftswissenschaftliche Bildung. Jejím zakladatelem byl Spannův spolupracovník, docent vídeňské university, dr. Walter Heinrich. Mezi nejvýznamnější členy svazu patřil dr. Walter Brand, Heinrich Rutha, Sebekowski, Köllner, K. H. Frank, ing. Karmasin, Aschenbrenner, Henlein a řada dalších.

Celý Kameradschaftsbund bylo uzavřené hnutí německé nacionální inteligence, které nemělo nikdy více než 200-300 členů. Byla v něm pěstována stavovská výlučnost a nadřazenost lidí vědomých si své ceny i vážnosti svého budoucího úkolu. Členové Kameradschaftsbundu se pokládali za onen stav státníků, který jednoho dne převezme sudetoněmeckou politiku do svých rukou, odvrhne staré strany i s jejich liberalismem a povede německý národ "k velkému vzkříšení sil". Podle jejich předpokladů a propočtů měl tento okamžik nastat v období, kdy vstoupí do zralého mužného věku kolem 40ti let. To je koncem třicátých let - kdy budou k tomuto úkolu plně připraveni.16

Členové Kameradschaftsbundu si pro své budoucí úkoly začali cílevědomě připravovat pozice. Pronikali do jednotlivých politických stran a snažili se získat rozhodující postavení v německých národních korporacích nejrůznějšího druhu, vědecko-vlastivědnými organizacemi počínaje a tělovýchovným hnutím konče. Jednotliví členové vstoupili do německé agrární strany, jiní do německé nacionálně socialistické, opět jiní do křesťansko-sociální atd. Zařazovali se do hospodářského i politického provozu jako poradci, sekretáři, adjutanti.17 Žádnou z těchto organizací se jim však nepodařilo plně a jednoznačně ovládnout. Kromě jediné. A tou byl německý tělovýchovný svaz - Turnverband. V něm se soustředili také nejvýraznější představitelé Kameradschaftsbundu: Walter Brand, Heinrich Rutha, A. Sebekowski. Organizačně vedl svaz K. Henlein. Navazujíce na starou tradici Turnverbandu, který byl od počátku organizován podle vojenských tradic říšského Reichswehru, snažili se z něj vybudovat polovojenskou organizaci na základě vůdcovského principu. Turnverband se současně stal jakýmsi přirozeným střediskem celé skupiny Kameradschaftsbundu.

Cíle Kameradschaftsbundu přesahovaly však zároveň československé hranice. V prvé řadě udržovali jeho členové úzké styky se Spannovou skupinou v Rakousku, měli kontakty s německými vysokoškolskými studenty.18

Velmi intenzívně byl svaz zaměřen na styk s představiteli německých menšin v jiných státech střední a východní Evropy, především z oblasti staré rakousko-uherské monarchie. I v těchto menšinách se začala uplatňovat nová generace zrající v nových poměrech po roce 1918, především nová generace inteligence vyškolená na vídeňské universitě a orientovaná na toto staré německé středoevropské centrum. Členové Kameradschaftsbundu využívali i osobních svazků z dob studií a navazovali současně na významnou úlohu, kterou sudetští Němci, jako nejsilnější německá menšina, hráli v evropském menšinovém hnutí od okamžiku jeho organizované existence koncem roku 1924.19 Každoročně pořádali členové Kameradschaftsbundu zájezdy k německým menšinám v okolních státech. Udržovali s nimi úzké kontakty. Snažili se získat hegemonii v tomto menšinovém hnutí.20

Celá otázka tohoto mezinárodního spojení Kameradschaftsbundu, zůstává ovšem stále ještě omezena jen na několik náznaků, z nichž není možno přesněji odhadnout jeho intenzitu a reálné výsledky. Domnívám se, že tato činnost existovala v dosti značném rozsahu a že šlo zřejmě o značně široce zaměřené Spannovské hnutí s centrem ve Vídni, v němž Kameradschaftsbund tvořil jednu ze skupin, pravděpodobně nejvýznamnější a nejucelenější.

*

Nová etapa ve vývoji Kameradschaftsbundu a celého spannovského hnutí nastala v okamžiku nástupu Hitlera k moci v Německu. V této chvíli se počal řešit vzájemný poměr hitlerovského nacismu ke spannovskému hnutí vůbec a v rámci toho i vzájemné vztahy nacismu a Kameradschajtsbundu.

Obě hnutí - nacistické i spannovské - představovala dva velmi blízké proudy. Vycházela z ideových kořenů německého nacionalismu 19. století a byla modifikována situací Německa a Rakouska po porážce roku 1918. Cílem obou bylo sjednocení všech Němců, potření revolučního hnutí i buržoazní demokracie a vybudování autoritativní společnosti v čele s neomezeným vůdcem. V tom mezi nimi nebylo rozdílu. Nacismus vyrůstající v Německu však počítal při realizaci tohoto plánu především s velikostí Německa, s jeho silou a proto se zaměřil na co nejrychlejší uchopení moci jako prvořadého a nezbytného předpokladu k splnění svých cílů. Naproti tomu spannovské hnutí vycházelo z reality slabého Rakouska a spíše než se silou - která mu chyběla - počítalo s drobnou politickovýchovnou prací na základě vědecky fundovaného programu. Proto také počítalo s dlouhodobým procesem, v němž se jeho přívržencům krok za krokem nenápadnou a nehlučnou prací podaří zaujmout vedoucí pozice. Spannovské hnutí, opírající se v prvé řadě o inteligenci jakožto budoucí vedoucí sílu nové, vědecky řízené společnosti, pohlíželo na německý nacismus s despektem, jako na hnutí dobrodruhů bez zásad a vzdělánÍ. Nacisté hleděli pak na spannovce jako na katedrové politiky a na intelektuály neschopné činu. V obou hnutích se současně obrážely konkrétní požadavky mateřských zemÍ. Nacismus vycházel z naprosté hegemonie Německa v budoucím všeněmeckém státě. Spannovci hájili rakouské zájmy a usilovali o organizaci střední Evropy pod rakouským patronátem, prakticky o nějakou novou formu předválečného stavu.

Příbuznost obou proudů vedla k jejich neustálému styku. Dr. Walter Heinrich - zakladatel Kameradschajtsbundu a Spannův nejbližší spolupracovník - jednal snad dokonce s Hitlerem a s Göringem o zformulování společného programu.21 K sjednocení nedošlo, ale v praktické politice se oba proudy, nacistický a spannovský, úzce proplétaly. Každý rozdílně silný, oba se vzájemně ovlivňující, ale přece jen dva proudy.

30. ledna 1933 se nacismus ujal vlády v Německu. Tím získal rozhodující mocenskou pozici. Ale po celý rok 1933 byla jeho mezinárodní, ale především vnitřní pozice tak nejistá, že nikdo v Evropě nepočítal reálně s tím, že by se nacistický režim mohl delší dobu udržet. A v tomto období získali Spannovci několik významných úspěchů. V polovině roku 1933 došlo k změně ve vedení ústřední organizace, která se snažila sjednotit ve svých řadách z německého centra všechny Němce žijící mimo území Německa, tj. prakticky všechny německé menšiny. Touto organizací byl Volksbund für das Deutschen im Auslande.22 Do jejího čela byl postaven dr. Steinacher, Rakušan, nacionální socialista a - Spannův žák.23

Pod jeho vedením prožila organizace v roce 1934 a 1935 období velkého rozmachu. Byla silně dotována říšskou vládou, pořádala celou řadu rozsáhlých akcí, jako byl např. květnový sjezd roku 1934 v Mohuči, kterého se zúčastnilo na 40.000 zástupců německých skupin z celého světa.24 Organizace byla ohlašována za neodvislý německý svaz bez jakýchkoli politických cílů, pouze s kulturním posláním.25 Toto tvrzení neodpovídalo pravdě ani nikdy v minulosti a tím spíše ne po 30. lednu. Organizace zahraničních Němců byla od svých počátků součástí německých zahraničně politických plánů a byla jí - a to ve zvýšené míře - i nyní. Jejím cílem bylo sjednotit všechny Němce na světě, připoutat je k Německu a vytvořit z nich základy a expositury německé politiky v jednotlivých oblastech. Pod Steinacherovým vedením byl stupňován nacionalistický charakter organizace a v jeho osobě se měla organizace stát i jakýmsi prostředníkem mezi Německem a Rakouskem a přispět k jejich vzájemnému vyrovnání. Současně ve Steinacherově Volksbundu měly být podchyceny a takticky ovlivněny nejrůznější politické skupiny mezi zahraničními Němci, a proto organizace nebyla vedena ve striktně nacistickém duchu. Tuto linii plnila organizace jiná - Auslandsorganisation der NSDAP založená v květnu 1933 v čele s nacistou Ernstem Wilhelmem Bohlem, která byla přímo součástí nacistické strany, jak vyplývá již i ze samotného jejího názvu.

Steinacherův Volksbund udržoval styky s Rakouskem a mimořádně úzké kontakty existovaly mezi ním a částí německé menšiny v Československu, které se vyvíjely na základě osobních vztahů mezi Steinacherem a členy Kameradschajtsbundu. Z celého dalšího vývoje je zřejmé, že Steinacher byl v kontaktu se spannovským hnutím a že se jeho metodami pokoušel řídit i onu centrální organizaci zahraničních Němců, jejímž byl předsedou.

*

Po Hitlerově převzetí moci byly v řadě - především s Německem sousedících států - zakázány nacionálně socialistické organizace německých menšin. Bylo tomu tak např. ve Švýcarsku, v Rakousku byla nacionálně socialistická strana zakázána v srpnu 1933 a v Československu počátkem října. A v této souvislosti vyvstala otázka, kdo bude v dalším vývoji hájit a prosazovat cíle, které nacistické hnutí sledovalo.

V Československu byl tento problém řešen právě v rámci oněch dvou proudů - nacistického a spannovského.

Nacistický proud, prosazující se prostřednictvím Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei - DNSAP - byl otevřeně spojen s říšskou německou politikou. Tvořil s ní a s nacistickým hnutím v Rakousku jedno hnutí. Hitler se také po uchopení moci pokoušel zasahovat ve prospěch nacistické strany v Československu a hrát úlohu jakéhosi prostředníka mezi ním a československou vládou. Snažil se vykonávat i tlak na československou vládu ve prospěch DNSAP.26

Ale celé toto úsilí ztroskotalo. Příčinou byla slabost nacistického režimu v Německu, ale hlavní důvod neúspěchu nacistické politiky tkví v situaci v Československu. V nově se upevňujícím mezinárodním postavení republiky a především v charakteru jejího vnitřního vývoje.

Proti Hitlerově politice, i proti politice DNSAP došlo uvnitř republiky k politickému seskupení, které umožnilo ostrý zásah proti nacistickému hnutí. Československá vláda, která již od roku 1931 velmi intenzivně vystupovala proti DNSAP, zahájila po 30. lednu 1933 jeho systematickou persekuci, která vyvrcholila počátkem října 1933 (úředním zákazem strany.27 V tomto vývoji se nacistické hnutí v Československu dostalo do politické izolace. Proti činnosti DNSAP se postavily všechny české politické strany bez výjimky, počínaje komunistickou stranou a konče pravicovými stranami typu agrární a národně demokratické strany. Ostrý a jednoznačný protičeskoslovenský kurs DNSAP i její otevřené spojení s Hitlerem znemožňovalo vytvořit jakékoliv styčné body mezi ní a českým politickým táborem.28

DNSAP se však dostala do izolace i vzhledem k německému po­litickému táboru v republice. Zde ovšem dělící čára nebyla tak ostrá. Nacistickou stranu jednak podporovaly některé slabší německé strany a skupiny, jednak se v řadě rozhodujících akcí proti ní neodvážily otevřeně postavit ani německé aktivistické strany.29 Při tom však tyto aktivistické strany, které se podílely na vládě - sociálně demokratická, agrární a křesťansko sociální strana - se distancovaly od DNSAP a to tím více, čím bylo zřejmější, že se československá vláda nezastaví ani před jejím rozpuštěním. Odmítly jednat s představiteli DNSAP a tím ji tlačily do izolace i v německém politickém životě.

Proto také v průběhu roku 1933 skončily naprostým neúspěchem všechny pokusy DNSAP vyjít z této izolace cestou nějaké všenárodní sudetoněmecké fronty.30 Anketa, která byla o utvoření této fronty uspořádána nacistickým časopisem "Sudetendeutsche Tageszeitung" skončila v červnu 1933 naprostým neúspěchem. Pro společnou frontu se vyslovily pouze NSDAP a DNP.31 Bylo zřejmé, že tato cesta ne­povede k cíli.

A tu, v okamžiku všeobecného hledání dalších cest a dalších možností pro vývoj nacistického hnutí v Československu, vystoupila do popředí skupina německé inteligence seskupená kolem Kamerad­schaftsbundu.

V létě roku 1933 se konal v Žatci sjezd Turnverbandu, na němž byl se značnou vnější okázalostí po prvé širší veřejnosti představen Konrád Henlein jako vůdce svazu.32

Úspěchy Turnverbandu již dříve upoutávaly pozornost nacionálně socialistické strany. Po ztroskotání nadějí na vytvoření jednotné sudetoněmecké fronty začala DNSAP hledat novou platformu, na níž by - i po úředním zákazu své činnosti, který se stával stále zřejměji otazkou nejbližší budoucnosti - mohla pokračovat ve své činnosti. Proto na žatecký sjezd Turnverbandu přijel zástupce DNSAP - Hans Kröbs -- a navrhoval Henleinovi, aby se ujal vedení a organizování německé nacionální fronty, která by měla veškerou podporu nacionálně socialistického členstva.33

Krebsův návrh vyvolal uvnitř Kameradschaftsbundu bouřlivé diskuse. Kameradschaftsbund si činil, jako elitní organizace, ambice na samostatné vedení sudetských Němců. Nepočítal, že by se o toto vedení dělil, a to tím méně s nacionálně socialistickým hnutím, na které se od počátku díval s despektem. Avšak jeho pozice nebyla taková, aby byla naděje, že se mu to podaří v nejbližší budoucnosti vlastními silami. Jeho členové si byli vědomi své slabosti a počítali sami ještě s delší přípravnou prací, než se jim podaří ovládnout další sudetoněmecké organizace natolik, aby se mohly stát jejich mocenskou základnou. A tu se jim v Krebsově návrhu nabízela početná členská základna ideově příbuzného krajně nacionálního hnutí, která by jim umožnila okamžitě realizovat své plány.

Ovšem nabídka nebyla současně ani bez nebezpečí. Jedna ze základních otázek, vyvstávající na první pohled byla, zda se nepočetné skupině Kameradschaftsbundu podaří udržet si vedení nad početní většinou nacionálně socialistického členstva. Druhá otázka se pak soustřeďovala na designovaného vůdce nového hnutí, na Konráda Henleina. Henlein nepatřil k úzkému kruhu "teoretiků" Kameradschatftsbundu. Byl dobrým organizátorem, propagátorem, dobrým řečníkem, což mu umožnilo zaujmout vedoucí pozici v Turnverbandu. AIe vedení Kameradschaftsbundu pokládalo Henleina za "neschopného samostatného myšlení a samostatného rozhodování" a obávalo se, že by se mohl stát povolným nástrojem Krebse a jeho přívrženců.34 Uvážíme-li obě tyto otázky, můžeme věřit Franzlovu tvrzení, že vedoucí činitelé Kameradschaftsbundu odmítli Krebsovy návrhy.35

Ale tím celé jednání neskončilo. Naopak. Do popředí vystoupil právě Konrád Henlein, který neměl předsudky "teoretiků" hnutí a který viděl především politické výhody učiněné nabídky. Henlein zahájil samostatná jednání na dvě strany. S nacistou Krebsem a nacionálem Kallinou, kteří na něj naléhali, aby se dal k dispozici německé nacionální myšlence a stal se vůdcem nové strany. Současně jednal se svými přáteli z Kameradschaftsbundu - W. Brandem a H. Ruthou – kteří ho zřejmě zrazovali od této spolupráce.36 Avšak, když jim Henlein oznámil své rozhodnutí, ujmout se nového úkolu, složili všechny své funkce v Turnverbandu a dali se Henleinovi k dispozici pro práci v nové straně.37 Stali se jeho odbornými poradci, určujícími jeho konkrétní postup.

Souběžně s těmito jednáními s Henleinem vedla DNSAP v září 1933 další akci - za skutečné vytvoření takovéto strany. Usilovala o vytvoření bloku pravých nacionalistických stran a skupin v německém politickém táboře. Byla zahájena jednání o fusi německé nacionálně socialistické, nacionální a živnostenské strany a Roscheho skupiny. A těchto pražských jednání se poprvé zúčastnili i Konrád Henlein a Walter Brand.38

Ale tato jednání nebyla zcela úspěšná. Ze všech zúčastněných skupin došlo pouze mezi dvěma ke konkrétní dohodě a splynutí, mezi DNSAP a DNP.39 Ale ke skutečné realizaci této fuse již nezbývalo času. Jedinou konkrétní akcí bylo již jen vlastní rozpuštění DNSAP, k němuž došlo na mimořádném sjezdu strany 28. září 1933 v Podmoklech, týden před jejím úředním zákazem.40

Koncem září a počátkem října 1933 se vytvořila tedy v německém politickém táboře taková situace, že jeho negativistický proud se ocitl v izolaci jak vůči českému politickému táboru, tak vůči německému aktivistickému proudu. Z jeho akce na vytvoření Sudetendeutsche Volksfront zůstalo pouze torzo, opřené o dva reálné resultáty předchozích jednání. O souhlas Konráda Henleina podporovaného skupinou Kameradschaftsbund, že se postaví do čela nového nacionalistického německého hnutí a o zachování členské základny DNSAP, které bylo umožněno vlastním rozpuštěním strany.41

*

A za této situace vydal 1. října 1933 Konrád Henlein výzvu: "Volám tímto všechny strany a stavy ke sjednocení veškerého sudetského němectva a stavím se do čela tohoto hnutí." Tímto provoláním vstoupila v život nová organizace - Sudetendeutsche Heimatsfront. Neměla přesný program a jediným jejím konkrétním cílem bylo sjednocení všech sudetských Němců. Vlastní struktura Henleinem založeného hnutí byla výrazem současné situace. Vedoucí místa v něm obsadili příslušníci Kameradschaftsbundu, členskou základnu tvořili příslušníci zakázaných stran, z nichž příslušníci DNSAP přešli do nového hnutí s celou svou organizační strukturou, která se také stala páteří nového hnutí.43

Tato struktura vtiskovala Henleinovu hnutí onu dvojí tvář, která byla na jedné straně příčinou prudkých vnitřních zápasů, na druhé straně mu však umožňovala politiku pružného manévrování. V Henleinově hnutí došlo ke spojení dvou názorově velmi blízkých proudů, které však tvořily dvě nepřátelské skupiny uvnitř hnutí a z nichž každá se snažila ovládnout druhou. Boj byl veden se střídavým štěstím a byl ovlivňován množstvím vnitřních i mezinárodních faktorů.

Není možné na tomto místě podrobněji objasnit vývoj vzájemného poměru obou těchto hlavních proudů v Henleinově hnutí a proto se pokusím pouze vytyčit jednotlivé jeho etapy tak, jak se mi jeví na základě zevrubnějšího zpracování, o nějž se pokouším v práci jiné.44

První etapa vývoje Henleinova hnutí zahrnuje v podstatě období od jeho vzniku do konce roku 1934. Je jí možno stručně charakterizovat jako období úplné nadvlády skupiny Kameradschaftsbundu v Sudetendeutsche Heimafront.

Bezprostředně po vytvoření hnutí bylo jeho hlavním úsilím, udržet svoji legální existenci. Proto Henlein zdůrazňoval neustále loajalitu hnutí k československému státu. Proto také Henlein hledal záštitu v německém aktivistickém táboře a snažil se navázat politické kontakty především s nejsilnější německou buržoazní stranou, s německými agrárníky. To, že někteří členové Kameradschaftsbundu byli přímo členy Bund der deutschen Landwirte, samozřejmě navázání takovýchto styků neobyčejně usnadňovalo.45 Cílem Henleinova hnutí bylo s pomocí agrární strany posílit jednak pozice Kameradschatsbundu proti nacistické členské základně, jednak - především v prvních týdnech po založení - odvrátit stůj co stůj Damoklův meč visícím nad hnutím, hrozbu úředního zákazu.46

Bund der deutschen Landwirte měl zájem na jednání, a to především proto, že se domníval, že se mu podaří získat v této nové, nepevné organizaci vedoucí postavení a posílit své vlastní řady.47 Jestliže němečtí agrárníci odmítali v červnu a v září 1933 jednat s nacionálními socialisty, mj. i proto, že se nechtěli politicky kompromitovat, vedoucí pozice Kameradschaftsbundu umožnily, že předseda strany Spina navázal již v říjnu 1933 přímá jednání s Henleinem.48 A tato spolupráce vynesla Henleinovi politickou podporu, která zachránila jeho hnutí, umožnila mu překonat nejkritičtější období a otevřela mu cestu k dalšímu rozvoji.

Henlein současně zahájil rozsáhlá jednání i s dalšími německými buržoazními stranami: s křesťanskými sociály, s německou živnostenskou stranou, se zástupci mládeže obou stran i s různými studentskými organizacemi a posléze s německou stranou na Slovensku.49

A nejen to. Henleinova jednání překročila i nacionálně omezený rámec. Navazoval styky s vedoucími činiteli české i slovenské mládeže a s představiteli českých politických stran. Byly to především určité skupiny v české agrární straně, s níž se Henlein pokoušel navázat spolupráci. 50

Většina těchto jednání nevedla a asi nemohla vést k nějaké konečné dohodě. Byla spíše sondováním půdy a navazováním prvních kontaktů než čímkoliv jiným. Ale přitom všechna měla zásadní význam pro Henleinovo hnutí především v tom, že prolamovala izolaci, v níž se ocitla v roce 1933 německá nacionálně socialistická strana. Byla to právě ona inteligentnější, promyšlenější, citlivější a liberálnější politika vypracovaná skupinou Kameradschaftsbundu, které se podařilo vyvést celé krajně pravé německé nacionalistické hnutí z politické izolace.

Sudetendeutsche Heimatfront navázala styky prakticky se všemi německými buržoazními stranami a směry. Z její iniciativy se v průběhu roku 1934 začal v republice vytvářet německý "konzervativní blok", v kterém byly překlenuty přehrady mezi jednotlivými buržoazními stranami, byla rozrušena izolovanost různých politických směrů.

Rozsáhlost tohoto "konzervativního bloku", jež zasahoval prvními kontakty - s pravým křídlem české agrární strany - i do českého politického tábora, znemožňovala československé vládě pokračovat v politice tvrdých opatření, jimiž stíhala činnost DNSAP. Jednotliví představitelé skupiny Kameradschaftsbundu byli sice ihned po vytvoření hnutí zatčeni, ale tendence vycházející především ze socialistických stran a od Beneše - zakázat celé hnutí, nenašly již ve vládě dostatečnou podporu k jejich realizaci.

Možnost legálního vývoje na jedné straně a tolerantnost celého konzervativního bloku k nacistickému proudu v Henleinově hnutí na druhé straně, umožňovala - spolu se značnou finanční podporou plynoucí z nacistického Německa- regeneraci a nový růst tohoto hnutí.

První velikou přehlídkou úspěšné celoroční práce Sudetendeutsche Heimatfront pod vedením spannovské inteligence se stal sjezd v České Lípě v říjnu 1934.

Hlavní Henleinův projev byl plně nesen liberálním, tolerantním tónem skupiny Kameradschaftsbundu. I když ani na tomto sjezdu nepřednesl Henlein - jak sliboval - konkrétní program svého hnutí, dotkl se alespoň obecně jeho hlavních zásad. Zdůraznil, že Sudetendeutsche Heimatfront není politickou stranou, ale hnutím, kterému jde o "o spojení Němectva v tomto státě a o jeho uplatnění jako státně konservativního kladného prvku při zachování jeho přirozených práv." V programu byla pak současně obsažena i věta: "Netajíme se tím, že nás dělí zásadní rozdíl od nacionálního socialismu, nevzdáme se nikdy svobody jednotlivce." Aniž bychom přeceňovali význam této věty, urputný boj, který byl o ní veden v době příprav sjezdu svědčí o tom, že právě v ní, stejně tak jako nakonec v celém programovém prohlášení se výrazně uplatnil rozhodující vliv Kameradschaftsbundu.51

Avšak celá organizace a vlastní průběh českolipského sjezdu byl plně v rukou bývalých nacionálně socialistických funkcionářů. Na jejich adresy docházely z Německa finanční prostředky s výslovným podotknutím, že se nemají dostat do rukou členům Kameradschaftsbundu jako "nespolehlivým".52 A z těchto finančních prostředků udržovali nacističtí funkcionáři svůj aparát, z těchto prostředků byl financován i českolipský sjezd, který se stal velikou okázalou manifestací síly SDH. Ze všech končin republiky byly vypraveny zvláštní vlaky s účastníky sjezdu, jejichž hlavní masu tvořili bývalí příslušníci nacistického hnutí. Bohatství strany, která financovala jejich dopravu, ubytování i stravování, honosná záplava vlajek, bezvadná organizace, mohutnost sjezdu, vše to vyvolávalo u účastníků pocit síly a sounáležitosti.53

Mohutnost sjezdu působila současně politicky ještě v několika dalších směrech. Mezinárodně především ohlasem v Německu. Vnitropoliticky - v celém německém i českém politickém táboře. Vnitrostranicky - na vzájemný poměr skupiny Kameradschaftsbundu a nacistického proudu.

Českolipský sjezd se tak v mnoha ohledech stal východiskem k další etapě vývoje Henleinova hnutí a svým průběhem ho předznamená val.

Skupina Kameradschaftsbundu si i nadále uchovala vedoucí pozice v Sudetendeutsche Heimafront. Ale současně síla nacionálně socialistického členstva a jeho vůdců, která se na sjezdu projevila, obrazila se ve zvýšeném tlaku nacistického proudu na vedení Henleinova hnutí. A tento proud žádal podíl na vedení hnutí, podíl úměrný jeho faktické síle. Svou žádost stupňoval až k hrozbě založením samostatné strany.54

Došlo k řadě bouřlivých jednání, která probíhala od konce října 1934 do počátku ledna 1935 a jejichž výsledkem byl kompromis a dohoda. Podle ní měly být zastaveny útoky a samostatná činnost různých nacistických skupin, byly odmítnuty všecky tendence na založení opoziční strany. A za to byli 8. ledna 1935 nacionálně socialističtí funkcionáři přijati do vedení Heimatfronty.55

Tímto okamžikem skončilo také na přelomu roku 1934 a 1935 období, v němž Kameradschaftsbund měl v rukou plně vedení Henleinova hnutí a nastala nová etapa, v níž se na vedení Heimatfronty podílel i nacistický proud, i když skupina Kameradschaftsbundu si stále ještě uchovávala ve vedení rozhodující pozice.

Výsledek této dohody měl zásadní vliv na postoj nacistického Německa k Henleinově hnutí. Nacistické německé kruhy, které až dosud měly k Henleinovu hnutí nedůvěru a podporovaly pouze nacistické proudy v něm, změnily své stanovisko. 11. března byl říšským vedením NSDAP vydán oběžník určený všem říšským ministerstvům, podle něhož "zásadně, a za všech okolností musí přestat všechny útoky v německém tisku na Konráda Henleina, vůdce Sudetendeutsche Heimatfront". 56 A současně proud německých peněz začal bez zábran plynout do Henleinova hnutí všemi směry.57 A tyto peníze umožňovaly Henleinovi stále velkorysejší politické akce, získávaly mu moc i popularitu a současně posilovaly nacistický proud v jeho hnutí na úkor skupiny Kameradschaftsbundu.

Příchod zástupců nacistického směru do vedení Heimatfronty se projevil radikalizací celého hnutí a jeho zvýšenou agresivitou.

*

Celá první polovina roku 1935 byla vyplněna sílícím předvolebním bojem. v němž se Henleinovo hnutí, dostatečně po všech stránkách posílené minulým vývojem, zaměřilo k novému úkolu: Rozbít německý aktivistický blok.

A 19. květen 1935 ukázal až příliš jasně, že se Henleinovu hnutí, které těsně před volbami přijalo nový název - Sudetendeutsche Partei - podařilo tohoto nového cíle také skutečně dosáhnout. Největší buržoazní aktivistická strana - němečtí agrárníci - ztratila 60 % svých hlasů, křesťanští sociálové 40 % a německá sociálně demokratická strana 50 %.58 Stará aktivistická německá fronta ležela v troskách. Henleinova strana svými 1. 250 000 hlasy se stala nejsilnější německou stranou a mluvčím plných dvou třetin (66 %) všeho německého obyvatelstva v Československu.

19. květen 1935 byl dnem největší slávy a lesku Henleinova hnutí. Měl ohromný význam v zahraničí. Byl přijat s pochopitelným nadše­ním především v Německu. Nacistická vláda v něm právem spatřovala svůj vlastní úspěch.59 Avšak i spannovské hnutí si připsalo Henleinovo vítězství na konto svých aktiv. Byla to především Steinacherova organizace německých menšin, která využila vítězství jak pro posílení své, tak také k tomu, aby Henleinově straně přiřkla mimořádné postavení v rámci všech německých menšin.

Počátkem června se konal v Královci sjezd Steinacherova Volksbund für das Deutschtum im Auslande se symbolickým programem ­- Ostland-tagung. Účastnilo se ho na 50 000 Němců ze všech německých skupin na světě. A na tomto sjezdu byl Konrád Henlein vyzdvižen přímo Steinacherem v jeho prudce útočném protičeskoslovenském projevu jako symbol úspěšné práce německých menšin. Celý sjezd mnohokráte zdůraznil tuto mimořádnou úlohu Henleinovy strany.60 "Národní skupina (sudetského němectva) se jediným úderem postavila do čela všech národních skupin a vůdcovství Konráda Henleina se stalo příkladem všeho vedení národních skupin... "61

Steinacherův Volksbund a Steinacher sám poskytoval v minulosti i v následujícím vývcji Henleinovu hnutí mimořádnou podporu.62 Její hlavní význam tkvěl v tom, že na platformě Volksbundu získával Henlein mezinárodní postavení a postupně přímo vedoucí místo mezi německými menšinami. A toto mezinárodní postavení upevňovalo i jeho pozici uvnitř republiky. .

Ohromné volební vítězství v květnu 1935 vyneslo tedy Henleinovu hnutí neobyčejnou slávu a zvýšenou mezinárodní podporu. Sudetendeutsche Partei předpokládala, že toto vítězství se logicky pomítne i do vnitropolitického vývoje. Domnívala se, že bude přizvána do nově se tvořící vlády a tím že získá možnost ovlivňovat vnitřní i zahraniční politiku Československa. Její předpoklady byly podloženy řadou konkrétních důvodů. Volební vítězství učinilo ze Sudetendeutsche Partei nejsilnějšího politickou stranu vůbec, což byl první důvod pro její přizvání do vlády. Dosavadní německé aktivistické strany byly rozbity a nemohly podle Henleina - ani z vnitřních, ani z mezinárodních důvodů - hrát úlohu skutečného partnera českým a slovenským stranám.

Sudetendeutsche Partei však současně počítala i s podporou z českého politického tábora. A to s podporou nemalou: se skutečnou politickou podporou české agrární strany a s objektivní podporou Masaryka. Vycházela při tom z průběhu a výsledků jednání, k nimž došlo ještě před volbami. Sociální demokraté, národní socialisté a lidová strana předložili totiž počátkem dubna 1935 návrh na rozpuštění Henleinovy strany.63 Proti návrhu se postavila agrární strana a když byl spor předložen k rozhodnutí Masarykovi, vyslovil se i ten proti rozpuštění Henleinovy strany. Stanovisko agrárníků bylo dáno jejich počínající spoluprací s Henleinem a jejich politickým spojením s německým konzervativním blokem. Stanovisko Masarykovo nepramenilo v žádném případě z nějakých politických sympatií k Henleinovu hnutí, ale z názoru, v němž se promítala skutečnost, že Masaryk dovršil svých 85 let a již nebylo v jeho silách zvládnout celou složitost zostřující se mezinárodní i vnitřní situace. Masaryk argumentoval tím, že Československo je demokratickým státem a že proto všem, i Henleinovi, má být dána příležitost projevit veřejně své politické názory."64 A toto Masarykovo stanovisko nakonec rozhodlo o připuštění Henleinovy strany k volbám.

Po volbách Henlein spoléhal na další působení těchto dvou činitelů, které umožní jeho vstup do vlády. Proto ihned po volbách zaslal Henlein Masarykovi telegram, v němž vyjádřil své pocity hluboké úcty k němu.65 Hlavní tendence Henleinovy strany byla pak zaměřena na spolupráci s agrární stranou. Na zasedání hlavního vedení SdP 16.srpna 1935 bylo konstatováno: "Ponechání staré linie. Přiblížení se k československým agrárníkům". 66

Pí'es všechno očekávání Henleinova Sudetendeutsche Partei nebyla však pozvána do vlády. A to bylo také veliké zklamání a veliký politický neúspěch Henleinův.

Henlein současně se snažil ihned po volbách využít svého vítězství i k vnitřnímu upevnění své strany. Veliké volební vítězství mělo totiž pro vnitřní vývoj SdP celou řadu velmi negativních důsledků. Tím, jak do ní přešly nejrůznější strany a skupiny, stal se ze Sudetendeutsche Partei konglomerát nejrůznějších celků, heterogenní mosaika nabitá vnitřními konflikty.

Henleinn se snažil upevnit především svou osobní autoritu. Proto si dal na zvláštním sjezdu poslanců, senátorů a zemských zástupců SdP v Žatci přísahat poslušnost a věrnost a oficiálně je tím podřizoval své vůdcovské moci.67 Současně vytvořil z hlavního vedení čtyřčlenné předsednictvo, které mělo rozhodovat o všech politických otázkách. Členy předsednictva byli jmenováni - Brand a Sebekowski, K. H. Frank a Sander.68 To znamená, že tato skupina, v níž vedoucí pozice zaujali představitelé Kameradschaftsbundu, měla pod Henleinovým vedením veškeré zásadní rozhodování o politice SdP ve svých rukách. Současně Henlein vyhlásil o několik dní později ostrý boj proti radikálním, otevřeně nacistickým proudům v SdP.69 Strana začala vydávat nový časopis "Die Zeit" vedený Brandem ,v němž také bylo oznámeno svolání sjezdu strany na květen 1936.70 Henlein s nejužším kruhem svých spolupracovníků z Kameradschaťtsbundu se snažil všeobecně posílit své pozice uvnitř strany. Přes svou závislost na Německu, která byla dána především finanční podporou, snažil se Henlein uchovat určitý samostatný postup své strany.

Avšak Hitlerovské Německo mělo zájem právě opačný. Plně uznávalo Henleinovy zásluhy a proto také finančně podporovalo jeho hnutí, ale v rámci svých vlastních plánů mělo zájem na tom, aby Henleinovo hnutí bylo plně vedeno vlastními lidmi - nacisty. Proto také zintenzívněla činnost Bohlenovy Auslandsorganisation NSDAP na úkor Steinacherova Volksbundu. Bohle pořádal v září mohutný sjezd zahraničních skupin, které se pak účastnily i norimberského sjezdu NSDAP. Všichni zahraniční delegáti přísahali věrnost muži, který umožnil "že Německo je zase hodno, aby se zastalo Němců po celém světě" - věrnost Adolfu Hitlerovi.71

V celé činnosti NSDAP se projevila tendence upevnit nacistickou linii ve všech organizacích německých menšin. A není jistě náhodou, že nacistický emigrant z Československa - Viererbel, činný v Německu ve zvláštní organizaci sudetských Němců - Sudetendeutsche Heimatbund - zahájil na podzim roku 1935 v revue Nationalsozialistische Monatshefte prudký útok proti spannovské ideologii, proti ideologii Kameradschaftsbundu.72

Všechny tyto tendence se přenášely do Henleinova hnutí. A Henleinovi se přes všechno úsilí nepodařilo zvládnout roztříštěnost a nesourodost SdP. A tak i na tomto vnitrostranickém úseku nebyl s to prosadit své zásady.

Vnitropolitický vývoj v Československu koncem roku 1935 dával však současně, přes tyto neúspěchy, Henleinovi stále ještě šance k získání významného oficiálního postavení v republice.

Ve vnitropolitickém vývoji dozrávala totiž na podzim 1935 hluboká krize. Nejvlastnějším podnětem k jejímu vypuknutí byly mezinárodní události a v souvislosti s nimi stále zřetelněji se vyhraňující dvě koncepce československé zahraniční politiky. Na jedné straně její oficiální linie představovaná Benešem, orientovaná na spolupráci s Francií a doplněná květnovou smlouvou o spolupráci se Sovětským svazern. Na druhé straně vystupoval stále otevřeněji blok žádající odpoutání se od Sovětského svazu a užší spolupráci s Polskem, se středoevropskými státy hlavně s Rakouskem, Maďarském a s Německem. A na platformě tohoto bloku se názorově zbližovaly česká agrární strana, národní sjednocení, slovenská ludová strana a Sudetendeutsche Partei. Vytvářel se nový "konservativní blok", který již překračoval národnostní rámec a spojoval nejrůzněji modifikované, krajně pravicové skupiny v českém, slovenském i německém politickém táboře.

Z tohoto konzervativního bloku pak vycházely tendence vytvořit nezbytný předpoklad ke změně československé zahraniční politiky: změnit vnitropolitický kurs.

Prvním krokem na této cestě byly změny ve vládě, k nimž došlo koncem října a počátkem listopadu 1935.V důsledku vnitřních přesunů v agrární straně, do jejíhož čela se prosadila krajně pravá skupina Beran, Stoupal, Vraný a Zadina - došlo i k značnému odklonu Hodžovy vlády doprava. Spojení tohoto pravého křídla agrární strany se Sudetendeutsche Partei, udržující přímé kontakty s nacistickým Německem, činilo z těchto událostí dobrodružství nebezpečné pro celou existenci státu.

A tu, v tomto okamžiku došlo k prudkému protiútoku demokratických a revolučních sil. Na obranu demokracie uvnitř republiky, na obranu československo-francouzsko-sovětské spolupráce v zahraniční politice.73 Konkrétním cílem tohoto protiútoku bylo rozbít konzervativní, fašistický blok, především izolovat Sudetendeutsche Partei a zmařit její spolupráci s agrární stranou.

Tento demokratický a revoluční blok se snažil upevnit své vnitropolitické pozice a v této souvislosti se hlavní boj - v němž vyvrcholilo celé střetnutí – rozpoutal o nejvyšší vnitropolitickou funkci – o úřad presidenta. A tento rozhodující boj skončil vítězstvím demokratického kandidáta - Eduarda Beneše. Reakční "prosincový blok" byl poražen.74

Volbou za presidenta republiky získal Beneš možnost ze své nové, klíčové mocenské pozice prosazovat protinacistický kurs své zahraniční politiky i do vnitropolitického vývoje. Měl při tom podporu široké fronty demokratických a revolučních sil. Proto se nová situace mohla výrazně obrazit ve vnitřním vývoji republiky.

Bezprostředně po rozbití "prosincového bloku" byla také přijata řada konkrétních opatření, směřujících k ochromení celé činnosti Henleinova hnutí. Byl zakázán sjezd strany svolaný do Ústí nad Labem, byl zakázán sudetoněmecký kulturní týden. Byl vydán zákon o rozpuštění protistátních stran a zákon na obranu státu a proti špionáži. Vláda na svém zasedání jednala o rozpuštění Sudetendeutsche Partei.75

Rozbití a porážka "prosincového bloku" znamenala tak katastrofální porážku především pro Sudetendeutsche Partei a dovršila její předchozí neúspěchy. A tato porážka padla plně na hlavu Henleina a skupiny Kameradschaftsbundu, jako rozhodující skupiny ve straně.

*

Zásadní politické neúspěchy Sudetendeutsche Partei snižovaly její cenu pro nacistické Německo. Posilovalo v něm již existující tendence odstranit její vedoucí skupinu, která se v rozhodujícím okamžiku neosvědčila, a nahradit jí vlastními lidmi. Vnitropolitická izolace a opatření československé vlády vnášely současně nejistotu, bezradnost a vnitřní napětí do strany, prohlubovaly vzájemné politické i osobní rozpory dané samotným heterogenním složením strany.76 Henlein nebyl s to zvládnout situaci a tak se Sudetendeutsche Partei v první polovině roku 1936 začala fakticky rozpadat. Německý velvyslanec v Praze Eisenlohr, charakterizoval situaci v SdP 13. července 1936 ve svém hlášení do Berlína: "Musíme stále počítat s možností, že uvnitř SdP začne boj všech proti všem... "77

A v průběhu této krize Sudetendeutsche Partei, vrcholící v červenci 1936, se současně s konečnou platností řešil a vyřešil spor mezi jejími dvěma hlavními proudy. Mezi skupinou Kameradschaftsbund a nacistickým hnutím. Celý zápas těchto dvou proudů se zároveň odehrával na složitém mezinárodním pozadí a v úzké souvislosti s II (III.

Od počátku března 1936 byla celá mezinárodní situace ve znamení německého vítězství v Porýní. Blokovalo Francii a rozrušilo francouzsko-sovětskou spolupráci a odvádělo Francii od střední a východní Evropy. Přivedlo Itálii k dohodě s Německem, která se projevila i jejím odklonem od střední Evropy. Bezprostředním důsledkem této situace byl zvýšený německý tlak v prvé řadě na Rakousko, v druhé řadě na Československo.

Již od roku 1935 navrhovalo Německo Rakousku uzavření dvoustranné smlouvy, která měla Rakousko připoutat k Německu. Po Porýní tento tlak zesílil. Uvnitř Rakouska posiloval na jedné straně nacistické elementy, na druhé straně vyvolával odpor a snahu ubránit se úplnému podřízení Rakouska Německu. V řadě směrů a politických proudů v Rakousku, bránících se německému tlaku. hrálo svou úlohu i spannovské hnutí. Jeho organizace - Bund für Gesellschaftswissenschaftliche Bildung und Erziehung - hledala východisko z kritické situace.78 Snažila se hrát úlohu jakéhosi prostředníka mezi Německem a Rakouskem. Svazu šlo zřejmě o řešení problému střední Evropy pod rakouským vedením se snahou zabránit ovládnutí tohoto prostoru jednoznačně nacistickým Německem. Ve svazu se obrážel i rozpor rakouského fašistického hnutí kolísajícího mezi italským fašismem a německým nacismem. Na práci Svazu se výrazně podílel i sudetoněmecký Kameradschaftsbund.79

Ale stejně tak, jako nemělo úspěch žádné z hnutí na obranu Rakouska. nemělo ho ani spannovské hnutí. 11. července uzavřela rakouská vláda s Německem smlouvu -- tzv. Juliabkommen – která znamenala zásadní vítězství Německa v Rakousku. Rakousko nastou pilo svou "německou cestu" a rakouští nacisté zaujali významné pozic přímo v rakouské vládě.80

Tato červencová smlouva přinesla rozhodující porážku spannovskému hnutí, ať se sebe víc snažilo dosáhnout určitého kompromisu mezi Německem a Rakouskem. A v souvislosti s tím došlo i k rozhodujícímu oslabení skupiny Kameradschaftsbundu v Československu Tato skupina ztratila červencovou smlouvou svoji hlavní nejen ideovou oporu, ale i mocenskou basi - podporu z Rakouska. Rozhodující střetnutí mezi nacistickým proudem a skupinou Kameradschaftsbull4 spadá současně - a jistě ne náhodou - bezprostředně do doby po podpisu německo-rakouského Juliabkommen.

V průběhu vnitřní krize Sudetendeutsche Partei vystoupil nacistický proud v jejím nitru. Na snahu Henleina a jeho spolupracovníků v předsednictvu strany, upevnit své vnitrostranické pozice cestou zesíleného boje proti nacistickému proudu, jež se projevila vylučováním jeho přívrženců ze strany, dopověděl tento nacistický proud tím, že předložil své konkrétní požadavky. A tím - opřen o všestrannou podporu nacistického Německa a o jeho politické úspěchy -- přecházel zároveň k útoku za získání rozhodujícího postavení v Sudetendeutsche Partei.

Nacisté žádali za prvé, aby do hlavního vedení SdP bylo přijato 4-5 jejich zástupců, za druhé, aby z hlavního vedení byl odstraněn hlavní představitel skupiny Kameradschaftsbund a současně jeden z předních činitelů celého spannovského hnutí vůbec - Walte Brand. Brand byl jedním z nejbližších Henleinových rádců a vedoucím jeho osobní kanceláře.81 Za splnění těchto požadavků zorganizovali současně nacisté hnutí zdola. Mase členstva byl spor prezentován jako boj lidového směru, usilujícího o očištění hnutí od skupiny sociálních intelektuálů. Argumentace byla srozumitelná a měla úspěch.82 Celý spor byl pak provázen ostrou polemikou v tisku, vzájemnými výhružkami, osočováním a nevraživostí v jednotlivých dílčích organizacích, které v nejednom případě končilo bitkou.

Henlein odmítl nacistické požadavky a s celou svou autoritou se postavil za Branda. Nepřijal jím nabízenou rezignaci a naopak ho pověřil jedním z hlavních referátů na červnovém sjezdu strany v Chebu. Sám vybral a jmenoval členy zvláštního čestného soudu, který mě projednat celý Brandův případ.83

Avšak nacistický proud nabýval na síle. 10. července vynesl čestný soud rozsudek: uznal oprávněnost výtek vznesených proti Brandovi a odsoudil ho. Když pak Henlein žádal revizi řízení a změnu rozsudku, postavil se soud 15. července i proti němu a odmítl vyhovět jeho žádosti. Hlavní vedení SdP se postavilo za Henleina a nacisté včele s členy čestného soudu na to odpověděli hromadným vystupováním ze strany.84

A tak v polovině července 1936 dosáhla krize uvnitř Sudetendeutsche Partei svého kulminačního bodu. Současně krize nabyla nových aspektů. Skutečnost, že čestný soud se vzepřel přání Konráda Henleina a tím porušil základní, vůdcovský princip, na němž byla celá strana postavena, svědčila o tom, že nacistický proud se obracel i proti Henleinovi, kterému se až dosud dařilo lavírovat mezi dvěma hlavními směry ve straně. Sudetendeutsche Partei se ocitla v naprostém rozkladu a fakticky se rozpadala. Kdyby byla ponechána svému vlastnímu osudu, byl by se tento proces s největší pravděpodobností dovršil. Zesílený vnitřní demokratický kurs v republice po odražení "prosincového bloku", který se projevoval systematickým omezováním činnosti Sudetendeutsche Partei, měl vyhlídky na úspěch. Ale mezinárodní vývoj nastoupil již jiným, protichůdným směrem. Mezinárodní vlivy se ukázaly silnějšími a hluboce zasáhly jak do vývoje Sudetendeutsche Partei, tak do vnitřního vývoje celé republiky.

V tomto rozhodujícím okamžiku, v druhé polovině července 1936, se ukázalo, že existují tři mezinárodní centra, tři různé politické proudy, které mají - každý z jiných důvodů - zájem o zachování existence Henleinovy strany. A z těchto center - z Vídně, z Londýna a z Berlína - získala také Henleinova strana podporu, která umožnila zachránit její existenci.

17. července 1936 odjel hlavní mluvčí skupiny Kameradschaftsbund – Walter Brand do Vídně. Hledal oporu u Otmara Spanna a u celého spannovského hnutí. Ale z celého jednání bylo zřejmé, že toto hnutí nemá již sílu ke skutečné podpoře svých přívrženců. .Jediný výsledek setkání Branda se Spannem byl Spannův otevřený list čestnému soudu, v němž byl kritizován rozsudek nad Brandem. A to byl slabý hlas v konfliktu uvnitř SdP, v němž se prolínaly dalekosáhlé mocenské zájmy. Spannova intervence nemohla mít a také neměla žádný praktický úspěch. Čestný soud otevřený list prostě odmítl a setrval na svém stanovisku.85 Po rakousko-německém Juliabkommen nestála již za Brandem a celou skupinou Kameradschaftsbundu v rozhodném okamžiku střetnutí žádná reálná síla. A proto také musel padnout Brand

a s ním celé spannovské hnutí v Československu. V Sudetendeutsche Partei také již přestalo jít o Branda a o skupinu Kameradschaftsbun­du, ale pozornost vnitřní i mezinárodní se soustředila na jinou osobu -­ na Konráda Henleina. Ten stál od počátku mezi skupinou Kamerad­schaftsbundu a nacistickým proudem, opíraje se o oba. Svou osobou současně spojoval tyto proudy v silné hnutí. A proto také udržet jeho osobu znamenalo udržet toto hnutí. A o to byl zájem z několika stran.

Téhož dne, kdy Brand odjel do Vídně, v okamžiku nejhlubší krize SdP, odlétá vůdce strany Konrád Henlein - do Londýna. Cílem jeho cesty bylo upevnit vlastní pozici ohroženou vnitrostranickou krizí.

Henleinova návštěva Londýna byla součástí systematické propa­gační práce, kterou od roku 1935 konal v Londýně nejprve Henlein sám, později s H. Ruthou. Cílem celé akce bylo dát problémům sudet­ských Němců mezinárodní publicitu, přesvědčit anglické veřejné mí­nění, které bylo jejich argumentům nejpřístupnější, že sudetští Němci jsou loajální k Československému státu, a že tento stát jim nezajišťuje plnoprávný, svobodný rozvoj. Akce byla vedena současně snahou vy­tvořit z německé otázky ne již vnitřní, československou záležitost, ale mezinárodní problém. Tím se Henleinova strana snažila upevnit si svou pozici uvnitř republiky. Pro mezinárodní forum byla určena sou­stavná kampaň, že nevyřešení německého problému by se na jedné straně mohlo stát zdrojem konfliktu ve střední Evropě, na druhé straně že jakékoliv oslabení Henleinovy strany by znamenalo zesílení po­litického vlivu německého nacismu uvnitř Československa.86

Také.Henleinova dvoudenní návštěva, na níž odlétl 17. července 1936, měla tyto cíle. V řadě politických rozmluv, které v jejím průběhu měl, bylo po všech stránkách nejvýznamnější jeho jednání se státním sekretářem britského zahraničního úřadu Vansittartem.

V obsáhlém, téměř tříhodinovém rozhovoru s ním vystupoval Henlein jako umírněný a rozvážný politik.87 Distancoval se od nacismu a naopak zdůrazňoval, že jeho největším cílem je dosáhnout dorozu­mění s československou vládou, která však soustavně ohrožuje sudeto­německé zájmy a tím žene sudetoněmecké obyvatelstvo stále blíže ke třetí říši. Vansittart pak s výslovným podotknutím, že tlumočí nejen své osobní stanovisko, ale přímo stanovisko britské vlády - konstato­val, že "Československo se svým otevřeným národnostním problémem je ještě otevřenou ranou v Evropě".88 A proto, aby bylo dosaženo obdobného uklidnění, jaké nastalo po německo-rakouském vyrovnání, je "Anglie zásadně ochotna sudetským Němcům radit a pomoci", především - na půdě Společnosti Národů. 89

Anglické vládní kruhy představované Vansittartem vycházely při tom ze stanoviska, že podporou Henleina, který zdůrazňoval svou nezávislost na nacismus se jim podaří "zabránit tomu, aby nedošlo k ještě užším vztahům sudetského Němectva k říši a tím k zvýšenému vlivu říše na sudetské Němce."90 Anglický tisk, přinášející zprávu o Henleinově a Ruthově návštěvě v Londýně zdůrazňoval nutnost po­moci Henleinovi "jenž je umírněný muž", neboť jinak bude nahrazen „jinými menšinovými vůdci, kteří jsou mnohem radikálnější a chovají daleko větší sympatie k nacionálnímu socialismu v Německu.91 A anglická vláda také skutečně realizovala tuto politiku "menšího zla". Anglický ministr zahraničních věcí Eden oficiálně zdůrazňoval nutnost vyrovnání Československa s německou menšinou jako jeden z nezbytných předpokladů dohody o novou soustavu bezpečnosti západu s Německem. A byl to rovněž Eden, který v rozhovoru s československým vyslancem Janem Masarykem přímo naléhal, aby "některé oprávněné stížnosti našich Němců z oboru hospodářského byly vládou benevolen­tně vyřízeny."92 Tyto a řada dalších akcí, ať již ve Společnosti náro­dů či Vansittartova návštěva v Berlíně, poskytovaly záštitu Henleino­vi a měly již charakter přímého vměšování se do vnitřních českoslo­venských záležitostí. Anglické kruhy zaštítily Henleina svou ochranou a tím fakticky svazovaly československé vládě ruce k jakékoliv akci proti jeho straně.93

To znamená, že Henlein při své londýnské návštěvě získal vý­znamnou pomoc oficiálních anglických vládních kruhů. Úspěch cesty zásadně zpevňoval jeho pozici jak vůči československé vládě, tak i vůči nacistické opozici v SdP i vůči nacistické vládě v Německu. Londýnský vliv se stal významným faktem při řešení krize v Sudetendeutsche Partei. Třetí mezinárodní a nejsilnější proud, ovlivňující vývoj SdP, vycházel pak z Berlína.

Již při Henleinově návratu z Londýna došlo snad k nějakým jeho přímým jednáním s německými nacistickými kruhy.94Jisté však je, že ihned po svém návratu podal Henlein sám, či někdo z jeho nejbližšího okolí podrobnou zprávu o úspěšných londýnských jednáních německému vyslanectví v Praze, které již 21. července sdělovalo její obsah do Berlína.95

Henleinův záměr byl zcela jasný a pochopitelný. Henlein věděl, že po všech předchozích událostech se mu jíž nemůže podařit udržet pozice svých spolupracovníků ze skupiny Kameradschaftsbundu ve straně. Věděl, že Sudetendeutsche Partei nemůže existovat bez finanční a politické podpory z nacistického Německa. Věděl, že nacistické Německo se také nevzdá svého vlivu v Sudetendeutsche Partei. Přesvědčil se o tom i v samotném průběhu krize, kdy nacistické berlínské kruhy vyslaly do Československa zvláštního "specialistu" dr. Wehofische, aby osobním jednáním s Henleinem urovnal spory ve straně ve prospěch nacistické opozice. Zákrok byl současně provázen zastavením finanční podpory časopisu Die Zeit.96 Nebylo součaně ani jeho cílem přerušovat styky, které byly nezbytným základem existence jeho hnutí. Snažil se pouze, právě tím, že svou pozici opřel o jistě ne nevýznamnou oporu anglických vládních kruhů, zajistit si určité postavení nepostradatelnosti v nacistických německých kruzích. Jen tak mohl dosáhnout toho, že nebyl nahrazen někým z nacistické opozice uvnitř Sudetendeutsche Partei.

A za této situace došlo pak v Berlíně 24. července 1936 k poradě mezi německými nacisty a zástupcem Sudetendeutsche Partei K. H. Frankem. Cílem tohoto jednání bylo dosáhnout dohody uvnitř nacistického proudu v Československu, zmírnit jeho vzrůstající odpor proti Henleinovi. A za tuto cenu - dospět pak k vyrovnání mezi Henleinem a nacistickým proudem. K. H. Frank byl pověřen tlumočit Henleinovi přání německých nacistických kruhů, aby byla okamžitě překonána vnitřní krize ve straně. Měl být především učiněn konec s publikováním různých protichůdných deklarací v sudetoněmeckém tisku Konrádem Henleinem. A za tuto dohodu se měl Henlein stát oficiálním hostem nacistické vlády na srpnových olympijských hrách v Berlíně.97

Ze stejného pramene - tj. z Berlína - byl zřejmě dán pokyn nacistickému proudu v SdP. Proto se "zdola" začaly ozývat hlasy, volající po zastavení "bratrovražedných" vnitrostranických bojů.98

A tento berlínský zásah byl současně rozhodující pro vyřešení vnitřní krize v SdP a pro směr, kterým byla vyřešena.

Henlein, usilující o upevnění své vlastní pozice, se vzdal již těsně před tímto jednáním podpory Branda. Když Brand 24. července oficiálně oznámil, že odchází z veřejného života, Henlein jeho resignaci přijal s poděkováním za dosavadní spolupráci. Tím, že nechal padnout Branda se Henlein distancoval od celé skupiny Kameradschaftsbundu, z nIž vyšel a která mu dopomohla v složitém vývoji rozhodujícím způsobem k úspěchu.

Současně uvnitř SdP byly zastaveny polemiky mezi Henleinem a nacistickým proudem. Důkaz snahy dohodnout se s nacisty byl podán. A v tom okamžiku se také Henleinovi otevřela plně cesta do Berlína k nejvyšším představitelům nacistického Německa.

Počátkem srpna 1936 se K. Henlein účastnil berlínských olympijských her jako oficiální host německé vlády.99 Při této příležitosti byl přijat říšským ministrem zahraničních věcí Neurathem, Hitlerovým zástupcem, vedoucím nacistické organizace zahraničních Němců, W. Bohlem aj.100 Vyvrcholením všech těchto jednání bylo pak Henleinovo přijetí samotným Adolfem Hitlerem. Bylo to zřejmě první jeho osobní setkání s "vůdcem" a přes to, že šlo spíše jen o krátkou formální audienci, byl politický význam tohoto přijetí prvořadý.101

Henlein také okamžitě oznámil československému vyslanci v Berlinu Mastnému, že dostal pozvání k Hitlerovi. Audience měla být legitimací, která měla zvýšit Henleinovu autoritu v očích čs. vlády. Největší význam mělo pak toto přijetí pro Henleina k posílení pozic uvnitř SdP. V rozhovoru s Neurathem také přímo zdůrazňoval, "že je pro něj velmi cenné, že může doma sdělit, že mluvil s Vůdcem, který mu vyjádřil své sympatie".102

Henleinova návštěva v Berlíně se tak stala významným mezníkem v jeho vlastním vývoji a v celé politice SdP. Bezprostředně po ní došlo k plnému vyrovnání s nacistickým proudem ve straně. Byla vytvořena zvláštní vůdcovská rada, v níž nacističtí funkcionáři zaujali vedoucí postavení.103 Jejím vytvořením byla uzavřena vnitřní krize v SdP. Místo úplného rozkladu, v kterém se strana ocitla v červenci 1936, došlo k její reorganizaci a stmelení na jednoznačně nacistickém základě. Od tohoto okamžiku se SdP stává beze zbytku a otevřeně expoziturou nacistického Německa. A německá nacistická vláda se oficiálně staví na její ochranu.

Vyřešením krize SdP dohrála skupina Kameradschaftsbundu svoji vedoucí úlohu. Naprostá většina jejích členů se dala plně do služeb nacionálního socialismu. Rozbití Kameradenschaftu bylo součástí široce založeného procesu všeobecné nacizace všech německých zahraničních skupin. Tato nacizace se projevovala postupným vytlačováním všech proudů. které nebyly jednoznačně konformní s nacistickým hnutím v Německu, dosazováním vlastních, spolehlivých nacistických kádrů do těchto organizací. V tomto procesu byl zlikvidován i Steinacherův Volksbund für die Deutschen im Auslande a celý vývoj byl završen Hitlerovým výnosem z 30. ledna 1937, podle něhož za jedinou organizaci zastupující zahraniční Němce byla prohlášena Bouleno Auslandsorganisation der NSDAP. Cílem celého tohoto procesu bylo zorganizovat všechny zahraniční Němce na jediné, důsledně nacistické platformě a připoutat je diktátorským vůdcovským principem k nacistickému Německu.104 Vytvořit z nich přímé expozitury nacistického Německa uvnitř jednotlivých států a vybudovat z nich základy pro německou expanzi do celého světa.

Vývoj v SdP byl klasickým příkladem tohoto procesu. V okamžiku, kdy se SdP stává přímo a po všech stránkách závislou na nacistickém Německu, dochází k jejímu velkému politickému nástupu s cílem vytvořit z otázky sudetských Němců mezinárodní problém, Na přelomu roku 1936 a 1937 vytyčuje SdP po prvé konkrétní program – základ budoucích karlovarských požadavků. A současně nacistické Německo mění taktiku vůči Československu. Na místo kampaně proti "rudému nebezpečí" z Československa vytyčuje nové heslo: požadavek vyřešení sudetoněmecké otázky. A od podzimu roku 1937 začíná také konkrétně sudetoněmeckou otázku "řešit". Je samozřejmé, že tento vývoj nesl s sebou současně hluboké důsledky pro mezinárodní posta­vení Československa i pro jeho vnitřní vývoj. Jejich výklad přesahuje však již zaměření této statě.

*

Závěrem zbývá ještě zodpovědět otázku, jaká byla objektivní úloha skupiny Kameradschaftsbund Henleinově hnutí a v celém politickém vývoji v republice.

Příbuznost cílů této skupiny a celého spannovského hnutí s na­cismem vytvářela předpoklady pro jejich vzájemnou spolupráci. Diference, které nebyly - jak jsem se pokoušela ukázat - pouze osobní povahy, představovaly současně dva proudy, dva způsoby v řešení jednoho problému - likvidaci buržoazní demokracie i revo­lučního hnutí - a vytvoření nového modelu korporativního, fašistické­ho státu.

V okamžiku, kdy jeden tento proud, nacistický - se v důsledku mezinárodního i vnitropolitického vývoje - dostal v roce 1933 do slepé uličky, nastupuje proud druhý - spannovský. Místo přímého mo­censko-politického spojení s Německem, prosazuje spolupráci s Dol­fussovským a Schuschniggovským Rakouskem, přijatelnou řadě německých i českých buržoazních stran. Místo otevřeného radikalismu nacistického hnutí a místo teorie moci, provozuje skupina Kamerad­schaftsbund promyšlenou politiku jednání, politiku vnitřního rozleptá­vání protivníka, politiku "vědecky" modifikovanou podle konkrétních poměrů. Jeho politika spolupráce je opět přijatelná německým i českým buržoazním stranám s nimiž nachází řadu styčných bodů.

Politika skupiny Kameradschaftsbundu, právě tím, že byla politikou skupiny inteligence, byla s to překonat překážky, které na­cistickému hnutí byly nepřekročitelné a na které nestačilo. Na krajně pravicové buržoazní platformě se jí podařilo vnitřně narušit a rozleptat - a zároveň spojit buržoazii českou, německou i slovenskou.

A když v roce 1936 v důsledku mezinárodního zásahu byla celá tato skupina zlikvidována, mělo nacistické hnutí uvnitř Sudetendeutsche Partei připravenou další cestu vpřed. Mohlo v nových pod­mínkách navázat na činnost zakázané nacistické strany v okamžiku, kdy tábor jejích odpůrců byl předchozím vývojem hluboce oslaben a rozvrácen.

Současně obě tato hnutí - spannovské i nacistické - se v letech 1933 - 1936 vzájemně objektivně doplňovala a podporovala ať již jejich subjektivní záměry a vzájemné vztahy byly jakékoliv. Jejich prolínání, stýkání a potýkání se pak protínalo v osobě Konráda Hen­leina, jehož politika byla výslednicí působení všech vnitřních i mezi­národních faktorů. Henlein tvořil přechod mezi skupinou Kamerad­schaftsbundu a nacistickým proudem, sjednocoval je a s podporou obou si budoval své vlastní pozice. Od roku 1936, kdy již v mezinárod­ním měřítku byl zřejmý vítězný nástup nacistického Německa, které nenaráželo na západě na žádný skutečný odpor, se Henlein jednoznačně a otevřeně orientoval na Hitlerovské Německo. S jeho pomocí a v jeho službách vykonával politiku vnitřního rozbíjení Československé republi­ky. Ale přes to původní spolupráce Henleina s Kameradschaftsbundem a se spannovským hnutím vůbec vedla k tomu, že i když měl Henlein plnou podporu nacistických kruhů Německa, nikdy nezískal jejich pl­nou důvěru. Proto také v okamžiku obsazení Československa byl na­hrazen mužem s čistou nacistickou minulostí - a tím byl K. H. Frank.

Jak patrné, vývoj otvírající cestu fašistickému Německu k agresi nebyl jednoduchý, i když jeho výsledky byly jednoznačné. Jeden proud vystřídával druhý, jedna skupina byla nahrazována další, jedna se převalovala přes druhou. A v tomto složitém, problematickém a nejednotném toku událostí se prosazovala německá politika usilující o ovládnutí střední Evropy a o obnovení staré německé hegemonie v novém, fašistickém rouchu.

 

Autorka je předsedkyní Společnosti Edvarda Beneše

Poznámky

1 Emil Franzel, Die Sudetendeutsche Geschichte, Augsburg 1958;

Helmuth K. G. Rönnefarth, Die Sudetenkrise in der internationalen Politik I-II, Wiesbaden 1961.

2 César - Černý. Politika německých buržoazních stran, I., II., Praha 1962.

3 V. Louda, Politika soustavné zrady, Praha 1946, str. 37.

4 E. Franzel, Sudetendeutsche Geschichte, str. 300.

5 Tamtéž.

6 V. Louda, Politika soustavné zrady, str. 37.

7 E. Franzel, Sudetendeutsche Geschichte, str. 301.

8 Josef Pfitzner, Sudetendeutsche Einheitsbewegung, Karlsbad-Leipzig

1937, str. 35-38.

9 E. Franzel, Die Politik der Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei 1918-1938, str. 357. Sborník Die Deutschen in B6hmen und Miihren, Miinchen 1950, str. 333-372.

10 Byla to např.: Gesellschaft für deutsche VolksbiIdung in der Tschecho-Slowakischen Republik, Deutsche Wissenschaftliche Gesellschaít in Reichenberg, Anstalt für sudetendeutsche Heimatforschung in Reichenberg, Deutschrr Verband für Heimatforschung und Heimatkunde aj. Srv. J. Pfitzner, Sudetendeutsche Einheitsbewegung, str. 40-45.

11 Tamtéž

12 V. Louda, Politika, str. 44.

13 Otmar Spann, 1. Der wahre Staat; 2. Gesellschaftsphilosophie; 3. Der Standestaat, Versuch einer neuen Formung der Gesellschaft.

14 V. Louda, Politika soustavné zrady, str. 384.

15 Waclaw Filochowski, Cierpkie pobratymstwo. Ksiažka o Czechoslowaeji.

Warszawa,1938, str. 242.

16, E. Franzel Die Politik der Sudetendeutschen, str. 362.

17 E. Franzel, Sudetendeutsche Geschichte, str. 362.

18 Např. na drážďanském sjezdu organizace Deutscher Studenten-Veband v květnu 1929 mluvil jménem delegace německých, pražských a brněnských vysokoškoláku Melzer - z okruhu formujícího se Kameradschaftsbundu. AMZV - Berlín 1929, Č. 133.

19 V. Olivová, Stresemannova menšinová politika a ČSR. Sbornik Národního musea, Praha 1964.

20 Rudolf Schreiber, Die politische Entwicklung und Bedeutung der SudetenIänder. Sborník Die Deutschen in Bohmen und Mähren, str. 91; V. Louda, Politika zrady, str. 40. Stanovisko NSDAP k spannovskému hnuti viz nejkonkrétněji Reichssicherheitshauptamt, Der Spannkreis, Gefahren und Auswirkungen, Ende Maí 1936. Pfüf. Nr. 52, "Geheimkomandosache." Cit. podle H. Rönnefarth, Die Sudetenkrise I, str. 128n.

21 W. Filochowski, Cierpkie pobratymstwo, str. 242

22 Až do sjezdu v Pasově počátkem června 1933 se tato organizace nazývala Verein für das Deutschtum im Auslande.

23 Archiv ministerstva zahraničních věcí (AMZV) - Berlín 1933 č. 55. 24AMZV - Berlin 1934 č. 69.

25 Viz Frickuv projev na mohučském sjezdu. Tamtéž č. 44.

26 A MZV - Berlin 1933, č. 9, 52, 53, 71, 85, 89, 110, 111 atd. Völkischer Beobachter 17. února 1933.

27 Na základě zákona na ochranu republiky byla prováděna rozsáhlá zatýkání při nacistických demonstracích, byla vedena řada procesů proti členůmm nejrůznějších nacistických organizací, poslanci DNSAP byli stíháni za své projevy na nacistických shromážděních v zahraničí, nacistický tisk byl soustavně cenzurován, byl vydán zvláštní zákon umožňující stíhání státních zaměstnanců jakožto příslušníků nacistického hnutí atd. Viz např. R. Jung, Die Tschechen, Tausend Jahre deutsch-tschechischen Kampfes, Berlin 1937; Fritz Sander, Die politische Gesetzgebung der Tschechoslowakischen Republik in den Jahren 1932 bis 1934. Liberec 1935.

28 Projevilo se to např. ve Volkssportprocesu, či při jednání o vydání čtyř poslanců DNSAP - Krebse, Junga, Schuberta a Kaspera v únoru 1933 a v celé řadě dalších akcí.

29 Typickým příkladem tohoto postoje bylo hlasování o vydání 4 poslanců DNSAP v parlamentě 23. února 1933, kdy z německého tábora proti vydání hlasovalo pochopitelně DNSAP a její blízký spojenec Deutsche National-Partei (DNP), a dále i křesťanští sociálové. Agrární a sociálně demokratická strana se neodvážily vystoupit pro vydání, tj. proti DNSAP a proto se prostě hlasování nezúčastnily. H. Klepetar, Seit 1918... Mor. Ostrava, 1937, str. 331.

30 Údaje o této kampani viz César-Černý, Politika německých buržoazních stran v Československu, II, str. 178; Radim Foustka, Konrád Henlein, str. 7.

31 Sudetendeutsche Tageszeitung 4. června 1933.

32 R. Foustka, K. Henlein, str. 24.

33 E. Franzel, Sudetendeutsche Geschichte, str. 365.

34 E. Franzel, Die Politik der Sudetendeutschen, str. 363.

35 Tamtéž.

.36 E. Franzel, Sudetendeutsche Geschichte, str. 365.

37 Tamtéž, str. 366.

38 A. Klepetar, Seit 1918..., str. 341.

39 H. Krebs, Kampf in Böhmen, Berlin 1937, str. 219.

40 R. Jung, Die 'l'schechen, str. 178.

41 Deutsche national Partei takovéto rozpuštění neprovedla a po zákazu strany se prakticky rozpadla.

42 R. Foustka, K. Henlein, str. 41

43 O přílivu členstva do Henleinova hnutí viz César~Černý, Politika, II,str. 222. Československo a Německo 1918-1938, rkp.

45 Členy Bundu byli např. Künzel, Hodina a Preibisch. Viz R. Foustka, K. Henlein, str. 20.

46 E. Franzel, Sudetendeutsche Geschichte, str. 367, 370.

47 Velmi přesně vystihuje Spinovu politiku H. Klepetar, Seit 1918..., str. 362, který ji přirovnává k Hugenbergově podpoře Hitlera.

48 Viz P. Štěpán, Spolupráce německých buržoazních stran s henleinovskými fašisty v letech 1933-1935. Sborník archivních prací, roč. XIII. (1963). V této stati doplněné hlavními dokumenty je spolupráce Henleina s německými agrárníky nejpodrobněji dokumentována.

49 Viz P. Štěpán, Spolupráce, cit. m.; César-Černý, Politika II, str. 248, 267; V. Král, Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933-1947, Praha 1964, str. 74n; L. Lipták, Fašizácia nemeckej menšiny na Slovensku, Sborník Německá otázka a Československo, Bratislava 1952, str. 63.

50 V. Louda, Politika soustavné zrady, str. 50n.

51 Viz R. Foustka, K, Henlein, str, 52n; H. Klepetar, Seit 1918..., str. 365; E. Franzel, Sudetendeutsche Geschichte, str. 371n.

52 Viz z.právu o meziministerské konferenci konané v Berlíně 19. 12. 1933, DGEP, C II. č. 137, str. 249~251. Hüfferovo memorandum z 12. ledna 1934 o pomoci poskytované říšskou vládou sudetským nacistům tamtéž č. 180 str. 348~351. Cit. podle: Německý imperialismus proti ČSR (1918-1939), Praha 1962, str. 379~385.

53 R. Foustka, K. Henlein, str. 48n.

54 27. 10. 1933 byl vydán těmito kruhy samostatný časopis, cit. dle César-Černý, Politika II, str. 243.

55 Viz protokol o jednání hlavního vedení SHF 8. 1. 1935 - SÚA, SdP-cit. dle F. Štěpán, Spolupráce, str. 46n, dokument č. 21.

56 DGFP, C lIl, č. 525, cit. dle Německý imperialismus, str. 386.

57 O cestách, jimiž se tato finanční podpora uskutečňovala, viz zprávu ministerstva národní obrany z 23. 3. 1935, AMZV – II/297 č. 7670; dále dopis Z.Fierlingera E. Benešovi z 10. 5. 1935, tamt, Vídeň 1935; viz i Německý imperialismus, str. 387-9.

58 H. Klepeta, Seit 1918... str. 350

59 AMZV – Berlín 1935 č. 47.

60 Steinecherův projev na sjezdu viz AMZV - Berlín 1935 č. 57, příloha str. 1-15.

61 H. Ulmann, Die Jugend in den Volksgruppen. Andreas Hofer, Jahrbuch des Volksbundes für das Deutschtum im Auslande, Berlín 1935, str. 39; viz i Worte Konrad Henleins, tamtéž str. 43nn.

62 Prostřednictvím Steinechera zÍskala např. Henleinova strana první přímé finanční podpory od nacistické vlády v Německu pro svou předvolební kampaň. Stieveho memorandum z 27. února 1935 DGFP, C III č. 509, str. 968-969, cit. dle Německý imperialismus, str. 385n.

63 Viz Nečasovo memorandum z 9. 4. 1935, AKPR D 4275/35.

64 H. Klepetar, Seit 1918..., str. 368.

65 R. Foustka, K. Hen1ein, str. 86n, 11. Klepetar, Seit 1918.. " str. 379.

66 Protokol ze zasedání hlavního vedení SÚA~SdP, cit. dle V. Král, Die Deutschen,

str. 83.

67 H.Klepetar, Seit 1918..., str. 383.

68 Protokol ze zasedání hlavního vedení SdP 9. 11, 1935. SÚA--SdP, cit. dle V. Král, Die Deutschen, str. 83n.

69 Protokol hlavního vedení z 27. 11. 1935. Tamtéž str. 84.

70 R. Foustka, K. Henleín, str. 98.

7! AMZV Berlín 1935 č. 73.

72 R. Foustka, K. Henlein, str. 103.

73 Viz např. projev Jana Švermy 6. září 1935 - Nevydáme republiku fašismu. .J. Šverma, Vybrané spisy, str. 195-204. Projev R. Slánského v zahraničním výboru poslanecké sněmovny 6. 11. 1935. R. Slánský, Za vítězství socialismu I, str. 171-182. E. Beneš, Projev v poslanecké sněmovně 4. 11. 1935. Těsnopisecké zprávy poslanecké sněmovny, IV. vol. obd. 8. schůze, str. 29, atd.

74 O jednánlch SdP s agrární stranou a s národním sjednocením a o jednáních mezi Hlinkovou a agrární stranou v souvislosti s presidentskými volbami viz Protokol ze zasedání vedení SdP z 27. 11. 1935. V. Král, Díe Deutschen, str. 84; E. Franzel, Díe sudetendeutsche Geschíchte, str. 375n; O průběhu presidentských voleb viz H. Klepetar, Seit 1918..., str. 391--413; A. Gajanová, Dvojí tvář, Praha 1962, str. 154 -181.

75 R. Foustka, K. Henlein, Praha 1937, str. 100n, Zahraniční politika 1936, str. 28n, 366 n.

76 Podrobněji César-Černý, II., str. 357-360.

77 V. Král, Die Deutschen, str. 96.

78 Srv. Název této organizace s názvem Kameradschaťtsbund für Gesselschaftswissenschaťtliche Bildung und Erziehung. Faktická totožnost ukazuje již sama na bezprostřední spojitost obou hnutí.

79 Viz dokumenty z archivu kanceláře presidenta republiky, v nichž je zachycena korespondence členu svazu. V. Král, Die Deutschen, č. 36, 39, 40, 41, 42,43,44.. V. Král v titulcích, uvádějících dokumenty, je jednoznačně s politikou NSDAP, ačkoliv z textu je na mnoha místech patrný rozpor mezi touto organizací s NSDAP. Viz i podrobnou zprávu vypracovanou Feuerbachem a Brandem o zasedání Bundu v Hellbrunnu u Salzburgu 16-19. března 1936, jehož se mj. účastnili V. Brand, Steinecher - vedoucí Volksbundu für die Deutschen im Auslande, W. Heinrich, Kellner, Kundt atd. AKPR-T 139/34, cit. dle V. Král, Die Deutschen, str. 90

80 Benedikt, Geschichte der Republik Österreich. Vídeň 1954, str. 246, 342

81 Die Zeit, 6. a 9. června 1936. Viz i César-Černý, Politika II., str. 364, pozn. 149

82 R. Foustka, K. Henlein, str. 104n; César-Černý, Politika II., str. 364

83 ZahraničnÍ politika 1936, str. 474n, R. Foustka, K. Henlein, str. 107 Die Zeit, červen 1936.

84 R. Foustka, K. Henlein, str. 110; Zahraniční politika 1936, str. 508.

85 R. Foustka, K. Henlein, str. 111.

86 Podrobněji K. Krofta, Z dob naší první republiky, Praha 1939, str. 114,

87 Podrobný záznam o rozhovoru viz ve zprávě německého velvyslanectví v Praze z 21. července 1936. SÚA-AA-D 498892-498895. Cit. dle V. Král, Die Deutschen, str. 107, č. 54.

88 Tamtéž.

89 Tamtéž.

90 Tamtéž.

91 News Chronické 25. července 1936, cit. dle K. Krofta, Z dob… str.193.

92. K. Krofta, Z dob…. Str.194

93 ‚Ceskoslovenská vláda se snažila popřít úspěch Henleinovy cesty do Londýna a ČTK otiskla oficiální dementi takovýchto zpráv, které však spíše potvrzuje než vyvrací tyto skutečnosti: „Veškeré zprávy, že Foreign Office pozval Konráda Henleina do Londýna, nebo že Velká Británie zasahuje nebo má v úmyslu jakkoliv zasáhnout do vnitřních poměrů československých, jsou zcela vymyšlené. Stejně se nesrovnávají s pravdou ani kombinace některých zahraničních listů, které na tyto zprávy byly navázány. Rozmluvy, které Konrád Henlein měl v Londýně, byly čistě soukromé povahy.“

94 R. Foustka uvádí, že na cestě z Londýna Henleín vystoupil v Německu z letadla a odtud pokračoval dále autem. Naznačuje velkou pravděpodobnost takovýchto jednání. Podrobnější zprávy však chybí, R. Foustka, K. Henlein, str. 115.

95 Ve zprávě V. Steina se mluví o informaci "Aus bester Quelle". SÚA-AA-D

498892--498895. Cit. dle V. Král, Die Deutschen, č. 54, str. 107.

96 Viz záznam německého zahraničního úřadu z 5. 6. 1936,' V. Král, Die Deutschen

č.54, str. 96.

97 Altenburgův zápis o jednáni pořízený v Berlíně 25. července 1936.

SÚA-AA-1498-29; cit. dle Germany and Czechoslovakia 1918-1945, Prague 1965, č. 24, str. 93n.

98 R. Foustka, K. Henlein, str. 112; César-Černý, Politika II, str. 368.

99 Na berlínském jednání s K. H. Frankem 24. července 1936 bylo současně přímo konstatováno, že Henlein musí dospět k dohodě s nacisty uvnitř SdP před tím, než se zúčastní olympijských her jako host německé vlády. Germany and Czechoslovakia, str. 94.

100 MZV -- Berlín 1936, 22. srpna.

101 Viz Altenburgův a Neurathův záznam o Henleinově setkání s Hitlerem.

V. Král, Die Deutschen, č. 55 a 56, str. 108n. Mastného zpráva z 12. srpna 1936 AMZV -- Berlín 1936.

102 V. Král, Die Deutschen, č. 55, str. 108.

103 Jednotlivé personální zprávy přinesla na základě údajů z Die Zeit Zahraniční politika 1936, str. 616 a 656n.

104 Viz Dokumente der deutschen Politik, Berlín-München 1938, sv. V, str. 57. Viz i Völkischer Beobachter 1. února 1937.

 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz