Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. - Evropská politika ministra Beneše před nástupem Hitlera

5. 3. 2013

V letech 1930-1933 sledoval ministr Beneš se vzrůstajícími obavami evropský vývoj, který byl poznamenán nejen stále se prohlubující hospodářskou a sociální krizí, ale i ne méně hlubokou krizí politickou. Již na počátku roku 1930 s mimořádnou znalostí ministr varoval: "Celkový vývoj v Evropě se jeví jako krize demokracie a parlamentarismu, jako éra diktatur, jako opravdový chaos v politické ideologii národů evropských." Za rozhodující považoval ministr Beneš vývoj v Německu. Když v roce 1929 skončily v Německu volby velkým úspěchem Hitlerovy nacistické strany, konstatoval: "Poslední volby jsou tu přímo vykřičníkem, avšak oznamují zatím jen počátek obtíží." Z tohoto "počátku" se také v letech 1930-1933 stala dramatická křižovatka meziválečného vývoje. Šlo o to, bude-li zachována nová, poválečná podoba Evropy - především Evropy střední a východní -, tak jak byla zakotvena v mírových smlouvách, či bude-li tento versailleský systém destruován ve prospěch předválečných hegemonů této oblasti.

 

O dva roky později - 7. listopadu 1932 - položil ministr Beneš ve svém parlamentním projevu osudovou otázku: "Rozhodne se Evropa pro mír nebo válku?" A bylo to poprvé, kdy v jeho klidném, racionálním výkladu, zazněly vzrušené tóny naléhavého varování: "Není již čas na mnohoznačná slova diplomatického umění. Situace světová je dnes změněna. Připuštěním německého vyzbrojení dostala by se Evropa do periody nových těžkých krizí politických, které by nejprve vedly k novému velkému závodu ve zbrojení a nakonec snad k novému nezadržitelnému konfliktu válečnému. O tom by si nikdo neměl dělat žádné iluze; my těchto iluzí nemáme. Proto se dívám na situaci vážně a proto je naší povinností postupovat tak, aby se státy evropské rozumně dohodly a podobným katastrofám zabránily. Pokud nebudou přijata důrazná opatření proti rýsující se německé expanzi, znamená to prostě připravovat novou válku.“ Projev obsahoval také naléhavou výzvu pro vnitřní situaci v republice: "Stav mezinárodní politiky je vážný. A proto říkám dnes: Všichni na svá místa!"

Ve své praktické politice čelil ministr Beneš tomuto nebezpečnému vývoji svou mimořádnou politickou angažovaností ve čtyřech základních rovinách: 1) Ve vrcholné evropské politice, 2) v komisích Společnosti národů, 3) v politice střední Evropy, 4) ve vnitropolitickém vývoji Československa.

 

V první rovině, ve vrcholné evropské politice, bylo předloženo několik mezinárodních politických plánů na novou organizaci Evropy.

V květnu 1930 předložil francouzský premiér Aristide Briand tzv. Plán Panevropy - evropské federace se společným trhem, politikou i armádou. Ministr Beneš ocenil skutečnost, že tento návrh vycházel z versaillského systému, ale pokládal ho za příliš dalekosáhlý. Označil ho za "Ideu, jejíž uskutečnění bude vyžadovat práce celých generací". Plán důrazně odmítlo Německo a Itálie a nesetkal se s podporou ani Anglie a Spojených států. Na zasedání Společnosti národů v září 1930 byl Briandův plán odmítnut.

 

Druhým programem se stal v březnu 1931 plán Německa a Rakouska na vytvoření Celní unie. Německo současně neoficiálně projednávalo I možnost připojit k Unii i další středoevropské státy - Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii i Československo. Plán jednoznačně směřoval k obnově velmocenského postavení Německa ve střední a východní Evropě. Ministr Beneš zdůraznil v několika svých cirkulárních telegramech, které rozesílal pro informaci československým zastupitelským úřadům v zahraničí, že "v podstatě je to koncepce předválečné Mitteleuropy" a "prakticky anšlus". Že "je to porušení mírových smluv, což je pro Československo nepřijatelné a nebezpečné." Edvard Beneš se také okamžitě postavil do čela hnutí proti Celní unii. Byl přesvědčen, že se "z věci může vyvinout velký politický konflikt." Během svého pobytu na zasedání Společnosti národů v Ženevě vedl řadu mezinárodní jednání, aby "tento plán zmizel". Na konferenci Malé dohody v Bukurešti dosáhl toho, že se společným odmítavým stanoviskem vystoupily důrazně všechny tři malodohodové státy - ČSR, Rumunsko a Jugoslavie - a také Polsko. A když na květnovém zasedání Rady Společnosti národů zamítly plán i tři velmoci - Francie, Anglie i Itálie - německo-rakouský návrh celní unie padl.

 

Bezprostřední reakcí na Celní unii byl plán, který v březnu 1932 předložil francouzský premiér André Tardieu. Vlastním autorem plánu byl však ministr Edvard Beneš. Pod egidou velmoci se v něm snažil realizovat svůj plán obrany střední a východní Evropy i evropského míru. Jeho cílem byla snaha posílit ve střední Evropě stav vytvořený mírovými smlouvami, vyloučit vliv velmocí - především Německa - a přenechat rozhodování samotným státům této oblasti. Plán vzbudil v Evropě značnou pozornost.

Německo se snažilo vykonával na Československo nátlak, aby se plánu vzdalo. Současně působilo na oslabení malodohodových vazeb. Československý vyslanec v Berlíně Chvalskovský hlásil o své návštěvě u ředitele německého zahraničního úřadu Koepkeho, který zdůraznil, "že Německo se do posledního dechu bude bránit realizaci [Tardieova] plánu, který pokládalo za rozšíření Malé dohody. Současně dával na jevo, že německá diplomacie již zasáhla úspěšně proti plánu v Rumunsku, Jugoslávii i v Polsku".

O měsíc později jednaly o Tardieu-Benešově plánu v Londýně čtyř velmocí - Francie, Anglie, Německo a Itálie. Ačkoliv ministr Beneš projednal předběžně celý plán s Francií a Anglií i s dalšími zeměmi, krátká, třídenní konference skončila neúspěšně. S výjimkou Francie plán ostatní zúčastněné státy odmítly.

Plán Tardieu-Beneš, plán obrany versailleského systému padl. Byl to poslední plán svého druhu. A tak vrcholná evropská politika bezprostředně před Hitlerovým převzetím moci v Německu nedospěla k žádnému společnému politickému stanovisku.

 

Nový směr evropské politiky signalizoval na podzim roku 1932 italsko-německý program. Směřoval ke změně územních klauzulí mírových smluv, tj. ke změně versailleských hranic. Ministr Beneš získal během svého pobytu v Ženevě důvěrné informace, že v Římě došlo na tzv. konferenci Volta k významné politické dohodě mezi Mussolinim a Alfredem Rosenbergem, zástupcem nacistů. Jednalo se o plán na nové mocenské rozdělení střední a východní Evropy: Polsko, Československo a Maďarsko měly být sférou vlivu Německa, jihovýchodní Evropa a Rakousko sférou italskou. Tímto plánem se otvírala cesta k suverénnímu rozhodování velmocí.

Proti tomuto dalekosáhlému pokusu o revizi mírových smluv inicioval ministr Beneš již v době konference Volta s pomocí britského novináře a politika Wickhama Steeda mezinárodní kampaň na obranu poválečné podoby Evropy. A současně urychleně zahájil - v nových souvislostech - řadu dalších obranných aktivit na mezinárodním fóru i ve vnitropolitickém vývoji republiky (viz. dále).

*

Vedle své angažovanosti ve vrcholné evropské politice podílel se ministr Beneš neméně intenzivně - v rámci druhé roviny své činnosti - na práci dvou významných komisí Společnosti národů: Komise reparační a odzbrojovací.

Reparační komise se zabývala stavem splácení především německých, ale i rakouských a maďarských reparací a ukončila své jednání na konferenci v Lausanne v červenci 1932.

Mírové smlouvy stanovily v roce 1919 výšku německých reparací na 132 miliard zlatých marek a platba byla rozvržena do pravidelných ročních splátek. Německo však již od roku 1920 odmítalo reparace platit. V průběhu 20. let mu byly reparace dvakrát sníženy americkým Dawesovým a Youngovým plánem a v Lausanne byly dále sníženy, a to na pouhé tři miliardy marek.

 

Vzhledem k tomu, že v reparační komisi šlo především o peníze, byla jednání zřejmě velmi bouřivá. Ministr Beneš uvádí, že průběh konference byl velmi chaotický, že to byl "boj všech proti všem." Pro československou delegaci to pak byl "boj úporný, houževnatý, systematický, nervy a zdraví vyčerpávající." Skončil neúspěchem. Zatím co Rakousku byly zcela odpuštěny reparační platby, republika musela zaplatit svůj tzv. ,,liberační dluh" - poplatek za své osvobození. Ministr Beneš na adresu velmocí v prosinci 1932 uvedl: "Velmoci se nikdy nebudou angažovat pro právo tam, kde to není také v jejich zájmu".

 

Druhá, odzbrojovací komise Společnosti národů, která jednala v Ženevě od února 1932, měla pro následující politický vývoj Evropy klíčový význam. Ministr Beneš, který byl v té době znovu zvolen do Rady Společnosti národů, se stal generálním zpravodajem této komise.

Ve versailleské mírové smlouvě byl stanoven rozsah německého odzbrojení. Byl omezen početní stav německé armády, její výzbroj i počet branců. Německo však od počátku tyto podmínky porušovalo. Na ženevské konferenci v roce 1932 vystoupilo pak s požadavkem tzv. Gleichberechtigung - rovnosti ve zbrojení. Požadovalo zrušení vojenských klauzulí versailleského systému a jejich nahrazení novou, všeobecnou konvencí. Podle ní by bylo sníženo vyzbrojení vítězných států na úroveň Německa a poté měla být všeobecně zajištěna rovná práva na zbrojení. Takový návrh výrazně uvolňoval cestu k urychlenému německému zbrojení.

Ministr Beneš se snažil působit na uklidnění vyhrocené situace. Usiloval o udržení vztahů se slábnoucí německou výmarskou republikou, ale především se snažil přispět k užší spolupráci Francie a Anglie, vůdčích představitelů versailleských mírových smluv. Domníval se, že bez této spolupráce "nelze rozvrat Evropy zadržet". Proto také uvítal francouzsko-anglickou "smlouvu o přátelství" podepsanou v létě 1932.

V téže době zpracoval ministr Beneš svůj návrh na odzbrojení. V něm navrhoval řešil problém novým způsobem. Předpokládal všeobecné omezení leteckých i pozemních vojsk, zákaz těžkých útočných zbraní (těžkého dělostřelectva a tanků), zákaz chemických, bakteriologických a zápalných zbraní, zákaz útoku na civilní obyvatelstvo. Tento návrh se stal základem tzv. "konstruktivního plánu", který francouzský premiér Eduard Herriot představil na odzbrojovací konferenci v Ženevě. Podpořilo ho 41 evropských států. Proti se postavilo Německo a Rusko. Komise návrh nepřijala.

Současně však členové komise - především Anglie - začaly být stále ochotnější přijmout německý návrhu na Gleichberechtigung - rovnost ve zbrojení. V září 1932 však Německo oznámilo, že se dalšího jednání odzbrojovací komise již nezúčastnÍ. Definitivně pak odešlo z konference po nástupu Hitlera v říjnu 1933.

*

Neúspěch evropské oficiální politiky vedl ministra Beneše k urychlenému budování vlastního obranného systému. Třetí rovinu jeho mezinárodní politiky tvořila proto jeho snaha o organizaci střední Evropy, snaha vybudovat ve střední a jihovýchodní Evropě organizačně sjednocený politický celek. Měl na mysli jakousi "Společnost národů této oblasti". Základem měla být Malá dohoda. Ministr byl přesvědčen, že bez této nové spolupráce "sílícímu tlaku Německa neodoláme."

Počátkem 30. let měla Malá dohody za sebou deset let své existence. K dalšímu organizačnímu upevnění tří malodohodových států - Československa, Rumunska a Jugoslávie - došlo již na společné konferenci ve Štrbě v červnu roku 1930. Vedle toho docházelo k pravidelným jednáním ministrů zahraničí při zasedáních Společnosti národů, kde měli možnost bezprostředně reagovat na vyhrocující se mezinárodní situaci.

 

S cílem dále sjednotit malodohodové státy připravil ministr Beneš v roce 1932 nový status Malé dohody - tzv. Organizační pakt Malé dohody. byl podepsán v Ženevě 16. února 1933. V Ženevě působila i Stálá rada Malé dohody se svým sekretariátem. Rada koordinovala zahraniční politiku všech tří států a na mezinárodních jednáních ji prezentoval vždy zástupce jednoho z nich. Všechny dvoustranné mezinárodní smlouvy se změnily ve smlouvy třístranné. Postupně se pak vytvořila i Hospodářská rada Malé dohody.

V roce 1934 vznikla podle vzoru Malé dohody i tzv. Balkánská dohoda, ve které se spojily Rumunsko, Jugoslávie, Řecko a Turecko. Obě organizace usilovaly o zajištění samostatnosti států střední a východní Evropy a o jejich společnou obranu proti sílící expanzi Německa a Itálie. Na rozdíl od neúspěšné evropské politiky, mělo úsilí ministra Beneše o užší spojení států střední a východní Evropy v této době pozitivní výsledky.

*

Čtvrtou rovinou Benešovy politiky byla jeho snaha všestranně zajistit obranu republiky. Na základě svého přesvědčení o sílícím nebezpečí nové války se snažil zabezpečit republiku vojensky i politicky.

Když v červenci 1932 přijel ministr Beneš nakrátko z ženevské odzbrojovací konference do Prahy, dal ve spolupráci s ministrem národní obrany Bradáčem shromáždit členy československého generálního štábu a sdělil jim: "Jestliže se [odzbrojovací] konference nezdaří - a to je velmi pravděpodobné - přijde hrozná krize, nejdříve politická a pak hned nato i nebezpečí války. Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby plně připravena".

Na základě tohoto ministrova impulsu byla zahájena všestranná organizace armády i budování rozsáhlého obranného systému v pohraničí. Vrcholnou intenzitu získalo budování armády v prezidentském období Edvarda Beneše, v letech 1935-1938. Výsledkem tohoto jeho úsilí byla dobře připravená Československá armáda.

 

Další části ministrovy domácí politiky byla jeho snaha o politické upevnění vnitřní československé demokracie. Podporoval vládu tzv. široké koalice, na které se od roku 1929 podílely všechny české i německé demokratické strany. Výrazně posílil tuto demokratickou frontu i užším stmelením své národně socialistické strany. Jako autor jejího nového programu ji dal v tomto dramatickém období pevný ideový základ a směr.

 

Hlavní úsilí ministra Beneše bylo pak zaměřeno na německou nacionálně socialistickou dělnickou stranu v republice. Tato strana - Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) - nebyla samostatnou stranou, ale byla součástí společné nacistické strany budované z Německa v německých menšinách střední a východní Evropy. V prosinci 1931 uspořádal Hitler v Mnichově důvěrnou poradu nacistických stran z Německa, Rakouska, Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Švýcarska i Československa. Na ní byly projednány přípravy na společnou podporu nacistického převratu v Německu. V březnu 1932 pak zadržely československé úřady německé kurýry s letáky ve kterých se pravilo: "Již není daleký den zúčtování s našimi nepřáteli. Čiňte všechny přípravy, abyste byli ozbrojeni, až náš nejvyšší vůdce vydá příkaz sáhnout po zbrani za sjednocení. Den není již daleko."

 

V Československu byla nacistická strana již ve 20. letech značně aktivní a systematicky si budovala rozsáhlé zázemí. Zakládala různé zájmové organizace - dělnické, mládežnické, vysokoškolského studentstva či sportovní. Nejdůležitějším z nich se stal Německý národní sportovní svaz -Der deutsche Volkssportverband. Byla to polovojenská organizace budovaná, cvičená a vyzbrojená německými nacistickými oddíly SA. V tomto Svazu působil mj. i Konrad Henlein.

Československé úřady, především ministerstvo zahraničí, vnitra a národní obrany, měly velmi podrobné informace o činnosti a plánech všech nacistických organizací a systematicky je sledovaly. Již od března 1931 platil zákaz nošení nacistických hnědých košil a odznaků s hákovým křížem. Úřady zakazovaly shromáždění strany, na kterých byla provolávaná nacistická protičeskoslovenská hesla a znemožňovaly projevy nacistických politiků přijíždějících z Německa.

Vyvrcholením tohoto postupu byl soudní proces s organizací Volkssport. V srpnu 1932 byl v Brně zahájen proces se sedmi hlavními představiteli této organizace. Byli obžalováni z toho, že v letech 1930 - 1932 připravovali ve spolupráci a Adolfem Hitlerem útok proti Československu. Vojenskými úřady byl předložen materiál o výcviku a vyzbrojování organizace Volkssport a všichni obžalovaní byli odsouzeni podle zákona na ochranu republiky.

Nedlouho poté - na podzim 1932 - byli před soud postaveni i čtyři němečtí poslanci československého parlamentu, kteří patřily k hlavním vůdcům nacistické strany v ČSR, poslanci Jung, Krebs, Knirsch a Schubert. Řadu usvědčujících materiálů dodalo ministerstvo zahraničí s vědomím a s podporou ministra Beneše. Ministr je také využil jako důkazní materiál při jednání ve Společnosti národů, především při jednání odzbrojovací komise. Usvědčující materiály o činnosti německé. nacistické strany zveřejněné v Československu byly také jednou z příčin přerušení účasti Německa na jednání odzbrojovací komise Společnosti Národů v září 1932.

Československé zásahy proti nacismu a především pak brněnský proces sám, vyvolaly ostře nepřátelskou reakci Německa a výrazně zhoršily vzájemné vztahy obou států. Po nástupu Hitlera k moci se německé útoky na Československo dále prudce stupňovaly.

*

Iniciativní postup Československa - a ministra Beneše především - proti německému nacismu, byl v soudobé Evropě ojedinělý. Byl varovným mementem. Přesto však, že politika Německa a Itálie směřovala stále důrazněji k prosazení svých hegemoniálních plánů, německý nacismus a italský fašismus nebyl v evropských demokratických státech vnímány jako akutní nebezpečí. Stanoviska západních velmocí především Anglie, ale i Ameriky a nakonec i Francie - byla váhavá, nerozhodná a ustupující. Jednání o jednotlivých politických plánech na reorganizaci Evropy i jednání v komisích Společnosti národů byla podle dobových zpráv - nedostatečně organizovaná, někdy až chaotická a postrádala jasnou politickou linii.

 

I z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že v kritické situaci, která bezprostředně předcházela nástupu Hitlera k moci, vystupoval československý ministr Beneš výrazně do popředí evropské politiky jako znalý, cílevědomý a poučený politik. Již tehdy hledal intenzivně cesty a možnosti k obraně Československa, k obraně evropské demokracie a k udržení světového míru. Jasnou, konkrétní a jednoznačnou podporu evropských demokratických států však nezískal. A nejtěžší léta měl ještě před sebou.

Autorka je předsedkyní Společnosti Edvarda Beneše