Jdi na obsah Jdi na menu
 


Připomenutí, memento a zásadní nesouhlas! Katechismus pro sudetské Němce - z roku 1923

2. 4. 2013

Katechismus pro sudetské Němce vyšel před 84 lety, v roce 1923 v chebsko-lipském nakladatelství Čechozemě, tehdy již jako šesté vydání. Jejím editorem byl podle udání Erwin Volkmann, což byl pseudonym slavného národoveckého a později nacistického germanisty Dr. Ericha Gieracha (1881–1943).

Tento katechismus, který byl poté na začátku minulého století vydán ještě několikrát, byl také přetiskován v časopisech a denním tisku. Zde byli čtenáři poučováni o jejich, německém výkladu dějin českých zemí. Autor Katechismu Erich Gierach je dodnes připomínán v sudetoněmeckém vzpomínání jako „arciotec sudetoněmectví“ a toto jeho manipulativní dílko je ve SRN bohužel vydáváno dodnes!

Pro čtenáře, kterému dnes předkládáme na webu KČP všech 24 bodů sudetského katechismu, by se text měl stát vážným připomenutím, mementem a současně zásadním nesouhlasem se zdroji a zejména důsledky řízené politické manipulace s fakty a s obecnou historii, v tomto případě ze strany někdejších reakčních kruhů Německa. Tvůrci a vydavatelé „Katechismu“ tak ukazovali a ukazují dodnes, zejména před mladými Němci, jejich výklad zkreslovaných československých, ale také svých německých dějin. V tomto sudetoněmeckém politickém prostředí lží a přetvářky pak vyrůstali sudetští Němci za první republiky, tedy ještě dávno předtím, než později aktivně podpořili politiku Konráda Henleina a Adolfa Hitlera. Následky nejen této nacistické propagandy a agresivní politiky Německa vůbec pak poznaly téměř všechny národy Evropy na své vlastní kůži během druhé světové války!


Z dějin: - To jest zdůvodněním historického práva Němců na samosprávu.

1. Celé území československého státu je stará německá země. Dříve než se sem přistěhovali Slované, byly Sudetské země a Horní Uhry již více než půl tisíciletí germánské.

2. Od Kristova narození žily německé kmeny a zněl staroněmecký jazyk neomezeně od pramenů Ohře až hluboko do Karpatského pohoří.

3. Název Čechy (Böhmen) je německého původu. Kdysi znělo Baihaim (latinsky Boihaemum), tj. „domov Bojú“ (Bojer), později Beheim, z čehož vzniklo Böhmen. Slovanský název Čechy je o více než tisíc let mladší.

4. Také název Morava (Mähren) je německý. Tato země – stejně jako její obyvatelé – byla starými Němci pojmenována podle řeky Moravy a toto pojmenování bylo převzato přistěhovavšími se Slovany.

5. Slezsko (Schlesien) má název podle germánského kmene Silingů, hlavního národa Vandalů. I sem se Slované přistěhovali až v 6. století.

6. V Čechách žil od roku 8. př. Kr. do 6. století německý kmen Markomanů (tj. Markmänner čili hraničáři), předků dnešních Bavorů (pův. Bajuwaren, tj. „obyvatelé Čech = Bohemia“).

7. Na Moravě a v Horních Uhrách sídlili půl tisíciletí před Slovany němečtí Kvádové, kteří byli později nazýváni Marchwaren (lat. Marharii), tj. „ Marchanwohner“ – Moravané (Mähren).

8. Z těchto dávných časů pocházejí ještě dnes mnohé prastaré německé názvy hor a řek.

9. Prvním králem Čech byl Markoman Marbod, který vládl od roku 8 př. Kr. do roku 19 po Kr., a nikoli Vratislav nebo Přemysl.

10. Slované přišli do země až v 6. století po Kr. poté, co byly Čechy a Morava více než 500 let čistě německé.

11. Když se přistěhovali Češi do Čech, tak nebyli svobodní, nýbrž žili pod krutovládou Avarů.

12. Od toho strašného jařma je osvobodil Němec, francký kupec Samo, který byl jejich prvním králem (asi 625 až 660 po Kr.).

13. Čeští Slované nikdy nevytvořili jednotný, nezávislý stát. Od dob Karla Velikého († 814) patřily Čechy a Morava k německé říši, jejíž svrchovanost byla pouze přechodně přerušena.

14. Roku 895 se objevila na řezenském říšském sněmu dobrovolně česká knížata a prosila o znovupřijetí do německé říše. Od té doby patřily Čechy nepřetržitě k Německu a tvořily od roku 1004 jeho neoddělitelnou, s ostatními zeměmi rovnoprávnou součást až do zrušení říše (1806).

15. Již nejstarší kronikář Čech, Slovan Kosmas, děkan pražského biskupského chrámu (†1125), řadil Čechy k Německu. V úvodu svého díla jmenuje Germania, cuius in partibus (Německo, na jehož území) leží země Čechy.

16. Hodnost královská nebyla zřízena Čechonárodem, nýbrž panovníkům propůjčována německým císařem.

17. Český císař patřil k nejmocnějším německým knížatům a byl první mezi světskými kurfiřty německé říše.

18. Stejně jako Čechy byly i Morava a Slezsko lény německé říše. A všechna tři území patřila jako německé říšské země k Německému spolku od jeho založení.

19. Tvrzení, že by „země Koruny české“ tvořily státní jednotu, není ani historicky, ani státoprávně udržitelné. Morava (od r. 1182) a Slezsko byly bezprostředně podřízenými říšskými knížectvími a jestliže se České koruně příležitostně dařilo upevnit volné vztahy mezi nimi, ochraňovali se právě Moravané s Slezané vždy svoji nezávislost.

20. O „českém státním právu“ prohlásil mladočech Eduard Grégr roku 1876 v osvícením okamžiku poznání toho, jak se věci mají, že „nestojí ani za fajfku tabáku“.

21. Práva Němců v tomto státě jsou prastará. Nejstarší zachovaná listina týkající se Němců v Čechách pochází z roku 1178 a sahá v podstatě do dob krále Vratislava (1061–1092). Němcům zaručuje „žít podle zákona a práva Němců“.

22. Když král Václav I. starou listinu svobod Němců potvrdil a rozšířil, nakonec prohlásil: „Kdo by se ale proti našemu privilegiu snad odvážil provinit porušením práv jmenovaných Němců, bude prohlášen vinným porušením královského majestátu a potrestán a proklet Bohem nejvyšším jako Nathan a Abiram“.

23. Sudetské země byly v době císaře Josefa II. tak německé, že známý historik J. M. Pelzel v roce 1791 předpověděl brzký zánik českého jazyka. Němci se pak zasazovali o jeho udržení a oživení neméně než Češi.

24. Historické nároky Němců na Sudetské země jsou prastaré. Prvních pět století byly výlučně německé, téměř tisíc let patřily k Německé říši, jejich pohraničí bylo získáno z pralesa a pustiny prací rukou a ducha našeho (Německého) národa.

Tento text dnes není záhodno číst, jako by se jednalo o faktografické údaje k dějinám českých zemí, a vzrušovat se nad otázkou pravdivosti či nepravdivosti zde prezentovaných informací. Je dnes pozoruhodný pouze jako vzpomínka na sudetoněmecký obraz české minulosti, popularizovaný v Československu počátkem dvacátých let minulého století. Samozřejmě se zde jedná o příklad dějepisectví ve službách politiky… V sudetoněmecké historicko-politické literatuře se v průběhu 20. století setkáváme s různými variacemi této konstrukce obrazu českých dějin!

Zdroj: použito publikace „Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání“ od autorů Eva Hahnová a Hans Henning, vydáno v nakladatelství Votobia Praha, v roce 2002

Připravilo: Občanské sdružení KČP v Rýmařově