Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pomnichovské dny prezidenta Beneše

5. 3. 2013

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Na tomto každoročním slavnostním setkání u sochy prezidenta Edvarda Beneše bych chtěla letos ve svém historickém intermezzu připomenout prezidentovy pomnichovské dny roku 1938.

Ihned po Mnichovu vyvíjel Hitler na československou vládu silný nátlak, aby prezident Beneš odešel z politické scény. Hitler ho považoval za svého úhlavního nepřítele. Ve svém projevu v berlínském Sportovním paláci 26. září 1938: "Nehodlám nečinně a pokojně přihlížet, jak tento šílený Beneš se domnívá, že bude prostě týrat tři miliony lidí [tzn. sudetských Němců]. Německá trpělivost je u konce. Mohu říci již jen jediné: Nyní vystupuji proti sobě dva muži - tam je pan Beneš a tu jsem já ". Anglickému vyslanci pak Hitler oznámil, že, pokud nebudou jeho požadavky splněny do 28. září 1938 do 14, 00 hodin, dají se německé ozbrojené sily do pohybu a Německo zahájí proti Československu válku. Tyto Hitlerovy vyhrůžky se staly pro Francii a Anglii bezprostředním podnětem k svolání mnichovské konference. Zástupce Československa - prezident Beneš - byl z jednáni vyloučen. Jeho úporná obrana Československa, v níž celý rok křížil a paralyzoval Hitlerovy agresivní plány, byla zlomena.

Již následující den po podpisu mnichovské velmocenské dohody 1. října 1938 sdělil pak Göring oficiálnímu československému vyslanci v Berlínu, že okamžitým požadavkem Německa, je odstoupeni prezidenta z jeho úřadu. Göring naznačil, že pokud by prezident Beneš okamžitě nerezignoval, bude Německo postupovat vůči Československu při uplatňování mnichovské dohody s největší tvrdostí. Podobné prohlášení učinil i státní tajemník berlínského zahraničního ministerstva Weizsäcker. Stejné informace přicházely i z dalších německých oficiálních míst.

Pod stupňujícím se nátlakem z Berlína a ve snaze, aby nepůsobil obtíže nové československé vládě, prezident Beneš 5. října 1938 ze svého úřadu abdikoval. Ještě týž den se pak obrátil k československému lidu svým projevem na rozloučenou. V něm shrnul příčiny evropské krize vrcholící v destrukci československého státu. Upozorňoval na nebezpečí hrozící celému národu od nacistických agresivních plánů a varoval. že "vlast je v nebezpečí." Do smutku a beznaděje oněch chvil zaznívala však. i jeho slova útěchy, povzbuzení k znovuoživení republiky, národní kultury a demokratické tradice:

"Koruna stromu naši vlasti je osekána, ale kořeny národa tkvi pevně v jeho zemi. Sestupme ke kořenům, soustřeďte všechnu svou starou rodovou silu do nich, jak jsme to ve svých dějinách učinili již tolikrát.. A koruna opět po čase vyrazí novými ratolestmi".

Po své abdikaci odjel prezident do Sezimova Ústí. Zde se zotavoval z mnichovských dní, ale současně s nejužším okruhem svých spolupracovníků pokládal základy následujícího protiněmeckého odboje. Předpokládal, že v Sezimově Ústí prožije i 20. výročí vzniku republiky - 28. říjen 1938.

Ale právě tomu se Hitler snažil novými intervencemi zabránit. Berlínská vláda kategoricky žádala, aby okamžitě opustil zemi a také československá vláda vybízela prezidenta k odchodu ze země. Vyvstala otázka, jak odjede. Existovalo nebezpečí možného osobního útoku proti němu.

Nereálnou se ukázala snaha vypravit pro prezidenta vojenské letadlo. Záležitost vyřešil prezidentův synovec Bohuš Beneš, syn prezidentova bratra Vojty. Ten přiletěl malým najatým letadlem do Prahy a v noci z 22. na 23. října přepravil prezidenta utajeně do Anglie a ubytoval ho ve svém domě na londýnském předměstí Putney (Patny).

Pomnichovské dny patřily bezpochyby k nejtěžšímu období prezidentova života. Připomeneme si je ukázkou ze dvou dobových dokumentů. Prvním z nich je stať prezidentova tajemníka Eduarda Táborského "Prezidentovo vyhnanství".

Ta nás uvádí do atmosféry onoho domu v Putney, v němž prožil prezident první dvě léta svého exilu. Druhým dokumentem jsou ukázky ze dvou osobních dopisů, které zaslal prezident 3. listopadu a 9. prosince 1938 svému bratru Vojtovi do Ameriky. Obsahují nejosobnější prezidentova stanoviska a myšlenky.

Oba dokumenty jsme již vydali v 16. svazku Knižnice Společnosti v roce 1998 pod názvem Edvard Beneš, Dopisy bratru Vojtovy 1938 -1944. Domnívám se, že je nezbytné si je stále připomínat. Tyto dokumenty přednese - jako každoročně - herec pan Dalibor Klapka.

 

Prezidentovo vyhnanství

Po Mnichovu našel prezident-vyhnanec Edvard Beneš své útočiště v malé jednopatrové vilce v londýnském předměstí Putney v ulici Gwendolen č. 26. V ni trávil první těžké měsíce vyhnanství před svým odjezdem do Ameriky. Do ni se zase vrátil ze Spojených států v červenci 1939, aby učinil poslední přípravy pro chvíle, na něž jsme tak netrpělivě čekali. Zde a přes ulici, v domě č. 27. se usadil hlavni štáb jeho spolupracovníků v pohnutých prvních měsících války, zde zažil prezident první úspěchy na trnité cestě za dobýváním svobody, uznáni Národního výboru, vlády, i první britské zavrženi Mnichova. A zde, v malém krytu na zahrádce, prožil ještě tvrdé noci německého leteckého bombardováni Londýna v pozdním létě a podzimu 1940.

Vilu měl pronajatou prezidentův synovec Bohuš Beneš, tiskový úředník našeho vyslanectví v Londýně, který ji postoupil strýci a sám se odstěhoval do jiné za rohem.

Bylo tam osm pokojů, z nichž jen salon dole a pracovna prezidentova nahoře byly poněkud prostornější. Vše bylo zařízeno nábytkem a obrazy, přivezenými z domova ze Sezimova Ústi a pani Benešová, jejíž vkus a pečlivá ruka tu byly na všem patrny, se málem zdařilo vykouzlit v tomto typickém anglickém cihlovém domku v Putney zákoutí, z nichž přímo čišela vůně starého domova.

Spolu s prezidentem a pani Benešovou zde žila jeho neteř Jiřina, jež pomáhala vést pani Benešové domácnost. Domácí personál tvořily tři osoby: Jana, kuchařka, jež pomáhala též při uklízení, Vilma, komorná pani Benešové a Lumír, bystrý šestnáctiletý hoch, který dělal všechno možné: čistil boty, žehlil šaty, pomáhal luxovat pokoje, posluhoval při stole, zahradničil, spravoval vodovod i elektriku - a ve volných chvílích zhotovoval modely letadel, jeho veliké lásky.

To byl tedy prezidentův londýnský domov. Sem se uchýlil, aby - smrtelně unaven a duševně téměř ubit v marném zápasu proti přesile, zbabělosti, krátkozrakosti a mravní spouště - nabrat čerstvých sil k novému boji, jehož počátek už viděl se rýsovat na nedalekém obzoru.

Oddech neznamenal pro prezidenta zahálku. Zahálka a prezident byli si vždy nesmiřitelnými nepřáteli a zůstali jimi i po jeho rezignaci a odchodu do vyhnanství. Ani ve chvílích největší únavy, jež se nemohla po těch dnech strašného vypětí nedostavit, nepřestal vlastně prezident pracovat na velikém úkolu, který si při svém odchodu z prezidentského úřadu vytyčil: odčinit vše, co se stalo, a obnovit předmnichovskou republiku. I když nemohl k splněni tohoto velkého úkolu podniknout ještě žádné konkrétní kroky, i když v prvních dnech svého exilu neměl ostatně ani dost sil, aby upjal svou zmučenou duši a soustředil své myšlenky k vlastni přípravě pro nový boj, znovu se jal promýšlet (po kolikáté už?) ten stále tak fantastický, neuvěřitelný sled události, jež se právě odehrály, se všemi hrůznými jednotlivostmi a podrobnostmi, které se mu tak nezapomenutelně a tak intenzivně vryly do paměti, jako by se byly odehrály právě včera. Znovu a znovu rozebíral a pečlivě zvažoval všechny složky té velké tragédie. Znovu a znovu přezkoumával, zda postupoval správně, zda to, co činil, bylo to nejlepší - pro stát a pro budoucnost jeho lidu - to nejprospěšnější řešeni, jehož bylo lze za dané situace dosáhnout. Zda nebylo opomenuto ničeho, co by bylo bývalo náš osud změnilo či alespoň ulehčilo.

I toto bolestné uvažování, toto opětné rozrývání krvácejících ještě ran, bylo však nezbytnou součástí prezidentova velikého osvobozovacího boje. Po hrozném otřesu, který utrpěl, musel se vypořádat nejprve sám se sebou, zjednat si plné jasno ve vlastní mysli, než se mohl pustit do další práce...

Sotva se roznesla zpráva, že dr. Beneš přibyl do Anglie, stal se středem zájmu dlouhé řady vydavatelů, zejména amerických. Vždyť jaký by to byl nakladatelský tah - moci hodit na knižní trh Benešovo osobní zaznamenání těch nesmírně napínavých dní a týdnů mnichovské krize. Jaká jen to byla "story"! Jaký div, že kde kdo toužil zajistit si takovýto vyslovený "bestseller". Byla by to bývala i jedinečná příležitost vyložit celému světu hroznou pravdu o násilí, jež na nás bylo spácháno, o neuvěřitelné zradě, jíž se na nás daladierovsko-bonetovská Francie a chamberlainovská Anglie dopustily. Skýtala se tu skvělá možnost, aby prezident mohl vmetnout v tvář ochrnutého světového veřejného mínění své plamenné" J´ accuse" "Žaluji" a pokusit se je vyburcovat z jeho letargie a - snad - mocně otřást postavením strůjců mnichovské hanby. A byl by to býval pro něho i vítaný příspěvek k pevnějšímu podepření vlastní existence.

Leč prezident všechny tyto lákavé nabídky odmítl. A odmítal současně i všechny ty přečetné objednávky na články, jež se mu hrnuly od čelných žurnálů světa a agencií, kochajících se naději na slibný "world copyright" (word kopireit) – světové autorské právo - i žádosti o přednášky, jimiž byl zasypán, ba jež přijížděly osobně urgovat do Londýna i delegace některých společností. Neboť se důsledně držel zásady, kterou si vytyčil už při své rezignaci: že zachová naprosté politické mlčení až do okamžiku, kdy bude lze účinně zahájit na plno novou akci za svobodu...

Jakmile si něco málo dní oddechl, už se pustil do nové práce: do přípravy svých přednášek pro chicagskou univerzitu, jež mu nabídla profesuru a na níž se uvolil přednášet v letním semestru 1939 o podstatě demokracie. Denně vysedával za svým psacím stolem v rohu u okna své pracovny a list za listem jeho čtverečkovaného papíru, na němž tak rád psával, se zaplňoval vzácným bohatstvím myšlenek o velké věci, jíž se říká demokracie a jež už se zdála být ve starém světě válek mezi nepotřebným haraburdím na smetišti. Bohatství myšlenek, čerpaných z tvrdé, syrové skutečnosti, kterou neprošel žádný z žijících státníků světa, myšlenek psaných krví, prýštících ještě z těžkých ran, utrpěných v nerovném boji na obranu demokracie proti diktatuře...

Vedle práce na přednáškách pro chicagskou univerzitu, věnoval se prezident hlavně vyřizování své bohaté korespondence. Ze dne na den a z týdne na týden rostl příliv denní pošty ze všech končin svobodného světa. Stále objemnější a objemnější svazky dopisů přinášel udýchaný pošťák pro "mistra Binse", jak si po anglicku prezidentovo jméno upravil. A čím objemnější svazek byl, tím širším jej doprovázel úsměvem...

Uveďme si zde alespoň jeden z té velké hromady dopisů ze všech koutů světa: dopis (či přesněji celý trs dopisů) zaslaný Dr. Benešovi ze země zachumlané tehdy ještě do zdánlivě teplého a proti nepohodě chránícího pláště důsledné neutrality - z Holandska. Jednoho dne na rozhraní října a listopadu vrazil listonoš překvapenému Lumírovi do rukou velkou krabici…Ukázalo se, že obsahuje jedno tištěné provolání a 7 942 vizitek a dopisů. Provoláni francouzsky psané, bylo adresováno dr. Benešovi a znělo takto: "My, občané malého státu, jehož bezpečnost je zajištěna pouze paktem v evropském právním řádu, projevujeme Vám svou hlubokou sympatii v tvrdé zkoušce, vnucené vašemu lidu silnější mocnosti, věřící v násilí. Vyjadřujeme Vám náš upřímný vděk za službu, kterou jste svým důstojným chováním v kritické situaci prokázal celé ohrožené civilizaci". Podepsán Výbor pro národní svědectví o sympatiích k dr. Edvardu Benešovi." Připojených osm tisíc vizitek a dopisů bylo tím projevem sympatii, o nichž provoláni mluvilo. Bylo projevem osmi tisíc dobrých a poctivých holandských vlastenců, vzdávajících poctu nejen Benešovi - prezidentu Československé republiky, ale i Benešovi, nejpřednějšímu bojovníku za nový a lepší evropský řád, v němž i oněch osm tisíc holandských občanů vidělo záruku bezpečnosti své vlastni země.

Nejdražší byly však prezidentovi dopisy přicházející z vlasti. Nosily na sobě poštovní razítka nejrůznějších míst republiky a byly psány lidmi všech společenských vrstev, od prostých posluhovaček, až po univerzitní profesory a nejvyšší státní úředníky. Psal Kamil Krofta, Přemysl Šámal, Ivan 4utny, Jaromír Nečas. Přihlásil se Karel Čapek, Emil Filla, Bedřich Karen, Václav Vydra, Jaroslav Kvapil, Jan Laichter, J. Obrovský. Hlásili se obzvláště profesoři vysokých škol, snad i vidíce nyní více profil dr. Beneše – profesora a vědce, než když byl příliš zastíněn tváři dr. Beneše – prezidenta. 4utny4ka4m, Bednář, 4utny4ka, Hník, Kozák, Macek, Matoušek, Peška, Žilka, abychom uvedli jen několik jmen za všechny. A dlouhá řada dalších známých i neznámých. Psaly i celé organizace. A posílaly své vřelé pozdravy „Olga a Zdena“ a nesčetní jiní, kdo neuvedli svá plná jména.

Jen ten, kdo se dovede vžit do postaveni, v němž se octl prezident, když se po prudkém úderu mnichovském uchýlil do malého domečku v 4utny, jen ten je s to pochopit, co všechno ty dopisy z domova znamenaly. Každý ten dopis, každých těch několik řádek uznáni byl kapičkou tišivého balzámu na jeho rozdrásané rány. Neboť mu byly jasným svědectvím toho, že se ve svém lidu nezklamal. Bylo mu to svědectvím toho, že diío zrady, jež se pokoušela na vlastním národu spáchat hrstka pokřivených oportunistů, se nedaří a nezdaří. Toho, že ohavná utrhačská kampaň, jež proti jemu samému byla těmi to zrůdami rozpoutána – a přes něho proti všemu zásadám pravdy, mravnosti a lidskosti – za něž spolu s T. G. Masarykem bojoval – narazila u všech poctivých Čechů na neprostupnou hráz věrnosti. Četl z těchto dopisů to pevné přesvědčeni, tu nezlomnou víru v lepši budoucnost, kterou pociťoval sám. Bylo mu to zárukou, že lid československý ve svém celku odolá všem nepěkným svodům a toto vědomi mu bylo velkou vzpruhou, velkým povzbuzením v jeho práci…

Sám ovšem, věren svému rozhodnuti, do vnitřních věci své vlasti nezasahoval. Čekal trpělivě až přijde pravý okamžik, kdy bude správné a užitečné vystoupit veřejně a položit věc Československa znovu na mezinárodni fórum… Ačkoliv tedy stál dr. Beneš úmyslně stranou politického děni a střehl se zasahovat do vnitropolitických poměrů ve vlasti, zůstal i nadále silou, jejíž vliv prolínal celý vnitropolitický život pomnichovské republiky. Avšak vliv ten nesmírně napomáhal udržet i po Mnichovu téměř nedotčenu právní integritu národa a jeho odolnost vůči nacistickému a fašistickému jedu, jejž se někteří pohotově pokoušeli k nám od sousedů dovážet. Měli skutečně výjimečně pravdu nacističtí štváči, když nás brzy po Mnichově začali obviňovat z toho, že Benešův duch v českém lidu stále žije. Učení, myšlenky a ideály, jež národu vštípil Masaryk a Beneš, přetrvaly mnichovský zlom a staly se proň nevyčerpatelným zdrojem mravní síly v té těžké době. Poselství víry a naděje, jež pronesl prezident k svému lidu, při odchodu ze svého úřadu, splnilo vrchovatě své poslání. Tak i u svého psacího stolku v 4Putny zůstal prezident všem poctivým Čechům a Slovákům tím, čím jim byl, dokud řídil osudy státu ze svého sídla na Hradčanech: Velkým demokratickým vůdcem, jemuž na slovo věřily, rádcem, jenž je nikdy nezklamal a u něhož vždy hledali pomoc, když ji nemohli dosíci jinak.

(Předneseno 26. května 2012 na slavnostním shromáždění u sochy prezidenta Beneše u příležitosti výročí jeho narozenin.)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz