Jdi na obsah Jdi na menu
 


PO MNICHOVU PŘIŠEL STUDENÝ PODZIM 1938: Češi, Moravané a Slezané utíkali ze Sudet

5. 3. 2013

 

Obrazek"Nejhorší situace nastala, když přišla zpráva, že pohraničí bude přivtěleno k Německé říši. Němci uspořádali na Čechy úplný hon. Nastalo přímé vyhánění Čechů z tohoto území. Z Broumova jsme odjížděli jako předposlední, mimo otce, který tam zůstal do poslední chvíle. Po nás pak již odcházela jen armáda. Bylo to strašně smutné a stále jsme se ptali, co jsme komu udělali. Hrozná byla také otázka, co dál. S sebou jsme si vzali jen to, co se vešlo do tašek, ale většinou jen potraviny. Škoda každého vyhnance byla veliká. My jsme ztratili veškeré vybavení celého třípokojového bytu, veškeré zásoby jídla, topiva atd. Nikdo nám naši škodu nikdy nenahradil."

Tato slova Jiřího Bárty z Broumova byla napsána teprve před několika lety a je možné je nalézt mezi stovkami dalších, mnohdy na poslední chvíli zaznamenaných vyprávění těch, kteří museli před více jak 70 lety v důsledku Mnichovské dohody prchat ze svých domovů. Někteří z nich vytvořili před 15-ti lety Kruh občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí a svými vzpomínkami (vydanými již ve třech sbornících) připomínají tuto smutnou a zapomínanou kapitolu novodobých českých dějin.

Freikorps řádil

Ta samozřejmě nezačala až samotným mnichovským verdiktem v noci na 30. září 1938, ale příčiny zoufalého útěku desetitisíců lidí z obsazovaného pohraničí do vnitrozemí byly i staršího data. Na jaře 1938 se vyhrotily rozpory mezi Henleinovou Sudetoněmeckou stranou (která si činila právo zastupovat německé obyvatelstvo) a československou vládou. Radikální politika této strany nalezla výraz mimo jiné v založení oddílů ordnerské "pořádkové" služby, cvičených podle vzoru SA a SS a zásobovaných zbraněmi z říše. Tehdejší německý vyslanec Eisenlohr hlásil do Berlína, že tato organizace má podle jeho informací za úkol stavět se až do vstupu německého vojska na odpor Čechům a při jejich odchodu na nich vykonat odplatu. Ordneři stáli v čele prvních srážek především v západním pohraničí. Již tehdy se na pokyn z nacistického Německa začaly vytvářet ilegální teroristické organizace z uprchlých sudetských Němců, kteří byli školeni speciálně přímo v Německu, kde z nich byl dodatečně - již po zahájení jejich akcí - oficiálně 17. září 1938 vytvořen Sudetendeutsches Freikorps. Hitler objasnil jeho cíle nepokrytě: "Ochrana sudetských Němců a podněcování dalších nepokojů a srážek." Dva dny předtím vyhlásil Henlein v Berlíně heslo "Heim ins Reich!" (Domů do říše!) To již byla krize na vrcholu. Předcházel jí 12. září 1938 ostrý Hitlerův protičeskoslovenský projev na sjezdu NSDAP v Norimberku, po němž vypukly nejméně na 70 místech v pohraničí srážky a pokusy o vzbouření, sabotáže, obsazování nádraží, četnických stanic, poštovních úřadů, židovských obchodů a domů, včetně násilí na českých, židovských a antifašistických německých občanech. Vláda proto vyhlásila v osmi okresech stanné právo a SdP zakázala. Následujícího dne Henlein oznámil Hitlerovi, že SdP odmítá plebiscit v pohraničí i poslední vládní návrh (tzv. karlovarské body) a žádá přímé připojení pohraničí k nacistickému Německu. V dalších dnech freikorps stupňoval svoje akce proti ČSR a 22. září byl obsazen ašský výběžek, část šluknovského a část Obrazekúzemí v severním Slezsku. Po všeobecné mobilizaci 23. září dobyla čs. armáda tyto pozice zpět, ale freikorps v přepadech pokračoval. Jeho příslušníci provedli 164 "úspěšných" akcí, při nichž zabili 110 Čechů a přes dva tisíce zajali. Vše vyvrcholilo Hitlerovým rozkazem 27. září, aby se všechny jednotky freikorpsu přemístily do nástupišť k útoku na ČSR. Atmosféra v pohraničí byla v těchto dnech neuvěřitelně napjatá. Naprostá většina německého obyvatelstva podporovala jeho odtržení. Tím se cítili přímo ohroženi především čeští obyvatelé, židé a antifašističtí Němci. Nejen existenčně, ale někteří i přímo na životech. Však jich také ještě před Mnichovskou dohodou uteklo do vnitrozemí nejméně 25 tisíc.

Velké páté pásmo

Dohoda z Mnichova - která stanovila odstoupení československého tzv. sudetoněmeckého území Německu - obsahovala několik bodů formulovaných tak, že otevíraly dveře pro mnoho dalších jednání, která nakonec všechna vyzněla v prospěch nacistického agresora. Území s jednoznačnou převahou německého obyvatelstva, na něž měla vstoupit německá wehrmacht, bylo rozděleno do čtyř pásem. Jejich obsazování mělo podle Mnichovské dohody probíhat postupně od 1. do 7. října 1938. Definitivní rozsah odtržených oblastí, tedy rozsah posledního 5. pásma, měl být určen mezinárodním výborem a území obsazeno do 10. října. Nakonec bylo dvakrát větší než předcházející čtyři a představovalo nejen rozsáhlý zábor území i hluboko ve vnitrozemí Čech a Moravy, ale také přenechání zhruba 450-500 tisíc Čechů na těchto územích. Německá strana totiž zcela upustila od Hitlerova prohlášení, že nechce ani jednoho Čecha, a podle vůdcova osobního pokynu z 2. října a potom Ribbentropova z 11. října bylo zástupcům v komisi nařízeno, aby se zasadili o hranice, které by se co nejvíce přiblížily požadavkům v godesberském memorandu (jež Chamberlain v polovině září odmítal). Byl proto zamítnut čs. návrh, že tzv. 5. pásmo bude stanoveno na základě sčítání lidu v roce 1930 a Němci, podporovaní britským a italským zástupcem, prosadili odtržení území s 51 procenty německé populace podle sčítání z roku 1910. Ale ani to nebylo vše. Ještě 10. listopadu prosadili Němci další požadavky a do záboru se dostaly i ryze české obce a území na Opavsku, Chodsku a Jilemnicku. Bylo to ze strategických důvodů, jednalo se o obklíčení Ostravy a Plzně. Smlouva o nových hranicích mezi Česko-Slovenskem a Německou říší byla podepsána 21. listopadu 1938 a okleštěná republika byla menší o 28 680 km2 a přišla o 3 653 292 obyvatele.

Svá bydliště opustilo na 160 tisíc uprchlíků

Němečtí vojáci překročili hranice ČSR dvě hodiny po půlnoci 1. října 1938 a začali postupovat do nitra prvního pásma v jižních Čechách. Ve stejný den začala wehrmacht obsazovat i severočeské druhé pásmo. Příchod nacistické armády oslavovaly téměř všechny vrstvy německého obyvatelstva Sudet v obrovské euforii. Obrázky plesajících lidí, které obletěly svět, nebyly naaranžované. Jeden z nich, jistý Hans Hackl z Litoměřic, zanechal vlastnoruční popis atmosféry: "Všude se vzdouvají rudé vlajky hnutí. To, co tolik lidí po dlouhá léta schovávalo, co zhotovovali za mlčenlivých nocí v čase posledním, to se nyní může veřejně ukazovati, a během několika hodin se Litoměřice pyšní slavnostní výzdobou, jakou jsme dosud nikdy neviděli… Hudba a jásot - jsou tu, německá branná moc, osvoboditelé země německé! A pak všichni zpíváme, poprvé veřejně a s náručí doširoka rozevřenou, písně národa našeho. Nelze ani slovy vylíčit, co jásajíce a hned zas plačíce pociťují v těchto hodinách nadšené zástupy. Tak jsme se vrátili do říše."

Zatímco však jedni prožívali obrovské nadšení, desetitisíce jiných ještě před příchodem nacistické armády prchaly nejrůznějšími, často dramatickými způsoby ze svých domovů. "Počátkem října, den si již přesně nepamatuji," vzpomíná na stránkách sborníku Vyhnání Čechů z pohraničí 1938 někdejší obyvatelka Horního Dvořiště, "přišel otec z práce, že musíme okamžitě odjet, poslední vlak že jede za hodinu. Pamatuji si jen na zmatek a maminčin pláč. Myla právě nádobí po obědě, ale práce zůstala nedokončena. Odjížděli jsme jenom s příruční taškou. Otec byl železničář a zůstal ještě asi týden v Horním Dvořišti vzhledem k zaměstnání a pak přijel za námi. Nesměl však již nic odvážet, protože bylo vše zabaveno Němci." Zachované vzpomínky potvrzují, že zdrcující většina prchajících tak činila ze zcela oprávněné obavy z nacistického okupačního a nepřátelského režimu, ze strachu před pronásledováním a přímým terorem. Je pravdou, že pouze část z nich byla přímo a fyzicky vyhnána, nebo úředně vysídlena, v ostatních případech šlo o odchod tak či onak vynucený okolnostmi, zejména ztrátou zaměstnání a ohrožením existence, zdraví i života v důsledku psychózy vyvolávané henleinovci. Celkový počet utečenců se nikdy přesně nezjistil. Podle úředního sdělení ministerstva vnitra, jež se opíralo o odevzdané dotazníky k 3. prosinci 1938, bylo v českých zemích z okupovaného pohraničí vysídleno do vnitrozemí 151 997 osob (z toho 85 % Čechů, 11 % Židů a 9 % Němců). Zdaleka přitom nešlo jen o státní zaměstnance, kteří při čistkách přišli o práci nejdříve, ale i o další vrstvy obyvatelstva - 23 tisíc dělníků, 8 tisíc živnostníků, 1 tisíc rolníků, zbytek připadal na děti a další rodinné příslušníky. Do tohoto počtu nebyli zahrnuti ti, kteří po Mnichovu uprchli mimo ČSR. Započítáni tam nebyli ani státní zaměstnanci, kteří měli mít zaručeno, že obdrží pevné zaměstnání ve státní službě. Dohromady se jednalo asi o 10 tisíc osob, takže celkově v souvislosti s násilným obsazením pohraničí uprchlo kolem 160 tisíc osob včetně rodinných příslušníků. Jen čeští uprchlíci zanechali v Sudetech - podle vlastního zjištění Henleinovy kanceláře - soukromý majetek v hodnotě 3 miliardy tehdejších Kč.

Pomoc vyhnaným

ObrazekProtože jen část vyhnanců a uprchlíků našla útočiště u příbuzných, přátel či známých, bylo pro ně z příkazu ministerstva vnitra zbudováno na 80 zvláštních sběrných táborů na celém území okleštěné republiky. Uprchlíkům pomáhaly i některé dobrovolné organizace, jako Červený kříž, Červené srdce a skauti. Nejvíce lidí směřovalo do Prahy, která nebyla na takový obrovský nápor připravena. Na pražském magistrátě vznikla okamžitě tzv. evakuační komise, jejíž členkou byla například i dr. Milada Horáková. Jak vzpomíná dr. Antonín Sum, "tato skupina ihned zajistila pro přicházející uprchlíky celý stadión, mnoho škol, tzv. Německý dům, dále služby na všech nádražích a výpadových silnicích (do Prahy přicházeli lidé i pěšky nebo přijížděli na koňských povozech), tisíce slamníků a dek, ubytování, stravování, hygienu, s Červeným křížem zdravotnické služby atd. Délka pobytu v Praze byla stanovena na tři dny, takže se muselo zajistit přesunutí do okresů, v nich všechno vyjednat a připravit." I přes toto úsilí začal problém se zaopatřením utečenců narůstat a počáteční lidová svépomoc se zvolna vyčerpávala. Okresní úřad v Roudnici nad Labem vydal na konci října oběžník: "Obecní úřady opatří pro tyto osoby, pokud jsou úplně bez prostředků, hromadné stravování a ubytování. Maximální náklad nesmí přesahovati částku 8 Kč za osobu a den." I když se postupně dařilo uprchlíky ze sběrných táborů umístit a ubytovat, přinesl dobový tisk zprávu, že k 1. listopadu 1938 bylo těmito vyhnanci a jejich rodinami nouzově obydleno téměř 6000 vagónů. Velké vagónové kolonie se nacházely zejména na Ostravsku a v Říčanech. Za pět dní pak přinesly všechny noviny zprávu, že "český zemský prezident zakázal uprchlíkům usazovati se v Praze a v okresech Praha-venkov, Poděbrady a v sousedství demarkační čáry pod trestem 10 000 Kč nebo 1 měsíce vězení".

Smutné zkušenosti, Němci začali jako první

ObrazekUtečenecká vlna z pohraničí neskončila v říjnu. Pokračovala i v dalších měsících a odhady vysídlení Čechů ze Sudet k počátku německé okupace českých zemí v březnu 1939 se podle posledních výzkumů historiků pohybují kolem 200 - 250 tisíc osob. Jen někteří z uprchlíků a vyhnaných - tehdy většinou dětí - se dožili dnešních dnů a pouze část z nich chtěla a stačila napsat své autentické vzpomínky. Vyplývá z nich mimo jiné, že nelze všechny tehdejší německé spoluobčany házet do jednoho pytle. I mezi nimi byli slušní lidé a takoví, kteří museli jakožto odpůrci nacismu ze Sudet odejít. Většinová zkušenost byla ale negativní a smutná.

"Když došlo v Německu k nástupu nacismu, začali jej naši Němci propagovat i u nás - zakládali SdP a stupňovali své nepřátelské chování vůči nám," vzpomíná Václav Smrček z tehdejší převážně německé obce Bílá Voda na Šumpersku. "Těsně před Mnichovem pak neznalo již řádění henleinovců proti všemu českému žádné meze… Po záboru v říjnu 1938 nastala pro Čechy těžká doba pronásledování, každý projev vlastenectví byl trestán koncentračním táborem a mnohdy veřejnou popravou." "Oni začali s násilím jako první," dodává Smrček. "Jestliže došlo po válce někde v pohraničí k odplatě, tak to byly jen slabší důsledky jejich předchozích násilných činů. U koho se to naši lidé naučili, kde to viděli? O tom dnes landsmanschaft neví, nemluví a už vůbec nepíše. Sudetští Němci se chovali ještě hůře než říšští."

Dodatek: K vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938 říká lživě sudetoněmecký právník Helmut Matejka: "Z pohraničí odjeli v r. 1938 jen úředníci s rodinami, kteří byli po r. 1918 posíláni do pohraničí s úkolem rozgermanizovat tyto okresy. Češi, kteří žili v pohraničí již po generace, mohli v r. 1938 zůstat doma."

http://www.moje-nazory.estranky.cz/clanky/historie--udalosti/po-mnichovu-prisel-studeny-podzim--cesi--moravane-a-slezane-utikali-ze-sudet--vysidleno-na-250-tisic-obyvatel.-odsun-cislo-1..html