Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nová doba vytváří nové mýty

1. 11. 2013

Na zámek Bojnice si dělají rovněž nárok potomci Jana Antonína Bati.

Nová doba vytváří nové mýty

Doba, v níž žijeme je doslova přeplněná novými mýty, jejichž úlohou je vytvořit nové hrdiny. Souvisí to s nekritickou »opravou« dějin, která ignoruje historická fakta.

Jsme svědky toho, že skuteční hrdinové jsou v lepším případě posunuti do kategorie obětí (dukelské oběti), v horším jsou zavrženíhodní (partyzáni). Jejich místa zaujímají ti, kdo zvelebili kapitalismus, aniž je hodnoceno za jakých okolností. Jsme také svědky toho, že nejen část historiků, publicistů, novinářů, ale i politiků a státních představitelů na různých úrovních a různé stranické příslušnosti velebí nové hrdiny, přimhouří oko nad skutečností, které hrdiny vůbec nezdobí. Jde o jejich morální profil. Morální skvrny nejsou závadou

Rychlá očista

J. A. Baťa

Zájem o Baťův příběh na Slovensku podnítili jeho potomci, kteří po státu žádají náhradu za zestátněný majetek. Mluví o dolní požadované hranici jedné miliardy eur. Jaká bude skutečnost, má být překvapením. Baťovu koncernu (nešlo o osobní majetek) patřila čtyři průmyslová centra - Partyzánské, Svit, Nové Zámky a Bošany, také letiště Poprad. A ještě Bojnice, místo, kdy při myšlence, že Slovákům nebude patřit, píchne každého u srdce.

Zatímco ministerstvo financí požaduje od nárokujících písemné důkazy o předmětném majetku, okresní soud v Bratislavě si pospíšil a během několika málo hodin se konaly vlastně soudy dva pod jednou spisovou značkou. Bez dalšího konání a dokazování týž soudce Jana Antonína Baťu zbavil všech obvinění z roku 1947 a otevřel dědicům cestu k náhradě. Soud zastavil řízení, protože skutek kolaborace, kvůli kterému majetek propadl státu, se prý nestal. Uvedl to časopis Plus 7 dní. Zarážející je, že soud se ani nesnažil prozkoumat okolnosti, proč byl Baťovi zabaven majetek dobře fungující za fašistického Slovenského státu.

Příliš mnoho otazníků

Vychvalovači se soustřeďují na pracovní a organizační schopností, zavádění nových technologii, plány kapitalistického podnikatele, jeho lidskost a sociální cit. Ideální kapitalista, jehož sochy v nadživotní velikosti, nebo pamětní desky s rodinnými příslušníky, zaplňují slovenská náměstí, má připomenout občanům, komu mají být vděční. Baťův dědic John Nash, když si přijel pro odškodné, citoval poslední slova svého dědy, že »pravda se bude vznášet jako olej na vodě«. Potom ale je k ideálu lidumila dědy třeba popravdě připsat i »drobnosti« svědčící o nekompromisním americkém systému diktujícím zaměstnancům, co smějí a co nesmějí dělat v práci i soukromí. Sledoval se jejich intimní život - nakolik souvisí s pracovní výkonností. V případě, že nedošlo k nápravě, vyvodily se sankce, kontrole podléhaly i účesy, politické názory, zakázána byla odborová organizace. V ukázkových Baťových domcích žila jen pětina pracujících ve Zlíně, nebyly stavěny pro masy, jak se to zevšeobecňuje. Podobně jako na Slovensku.

Baťa úspěšný i za Tisa

Ještě pozoruhodnější je činnost Bati v době před a po nástupu Tisova fašismu. I tady se Baťa jeví v dvojí podobě. Část historiků o něm píše jako o zachránci Židů, ale na Slovensku jsou příklady, kdy se jich »z organizačních důvodů« zbavil, pokud to nevyhovovalo nastupujícím ľuďákům, na kterých profitoval. Za všechno mluví plakát s mottem: »K uniformě Hlinkovy gardy potřebujete dokonalé vysoké boty«, a nabízí dva druhy ve dvojích cenách v každé prodejně Baťa. V Baťových botách páchali gardisté nejhorší zvěrstva nejen na Židech, jak se rádo zužuje, ale na všech, kdo nevyhovovali Tisovu fašismu. Myslelo se i na pořádné vojáky, jak je nazvali Baťovci. Vojákům bojujícím na straně nacistů se rovněž nabízely pohodlné boty.

K bojujícím stranám rovněž použil dvojí taktiku. Finančně podpořil československou exilovou vládu a organizování sbírky na výzbroj československé armády. Ale současně profitoval i na německé expanzi v dvojí podobě. Jeho koncern se nastěhoval na obsazená území Běloruska a Litvy, činil se v Itálii i v rozbitém Československu a neštítil se využívat práce lidí, kteří později skončili v osvětimských plynových komorách.

Tiso si Bati vážil

Bojnický zámek využívala Hlinkova garda, jak svědčí dobové dokumenty. Je třeba prozkoumat, za jakých okolností na zámku cvičili gardisté své elity, vyznamenané za zvěrstva proti vlastním lidem. Dokumenty potvrzují, že na zámku pobýval Vojtěch Tuka, ale také Jozef Tiso. V roce 1940 při slavnostním obědě v Bojnicích neopomněl vyzvednout firmu Baťa, protože podle jeho slov »zaujímá úplně jiné místo v slovenském státě než všichni ostatní podnikatelé«. Tiso asistoval i v roce 1943 při kladení základního kamene kostela v Baťovanech (Partizánské) financovaného Baťou.

Ze všeho vyplývá, že lidumil Baťa využil všech okolností a nebylo mu nic cizí pro rozšíření svého impéria. Autoři článku Kauza Baťa, Petr Getting a Jana Šimičková, v Plus 7 dní kladou logickou otázku, zda mají dědicové Bati morální právo na odškodné.

Schwarzenbergova podpora

Časopis o několik stránek dál zveřejnil rozhovor s předsedou TOP9 a zeptal se na jeho názor na morální odůvodněnost požadavků dnešních Baťovců. Schwarzenberg odpověděl: »Morálka je dodržovat právo. Pokud mají zákonné právo na vracení majetku, je to v pořádku. Vždyť Jan Baťa musel v roce 1939 emigrovat před nacisty a z exilu podporoval československou vládu a protifašistický odboj. Když z něho po válce udělali kolaboranta a sebrali mu majetek, bylo to bezpráví.«

Na otázku, že Baťovy závody dělaly zakázky pro fašistický režim, konkrétně šily boty pro Hlinkovou gardu, zda to nepovažuje za kolaboraci, předseda TOP 9 zareagoval: Pokud jenom šily boty pro gardisty, tak to skutečně není žádný zločin. Vždyť to bylo jeho podnikání, měl továrny, zaměstnával lidi, a když dostal státní zakázku na boty, tak je vyrobil. Na tom není nic zlého. Jiné je, když někdo aktivně spolupracoval s fašisty a škodil lidem. Nic takového Baťa prý nedělal.

Lýdie GRECKÁ