Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nikdy již žádného svazku mezi československým národem a dynastií Habsburků

28. 8. 2017

Nikdy již žádného svazku mezi československým národem a dynastií Habsburků

V době, kdy se nezdařil pokus o vyhlášení republiky doma, došlo k její oficiální proklamaci v Paříži. Poté co byla Československá národní rada v Paříži mezinárodně uznána za prozatímní vládu budoucího československého státu, podnikl Edvard Beneš další krok. Začal připravovat odpovídající věcnou a personální strukturu vlády.
Telegramem odeslaným do Washingtonu 13. září 1918 informoval Beneš o svém záměru T. G. Masaryka a připojil již i konkrétní návrhy na složení vlády a na její diplomatické zastoupení u dohodových států. Masarykův souhlas, který obdržel 26. září, považoval pak „za datum, kdy byla ustavena zatímní vláda československá“.
S oficiální proklamací vlády však ještě vyčkával. Jeho záměrem bylo vyhlásit ustavení československé vlády 8. listopadu 1918, ve výroční den bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Den historické porážky se měl stát symbolickým dnem nové svobody, dnem vzniku nového samostatného československého státu.
Ale překotně se řítící události ho přiměly urychlit tento rozhodující krok. Bezprostřední příčinou se pak stala odpověď prezidenta Wilsona na žádost ústředních mocností o příměří, která byla ostrá vůči Německu, ale nejasná vůči Rakousko-Uhersku. Benešova „obava, že by se mohla opět objevit myšlenka na separátní akci s Rakousko-Uherskem“, byla současně posilována zprávami o snahách rakouské vlády na zachování říše vyhlášením její federalizace.
14. října 1918 rozeslal proto Edvard Beneš oficiální nóty francouzské vládě a všem ostatním spojeneckým vládám, v nichž prohlásil „utvoření nezávislého státu československého“ a oznámil, že 26. září byla v Paříži ustavena prozatímní vláda ve složení: „Pan T. G. Masaryk, prezident zatímní vlády, předseda ministerské rady, ministr financí; p. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a ministr financí; p. Milan Štefánik, ministr války.“ Oznámil rovněž, že prozatímní vláda jmenovala své oficiální diplomatické zástupce v Londýně, v Paříži, v Římě, ve Washingtonu a v Omsku.
V téže době předložil Masaryk ve Washingtonu osobně prezidentu Wilsonovi „Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou“. Tato tzv. washingtonská deklarace byla 18. října prohlášena v Paříži prozatímní československou vládou za její vládní program.
Washingtonská deklarace byla Masarykovou koncepcí mezinárodního postavení a vnitřního uspořádání Československa. Vyhlašovala republikánskou státní formu a oznamovala provedení dalekosáhlých hospodářských, sociálních a politických reforem. Pravilo se v ní: „Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev je odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívati rovných práv. Vláda bude míti formu parlamentární a bude vyznávati zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.
Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy, velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci, výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského, válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.
Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají býti sjednávány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.
Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.“
Proklamace československé republiky v Paříži, ustavení prozatímní vlády a vyhlášení jejího programu - to byl nesporně první krok ke skutečné realizaci nového státu. To byl první počátek jeho vznikání.
Benešovo urychlené oficiální vyhlášení zatímní vlády 14. října 1918 se současně ukázalo jako velmi prozíravý krok. V týchž rozhodujících dnech v polovině října se totiž rakouská politika naposledy pokusila o záchranu říše. 15. října byl přijat a 17. října byl publikován manifest císaře Karla o federalizaci říše. Pokud rakouská vláda předpokládala, že tím zlepší své vyhlídky při jednání se zástupci Dohody, ukázaly se tyto předpoklady jako mylné. 18. října odmítl americký prezident Wilson možnost separátních jednání s Vídní a jedním
z argumentů byl i poukaz na to, že vláda Spojených států již oficiálně uznala novou československou vládu. Reakcí rakouské vlády byla za této situace kapitulace, která byla ohlášena Andrássyho nótou 27. října 1918.
Stejně mylná se ukázala představa, že vyhlášením federalizace se rakouské vládě podaří zadržet odstředivé tendence národů uvnitř monarchie a že získá pro svou podporu opoziční politiky, v prvé řadě politiky české. Těm se také snažila vyjít maximálně vstříc i tím, že jim - k všeobecnému překvapení - povolila cestu do Švýcarska k jednání s představiteli zahraniční akce. Výsledek jednání byl však zcela protikladný záměrům rakouské vlády. Vedl totiž k oficiálnímu sjednocení československé zahraniční i vnitřní politiky proti monarchii.
Porady se uskutečnily ve dnech 28.-31. října v Ženevě. Jako reprezentant zahraničního odboje se jich účastnil ministr prozatímní vlády dr. Edvard Beneš, doprovázený referenty dr. Ivanem Markovičem, Ludvíkem Strimplem a dr. Štefanem Osuským. Delegaci z Prahy vedl Karel Kramář jako předseda pražského Národního výboru. Dalším zástupcem Národního výboru byl jeho místopředseda Václav Klofáč. Členy delegace byli dále zástupci Českého svazu poslanců, František Staněk (předseda), Gustav Habrman a Antonín Kalina. Národní výbor vyslal k jednáním i dva ekonomické odborníky, dr. Jaroslava Preisse, vrchního ředitele Živnobanky, a Karla Svobodu, vrchního ředitele Agrární banky. Maffii zastupoval její předseda dr. Přemysl Šámal.
Ženevské porady se zabývaly dvěma klíčovými otázkami:
Mezinárodním postavením československého státu, jeho formou a politickou strukturou. Předností zahraniční akce byla určitost a vyhraněnost v obou otázkách opřená o dokumenty a o jasný program. Pražská delegace znala detailněji poměry doma a měla připravený určitý plán praktického přechodu ze staré monarchie do nového státu.
Podrobný Benešův výklad o zahraniční politice a o postavení pařížské provizorní vlády byl zakončen plným schválením její činnosti pražskými delegáty. V protokolu podepsaném na závěr jednání bylo zdůrazněno, že domácí politikové schvalují všechny kroky podniknuté v zahraničí Československou národní radou i prozatímní vládou. Protokol dále obsahoval „kategorické“ prohlášení, že „není a nebude nikdy již žádného svazku mezi československým národem a dynastií Habsburků“.


Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 61-63
Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9