Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nenávistní Češi se úplně zbláznili ... psal před Mnichovem 1938 Kinský

5. 3. 2013

Text telegramu, který zaslal hrabě Kinský britskému diplomatovi 29. 9. 1938

V době jednání o rozbití Československa v Mnichově v září 1938 byl otec F. O. Kinského Ulrich Ferdinand Kinsky v hotelu Bellevue v Drážďanech. Z tohoto hotelu odeslal dne 29. 9. 1938 v 8 hodin ráno s podpisem „Váš vždy oddaný“ anglicky psaný telegram Ashtonu Gwatkinovi, který byl v té době při mnichovských jednáních o odstoupení českého pohraničí nacistickému Německu významným členem mnichovského štábu britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina. V telegramu, jehož přepis zveřejňujeme v nezkráceném znění, Kinsky píše:

„Se vzpomínkou na Vaši milou návštěvu společně s lordem Runcimanem v mé hájovně Balzhütte Vás zapřísahám, abyste nasadil celý Váš vliv k tomu, aby sudetské území bylo okamžitě okupováno německou armádou, protože je toto jediná cesta jak okamžitě zastavit ukrutnosti, další devastaci a žhářství prováděné českými jednotkami a rudou lůzou, většinou už pod vedením ruských bolševiků, kteří přijeli z Moskvy v minulých dnech stop Vše je prováděno ve stylu horším, než byl husitský duch ve středověku či Rusku v roce 1918 stop Pan Beneš a jeho nenávistní Češi se úplně zbláznili stop Přestali se ovládat stop Nechápu proč by tento národ měl požívat ochrany světa ohledně oprávněných nároků jiných národů, které byly natlačeny do tohoto státu proti svému přání a své vůli a kteří nyní nepředstavitelným způsobem každým dnem trpí stop Ať se ani jeden krok o vteřinu neopozdí při zastavení reálného bolševismu, který již čtrnáct dnů vede svoji vlastní válku v srdci Evropy.“

Kauza Kinsky: Poznámky historika:

 

 

Univerzitní profesor Jaroslav Valenta dokazuje uplatnění dekretu č. 12/1945 na veškerý majetek Kinských.

Kauza Kinsky není nikterak nová, před soudy trvá vlastně už skoro dva roky, majetku se domáhá pan František Oldřich Kinský, správněji Franz Ulrich Kinsky, možná také Francisco Ulrico Kinsky. Soudní jednání dlouho probíhala naprosto bez zájmu veřejnosti, teprve nedávný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, dávající žalobci za pravdu ve dvou v podstatě nevýznamných žalobách o relativně malé pozemky, obrátil k celé kauze obecný zájem veřejnosti i politiků.
Okamžitě vyvstala obava, aby se tento rozsudek (mně osobně naprosto nepochopitelný) nestal jakýmsi vzorem či precedentem u soudů dalších. Obava nikoli neoprávněná, Franz U. Kinsky se domáhá např. i paláce Kinských na pražském Staroměstském náměstí, kde je dnes část sbírek Národní galerie. O jednotlivých krocích soudů se nyní referuje na prvních stránkách novin.

 

Právnická klička, jednoduchý trik
Nechci zde podrobně rozebírat právní aspekty věci, žaloby pana Kinského vesměs formálně zní o určení vlastníka. Nejde ovšem ve skutečnosti vůbec o nalézání a získání průchodu práva, když přece musí být každému i laikovi, tím spíše soudci, na první pohled nad slunce jasné, že jde o pouhou právnickou kličku. Prostě o obratný a nenápadný trik jak obejít platné zákony: především restituční zákon, který uplatnit nelze, a zvrátit právní stav, který nastolil dekret prezidenta republiky č. 12/1945. Majetek byl totiž v r. 1945 konfiskován podle tohoto dekretu. Velmi pádných důvodů k tomu bylo věru víc než dost.
Na námitku, že by se k případu měli vyjadřovat jenom právníci, je nutno uvést, že v celé kauze přicházejí jako rozhodující v úvahu také četné skutečnosti historické, ale také, to nelze tajit, argumenty velmi silně pseudohistorické. Pro jejich posouzení jen ryze právnická erudice nestačí.

 

Není šlechta jako šlechta
Jak jsem informován, právní zástupce pana Franze Ulricha Kinského s oblibou operoval u řady soudů jako údajným důkazem české národnosti svého mandanta (resp. důkazem skutečnosti, že není Němec), zásluhami jeho velmi vzdálených předků, kteří se zasloužili na počátku 19. stol., tedy před asi 200 lety, o české obrození, zejména o zřízení Národního muzea. K tomu lze říci tolik, že rod Kinských z Tetova a Vchynic, jak zní plný název rodu, patří skutečně mezi českou historickou šlechtu. V českých zemích žilo několik rodových větví, jen jedna byla německá, z ní pochází dnešní žalobce. Příslušnost k historické šlechtě sama o sobě ovšem ještě nic nevypovídá a nedokazuje. Argument zásluh dávného předka patří k těm, jichž se používá jen ve stavu velké důkazní nouze; důkazní síla je totiž zcela rovnocenná tvrzení, že pan XY nemůže být podvodníkem, protože jeho prapraděd byl zbožný a řádný muž. Zástupci dvou českých, tj. česky cítících větví Kinských např. podepsali v září 1938 prezidentovi republiky předané prohlášení české historické šlechty, jímž se energicky vyslovovali proti okleštění českých zemí. V téže době se otec dnešního žalobce zabýval činností naprosto protichůdnou.

 

Národní uvědomění šlechty
Ohánění se skutečnostmi z počátku 19. století si rovněž zahrává se závažným matením pojmů, resp. používá pojmů dnešních pro dobu kolem r. 1818, kdy bylo muzeum založeno, ale dané pojmy měly zcela odlišný význam a obsah. Slovo "český" neznamenalo zcela totéž co dnes. Označovalo to, co se týká Čech jako celku, v tehdejší terminologii tedy Království českého. Bylo jen přirozené, že šlechta pociťovala značnou vazbu k zemi, v níž měla své statky. Kolem r. 1818 také ještě doznívala šlechtická opozice proti centralizačním a byrokratickým opatřením Josefa II., jež likvidovala jakoukoli větší než jen občasně dekorativní roli zemských sněmů šlechty. To bylo tzv. zemské vlastenectví. Kromě výjimek, které lze za celé 19. stol. spočítat na prstech jedné ruky, neměla však šlechta porozumění pro kulturně a jazykově české obrození. Její členové se politicky cítili Rakušany, kulturně a jazykově německo-francouzskými kosmopolity s výraznou převahou němčiny. Ovšem tato netečnost k národním snahám znamenala, že šlechta v Čechách a na Moravě nesehrála tu pozitivní roli, kterou i v 19. stol. sehrála v habsburské monarchii velmi výrazně maďarská šlechta v Uhrách a polská v Haliči, které se s národními zájmy ztotožnily a pomáhaly je prosazovat u vídeňského dvora.

 

Skutečnosti, které již neexistují
Do obdobné kategorie pseudoargumentů, které mají jen historický nátěr, ale nikoli historickou opodstatněnost, patří tvrzení, že mandant zdědil majetek vlastně nikoli po otci, ale po svém dědovi zemřelém ještě někdy na začátku 20. stol., takže nemohl být nacistou atd. Právní zástupce dokonce demagogicky soudu prohlašoval, že tehdy rakouskými občany byli i Masaryk, Beneš, Švehla atd. To byla polemika s fiktivními odpůrci, rakouské státní občanství předka nikdo F.U. Kinskému nevytýká. Polemizuje se jen proto, aby bylo možno lacino dobýt zdánlivého vítězství. Jistě, právní zástupce je etikou své profese povinen užít v klientův prospěch všech dostupných argumentů. Ale patří sem i předstírání dávno neexistujících právních skutečností? Co jiného je odvolávat se na už asi 80 let neplatný právní předpis? Tato argumentace se dovolává, aniž by to ovšem bylo výslovně řečeno (tím by se totiž vše ihned prozradilo), tzv. fideikomisu, zrušeného už československým zákonem č. 179/1924 Sb. Fideikomis je pojem známý dnes už jen historikům a právním historikům. Oč jde, srozumitelně vyložil kol. prof. Jan Rychlík (Právo 17.9.2003). Stručně řečeno, rodinný fideikomis tvořila část rodinného majetku, která nesměla být prodána, zadlužena, zastavena či exekučně zabavena, byla to tedy jakási pojistka proti zchudnutí rodiny. Toto zvláštní privilegium propůjčoval panovník rodinám, zpravidla z vysoké šlechty, kde se jednalo vskutku o rozsáhlý majetek.
Je ovšem možné, že rodina Kinských princip fideikomisu udržovala a respektovala nadále i po r. 1924. Pak to ale byla jen soukromá dohoda členů rodiny, která, poněvadž výslovně odporovala platnému zákonu z r. 1924, neměla už ani tehdy právní platnost před obecnými soudy a tím méně ji může mít dnes.

 

Určení národnosti
Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Stanovil konfiskaci veškerého pozemkového majetku Němců, Maďarů a domácích zrádců a kolaborantů. Z konfiskace byli vyňati ti, kdo zůstali věrni republice, tj. účastnili se boje proti nacismu nebo byli nacisty vězněni. To byla sice nepříliš početná skupina osob, nicméně nelze mluvit o aplikaci tzv. kolektivní viny. Směrodatné pro určení národnosti bylo, jakou národnost dotyčná osoba udala při sčítání lidu r. 1930. Tehdejší zákonné pojetí národnosti, např. právě pro účely sčítání bylo zásadně odlišné od pojetí dnešního; dnes je výrazně subjektivní, mohu se deklarovat jako příslušník libovolného národa. Tehdy byla směrodatná objektivní kritéria, obvykle mateřský jazyk dané osoby. Otec žalobce, Ulrich Ferdinand Kinsky, nebyl zřejmě při sčítání v r. 1930 osobně na žádném ze svých zámků v republice přítomen, sčítací arch za něj vyplnil zřejmě některý úředník správy panství, arch však zůstal nepodepsán. Vůbec bych ani nevyloučil, že se pan Kinsky sčítání úmyslně vyhnul. Je tedy snad nemožné zjistit jeho národnost?
Vůbec ne, existují spolehlivé cesty jiné a zástupné, ovšem neméně věrohodné informační prameny. Rozdíl je v tom, že sčítací arch vyplnil prakticky každý občan republiky (pokud v den sčítání byl na jejím území), zatímco zástupné dokumenty vznikly spíše výjimečně jen u některých občanů. O dva roky dříve, v r. 1928, učinilo ministerstvo národní obrany dost výjimečný krok. Ulrich F. Kinsky byl za Rakouska důstojníkem, za války sloužil u letectva (tehdy jako piloti létali jen důstojníci). Válku ukončil jako nadporučík, na šlechtice s knížecím (nejvyšším možným pro osobu, jež nebyla členem panující dynastie) titulem v Rakousku tedy v hodnosti dost nízké. V této hodnosti byl také jako záložník převzat do československé armády. Avšak po čase se ukázalo, že pan nadporučík neuměl vůbec česky, tj. neovládal služební jazyk. Nedovedu si představit Čecha, žijícího v ryze českém kraji na Chrudimsku, který ještě deset let po převratu a vzniku republiky neuměl česky, ostatně podle tehdy platných předpisů to nebylo ani možné. Evidenční karta nadporučíka Kinského výslovně uvádí německou národnost.
Národnost se tehdy určovala podle mateřského jazyka, resp. podle národnosti rodičů, především otce. U šlechty byl otcovský princip ještě víc zdůrazněn tím, že výlučně v mužské linii, tedy po otci, se dědil nejen majetek, ale také šlechtický titul, resp. jeho stupeň (rozená hraběnka, která se provdala za barona, tedy o stupeň níže, se stávala doživotně baronkou, zůstávala jí i po případném rozvodu). Otec Franze U. Kinského byl zcela nepochybně německé národnosti, stejně jako jeho matka, dcera říšskoněmeckého diplomata, ženatého s Argentinkou. Zákonodárství prakticky všech evropských zemí tehdy jak např. ve věci státního občanství, tak i ve věci národnosti, považovalo za směrodatnou posloupnost po otci. Syn, nadto ještě nezletilý, dnešní žalobce, jehož oba rodiče byli německé národnosti, sdílel národnost s nimi a nemohl legálně mít národnost jinou.
Máme ovšem další doklad, a to ještě z r. 1938. Ústřední správa Kinského panství v korespondenci s říšským devizovým úřadem výslovně uvedla, že nedávno zesnulý majitel Ulrich Ferdinand Kinsky byl nejen říšskoněmecké státní příslušnosti, ale i německé národnosti ("deutscher Volkszugehörigkeit"). Důvodem korespondence bylo, že Kinsky měl rozsáhlý pozemkový majetek jak v tehdejším okleštěném Česko-Slovensku, tak na území Říše (tj. v odtrženém pohraničí) a správa zřejmě prováděla značné finanční přesuny mezi oběma částmi, jež podléhaly přísné státní devizové kontrole. Je zcela nemyslitelné, aby ředitelství panství neznalo národnost majitele nebo uvedlo právě v tomto ohledu nesprávný údaj.

 

Osoba pro nacisty spolehlivá
K příbuzným v Argentině na jaře 1940 odjela ovdovělá matka dnešního žalobce spolu s dětmi přes Itálii; vyvážela s sebou i majetkové hodnoty, mj. šperky. Samozřejmě takový odjezd do zámoří, do neutrální ciziny už za války byl možný jen se zvláštním, výjimečným svolením nacistických úřadů; mohla je dostat jen osoba z hlediska nacistického Německa naprosto spolehlivá. Jsou informace, že toto povolení dostala díky protekci u říšského protektora barona Neuratha; je to pravděpodobné, i když písemný doklad pro to není, resp. nebyl v našich archivech nalezen. Ostatně, kdo v tak choulostivých a důvěrných záležitostech pořizuje písemné doklady?

 

Zakladatel teroristické organizace
Otec dnešního žalobce, pan Ulrich Ferdinand Kinsky, se dal velmi horlivě do služeb henleinovské SdP. Jistě, byla to po dlouhou dobu strana legální. Ovšem pan Kinsky se velmi výrazně angažoval i v takových aktivitách této strany, které meze zákonnosti překračovaly velmi daleko. Podílel se totiž velmi aktivně v září 1938 na organizování ozbrojené organizace tzv. Sudetendeutsches Freikorps (SF), kterou Československo úředně prohlásilo za teroristickou organizaci. Už samo pouhé členství v ní znamenalo vážný trestný čin ve smyslu zákona na ochranu republiky z r. 1923, protože otevřeně deklarovaným cílem SF bylo násilné odtržení části území republiky a násilné svržení demokratické státní formy.
Dochovala se fotografie pana Kinského ve stejnokroji této organizace. Další informace z německých pramenů ještě z r. 1938 dávají na srozuměnou, že Kinsky patřil v SF mezi zakladatelskou vedoucí špičku.

 

Lživý telegram do Mnichova
To však zdaleka ještě nebylo všechno. Jak víme, jako tzv. expert britské vlády, který měl "prozkoumat" poměry v českém pohraničí a sudetoněmecké stížnosti, byl v létě 1938 Praze vnucen lord Runciman, který přirozeně o Československu pranic nevěděl. Skupina šlechticů spjatých s Henleinovou stranou se ujala úkolu "společensky se věnovat" lordu Runcimanovi i jeho štábu, zvala je na své zámky atd. Právě v lesním zámečku Tokáni na Děčínsku, jehož se nyní Franz U. Kinsky domáhal před děčínským soudem, hostil a informoval o poměrech v pohraničí jeho otec v r. 1938 členy Runcimanovy mise. Jak asi toto informování vypadalo a jak bylo objektivní, si můžeme učinit dobrý obrázek z telegramu, který pan Kinsky 29. září 1938 poslal z Drážďan, kam utekl, do Mnichova Mr. Ashtonu Gwatkinovi.
Gwatkin byl už členem Runcimanovy mise a nyní odletěl jako "poradce" spolu s premiérem N. Chamberlainem do Mnichova na konferenci čtyř velmocí. Kinsky v telegramu doslova hystericky naléhal na co nejrychlejší obsazení tzv. Sudet německou armádou, která by konečně osvobodila sudetské Němce od "teroru českých oddílů a rudého davu, vedeného ruskými bolševiky, kteří v posledních dnech přišli z Moskvy".
Těžko říci, co se míní oním terorem. Je známo, že po nepodařeném henleinovském pokusu o povstání v Sudetech v polovině září 1938 československou vládou vyhlášený výjimečný stav vedl k výraznému zklidnění. Jak čs. armáda, tak policie a četnictvo však měly současně velmi přísný a striktní rozkaz maximálně se vyhýbat střetům se zfanatizovanými henleinovci a jejich bojůvkami. Pražské vládě bylo zřejmé, že Goebbelsova propaganda by jakéhokoliv incidentu okamžitě bombasticky zneužila. Žádný "rudý dav" také neexistoval, existovaly ovšem drobné oddíly na Děčínsku dost četných německých sociálních demokratů, tradičně velmi disciplinované tzv. "Republikanische Wehr", které napomáhaly jednotkám SOS, Stráže obrany státu, ve střežení hranic a zejména v dozoru na veřejný klid a pořádek proti řádění henleinovských bojůvek.
Korunou absurdních Kinského lží je jeho tvrzení o "bolševických vůdcích z Moskvy". Žádní sem ovšem nepřijeli, to je pouze opakování oblíbených štvavých frází goebbelsovské propagandy. Cílem této snůšky lží bylo vyvíjet hrubý psychologický a politický nátlak a co nejdříve docílit rozbití integrity republiky. To je ovšem velmi vážný trestný čin.

 

Pohřeb jako ocenění zásluh
Pan Kinsky náhle zemřel koncem r. 1938 ve Vídni, asi mrtvicí. Jistě nebylo náhodou, že Göring, tehdy v nacistickém Německu muž č. 2, nařídil uspořádat zemřelému vojenský pohřeb zcela generálského střihu, se vším myslitelným leskem a pompou. Rakev nesli důstojníci v přílbách, ve smutečním průvodu pochodovala řada příslušníků německé generality. Göring jako svého osobního reprezentanta vyslal známého gen. letectva E. Udeta. Hudba Luftwaffe hrála tradiční smuteční pochod "Ich hatt´ einen Kameraden" (u nás ho můžeme slyšet v několika dokumentárních filmech, byl hrán např. při okázalém Heydrichově pohřbu). Ovšem tento pochod je tradičním pruským, později německým pochodem. Kinsky však nikdy v německé armádě nesloužil. Tak pompatický pohřeb pouhého rakousko-uherského nadporučíka (nadto před dvaceti lety!) lze vyložit jen jako ocenění vynikající role Kinského právě při organizaci Sudetoněmeckého Freikorpsu a rozbíjení republiky.

 

Stěhování bylo demonstrativním gestem
Z činnosti pana Kinského v r. 1938 stojí za povšimnutí ještě jedna zdánlivě bezvýznamná skutečnost. Znenadání se totiž stěhoval a současně změnil své stálé bydliště a s ním spojené domovské právo. Až dosud měl stálé bydliště a také domovské právo v Heřmanově Městci, tedy v ryze českém kraji nedaleko Chrudimi. V květnu 1938 se náhle U.F. Kinsky zřekl svého domovského práva v Heřmanově Městci a požádal o udělení domovského práva v České Kamenici v děčínském okrese. Tam administrativně spadal jeho lesní zámeček Tokáň, kam se i s rodinou přestěhoval. Domovské právo mu bylo 12. 5. 1938 v České Kamenici uděleno. Podle tehdy platných zákonů byla domovská obec povinna postarat se o osobu, jež v ní měla domovské právo, v případě zchudnutí do naprosté nemajetnosti. To sotva přicházelo v tomto případě v úvahu.
Důvody byly zřejmé: patrně věděl, že jeho činnost sledují československé úřady, proto bylo pro jeho protistátní a podvratné aktivity v henleinovském hnutí příznivější usadit se v kraji ryze německém. Dobrá, ale proč také změna domovského práva? Domovské právo se obvykle získávalo nepřerušeným pobytem v místě po 10 let; státní úředníci je získávali dnem jmenování. To je vysvětlitelné nejsnáze kalkulací, že na jaře 1938 zatím nebylo vůbec reálné, že by se celé české země, tedy i Chrudimsko, staly kořistí Berlína. Mnohem reálnější byly vyhlídky na takovou anexi v severočeském pohraničí. Ovšem k tomu postačovalo mít tam trvalé bydliště, změna domovského práva byla nadbytečná. Těžko najít jiný důvod než to, že šlo o úmyslné gesto, okázalé distancování se od českého prostředí vůbec. Není ovšem jisto a v českých archivních fondech nemohou být příslušné důkazy, že si UF. Kinsky neopatřil říšskoněmecké občanství ještě před záborem Sudet, z hlediska československého práva samozřejmě nelegálně a neplatně. Posloužilo by mu k tomu po anšlusu vlastnictví nemovitostí v Rakousku, mj. paláce ve Vídni, kde měl ostatně rozsáhlé a výborné osobní kontakty.

 

Buď jak buď, pro uplatnění dekretu č. 12/1945 na veškerý majetek Kinských bylo sdostatek velmi pádných důvodů.

 

Univ. prof. PhDr Jaroslav Valenta, DrSc
historik, Historický ústav Akademie věd České republiky