Jdi na obsah Jdi na menu
 


Německá lež o válce, Rusech a Polácích

16. 5. 2013

 

 

 

 

Senzaci vyvolávající německý televizní seriál, vysílaný TV ZDF letos v březnu, s názvem "Naše matky a naší otcové" ("Unsere Mütter, unsere Väter") je psychologickým mezníkem, který překročilo soudobé Německo. Po jeho zhlédnutí si Čech musí položit otázku: "Jak poctivě zamýšlel německý prezident Joachim Gauck svou omluvu českému národu za vyhlazení Lidic?"

Nyní Němci, pokud ne otevřeně, tak alespoň potají mají právo si myslit, že vojáci Wehrmachtu, ať se o nich říká cokoliv, byli správní chlapíci. Pokud zabíjeli, plnili pouze vojenské rozkazy.

Zato ruští vojáci v německém seriálu mají přesně takový vzhled, jak ho popisoval Goebbels. Barbaři a podlidé. A to není všechno. Seriál není pouze antiruský, ale je i vyzývavě antipolský.

Německý režisér Philipp Kadelbach líčí odpornými barvami dva vítězné národy, ponechávaje si jasné tónování barev pouze pro své spoluobčany ve fašistických uniformách.

Jak jsou v seriálu zobrazení Poláci? Jako zloději, kteří poté, co zastřelí několik hitlerovců, okamžitě začnou prohledávat jejich kapsy, přepočítávajíce rychle možný zisk: hodinky, zlaté zuby atd.

Všude, kde jsou Poláci, tam vládne nepořádek, pokud Němci křičí "do práce", Poláci pouze žvastají. Navíc příslušníci Armiji Krajowej (AK) jsou zobrazení jako otevření antisemité.

V jedné epizodě seriálu bojovníci AK zastaví a rozstřílejí německý vlak s vězni. Vězně však nepropustí, ale ponechají je, aby se trápili v uzavřených vagónech, protože to jsou židé, kteří jsou stejně jako komunisté nebo Rusové "lepší mrtví než živí".

Německý seriál je ostře tendenční, což potvrzuje zejména fakt, že za polským antisemitismem není vidět antisemitismus německý, ale právě naopak. Jeden z hlavních hrdinů je německý žid Viktor, ale ten není nenáviděn všemi Němci. Naopak. Poláci jsou líčení jako lidé, připravení na jakoukoli hanebnost ve vztahu k židům, až do zastřelení svého bojového soudruha - německého žida, který se s nimi zúčastnil mnoha bojů.

Klasik polské literatury, židovský básník Julian Tuwim (3. 9. 1894 - 27. 12. 1953) napsal v americké emigraci v roce 1944 "Manifest" s názvem "My polští židé", ve kterém se hlásí ke své polské národnosti: "Kdyby přece jen bylo třeba odůvodňovat svoji národnost, či spíše národní cítění, pak jsem Polákem z těch nejprostších, nejjednodušších důvodů, především rozumových, zčásti i iracionálních, ale bez "mystických" příměsí. Být Polákem - to není ani pocta, ani chlouba, ani privilegium."

Vztahy Poláků k židům byly vždycky složité, jejich podstatou však nebyl nějaký vrozený antisemitismus. Odpor k židům záměrně vyvolávala polská buržoazie, s cílem odvrácení třídní nenávisti zuboženého lidu od svých pravých záměrů. To se nakonec projevilo i ve vztazích mezi AK a židy v okupovaném Polsku. Jedině polskou buržoazií a polskou šlechtou podporovaný antisemitismus byl příčinou pogromů v Jedwabném (1941), v Krakově (1945) i v Kielcích (1946). Je potřeba si připomenout, že zdrojem veškeré nenávisti mezi národy, národnostmi a příslušníky jednotlivých náboženství vyvolává vždy vládnoucí elita k odvádění pozornosti od opatření k prosazování represivních opatření proti pracujícím.

To však nedává Němcům, v jejichž zemi dosáhl antisemitismus těch nejhrůznějších rozměrů v lidských dějinách a stal se státní politikou, právo osočovat z antisemitismu jiné národy, zejména Poláky a Rusy. Televizní seriál však německý antisemitismus pečlivě skrývá.

Dějiny jsou rubem politiky. Snaha, představit vojáky Wehrmachtu jako čestné a vysoce morální lidi, není ničím jiným než pokusem ulehčit svědomí německého lidu, jehož naprostá většina pociťuje odpovědnost za zločiny svých předků.

Producenti i realizátoři seriálu chtěli naprosto zjevně ukázat světu, že se Němci nakonec rozhodli pozvednout hlavu a odhodit tíhu odpovědnosti za fašizmus, vždyť pro německou vládu není snadné s takovým dědictví realizovat svou výbojnou zahraniční politiku pod krytím "války proti terorismu".

I když to v současnosti není "cool", je potřeba si připomenout, že německému imperialismu nikdy nestačil vlastní životní prostor. Proto vyvolalo i dvě světové války. Po strašné porážce v první se za několik let pustilo do druhé.

Po druhé porážce se "vítězové" dohodli na tom, že omezí jeho militaristický apetit a do konce existence SSSR se podařilo tento stav udržet. Při tom se vlády západních spojenců SRN vždy chovaly naprosto loajálně, když německé vlády jmenovaly do vysokých státních funkcí bývalé vysoké funkcionáře hitlerovských soudů, SS, Wehrmachtu a Gestapa.

S projevy všech forem nacismu bojovala pouze vláda NDR, těsně spolupracující se SSSR, proti kterému chtěl Západ využít plně nevyčerpanou nenávist bývalých hitlerovců.

Vzorem sociálně ekonomického systému se pro sjednocení Německa stala SRN, ve které boj proti nacismu nebyl často ničím jiným než házením písku do očí vůdcům světové socialistické soustavy.

Tento způsob sjednocení přinesl zákonitě i své ideové plody a předem bylo zřejmé, že země nebude dlouho souhlasit s tím, aby hrála druhé housle.

Cílem silné imperialistické Francie je ve spolupráci s Německem stabilizovat společnou nadvládu v EU a udržet si odpovídající postavení v NATO.

Z druhé strany je zde však proporcionálně slabší Polsko. Impuls německého expansionismu nemůže být tedy orientován proti nikomu jinému než proti Polsku (v lepším případě k využívání jeho rusofobie proti Bělorusku a Rusku). Proto se objevil i seriál, který nepojednává o zbabělých Francouzích, ale o pevných, intelektuálně rafinovaných Němcích a o primitivních Polácích. Polsko, to je zóna životních zájmů Německa. Je to jak nástupiště tlaku na Bělorusko a Rusko, tak odbytiště pro jeho zboží a jako vždy i potenciální spojenec. Tak tomu bylo v minulosti a zůstává i v současnosti.

Existuje však i skrytá stránka německých vztahů k Polsku a tou je financování organizací proněmeckých Poláků neboli polských Němců, kteří nebyli odsunutí z dříve německých území Slezska, které po válce Stalin daroval Polsku. Ve Slezsku jich žije celkem 67,8% ze všech občanů žijících v regionu.

Předpokládá se, že Německo financuje i ty organizace a média v Polsku, která požadují vracení východních území v západním Bělorusku a na Západní Ukrajině.

Takovým způsobem Němci, sázejíce na polskou nostalgii za ztracenými východními teritorii, získávají kontrolu nad vlastními ztrátami svého území - Slezska. Stále častěji se objevují požadavky, aby byla slezským Němcům vrácena vlastnická práva na majetky, kterých byli zbavení po porážce Třetí říše.

Německo usiluje o aktivní velkou vlastní zahraniční politiku, postupně a téměř nepozorovatelně mění podtext své mediální politiky, vztahující se k tak bolestivému problému, jakým je dodnes II. světová válka. Německá vláda, která představuje německý imperialismus, si je dobře vědoma, že národ, uzavřený v okovech své lítosti a znehybněný nekonečným pokáním za hříchy svých matek a otců, nebude ochoten plnit ty úkoly, které má pro něj připraveny. K tomu potřebuje dodat sebevědomí. Dnes k tomu dochází na úkor dějin, zítra na úkor jiných národů globalizovaného světa.


Autor: Vladislav Gylevič

Zdroj: Fond strategičeskoj kultury