Jdi na obsah Jdi na menu
 


Němci se nám snaží znovu ukrást naše pohraničí Čeští politici jim v tom pomáhají

5. 3. 2013

Aleš Kuna

 

Ukradené pohraničí, aneb nové Sudety?

 

České pohraničí není historicky jen pouhou periferií českého státu. Jako základní obranný val během historie dokonce český stát definovalo geograficky jako málokterý jiný v Evropě. Stačí porovnat proměnné hranice Polska. Co pro Anglii bylo moře, byly pro Čechy pohraniční lesy. Nájezdníci z východu i ze západu si raději volili cestu přes dnešní Rakousko nebo rovinaté Polsko, jak se dozvídáme z nejstarších českých kronik. Proto mě jako Severočecha a lokálního patriota zneklidňuje nejen stále nevyřešená otázka majetková (dočkáme se schválení Klausova dodatku k Lisabonu?), ale také sílící „německá kulturní fronta“, na které, světe div se, bojují především čeští zrádci. Nebo jsou to spíše žoldneři, v barvách hlavních politických stran budují ze shora v lidu obecném ponětí, že „tady je vlastně Německo, vy sem dějinně nepatříte“.

 

Ústí nad Labem, a jeho kvazi-mafiánské vedení, o jehož praktiky se zajímá (nedostatečně silně) i státní policie, si před lety všimlo, že od Němců leccos dostane, půjde-li tzv. na ruku. Z původně menšinových a soukromých aktivit několika multikulturních blbů se tak časem stala jakási oficiální politika města - sbližování Čechů a Němců, zejména z naší strany samozřejmě, na našem území. Žádnou reciprocitu totiž očekávat nelze, například dotace Lužickým Srbům jdou dávno v rozsahu dolů a probíhá tak jejich zcela řádná a legální likvidace v německém stylu (stačí se optat na nově otevřeném Lužickosrbském semináři v Praze, jakými „čistými“ praktikami se umí němečtí úředníci ohánět). Lužické Srby nyní brání spíše Polsko, které tuto štafetu přebralo tehdy, když se prezident Havel v 90. letech od Lužice distancoval (umyl si tak ruce nad staletími bratrství mezi námi). Po severočeských městech probíhá z eurofondů a německého rozpočtu placená agitka za „především německou historii“ pohraničí. A tak kraj, který po obsazení hranic národně-socialistickým Německem trpí vykořeněností, trpí zase vládou pravých i rádoby euro-socialistických hujerů, kterým nevadí kulturní likvidace regionu a přetrhávání těch slabých kořínků, které tu Češi ze svého nechávají vyrůst.

 

Je tomu několik let, co Alexander Vondra a Petr Gandalovič pomáhali založit spolek Collegium Bohemicum. Ten podporuje různé aktivity „česko-německého přátelství“, a tak se můžeme setkat ústeckým festivalem Sudety (sic!) a vůbec s chápáním, že Sever jsou vlastně Sudety. O německém kolegiu ještě později. Rád bych nejprve připomenul, jak se to má s termínem Sudety. Jako geografický termín existuje celá staletí a označuje se jím dnešní krkonošsko-jesenická sub-provincie. Nový význam se mu však snažili vtisknout Němci žijící v českém pohraničí po vzniku první republiky. Jako separatisté se snažili překroutit historickou realitu a tak si pro svůj nový region zvolily název Sudety, který v rétorice nově vytvořené existoval vlastně odnepaměti. Během 30. let se stal symbolem prohitlerovské propagandy, která se nakonec dočkala od vůdce svého a došlo k záboru pohraničí a přičlenění k Německu. Není tedy potřeba velké nadsázky, abychom užívání termínu Sudety pro dnešní pohraničí považovali za propagaci neonacismu! A není tu málo politiků a kulturních elit, které tento termín v běžném hovoru klidně použijí.

Kromě festivalu s názvem Sudety participoval na proněmeckém chápání také dnes bývalý ředitel Činoherního studia, Jaroslav Achab Haidler. K jeho dobru hovoří kritika vedoucích politiků-mafiánů. Dlouho se však stylizuje do figurky „německého Žida“ a tomu odpovídal i program divadla, které dováželo většinu her od „nadějných“ dramatiků z Berlína apod. Divadlo za něj také dlouhodobě sponzorovala německá zdravotnická firma. Nově jmenovaný ředitel Čepek naštěstí toto zvrátil, chvála jemu. Divadlo je to skvělé, má jméno po celé republice a změna repertoáru snad přivede i více Ústečanů, které předtím problémy Berlína opravdu netrápili a ani jim nerozumí. Obrat je vidět třeba na muzikálu Ústí nad Labem (o slavných ústeckých značkách - například Staré myslivecké).

 

Zcela nový „západní“ vítr ale přišel s rekonstrukcí ústeckého Městského muzea. Začněme třeba tím, že je přejmenované z jakéhosi důvodu na „museum“ – nemám nic proti -s- v přejatých latinismech, president i prezident jsou ale oba spisovné tvary, a proto tak svévolné přejmenování je důkaz proněmecké vstřícnosti, jemně řečeno. Čtenáře asi nepřekvapí, že takřka dvě třetiny plochy stálých výstav v muzeu jsou věnovány expozici sdružení Collegium Bohemicum o dějinách Němců v pohraničí. Severočechům, kteří by dějinné chápání svého regionu potřebovali jako snad žádní jiní Češi v republice, je věnována jedna místnost (znovu o slavných ústeckých značkách). Zbytek muzea tak návštěvníkům znovu dává jaksi mimochodem najevo, že „tady je Némecko“. Přitom dějiny se, jak jsem psal již v úvodu, severním Čechám zdaleka nevyhýbaly, dokonce jsou spojené s před-dějinným, mýtickým obdobím (kníže Přemysl ze Stadic). Po otcích zakladatelích Collegia Vondrovi a Gandalovičovi dnes přejal štafetu Jiří Šulc, který s pomocí eurofondu Severozápad dopomohl k opravě (pravda, dlouho nutné) muzea a tak musí, vlastně i rád, poslat za ty miliony EUR také pár metaforických volů zpět do Říše, tj. vylepit nástěnky česko-německého přátelství. A kdoví, třeba při té rekonstrukci dostala zakázku také nějaká příbuzná stavební firma – koneckonců v Ústí se staví a nakupuje zdravotnická technika opravdu draze právě z důvodů „příbuzenských“. Chcete-li si o panu Šulcovi a jeho sociálně-demokratickém kamarádu, ex-veksláku Petru Bendovi udělat obrázek sami, podívejte se například na pořad ČT Reportéři[1] (2. 11. 2010). Nelze shrnout než jinak, že za pytel zlaťáků jsou někteří severočeští politici schopni zradit nejen veřejnou službu, ale i svůj kraj, potažmo národ a vlast.

 

Collegium Bohemicum lze považovat za jakousi kulturní pátou kolonu Německa. Financované je z velké části totiž právě německou ambasádou. Proč se tedy nejmenuje Collegium Germanicum (po vzoru Českých domů nebo Polského institutu)? Protože má české zaměstnance? Asi ne. Spíše tu jde o tichou vodu, která mele korýtka řekám tekoucím proti proudu ze severních hranic. Zcela reálně se podílí na transformaci severního pohraničí do německé kulturní kolonie. A dnes již rozšiřuje své aktivity také do ostatních „euroregionů“, severozápad přeci nejsou celé „Sudety“, že?

 

Chtějí-li Severočeši vybudovat kraj, na který budou opět hrdí, nemohou se obrátit na republikové centrum – Prahu. I tam totiž vládne post-koloniální myšlení, tak výstižně popsané v termínu „hujer“. Stejné myšlení, které vládne na ústeckém magistrátu. Když se totiž na hlavní dopravní křižovatce MHD v Ústí nad Labem postaví malé zastávky, na které zmoklí obyvatelé nadávají, dostane se jim odpověď od magistrátu, že jde o zastávky odpovídající evropským standardům. Zdravý rozum přebijí hujerové. Vláda v Praze, periferii Bruselu, na tom není o nic lépe. Začít se tedy musí od vlastního prahu a hroudy. Nebude-li existovat lokální patriotismus, nebude-li vzdorovat koloniální kulturní frontě, neočistí se ani politika, ta regionální, ani ta republiková.

Převzato z EUportal, 15.3.2012