Jdi na obsah Jdi na menu
 


Němci kradli, loupili a vydírali

5. 3. 2013

Ing. Jiří Vacek

 

Války, které Němci vedli, byly kromě jiného vždy i loupežné. Například Francie, kterou porazili v roce 1870, musela Německu zaplatit obrovskou sumu ve zlatých francích.

 

Tuto chamtivost po penězích Němci vystupňovali až k dokonalosti v druhé světové válce.

 

Prvou obrovskou a šest let trvající loupež provedli hned v den obsazení Československa 15.3.1939. Nařídili závazný výměnný kurz za jednu marku 10 Kč. Opravdová hodnota marky nebyla ani celých 7 Kč. Takže při každé platbě v markách Němci Čechy – stát, podniky i jednotlivce okrádali na jedné marce o 3 Kč. To spolu s dalšími opatřeními vedlo k vážným trvalým a hospodářským škodám.

 

Současně tentýž den Němci pod pohrůžkou smrti nařídili vedení Československé státní banky, aby převedlo všechna zahraniční devizová konta na Německou státní banku. Tato loupež jim vynesla stovky milionů tvrdé měny, za které nakoupili válečný materiál. Nakoupenými zbraněmi pak zabíjeli Angličany.

 

Angličtí bankéři byli tak hloupí a nezodpovědní, že tyto transakce provedli. W. Churchill se nad tím v anglickém parlamentě marně rozčiloval.

 

Němci také okamžitě zabavili československý zlatý poklad, což bylo stovky kil zlata. I to šlo na válečné účely.

 

Velké loupení probíhalo od října 1938 v pohraničí obsazeném Němci. Češi nesměli vlastnit podniky a živnosti. Byly jim zabavovány i větší hospodářské usedlosti. To vše bez náhrady.

 

Obrovskou loupeží bylo zabavení – samozřejmě bez náhrady – výzbroje a výstroje pro naši milionovou armádu. Němci tak získali například milion pušek a to v době, ve které anglická protiinvazní stráž byla v lepším případě vyzbrojena brokovnicemi, v horším vidlemi. K tomu stovky tanků, letadel, děl, automobilů, které Němci úspěšně nasadili proti Francouzům a Angličanům. Tak se jim vrátilo, že nás zradili.

 

Němci kradli dál. Například zabavili stovky aut českým občanům a podnikům pro wehrmacht. Pochopitelně bez náhrady.

 

V prvé zimě po napadení SSSR jsme museli přispívat na pomoc mrznoucím německým vojákům v Rusku v rámci „Winterhilfe“ – zimní pomoci v nouzi.

 

Němci zabavili všechny lyže, museli jsme dávat teplé oblečení i peníze. Vše se pečlivě zapisovalo, aby bylo vidět, kdo dává nebo nedává. Každý dům měl svůj seznam, který vedl domovník a kde bylo každý měsíc jmenovitě uvedeno, kdo co dal nebo nedal. Nic nedat se proto nikdo neodvážil, protože za to hrozil koncentrák. Tak jsme platili každý měsíc 10 korun na mrznoucí německé vojáky, později na německý červený kříž. Tak jsme byli vydíráni po celou válku.

 

Každý rozsudek smrti byl současně i loupeží. Majetek odsouzených propadl Říši včetně bytů a domků. Tak se stávalo, že děti odsouzených, pokud nebyly poslány do koncentráku, zůstávaly doslova na ulici bez jakýchkoliv prostředků jen v oblečení, které měly na sobě.

 

Němci je prostě vyhodili na ulici. O majetek popravených se němečtí prominenti rovnou dělili. Nechávali si jej vozit do svých domovů. Zbytek prodávali levně Němcům. Ti se ve velkém počtu o tuto výhodnou koupi zajímali. Tak se stávalo, jak dokazují Němci pečlivě vedené záznamy, že němečtí sousedé se takto obohacovali majetkem svých českých sousedů, kteří byli popraveni.

 

To je přesný obraz tolik hlásaného „dobrého soužití Němců s Čechy“ v naší zemi. Zájem Němců o podívanou, jak jsou Češi věšeni nebo stříleni, tento obraz dokresluje.

 

Němci se nestyděli ani olupovat mrtvé vězně. V koncentračních táborech byla oddělení, kde esesáci trhali mrtvým zlaté zuby. Ti hodní a slušní němečtí bankéři za toto zlato nakupovali pak válečný materiál.

 

I šaty a obuv mrtvých se třídily a skladovaly pro další obchodní využití, dokonce i jejich vlasy.

 

I vězni z koncentračních táborů si museli svou smrt nejprve odpracovat. Museli několik měsíců o hladu zadarmo tvrdě pracovat. Jejich dávky jídla němečtí vědci spočítali tak, aby při tvrdé práci zemřeli asi po třech měsících na naprosté vyčerpání. Pokud je esesáci dříve neumlátili.

 

Němci se ve své hrabivosti nezastavili naprosto před ničím. Někteří vězňové dostávali od Mezinárodního červeného kříže potravní balíčky. Jak dokazují svědectví bývalých vězňů – viz například Jiří Beneš „V německém zajetí“, esesáci, ale i civilní němečtí zaměstnanci, což byly ve velkém počtu německé ženy, tyto balíčky tak nestydatě vykrádali, že se k vězňovi dostala někdy jen prázdná krabice.

 

Obdobné balíčky dostávali i němečtí váleční zajatci v Anglii. Není znám jediný příklad jejich vykrádání. I tak vypadá srovnání Němců a spojenců, včetně nás.

 

I nás, naši rodinu vydírali němečtí bachaři: ať jim opatříme kočárek na děti a další věci pod slibem, že tátovi ve vězení přilepší jídlem. Nikdy nic nedostal.

 

Jen toto počínání, které jsem uvedl, svědčí o charakteru těch, kteří se jej bez studu dopouštěli. To nebyly výjimky, ale celý národ, stejně ženy jako muži včetně Hitlerjugend.

 

Kromě škod na životech a zdraví, které nelze vyčíslit, výsledkem tohoto systematického loupení byla i měnová reforma, kterou obnovená republika musela provést po skončení války. Jinými slovy: v důsledku trvalého německého loupení jsme přišli o všechno.

 

I toto je ono ochránci nacistů tak oblíbené: „Bylo již po válce.“ Jak je vidět nebylo.

 

Za nic z toho jsme nic nedostali, ale právě naopak jsme neustále vystaveni sprostým útokům části sudeťáků na „odškodnění“. Typické německé pojetí spravedlnosti. O povinnosti zaplatit nám reparace ve výši asi 360 miliard předválečných korun Němci dělají, že o tom nic neví, přestože již dříve zaplatili několik set milionů korun. Ano, Pařížská reparační dohoda tuto povinnost Němcům ukládá. Němci jsou však borci na neplacení reparací. V době po první světové válce nakonec reparace odmítli platit. Nahradit nepředstavitelně vysoké škody, které vznikly jejich agresí v druhé světové válce, se jim též nechce. Např. v Řecku sílí hlasy, aby Němci jim válečné škody uhradili, podobně se začíná projevovat i Slovinsko. Němci jsou k těmto požadavkům hluší. Ale stamiliony eur na podporu svých privilegovaných menšin v jiných státech vyplácejí. Kdy nám Němci zaplatí reparace? Kdy naše vláda se pochlapí a bude žádat jejich úhradu?

 

Možná, že se ještě z jejich strany dočkáme požadavku na příspěvek na koncentrační tábory… bylo by přece podle „práva“, abychom za ně Němcům zaplatili.