Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návštěva hodna Svatováclavské orlice

17. 3. 2013

Je asi zbytečné vysvětlovat, co znamenalo v Protektorátu Čechy a Morava vyznamenání Svatováclavskou orlicí. Rok před koncem války, v den druhého výročí smrti Reinharda Heydricha, přišel s návrhem K. H. Frank: prozíravý kníže Václav správně »pochopil« nutnost spolupráce s Německem. Frank dekoroval 17. června 1944 protektorátní vládu a 13. července 1944 státního prezidenta Háchu. Až poté následovala plejáda asi tisícovky různých potentátů. Protože všichni nekolaborovali stejně, měla Svatováclavská orlice tři stupně. Hácha, premiér Krejčí s ministry se pochopitelně stali nositeli I. stupně.

Nechme stranou raně středověké hodnocení prvních Přemyslovců. Lenní závislost na říši pro některé znamenala podřízenost, jiní jednali s německým panovníkem jako rovný s rovným. (Stále se nemohu vzpamatovat, že jsme již dvakrát Německu zaplatili zlatý »tribut«. Poprvé nedobrovolně 15. března 1939 s přispěním Velké Británie. Podruhé za »hubičku« prodali zlato v letech 1997 a 1998. Dohromady jsme přispěli do zlatého pokladu Německa 150 tunami drahého kovu. Německé zásoby měnového zlata jsou po USA druhé největší na světě).

Málokterý český panovník ale vyhledával »bilaterální« kontakty s jednotlivými satrapy států, státečků, měst, biskupství… rozdrobeného Německa. Dnes bychom řekli v šestnácti spolkových zemích a městech. Český předseda vlády se dopustil hrubé chyby, když navštívil jen Bavorsko. Proč nejel například do Saska–Anhaltska nebo do Brém? Odpověď je nabíledni: nikde není tak agresivní, organizovaná a vlivná skupina bývalých občanů Československa, vysídlených po druhé světové válce. Zcela jistě by v žádné jiné spolkové zemi neměl český předseda vlády takové ovace »vstoje« za »pouhé citování« česko–německé deklarace.

Vedle ne zcela vyvážené deklarace z roku 1997 existují však dokumenty jiné. Sudetoněmecký program – 20 bodů z roku 1961 - nemůže nikoho nechat na pochybách, že se vysídlenci (resp. jejich představitelé) nesmířili se vznikem Československa v roce 1918, s ústavním systémem první republiky. Vydávají se za oběť Mnichovské dohody(!) a sovětského imperialismu. Stále mají pocit, že byli okradeni o majetek.

Přiznám se, že mám štěstí na německé přátele. Ve stejné dny jako český ministerský předseda jsem byl na oslavě 80. narozenin mého přítele Josefa W. v menším městě nedaleko Magdeburku. Josef je také jeden z těch, který musel s matkou a bratrem z Československa odejít. Rodina již žila bez otce. Na téma odsunu jsme hovořili mnohokrát. Je si vědom, že jeho bratr (nar. 1929), aktivní člen Hitlerjugend v Ostravě, se v dubnu 1945 provinil.

Na frontě sice nebyl (členové HJ měli vlastní divizi SS, která vykrvácela v Ardenách a v Maďarsku), ale v uniformě Volkssturmu bránil Ostravu. Patřil mezi muže mezi 16 až 60 lety, kteří na frontu již nenarukovali. Na oslavě Josefových narozenin jsem poznal i synovce známého českého antifašisty Bruna Köhlera. Narodil se v roce 1946 v Jablonci nad Nisou. Hrdě mi ukazoval rodný list a doklad o svém otci, sklářském dělníkovi, antifašistovi.

Před časem jsem navštívil relativně nové muzeum německých dějin v Bonnu, otevřené po sjednocení. Nemluví se o odsunu, ale vyhnání, a navíc stále chybí jeden milion krajanů. Podle jednoduché matematiky: v roce 1938 v ČSR žilo 3,5 milionu Němců, bylo »vyhnáno« 2,5 milionu a milion jde na vrub zlých Čechů. Autoři expozice zapomněli, že byla druhá světová válka, na statečné bojovníky ze Sudet!

Na falzifikaci dějin jsem citlivý. Vždy si ale budu vážit německých antifašistů, kteří se postavili Hitlerovi a skončili v koncentrácích. V Německu je i dnes nemálo odpůrců hnědého nebezpečí. Obhájím si tvrzení, že není Němec jako Němec.

Jaroslav ŠTRAIT