Jdi na obsah Jdi na menu
 


Národnost, nebo vlastenectví? Nacionalismus, nebo patriotismus?

30. 7. 2017

Národnost, nebo vlastenectví?
Nacionalismus, nebo patriotismus?
Ing. Dalibor Plichta

 

Novodobý "nacionalismus" se pak zejména od počát­ku devatenáctého století stal důležitou hnací silou a na­konec zcela převládl nad "patriotismem", "vlastenec­tvím", vztahem k území, který se ostatně vyvinul později než vztah ke společenství danému jazykem.

Jestliže přijmeme definici "nacionalismu" říkající, že jde o myšlenkový proud nebo politické hnutí provázející snahy o probuzení nebo sjednocení národa nebo získání jeho politické nezávislosti, sotva jej můžeme zavrhovat a sotva budeme mít důvod doporučovat, aby byl nahrazen "vlastenectvím". A už vůbec nebudeme mít důvod stavět jej proti "vlastenectví".

Samozřejmě by bylo nesmyslné popírat, že i "naciona­lismus" jako každá jiná doktrína může být gravitačním jádrem i pro různé prvky, které k jeho podstatě nepatří. Nadto je zcela přirozené, že se na jeho podobě podílí každý národ svou dějinnou zkušeností, svými vlastními obtížemi nebo ctižádostmi. Dokonce se mění podoba na­cionalismu i u každého národa, jak se mění jeho postave­ní v mezinárodním společenství.

Nacionalismus anglický byl až do Velké francouzské revoluce liberální a hájil parlamentarismus proti absolu­tismům Španělska a Francie. Po porážce francouzské re­voluce jej poznamenával odpor k francouzským revoluč­ním ideám, pak zase byl liberální.

Nacionalismus francouzský počíná s hájením revoluce proti spolku králů a silám restaurace a byl proniknut vi­dinou vítězství myšlenek revoluce i v jiných zemích.

Nacionalismus německý vznikl za napoleonských vá­lek z německé touhy po osvobození. Ale v druhé polovi­ně devatenáctého století dostal konzervativní a expanzivní ráz a stal se silou, která chtěla nastolit v Evropě a ve světě německou hegemonii. Ospravedlňoval ji tvrzeními o zvláštním poslání německého národa, určeného k to­mu, aby nejen předával ostatním svoji kulturu, ale i řídil jejich osudy, Johann Gottlieb Fichte ovšem už ve svých "Promluvách k německému národu", pronesených v le­tech 1807 - 1809, vyhlašoval, že "Němci první ze všech jsou povoláni, aby zahájili novou dobu jako průkopníci a vzory pro ostatní lidstvo". Byl to pak především Bismarck, kdo z liberálně zaměřeného, humanistického a demokratického německého nacionalismu udělal nacio­nalismus konzervativní, militaristický a monarchistický. A tímto směrem se německý nacionalismus ubíral i po­zději, za Viléma II., aby nakonec vyústil do nacismu.

Nacionalismus italský usilovalo osvobození Italů od vlády Habsburků, Bourbonů a papežů a o sjednocení Italského národa v jeden stát.

I samotný nacionalismus slovanských národů měl ně­kolikero podob. Jinou v českých zemích, jinou v Polsku, jinou na Balkáně a opět jinou v Rusku. Společné jim by­lo to, že měly největší podíl na pádu politické zásady dy­nastické legitimity na konci první světové války a že se každý svým způsobem přičinily (i když ruský způsob po­chopitelně poněkud vybočuje z řady) o pád říší, které stá­ly v cestě kromě jiného i svobodě a nezávislosti národů, to jest říše Rakousko-Uherské, německého císařství a ruské carské říše.

Český "nacionalismus", český národní program, byl vždycky určován okolností, že jsme malým národem v sousedství početného. Z toho důvodu vždycky měl a stále má obranný charakter.

Nikdy nebyl hnutím elitářským nebo aristokratickým, které by sledovalo svoje úzké, dílčí, stavovské nebo im­periální zájmy. Byl hnutím národa. Něco takového neby­lo všude samozřejmostí.

Šlo mu nejprve o zachránění a pak povznesení a zu­šlechtění celého národa. Dalo by se říci, že mu šlo o za­chránění národa jeho vzděláváním a kulturním probouze­ním. V tom také spatřoval nejen svůj smysl, ale i záruku národní budoucnosti.

Z těchto důvodů musel být a také byl demokratický. Splnění svých tužeb očekával nejprve od demokratizace státního zřízení habsburské říše a poté, v čase samostat­ného vlastního státu, od naplňování demokracie a huma­nitních ideálů, které tvořily nedílnou složku české národ­ní myšlenky od počátků našeho národního obrození přes Palackého a Havlíčka k Masarykovi a dále. Pod vlivem takových osobností a jejich myšlenkových východisek byl český národní program tradičně zaměřený především na zvětšení vnitřní síly českého národa. Proto ten důraz na vzdělávání národa, na vytváření blahobytu, na praco­vitost, mravnost a integritu národa. Nacházíme jej u Havlíčka stejně jako u Masaryka.

A tak český "nacionalismus", přinejmenším ten, který měl v české politice rozhodující vliv, nesklouzl nikdy do politického romantismu. Byl, především pod vlivem Masarykovým a Havlíčkovým, programově neromantic­ký, realistický.

Ve svém realismu pak nikdy nebyl mesianistický, ne­chtěl přinášet spásu jiným národům ani jim dávat návo­dy, co mají dělat.

Z toho, co bylo o "nacionalismu" zatím řečeno, nemů­že nikdo, kdo logicky a poctivě uvažuje, dospívat k něja­kému jeho apriornímu a všeobecnému zatracování. A už vůbec ne k zatracování "nacionalismu" českého.

Právě to však soustavně dělají dnešní naši nadnárodovci a ti, kdo proti "nacionalismu" vyzvedávají a hlásají"vlastenectví", "patriotismus".

Navíc, aby si svou práci usnadnili, rozhodli se vést svou při nikoli s podstatou "nacionalismu", nýbrž pouze s jeho karikaturou nebo s jeho upadlou, zvrácenou ně­meckou podobou, která se vyznačovala šovinistickým vyvyšováním německé, "panské" rasy a vyhlašováním německých práv na "životní prostor" v oblastech obýva­ných jinými národy a osobovala si právo je podmanit.

Na základě takovéhoto nerozlišujícího ztotožňování všech národních hnutí s německým nacismem pak tvrdí, že všechna jsou nesnášenlivá, agresivní, nepřátelská lid­ským a občanským právům, xenofobní, autoritativní a nutně se stávají příčinami válek.

Jejich podíl na pokroku ve smyslu liberalizace a demo­kratizace politických poměrů v Německu, Rakousku­-Uhersku i jinde je pochopitelně zamlčován. Nezapadalo by to do záměrů tohoto tažení proti národnosti, proti vě­domému ztotožnění se s národním společenstvím.

 

Národnost, nebo vlastenectví. Nacionalismus, nebo patriotismus ...

www.ceskenarodnilisty.cz