Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na Sudetoněmeckých dnech nemá žádný český politik co dělat. Ani Hans Korytar

9. 6. 2017

Český Honza opět na vandru. Tentokrát vyjel na Sudetoněmecké dny do Augsburgu. Cesta neprošla ani radou města, patrně výlety, i sporné, jsou volné a koalice se asi řídí novým pravidlem, ať si každý jezdí, kam je libo, hlavně když se to zaplatí z eráru. Transparentnost naříká, pláče.

Snad se dočkám nevyhýbavé odpovědi na dotaz, jaké jsou veškeré náklady na tuto cestu a kdo vše se na ni vydal. Pokud by jel jako soukromá osoba o své dovolené a za své, nechť si trajdá. Ale jel tam jako politik. Tím oficiálně legitimizoval pozitivní přístup Statutárního města Liberce k případným požadavkům Sudetoněmeckého sdružení. Jakým právem zastupuje jako náměstek Liberečany na srocení landsmanšaftu? Sudetoněmecký landsmanšaft je spolek, a nikoli vláda nějakého města či země, tudíž je nepatřičné s ním jednat na úrovni obce či státu. Korytář tedy mohl vystupovat maximálně jako šéf svého občanského sdružení Čmelák…

Jak má dlouhodobě blízko Jan Korytář (Změna pro Liberec) k této problematice, píše například i v časopise Lomikámen: »Nikdy nemůžeme dosáhnout sepětí s krajinou, které zde bylo dříve. Je to tím, že jsme ji získali jaksi mimochodem, nemuseli jsme o ni bojovat ani s přírodou, ani s lidmi. Spadla nám do klína jako nevěsta, jejíž milý odešel před lety na vojnu a stále se nevrací a ona si zvykla, že v jejím domě je již jiný hospodář. Žít se to dá, ale láska to ještě není. Nebo ano?« Podepsán Hans Korytar.

To jsou dvě tváře Herr Korytáře. Jedna, ta veřejná, je bojovníka proti korupci. Ta druhá? Posuďte sami…

Pro Liberecký deník uvedl, že »projev Bernda Posselta byl jeden z nejlepších, jaký jsem slyšel. Sudetští Němci sami sebe vidí jako most mezi námi a Německem, vše se neslo v duchu spolupráce a společné Evropy«.

»Dokonce mě to inspirovalo k tomu, že my, co jsme se tu po válce narodili, jsme vlastně něco jako sudetští Češi. Takže by možná stálo za to uspořádat i u nás něco jako sraz českých obyvatel Sudet, protože ať chceme, nebo ne, žije se tady jinak než ve vnitrozemí.«

»Jedním z důvodů mé návštěvy tam bylo i hledání partnerů pro expozici, která by někdy mohla vzniknout v libereckém zámku. Stále ještě se nevzdáváme myšlenky zámek odkoupit… Pokud se to podaří, mohla by v něm vzniknout expozice věnovaná zdejším sudetským Němcům, jejich osudům a poválečnému odsunu. Liberec byl kdysi hlavním městem Sudet a není tu nic, co by tuto minulost připomínalo. Takže by bylo dobré, kdyby se taková rozsáhlá interaktivní expozice podařila udělat právě v nevyužitém zámku. Jednal jsem o tom v Augsburgu s řadou lidí z nejrůznějších institucí a všichni jsou tomu velmi nakloněni.« Slovy K. V. Stefanoviče: »Zač se moudrý stydí, tím se blbec chlubí.«

Jsou ale toto skutečné priority zadluženého Liberce? K samotným bývalým sudetským Němcům a jejich potomkům nemám žádný vztah, ani žádné výhrady. Pokud vím i od členů našich partnerských stran z Německa, tedy i z Levicového Euroregionu Nisa, většina z těchto lidí nemá zájem oživovat minulost a žije dnes úplně jinými problémy, stejně jako většina občanů u nás. S čím nebo s kým mám problém, to jsou nároky revanšistických organizací, a zejména mám velké výhrady k těm českým občanům, kteří jim jdou na ruku. Nemohu souhlasit s jakýmkoli zpochybňováním Benešových dekretů či závěrů o poválečném uspořádání z Postupimi, včetně opakovaných snah o omluvy za tzv. vyhnání, jak se zaměňují pojmy. Připomínám, že odsun sudetských Němců nelze oddělit od jejich předchozího přihlášení se k občanství třetí říše, a tím i od jejich podílu na Mnichovu a posléze i na okupaci naší země. Vstřícnost k revanšistickým organizacím, jako je Sudetoněmecký landsmanšaft, považuji za zcela nepřijatelnou. Jde o vědomou podporu kroků, poškozujících zájmy současného českého státu i jeho občanů.

»Kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti,« říká Sabatini, ale my toto poznání máme. A nesmíme zapomínat.

Dana LYSÁKOVÁ