Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ministr D. Herman opět vypráví pohádky

18. 8. 2014

Z Německa, kam nejen občas řídící kultury zajíždí, máme o něm jen ty nejlepší zprávy. Alespoň k těm nejdůležitějším si řekněme pár vět. Podle tisku sudetů, zjednodušeně řečeno, pan ministr kultury, kromě dalšího, svou činností údajně navazuje na myšlenky premiéra P. Nečase, obsažené v projevu, který pronesl v únoru 2013 v Mnichově před bavorským zemským sněmem. Jistě si na ten projev, podlézavý, dějiny zkreslující a odsouzeníhodný, mnozí z nás pamatují. Tak máme snad jen čekat, že pan ministr skutečně začne tam, kde premiér přestal? Děkujeme nechceme!


V blízkém zahraničí, jak vidno, je pan ministr silně aktivní, jak o tom svědčí Sudetendeutsche Zeitung, tiskový orgán sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL).


Pan ministr byl i na zasedání sudetských Němců v Mnichově, které se konalo za účasti B. Posselta, Petera Bartone a dokonce i samotného K. Habsburga, jenž přednesl příspěvek o 31 letech války od r. 1914 do r. 1945.(Jen ta léta mě poněkud matou. Pokud by tím Jeho Veličenstvo mínilo válku Němců proti Čechům, vše by se vysvětlilo. Ale asi to panovnický kandidát vysvětloval jinak.)

O bavorsko-české kulturní dohodě promluvil český ministr kultury Daniel Herman a jeho bavorský kolega Ludwig. Spanie. K Benešovým dekretům promluvil Milan Horáček, bývalý člen německého Spolkového sněmu. Daniel Herman zopakoval, co Nečas řekl v bavorském zemském sněmu. (SZ, 4.4.2014, str. 1, H. Fischer) Samá lepší společnost, by řekl Švejk. A nadto tam ministr Herman nehrál toho černého vzadu.

Dokonce hodnostáři SL o kulturministrovi pochvalně mluví. Pan R. Vogler soukmenovcům sdělil, že ministři kultury Bavorska a ČR se dohodli na kulturní spolupráci. Jak rychle to jde, až člověk žasne. A když se dozvíme, že D. Herman navázal na Nečasův mnichovský projev, náš údiv už překračuje meze obvyklé zdrženlivosti. (SZ, , 4.4.2014, str. 1 a 3, H. Fischer)

Pan Daniel Herman byl též hostem Akademie Střední Evropa v Heiligenhofu, kde sdělil svou vizi o dialogu a porozumění mezi Čechy a sudetskými Němci. V průběhu zasedání též několikrát řekl „Mějte s námi strpení.“ Když se pak dozvíme, že na snímku na titulní straně SZ je, vedle několika osobností, i „náš“ mistr kultury, nadšením se zalykáme. Tolik pocty! Jistě i zasloužené! (SZ, 9.5.2014, str. 1, H. Fischer, volný a krácený překlad ing. J. Liška)


Činnost pana ministra, jak vidno, již přesahuje hranice střední Evropy, možná, že i Evropy vůbec. Potom však je otázkou, proč my, v Čechách, se o těchto husarských kouscích mistra kultury musíme dozvídat z německého tisku a nikoliv z toho česky psaného. Zdá se mi to nějak divné. Ale co naplat! Selhali asi nějací novináři, nebo je to úplně jinak?

.

Pan ministr se zcela zvláštním způsobem projevuje i v republice. Není to příliš dáno, když na ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu, vychvaloval žasnoucím přítomným B. Posselta, jaký je to hodný člověk, jak by si ho oblíbili, kdyby ho osobně poznali. Kdo by o těchto jeho slovech pochyboval? Pan Posselt, jinak mluvčí SL, je přece v našich krajích znám svou laskavostí a velkou vstřícností vůči všemu českému, zvláště vůči Čechům, až na toho „Beneše“, toho nemusí a o jeho dekretech ani nemluvě. Že někdy nějakým slovíčkem zcela náhodou ujede, to se stane přece každému. Pro mne i proto je otázkou, kdo je větším dobrákem, Posselt nebo Herman? Zatím, ač jsem se snažil skutečně hodně, jsem nenašel na ni odpověď. Vyberte si, když někdo je za 18 a druhý bez dvou za 20.


Nedávno měl pan ministr Herman velké vystoupení v Letech u Písku, kde se vzpomínalo na oběti romského holocaustu. Nechme stranou otázku, zda v Letech byl pracovní tábor pro Romy nebo se jednalo o koncentrační tábor.  Řada pramenů mluví o pracovním táboru, který v létě r. 1942 měnil svou podobu. Podstatnější jsou však následující slova pana ministra: „Není možné svalovat vinu je na fašistické Německo. S plnou pokorou je třeba vyznat, že tento koncentrační tábor pro Romy byl veden příslušníky protektorátní policie. Ve své hrubosti a surovosti se příliš nelišili od německých nacistických katanů v jiných koncentračních táborech.“ (Právo, 2. srpna 2014, str. 2, V Letech uctili památku obětí romského holocaustu, Pavel Orholz) A je hotovo. I my, Češi, jsme měli svůj koncentrák, který jsme vedli téměř stejně jako němečtí smrtihlavové. Že Himmler ze strachu před trestem spáchal sebevraždu, víme. Trestu smrti by jistě neušel. Jak to však bylo s R. Bienertem po válce? Byl postaven před Národní soud, který ho odsoudil na tři roky vězení za kolaboraci s nacisty, nikoliv za zločiny proti lidskosti, nikoliv za to, že by měl na rukou českou krev. Kdyby Lety a Hodonín byly vedeny jako koncentrační tábory, které se ani moc nelišily od těch německých, jak tvrdí pan ministr, tak R. Bienert by u Národního soudu skončil mnohem a mnohem hůře. Nebo si snad pan ministr myslí, že Národní soud by měl pro české obdoby německých smrtihlavů nějakou slabost? Ne, jistě neměl! Špatně by skončili i všichni další Češi, kteří by se chovali k vězňům tak, jak bylo pravidlem v německých koncentračních táborech. A my víme, že k takovým procesům nedošlo.

O přísnosti lidových soudů k pachatelům svědčí jejich činnost a vynesené rozsudky. Jimi „bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.“ (Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti, na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947)

Znovu zdůrazňuji, že nikde jsem nezaznamenal, že by strážci v táborech v Letech či v Hodoníně byli za spáchaná zvěrstva postaveni před soud a odsouzeni. A právě i tento fakt, mne vede k závěru, že výše uvedené tvrzení páně ministra, jak jsem přesvědčen, je hrubá nepravda, která špiní naši minulost. Ostatně i takto podobně nás „vychvaluje“ SL. Československá republika, pokud byla samostatná, nezřizovala koncentrační tábory ani pro Židy, ani pro Romy, ani pro politické odpůrce, jak se dělo od r. 1933 v nacistickém rajchu. V ČSR byl jediný skutečně demokratický stát ve střední Evropě. Panství zákona bylo zde domovem. Holt časem se poměry začaly měnit. Po Mnichovu to začalo a protektorátem pokračovalo. Co nařídili Němci, to platilo ve zbytkovém Československu a plně v protektorátu. Nikdo z Čechů, kromě několika kolaborantů a pomatených fašounů, neměl zájem na odstraňování Židů ze společnosti, na jejich deportaci do koncentračních táborů a následné zavraždění. Protektorátní režim Němci neustále přičinlivě a horlivě přizpůsobovali obrazu svému.


A tak 24. června 1942 nařídil protektorátní ministr vnitra Richard Bienert provedení soupisu českých a moravských Cikánů (na základě soupisu potulných cikánů, provedeného již mezi 1. červencem 1928 a 15. srpnem 1929) a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně. Soupis a deportace proběhly počátkem srpna 1942. Zaměření tábora se tedy změnilo, ze 113 vězňů evidovaných v červenci 1942 v táboře zůstalo 20 vězňů, převážně romských mužů, kteří se okamžitě stali vězni cikánského tábora, aby byli nápomocni při rekonstrukci tábora pro nově příchozí z deportací

Když v prosinci 1942 rozhodla berlínská vláda postavit Cikány na stejnou úroveň s Židy, Heinrich Himmler nařídil jejich deportaci do vyhlazovacího tábora Osvětim – Březinka.

Prvních 94 dospělých bylo deportováno do Osvětimi již 3. prosince, další deportace zdržela tyfová epidemie. Na zásah Jiřího Letova z protektorátního ministerstva vnitra a německých policejních orgánů byl Josef Janovský pro neudržitelnost poměrů v táboře odvolán a nahrazen Štefanem Blahynkou z tábora v Hodoníně.

Další deportace do Osvětimi - Březinky proběhly v březnu až květnu 1943, kde byla většina deportovaných v noci z 2. na 3. srpna 1944 povražděna. Zbylých asi 200 osob bylo z Letů propuštěno či přemístěno do jiných zařízení. 6. srpna 1943 byl tábor Lety oficiálně uzavřen. Genocida českých a moravských Romů a Sinti byla pravděpodobně nejdůsledněji provedenou genocidou 2. světové války. Z internovaných v Letech ji přežilo asi 300 osob. Tolik internetové materiály.


Souhlasím s tím, aby v ČR byla vyhlášena nulová tolerance rasismu, nenávisti xenofobii, jak zdůraznil ministr Herman. Myslím si, že by však měla být vyhlášena i nulová tolerance neobjektivním a zavádějícím „informacím“, jimiž se to v našem současném světě jen hemží.

Dále si myslím, že pan ministr by měl být o věcech, o kterých mluví, nejen v republice, ale i jinde, informovanější. Jinak se vystavuje nebezpečí, že bude podezříván z nepravd a v některých případech i ze lží. A to je snad zbytečné, aby si tak kazil reputaci. Dost snad na tom, že je předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde, které sice je zřejmě v ČR registrováno jako samostatný spolek, ale fakticky je součástí mnichovské Ackermann-Gemeinde, jež přestože je v Bavorsku také asi registrována jako samostatný subjekt, je jednou ze základních složek sudetoněmeckého landsmanšaftu. Fundamentální organizační princip říká, že SL zastupuje všechny sudetské Němce bez rozdílu. Nic nevím o tom, že by byl zrušen. Witikobund, Seliger-Gemeinde i Ackermann-Gemeinde konají každoročně společné sjezdy, volí společné orgány, v nichž společně zasedají. Dohromady tvoří sudetoněmecký landsmanšaft. Byl bych rád, kdyby tomu tak nebylo, ale, podle všech dostupných informací, tomu tak je!


Na internetu jsem objevil zajímavou seminární práci o SL. Prosím, posuďte sami.

Co je Sudetoněmecké krajanské sdružení

Nejvyšším orgánem Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) je na čtyři roky volené spolkové shromáždění, které je pokládáno za "exilový parlament". Jako instance ke koordinaci záležitostí landsmanšaftu se stanovisky politických stran zastoupených ve Spolkovém sněmu (CDU/CSU, FDP a SPD) funguje doplňkově Sudetoněmecká rada (SdR). Účel SdR spočívá mj. v tom, aby \"prosazovala právní nárok na vlast na základě práva na sebeurčení a učinila z tohoto cíle celoněmecký a evropský úkol\". Navenek zastupuje SL jeho mluvčí, který je označován i za \"mluvčího sudetoněmecké národní skupiny\". Sídlem SL je Sudetoněmecký dům v Mnichově. V r. 1954 převzala patronát nad SL spolková země Bavorsko. Do spolkové organizační struktury SL patří na jedné straně zemské organizace (pro každou spolkovou zemi) a na druhé straně přes 65 tzv. domovských společenství, která kopírují historicko-geografické regiony tzv. Sudet a jsou zastřešena Sudetoněmeckou domovskou radou. Tiskovým orgánem SL je týdeník Sudetendeutsche Zeitung (SdZ), doplňovaný měsíčním věstníkem. Nejvyšším vyznamenáním SL je Evropská Karlova cena, udělovaná jednou ročně při příležitosti sudetoněmeckého srazu. Smyslem této masové akce je \"zabránit promlčení vraždy národa a zločinu vyhnání z vlasti každoročně opakovaným připomenutím práva\".

Pro práci v kulturní a vědecké sféře existuje vedle Sudetoněmeckého domu, nesčetné množství regionálních archivů, muzeí, tzv. domovských jizeb, galerií a knihoven. K SL je dále přidružena celá řada samostatně působících organizací, jako je například Sudetoněmecké sociální dílo, Pracovních kruh sudetoněmeckých studentů, Spolek Adalberta Stiftera, Pracovní společenství sudetoněmeckých vychovatelů, Sudetoněmecká akademie věd a umění, Pracovní kruh žen, Sudetoněmecká mládež aj. Na rozdíl od dalších dvou velkých landsmanšaftů (východopruského a slezského) je SL budován rovněž na principu tzv. názorových společenství. Jedná se o katolickou Ackermannovu obec (AG), sociálnědemokratickou Seligerovu obec (SG) a nacionalistický Witikobund (WB). Zásady těchto společenství se liší natolik, nakolik jsou interpretovány politické a společenské jevy na bázi náboženského (katolického), politického (sociálnědemokratického) nebo ideologického (nacionalistického) přesvědčení. Společné těmto názorovým společenstvím, jako součásti SL, je to, že v centru jejich činnosti je \"boj za vlast\", který je pro ně důležitější než jejich specifické zaměření. Například SG prohlásila již v roce 1947, že spojuje \"sounáležitost s vlastí s evropským myšlením\" a že je právem přesídlenců \"požadovat svobodné sebeurčení na původní domovské půdě\". A ve stanovách AG z roku 1948 stojí: \"Nikdy se nevzdáme práva na naši vlast.\" (Seminární práce byla vložena na web 6.4.2006) http://studentka.sms.cz/seminarka/problematika-sudetskych-nemcu-z-pohledu-sudetskych-nemcu


I v jiných internetových materiálech se setkáváme s obdobnými fakty, tvrzeními. Závěrem je tedy možné říci, že SL je jednotou v různosti tří základních složek, a to: Ackermann-Gemeinde, Seliger-.Gemeinde a Witikobundu. Žádné formálně právní akty, triky, či obyčejné předstírání tento fakt nemohou zakrýt.


Všechny uvedené skutečnosti jsou zřejmě známé B. Sobotkovi, předsedovi vlády ČR. O některých byl informován i písemně. Nic se nezměnilo, krmě toho, že pan Mgr. D. Herman je stále „smělejší“. A to mnohým z nás jistě vadí. Pokud pan ministr bude skutečně navazovat na P. Nečase, pak to bude blamáž pro celou vládu a, jak se domnívám, ostudou pro celou republiku. Jsem přesvědčen, že ministr vlády České republiky by neměl z řady důvodů být přímo ani zprostředkovaně členem sudetoněmeckého landsmanšaftu. Existuje vždy nebezpečí, že loajalita k SL převáží nad českými národními a státními zájmy.


Kolem nás probíhají zajímavé a nebezpečné procesy. Moc o nich nevíme. Nemluví se již jen o našem sbližování s Bavorskem, ale i se Saskem. Landes Zeitung z 22.7.2014 obsahuje článek „Neustále více srůstají Čechy, Bavorsko a Sasko do společného prostoru.“ Takové srůstání známe již z dějin Drang nach Osten, Polabských Slovanů a v současnosti z dějů kolem Lužických Srbů, kteří zápasí, na svém původním sídelním území, kde žijí od 5. století, o svou národní existenci. Nebudeme v dohledné době v obdobné situaci jako oni? Jistěže ano, pokud budeme ke svému osudu více lhostejní, než činorodí! O bytí našeho národa a státu musíme zápasit obdobně jako naši předkové za Rakousko-Uherska, jako naši dědové a otcové, co obnovovali Československou republiku po druhé světové válce. Samozřejmě jinými prostředky, poněvadž žijeme v jiné době. I ataky na nás nemají jako dříve vojenský charakter, ale spíše ekonomický a politický. Cíle jsou však, ne-li stejné, tak obdobné.

Dr. O. Tuleškov



Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz