Jdi na obsah Jdi na menu
 


Leželi tam tři celníci i s čerpadlářem mrtví a na zemi se válely jejich motorky

24. 9. 2017

Leželi tam tři celníci i s čerpadlářem mrtví a na zemi se válely jejich motorky.

Narodil jsem se v Dolním Gruntě, okres Varnsdorf. Otec byl železniční zaměstnanec. V roce 1938 jsme bydleli na hlavním nádraží Varnsdorf. Bylo mi deset let, dobře si pamatuji události, které jsme prožívali. Byla to dramatická doba a těžko se dá zkráceně popsat.

Už v roce 1936 začali sudeťáci vyvádět, snažili se české obyvatelstvo různými způsoby perzekvovat. Měli v rukou průmysl různých odvětví a tedy mnoho pracovních příležitostí. Nechtěli dvojjazyčné nápisy. Začaly různice, které jsem jako chlapec ani tak nevnímal, ale v rodině se o nich hovořilo. Dnes se mi vybavují různé příhody a vzpomínky na tu dobu.

Po Mnichově bylo stanoveno datum předání českého pohraničí. V naší rodině bylo jasné, že se odstěhujeme do Čech. Otec byl legionář a od Němců nemohl očekávat žádné slitování. Předem odeslal náš nábytek do železničního skladu Dymokury. Na stanici měl jen nejnutnější věci. Ordneři již řádili jako utržení ze řetězu a běhali ozbrojeni po Varnsdorfu. Byli jsme již čtrnáct dní u příbuzných na Mladoboleslavsku.

Poslední den jsme s matkou a bratrem jeli pro otce, území mělo být po půlnoci předáno. Odjížděli jsme odpoledne kolem 15. hod., byl to poslední vlak z Varnsdorfu. Otec musel zůstat na stanici, protože železniční zaměstnanci měli ještě s polední lokomotivou a vagonem do večera dojet do vnitrozemí.

Naše souprava byla zcela přetížena, lidé byli i na střechách vagónů. Vlak byl doslova ověnčen lidmi s ranci na plošinkách. Jel pomalu, aby náklad cestou neztrácel. Za stanicí Dolní Grunt, za závorami, byla benzinová stanice. Když jsme okolo ní projížděli, leželi tam tři celníci i s čerpadlářem mrtví a na zemi se válely jejich motorky. Později jsem se dověděl, jak k této tragédii došlo: Před čerpací stanicí byl železniční násep, za nim bylo schováno několik ordnerů s puškami. Čeští celníci byli na odjezdu a nakupovali benzin. Od Dolního Gruntu jel proti ním výrostek na kole s pistolí v ruce. Celníci se zřejmě připravovali k obraně, a v tom okamžiku byli ordnery zastřeleni i s čerpadlářem, který byl jedním z mála loajálních Němců. Dnes tam mají tito lidé pomník.

Náš vlak pokračoval v jízdě, téměř na každé stanici někdo přistoupil. Doufám, že takový vlak snad již nikdy nepojede. Když jsme přijeli do stanice Heida – Bor, bylo tam velké srocení ordnerů. Nastal zmatek, bylo oznámeno, že vlak dál nepokračuje. Všichni museli vystoupit, nahnali nás do tělocvičny blízko nádraží. Někteří cestující, kteří neměli tolik zavazadel, se rozutekli, ale my s matkou jsme zůstali. Tělocvična byla plná. Samozřejmě henleinovkyně nabízely „eintopf“, který si však málokdo vzal.

Po všelijakých zmatcích nás vyhnali na náměstí v Novém Boru. Bylo ověšeno rudým plátnem a na budovách visely vlajky s hákovými kříži. Bylo tam i velké promítací plátno. Na náměstí stála nákladní auta a plno rozjařených ordnerů. Nacpali nás na korby aut a přikázali, že musíme zhlédnout film, který nám promítnou. Jako správný rošťák jsem se nechtěl dívat na Hitlera a jeho soukmenovce. Přes protesty matky jsem z auta utekl, ale byl jsem ordnerem nakopnut a zpět vyšoupnut na korbu auta k úlevě své matky. Byla již skoro tma, dvě hodiny jsme „čučeli“ na různé přehlídky, projevy Hitlera a jeho potentátů, včetně olympiády v Berlíně. Protože bylo chladno, cvakali jsme zuby. Měli jsme na voze také rodinu, jedna jejich dcera měla angínu a horečku. Později nám její matka napsala, že dcera po té kalvárii zemřela. Po zhlédnutí filmu ordneři nastartovali náklaďáky a odvezli nás do Bělé pod Bezdězem.

Konečně jsme měli od nich pokoj. Byl již pozdní večer, lidé se rozešli a pro nás byl připraven nocleh, již si přesně nepamatuji kde, myslím, že to bylo v místním kině. Byli jsme všichni uondaní a promrzlí. Ráno nás matka vzbudila, ptali jsme se, jestli přijel otec. Matka nám s pláčem řekla, že tátu odvezli do Německa. Bylo to proto, že u něho našli pistoli, na kterou měl sice řádné doklady, ale kterou prý nesměl mít.

Den nato jsme dojeli k tetě do obce na Chrudimsku, kde jsme si pronajali malý domek. Matka jezdila každý týden do Hradce Králové urgovat, aby byl otec propuštěn. Otec se nám vrátil asi po šesti týdnech, velmi vyhublý. Protože byl přeložen na Mladoboleslavsko, tak jsme zase harcovali dál. Nám klukům se velmi líbilo v malé obci Broukalka u Vápenného Podola, ale stěhovali jsme se ještě dvakrát. Potřetí zpět do obce Těchlovice n. Labem.

Jan Šindler, tehdy Varnsdorf