Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo a proč stále zpochybňuje Benešovy dekrety

5. 3. 2013

"Nebude trvat dlouho a budeme slyšet různé apologie německé zběsilosti a šílenství z této druhé světové války. Nezapomeňte, že jsme povinni sobě, svým dětem, budoucím generacím, udělat všecko, aby se tyto hrozné zběsilosti nemohly již nikdy opakovat“, řekl v červnu roku 1945 v Lidicích prezident Československé republiky Edvard Beneš.

Již ve svém mládí jsem naslouchal svému dědovi, jak pohnutá byla doba před rokem 1938, kdy vrcholily ambice hitlerovského fašismu, jak těžké bylo přežít druhou světovou válku, kterou právě Hitler rozpoutal, a jak těžké bylo v dědově případě přežít čtyři a půl roku v koncentračních táborech. Líčil mi i dobu po válce, kdy kolem jeho chalupy obcházel konfident západní rozvědky a terorista Malý. Víš Jiří, říkával mi tehdy děda, vyhnaní sudeťáci se k nám budou chtít časem vrátit, třeba pod pláštěm nějaké unie. To mi říkal kolem roku 1965 až 1967. Líčil mi pohnutou dobu těsně po válce a po Únoru 1948, kdy většina občanů zvolila lepší budoucnost.

Když nyní registrujeme útočné snahy nového bavorského premiéra Günthera Becksteina v zájmu těch, kteří u nás přišli o majetky podle přijatých dekretů prezidenta Beneše, není od věci si zvláště dobu jejich zrodu připomenout. Nejen dnešním materiálem chceme na dálku odpovědět panu Becksteinovi a jemu podobným, že není pravda, co tvrdí, že dekrety prezidenta Beneše je třeba zrušit, protože to prý odporuje mezinárodnímu právu, lidským právům i evropskému právu. Zarážející pro každého Čecha, vlastence, musí být rozhovory Becksteina s premiérem Mirkem Topolánkem (ODS) na téma Benešových dekretů jako o otevřené ráně!

Výzvu k dialogu o poválečných dekretech československého prezidenta adresovali ve Vídni představitelé rakouských politických stran parlamentům České republiky a Slovenska. O co Rakušané usilují? O zahájení politického dialogu na vysoké úrovni a společně tvrdí, že vyhnání a vyvlastnění sudetských a karpatských Němců na základě paušálních a etnicky motivovaných odsouzení je bezprávím. To vše v atmosféře, které nahrává svými útoky proti prezidentu Benešovi naše televize...

Historický kontext konfiskací

Jak se praví v nálezu Ústavního soudu (ÚS) České republiky z 8. března 1995 ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, ... majetkové sankce, jakou je konfiskace nepřátelského majetku nacházejícího se na území Československé republiky, má svůj historický kontext. Postupimskou dohodou z 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa. Touto dohodou bylo současně rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení jaltské konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradit, v pokud možno největší míře, škody a útrapy, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý lid nemůže vyhnout odpovědnosti. Na body Postupimské dohody navazuje Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení německého zlata, sjednaná 21. 12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti Československa, jež byla publikována pod č. 150/1947 Sb. V části I článku 6A této pařížské dohody se stanoví, že každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích. Podle části I článku 6D této dohody „při provádění ustanovení A shora nebude se majetek, který byl ve vlastnictví země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejich příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa a v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávat od jejich reparací“. V projednávané věci má tedy konfiskace nepřátelského majetku nejen vnitrostátní zákonný podklad v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., připouštějícím vyvratitelnost domněnky odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege, ale jen vůči těm osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst.4), ale je založena i na mezinárodním konsensu vyjádřeném v již citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského ujednání. Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož nepřístupnost byla stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv. Také uvedený moment svévole sehrává při úvahách o oprávněnosti konfiskace majetku nepřátel důležitou roli. Poukazuje totiž na legitimitu zbavení majetku tehdy, nelze-li, vedle splnění dalších podmínek, takový akt považovat za svévolný. O tom, že na straně Československa v kontextu válečných událostí i postojů vítězných mocností nešlo o takovou svévoli, o pouhé 'zahalení se' do roucha obecného zájmu, porušujícího však ve skutečnosti základní práva jednotlivce, lze sotva pochybovat.

Nezpochybnitelná role dekretů

Jak uvádí člen občanského sdružení Linie pravdy a práva, Josef Kunetka, v materiálu, který poskytl novinářům na pondělní (15.10.) tiskové konferenci v Cholticích na Pardubicku, podle předních odborníků právní teorie a historie je působnost poválečných dekretů prezidenta Beneše nezpochybnitelná. Dekrety jsou součástí právního řádu České republiky, měly a mají trvalý vztah k mezinárodnímu právu, včetně práva Evropských společenství, konstatuje Kunetka.

Je všeobecně známo, že dekrety byly formou zákonodárné činnosti v době ústavní nouze, tedy v době, kdy nemohly působit ústavní orgány ČSR podle ústavní listiny ČSR z roku 1920, jakož i podle celého československého právního řádu. Dekrety byly vydávány od doby vytvoření prozatímního státního zřízení v roce 1940 ve Velké Británii, kdy prezident republiky byl ve své funkci představitele zahraničního odboje uznán britskou vládou a postupně i ostatními státy protinacistické koalice, uvádí člen Linie pravdy a práva.

Na konferenci v Jaltě v únoru 1945 se rozhodli spojenci přimět Německo, jak již uvádíme v nálezu ÚS, k co největší náhradě škod za strádání, jež způsobilo Spojeným národům. Bylo tím i rozhodnuto, že Německo se za to nemůže zbavit odpovědnosti. Mezi právní postupy a způsoby k získaní úhrady za válečné škody způsobené Německem patřily konfiskace německého majetku v cizině, připomíná Kunetka.

V srpnu 1945 na konferenci v Postupimi se zrodila Dohoda o reparacích. Následné reparační konference řešily tak otázky spojené s reparacemi, definovaly reparační nároky a podmínky. Pařížskou dohodou v prosinci 1945 bylo dohodnuto, že reparační podíly pro Československou republiku ve vztahu k německému majetku v cizině budou tři procenta a ve vztahu k průmyslovému majetku v tehdejším západním Německu 4,57 procenta. Bylo rovněž dohodnuto, že každá signatární vláda musí disponovat s německým majetkem tak, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu. Důležitou podmínkou bylo, že tento majetek si odečte od svého podílu na reparacích. Československo, stejně jako ostatní smluvní státy, uplatnilo právo na část německých reparací. Československá republika vyčíslila válečné škody v celkové výši 19, 472 miliard amerických dolarů. Československý reparační nárok měl být uspokojen především z německého majetku zanechaného a zabaveného na území celé republiky, tedy včetně majetku sudetských Němců, informuje Josef Kunetka.

Tak zvané Bonnské úmluvy z roku 1952, k nimž patří i Úmluva o vyřešení záležitostí vzešlých z druhé světové války a okupace, se staly v modifikované formě součástí pařížských dohod z roku 1954, dle kterých SRN získala zpět státní suverenitu.

SRN se zavázala, že nevznese v budoucnu žádných námitek proti opatřením, která byla nebo budou provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraničí nebo jinému majetku, který byl zabaven pro účely reparací nebo restitucí v důsledku válečného stavu anebo na základě dohod, které uzavřely nebo uzavřou mocnosti s jinými státy.

Šlo o tzv. Převodní úmluvy - smlouvy, dle kterých se mj. SRN zavázala nepřipustit, aby němečtí občané podléhající pravomoci SRN, ani později v podmínkách sjednoceného Německa - viz tzv. smlouva 4+2 z 12. 9. 1990, vznášeli jakékoliv nároky v rozporu s poválečnými opatřeními států spojenecké koalice.

Důležitá československá poválečná právní opatření ke konfiskaci - zabavení majetku a k úpravě občanství:

Dekret prezidenta republiky č. 12 z 21. června 1945 a Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33 z 2. srpna 1945 s prováděcím pokynem k úpravám státního občanství - č. j. MV A-4600-16/8-45 z 24. 8. 1945.

Z hlediska mezinárodních právních pravidel a i pro dekrety přímo určené období působnosti v právní praxi právního řádu Československé republiky nelze tyto dekrety jakkoli měnit, zpochybňovat, rušit. Nelze tak činit ani z mnohdy uváděných tvrzení, že neodpovídají současným úmluvám o lidských právech - ty byly přijaty později a nemají retroaktivní působnost, konstatoval Kunetka.

Dekret č. 12/1945 řešil s okamžitou platností a bez náhrady konfiskaci majetku osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, řešil konfiskaci majetků zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivší toto nepřátelství zejména v době krize a války v letech 1938 až 1945. Dekret rovněž řešil konfiskaci majetků právnických osob, tedy akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.

Za zrádce a nepřátele Československé republiky se považovaly osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.

Na osoby německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky se konfiskace nevztahovala.

Dekret č.33/1945 řešil úpravy československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, které podle předpisů cizí okupační moci získaly státní příslušnost německou nebo maďarskou. Dekret se nevztahoval na Němce a Maďary, kteří s v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky, kteří prokáží, že zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti českému a slovenskému národu, neporušili povinnosti československého státního občana. Dekret se nevztahuje na ty, kteří prokáží, že trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Zjištění takových skutečností a důkazů se řídilo závazným oběžníkem k dekretu 33/1945, který vydalo ministerstvo vnitra 24. 8. 1945 pod již uvedeným číslem jednacím.

Skutečnosti lze získat i v zahraničí

Je nutno uvést, že Česko-německá deklarace z roku 1997 obsahuje prohlášení obou stran, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Pokud však již před tímto prohlášením v roce 1997 byly již vzneseny restituční požadavky na konfiskované majetky, a pokud byly a i nyní jsou podávány žaloby na určení vlastnických práv ke konfiskovanému majetku, tak přísluší kompetentním orgánům ČR zjistit si i některé skutečnosti mimo republiku, ověřit si tak oprávněnost restitučního požadavku a vlastnická práva, řekl Kunetka s tím, že pátráním v zahraničí a žádostmi o právní pomoc lze získat ze zahraničí i závažné dokumenty a důležitá zjištění o tom,

-zda žadatel splňuje podmínky dekretu 33/1945 a jeho prováděcího předpisu

-zda v rámci smlouvy mezi ČSSR a Rakouskem z konce roku 1974 nedošlo již k vypořádání určitých majetkoprávních otázek smlouvou, která upravovala majetkové odškodnění poválečnými konfiskacemi postižených osob, které měly před rokem 1938 rakouské státní občanství a získaly je zpět k 27. 4. 1945. Odškodnění ze strany ČSSR bylo globální a konečné

-zda majetkové nároky odsunutých Němců z ČSR a z dalších zemí do Rakouska již nebyly vyřešeny přímo v rámci německo-rakouské smlouvy z Bad Kreuznachu, podepsané 27. 11. 1961, na jejímž základě Německo vyplatilo Rakousku finanční prostředky na úpravu škod vyhnanců, přesídlených a pronásledovaných Němců do Rakouska.

Komu kdo slouží, jsme se mohli přesvědčit v Lidových novinách 19. března tohoto roku. Tento údajně nezávislý deník napadl orgány Policie ČR i v krajích, že usilují získat v zahraničí dokumenty zpochybňující restituční nároky, řekl Kunetka. Podle něho je nemyslitelné, aby kdokoli rozhodoval ve věci žádostí o restituce i ve věci podávaných žalob žadateli o určení vlastnických práv k řádně konfiskovaným majetkům před 25. únorem 1948, aniž by si ověřil, zda takoví žadatelé splňují všechny podmínky. Je zavádějící, že někteří novináři nevěnovali takové záležitosti více pozornosti v rovině věcně právní a v širších souvislostech, které jsou popsané v předešlé části. Nelze opomíjet ani zákon 61/1918 Sb. z 10. 12. 1918 a psát o skupině 'šlechty'. Uvedený zákon snad u nás zrušil právo užívat bývalým šlechticům u svého rodného jména přídomek nebo dodatek vyznačující šlechtictví. Zákon byl zrušen protektorátním vládním nařízením 220/1939 z 18. 9. 1939 a taková opatření platila jen po dobu Protektorátu, dodal Kunetka.

Sousta pro advokáty

Jak vyplynulo z pondělní tiskové konference, které se v Cholticích zúčastnila i veřejnost, české soudy zejména nižších stupňů si nejsou dobře vědomy zodpovědnosti, jakou před dalšími občany našeho státu mají. Klasickým případem byl patnáctiletý soudní spor o areál zámku v Cholticích s Bertholdem Thunem, který neměl aktivní legitimaci ke svým nárokům na zkonfiskovaný majetek, a přesto soudy jednaly. Včera měl být vynesen rozsudek u pardubické pobočky Krajského soudu v Hradci Králové ve sporu dvou žadatelů o mobiliář opočenského zámku na Rychnovsku.

Na posledním soudním projednávání v závěrečné řeči soudce Zdražil uvedl jednu pozoruhodnou větu. Nechme nyní stranou konfiskace... Ale o ty právě jde nejen v tomto sporu, který se vleče nesmyslně dlouho, protože se nerespektují ani nálezy Ústavního soudu ČR k problematice nároků bývalých šlechtických rodů, kterým byl řádně zkonfiskován majetek. Pravdou také je, že tučná sousta mají z probíhajících kauz zejména advokáti. A nejen jim Benešovy dekrety vadí a snaží se leccos zpochybnit. Pokud někomu bylo projeveno bezpráví, nechť soudy spravedlivě konají. Ale ne proti platnému právnímu řádu České republiky, v němž mají uvedené dekrety stále plnohodnotné místo.