Jdi na obsah Jdi na menu
 


K otázce „vyhnání“ tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem

18. 3. 2016

K otázce „vyhnání“ tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem
Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.

Koncem roku 1945 a v r. 1946 došlo k transferu (přesídlení) 2,5 milionu německých obyvatel z Československa do poraženého Německa, zejména do sovětské a americké okupační zóny. Tento akt byl proveden v plném souladu s tehdy platným obecným mezinárodním právem i poválečným partikulárním právem vytvořeným Spojenými národy. Ty přitom jednaly i za poražené nacistické Německo, poněvadž to svou bezpodmínečnou kapitulací předalo vítězným Spojeným národům, reprezentovaným Francií, Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií, výkon veškerých vnitřních a zahraničních kompetencí na dobu potřebnou k proměně Německa na demokratický a mírumilovný stát. Takovéto Německo se pak mohlo vrátit do světového společenství států, zejména univerzálně koncipované nové mezinárodní organizace kolektivní bezpečnosti, Organizace Spojených národů.

Před takovýmto hromadným transferem došlo v Československu koncem války a brzy po jejím skončení ke dvěma odlišným jevům. Jednak před postupujícími sovětskými jednotkami utíkali zběsile na západ němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři a pracovníci gestapa, aby se dostali na německé území, které již okupovaly americké ozbrojené síly, případně se dostali i na území států sympatizujících s Německem, ať to byly některé evropské nebo latinskoamerické země. Dále docházelo při osvobozování československého území k ne zcela organizovanému a ne vždy humánnímu přesídlení části německých osob z Československa do americké a sovětské okupační zóny, což německá strana označovala jako „divoký odsun“. Ti českoslovenští občané, kteří se přitom dopustili závažných trestných činů, byli následně československými soudy stiháni a potrestáni. Poslední československý prezident a poté i jako první prezident České republiky se za tyto přečiny a přehmaty veřejně omluvil. V druhé fázi regulovaného přesídlení koncem roku 1945 a v r. 1946 již v podstatě k excesům nedocházelo. Tuto fázi označovala německá strana za „vysídlení z domova“.

Útěk Němců z Československa, a tzv. divoký odsun, však představoval zcela jiný fenomén než transfer. Nelze je proto zaměňovat či spojovat s mezinárodně regulovaným transferem, k němuž došlo na základě dosud platné mezinárodní dohody obsažené v XIII. části Ujednání hlavních vítězných mocností v Postupimi z 2. srpna nadepsané „Spořádaný odsun německého obyvatelstva“ (Orderly Transfers of German Populations).
Takovéto zaměňování, směšování či dokonce spojování těchto různých jevů v údajně jediný nadřazený pojem, totiž „vyhnání“, však činí, ať již z nevědomosti nebo záměrně, nejen bývalý „sudetští Němci“ v Bavorsku, část německých odborníků mezinárodního práva, nýbrž i parlament a vláda SRN. Obzvlášť vehementně prosazuje tuto tezi významný člen Spolkové vlády, Weigel. Tito mluvčí po tvrzení, že i v případě transferu se jedná o „vyhnání“, jež označují za „bezpráví“ ze strany Československa, „snadno“ dospívají k závěru, že Československo nese za toto „vyhnání“ Němců mezinárodně právní odpovědnost. Podle nich je proto Československo, a nyní i Česká republika jako mezinárodně právní pokračovatel (nástupce), mezinárodně právně povinno plně odčinit (reparovat) Němcům takto způsobenou újmu, což vyžaduje předně navrácení do původního stavu, tedy umožnění „vyhnaným“ Němcům návratu do jejich „vlasti“, vrácení „zabaveného jim majetku, včetně domů a půdy nebo přiměřenou kompenzaci, omluvu za toto protiprávní vyhnání“ a případně i záruky do budoucna, že se podobné vyhnání z českých zemí již nikdy nebude opakovat.