Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiří Beneš . V německém zajetí, III.

5. 3. 2013

V nouzi poznáš přátele

Večer na postelích hledáme vši a mluvíme o kanadě. A hovor se přenáší na to, co se stane s Němci po válce. »Vypálit jim na čelo hakenkrojc a poslat je do lágrů, to by bylo to nejlepší,« mínil Václav Randa z Brna.

»Vyhubit je, všechny je vyhubit,« odporuje katolický kněz, starý pán odněkud z Ostravska.

»Všechny je vyhubit nemůžeš!« namítám. »Všechny ne, několik rodin je třeba zachovat pro zoologické zahrady! Dát je tam do klecí s tabulkou: Homo germanicus«

»A jak se to srovnává s Božím příkazem, že pomsta náleží Bohu? A není to proti Božímu přikázání, nezabiješ ?«

»Ne, to není pomsta! To není proti Pánu Bohu!« rozhořčuje se starý kněz a mluví tak hlasitě, že ho okřikujeme, vzhledem k pravděpodobné přítomnosti špiclů. »Nebylo proti Pánu Bohu, že lidé v Evropě vyhubili medvědy. To nebyla pomsta, když v Evropě skoro vyhubili vlky. Mají-li žít lidé, nemohou žít medvědi a vlci! Který medvěd je žravější než Němec? Který vlk je dravější než Němec? Vyhubit Němce, to je sebezáchrana lidstva!«

Kolik takových hovorů jsem slyšel a vedl v lágrech! …

Nevím, jak to bylo, vím pouze, že Grimmova rodina se v dřívější generaci rozštěpila na větev českou a větev německou. Německá se hodně uplatnila a nyní strýc dr. Grimma byl velícím generálem pancéřové divize na východě. Asi jeho přičiněním zavolal si jednou lagerkomandant Grimma a oznámil mu:

»Mám pro vás radostnou zprávu. Dnešním dnem budete propuštěn z koncentračního tábora. Budete zařazen do německé armády v hodnosti, jakou jste měl v bývalé československé armádě, to jest v hodnosti hejtmana.« Překvapen, odpověděl dr. Grimm: »Já jsem přece Čech a nemohu sloužit v německé armádě!« »Vaše rodina je německá a váš pan strýc je divisním generálem německé armády!«

»Ale můj otec je Čech a já jsem Čech a nemohl bych v německé armádě být důstojníkem.« »Jste si vědom důsledků toho, co říkáte ?« »Ano!« »Also: ab«

A Grimm šel. Měl doma mladou ženu a dcerku, kterou doposud neviděl. Teď měl zůstat v koncentračním táboře a důsledky, o nichž mluvil esesmanský důstojník, mohly být za daných poměrů velmi nebezpečné. Ale nepřišly žádné důsledky. Grimm zůstal v lágru, zůstal na svém místě ve správě cenností v efektenkammer a esesmani, možno-li, chovali se k němu spíše s jakousi úctou než nenávistí. Snad i na ně působil mužný postoj a pevnost přesvědčení…

 

Naproti bylo oddělení pro vězně německé národnosti. Pro ty byly léky, ti dostávali lepší polévku, měli větší porce a byli vůči lékařům a ošetřovatelům hrubí, sobečtí, drzí jako hysterické milionářky. Ti neumírali na durchfall, protože měli dost opia. Ti netrpěli desítkami vředů, jež se nám dělaly po celém těle, protože měli dost vitaminů. Dr. Vratislav Klouda byl ošetřovatelem v tomto oddělení. Bylo protivné pozorovat, jak ho prohánějí a šikanují jako domácího psa.

Ošetřovatelé a lékaři byli přímo podrobeni blokovému. Náš blokový nebyl zlý člověk. Byl to německý politický vězeň, který sem přišel z Dachau a byl odtud přece jen zvyklý na slušnější zacházení s nemocnými. Ale rozkazy esesmanů poslouchal slepě a nedbal, zda při tom zničí lidské životy či nikoli. Ani nejlepší Němec nedokázal považovat »Ausländry« za rovnocenné. Vždy v něm bylo příliš mnoho opovržení a pocitu nadřazenosti nad barbary, jímž osud nedopřál tolik štěstí, aby se narodili Němci. Viděl jsem tisíce Němců v Auschwitzu i v Nordhausenu hodně zblízka, byli mezi nimi vrazi i lupiči z povolání, vývozci žen do jihoamerických nevěstinců, násilní smilníci i zloději, byli mezi nimi politikové katoličtí, sociálně demokratičtí i komunističtí, analfabeti i univerzitní profesoři, následovníci bible i atheisti, ale nebylo mezi nimi ani jednoho jediného, ani jediné výjimky, nebylo mezi nimi nikoho, kdo by cizince považoval za člověka stejně cenného jako je on, Němec…

A každý byl až do nebe pyšný na každý válečný úspěch, i když se dál jménem Hitlerovým. Pro každého z nich to byl úspěch německého národa, nový důkaz, že oni - Němci - stojí vysoko nad ostatními. A pro každého z nich byl i loupežný vrah německý nekonečně cennější než kterýkoli cizinec a než všichni cizinci dohromady. Nebylo příjemné cítit tuto nadřazenost právě u našeho blokového, u člověka, který jinak se choval slušně a který mohl mít dost inteligence, aby dovedl pochopit, jak je to nesmyslné a neoprávněné.

Všichni vězni v nemocnici zaměstnaní i s blokovým byli podrobeni vrchnímu ošetřovateli. Nikde jsem se v lágru nesetkal s »Oberpflegerem«, který by v civilu byl lékařem nebo ošetřovatelem nemocných. To se nesrovnávalo s lágrovou politikou esesmanů. Vrchním ošetřovatelem v Auschwitzu byl tam za mého pobytu muž, který v civilu byl klempířem. Zde rozhodovalo lékařích a o tom, jak lékaři mají léčit. On rozhodoval - nikoli lékař - s konečnou platností, kdo bude operován a kdo nikoli, jak bude operován a kdy, jaké kdo dostane léky, jak se bude léčit a jakými prostředky a podobně. A on také, kdykoli uznal některou operaci za zvlášť zajímavou, prováděl ji sám a lze si představit, co asi vytrpěl operovaný, než zemřel, když prostředků k narkose bylo tak poskrovnu.

Zvláštní náhodou jeden kápo v nemocnici v Doře byl také klempíř. Ale nebylo náhodou, nýbrž zcela přirozenou skutečností, že i on rozhodoval o operacích a léčení a že sám prováděl operace, kdykoli se mu zachtělo. Jan Píšala, učitel z Radvanic u Ostravy, který tam byl hlavním písařem, Václav Polák, úředník nemocenské pojišťovny z Poděbrad, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, Lumír Zapletal ze Zlína, Josef Gross, farář z Brna, kteří tam byli ošetřovateli, a mnoho jiných Čechů by mohli vyprávět o operacích slepého střeva, o amputacích údů, o odřezání veškerého svalstva z nohy bez jakékoli narkosy a o podobných věcech prováděných mužem, jenž byl vyučeným. Cikán nekřičel, ale po polévce sténal stále více a více, večer už zase jen řval. V noci mu amputovali celou ruku, druhého dne dopoledne zemřel…

 

Za dvě léta setkal jsem se s Eisensteinem v Nordhausenu.

Přišel ve strašném stavu dne 4. února 1945 do Dory po transportu z Auschwitzu, po jízdě trvající jedenáct dnu v otevřených uhelných vagónech za dvacetistupňového mrazu bez jakéhokoli jídla a pití. Došel od vagónu až do desinfekční stanice, byl oholen, vykoupán a desinfikován, obléknut do vězeňských hadrů, vyšel ven a zemřel. Viděl jsem ho vycházet, šel jsem k němu, ale on po dvou krocích padl a byl mrtev,

V sále bylo mnoho hladu. Z dvě stě čtyřiceti nemocných bylo sto osmdesát židů ze všech států Evropy, kromě ze Španěl, Portugal a Švédska. A každý z těchto židů byl obchodník. Obchod byla jeho vášeň, smysl jeho života. Obchod byl mu nade vše. Sotva dostali chléb a margarin, nebo kousek salámu, hned se tvořily hloučky a jídlo se živě prodávalo. Prodal kousek salámu za nůžky ukradené v ambulanci. Nůžky vyměnil hned za kousek chleba, chleba přidal ke své roztrhané dece a obojí vyměnil za deku lepší. Lepší deku směnil za jinou roztrhanou a jako doplatek dostal salám. Salám upatlaný, špinavý, který změnil již aspoň pátého špinavého majitele, konečně snědl. Ale byl spokojen. Zaobchodoval si.

Při tom však měli hlad všichni. Jednou vyhodil kdosi slupky z brambor do papírového vysokého koše na staré obvazy. Lidé měli spousty vředů, hnisavých flegmon, úporných hnisavých lišejů. Při převazech se staré papírové obvazy házely do tohoto koše. Bylo tam plno hnisu a zápach z toho se táhl do daleka. Německý žid se hned vrhl na koš, ponořil se celou hořejší částí mezi hnusné odpadky, vybíral z nich slupky a jedl je. Bylo mi až špatně z tohoto pohledu.

Vyhnal jsem ho a šel pořádat své kartičky, abych se zbavil i pomýšlení na jeho nechutnosti. Ale nedalo mi to. Za chvíli jsem

se znovu podíval, co s ním je. Byl zase v koši a zase vybíral slupky a jedL Dal jsem mu svou porci brambor, aby se najedl a nelez tam více: Za necelou půlhodinu byl v koši znova. To už jsem se nezdržel a dal jsem mu pár pohlavků.

»Proč děláš takovou prasečinu? Čím jsi v civilu?* »Obchodník. « »A to musíš žrát bramborové slupky z takového svinstva?« »Já mám hlad!« »A co jsi udělal s brambory, které jsem ti dal?« »Já je snědl!« »To není pravda!« vykřikl jeho kamarád. »Prodal je za tkaničky do bot.«…

 

 

Vrazi a hrdinové

 

V Birkenau byla holandská židovka Mala Zimmetbaumová. Její vinou bylo, že byla židovkou. Všichni, kdo ji znali, vyprávěli, že to bylo mimořádně hezké děvče, velmi tiché, čisté, proti němuž nikdy nebylo stížností. Dostalo povolení nosit šátek na hlavě. Bylo nemoc no, dostalo povolení nosit svetr. Nikdo netušil, že pod klidným povrchem je tolik neklidné touhy po svobodě.

Celé měsíce se připravovala v dohodě s polským vězněm, který tam v lágru pracoval a s nímž byla asi ve vztazích bližších neřpřiznávala. Pod šátkem nechala si tajně růst vlasy, bez ohledu na bolest odstranila si vytetované číslo na ruce, (proto ten svetr). A jednoho dne s hlavou vztyčenou s obvyklým svým klidem, nehledíc napravo či nalevo, v pravé poledne prošla hlavní branou lágru. Nikdo ji nezastavil, její útěk byl zpozorován až večer při apelu. V noci nato utekl její Polák.

Poláka chytili brzy a hned oběsili. Malu dostali až za tři týdny. Hrozně ji bili ve vězení (každý lágr měl svůj bunkr). Až po týdnech ji vyvedli na apelplac, aby ji veřejně oběsili. Ženy, které byly při tom a které mi to vypravovaly, plakaly, když říkaly:

»Mala byla tak krásná, vysoká, štíhlá, s dlouhými světlými vlasy až na ramena, bledá jako sníh, ale nebojácná!« Na apelplacu ještě více zvedla hlavu a vykřikla na Arbeitsdienstftihrera, jenž ji nejvíce týral: »Tři týdny svobody, ty měly cenu života!«

Připraveným kouskem žiletky prořízla si žíly na zápěstí, až krev daleko stříkala. Arbeitsdienstftihrer chytil ji za zraněnou ruku a zkroutil ji jí tak surově, že jí ruku zlomil, Nevykřikla. Jen řekla s nejhlubším opovržením v hlase:

» Bestie«

A druhou volnou a zdravou rukou udeřila ho veškerou silou do tváře.

Ihned bylo po popravě a ženy přivedené, aby se dívaly na zabití své kamarádky, byly okamžitě odvedeny do baráků. Eses-vedení lágru rozhodlo, že Mala Zimmetbaumová bude za živa, upálena v krematoriu« Dopravili ji do nemocnice, obvázali a nařídili posilující injekce, aby mučení déle vydržela. Ale děvčata v nemocnici riskovala sama hroznou smrt a místo kafrové injekce dala jí silnou dávku morfia. Poděkovala jim pohledem a vedena čtyřmi esesmany šla ke krematoriu. Nedaleko vrat klesla, zasmála se ještě vrahům doočí a vykřikla:

»Bestie.«

Za půl minuty nato byla mrtva. Taková byla touha po svobodě, že následující noci utekly čtyři další ženy z Birkenau. Mala Zimmetbaumová zemřela 26. srpna 1944. Při jejím umírání a smrti byly přítomny dr. Ella Kleinová ze Sušice na Šumavě a Margit Kohnová, roz. Kaufmannová, žena slovenského partyzána z Pribovců u Turčanského Sv. Martina, a znají i esesmany, kteří Malu mučili a odsoudili k upálení zaživa, i ona děvčata z nemocnice, která riskovala vlastní život, aby Mala aspoň smrtí unikla mučení.

Jednou počátkem května 1943 šli jsme večer z práce. Těsně za branou lágru na dvou velikých stolech ležely čtyři rozstřílené mrtvoly vězňů. My jsme museli pochodovat podél stolů, abychom na vlastní oči viděli, co nás čeká, pokusíme-li se také o útěk. Šedě bílá, krví a hlínou umazaná těla byla prostřílena kulometem, skelné oči hleděly vytřeštěně k nebi a z prostřílených břich vytékala krev a obsah střev. Bylo to hrozné a bylo to hnusné. A taková byla touha po svobodě, že následujícího dne šestkrát houkala siréna.

O necelý týden později museli jsme pochodovat podél ještě hnusnějších důkazů německé brutality. Na rohu lágrové silnice vedle kuchyně byl zapuštěn do země kůl a u něho stála přivázaná stará žena. Byla nejméně šedesátiletá. Rozcuchané bílé vlasy visely jí přes zašpiněný a uslzený obličej. Oči zbarvené krví hleděly kamsi do daleka. Slaboučké tělo stařeny bylo oblečeno do mužských roztrhaných šatů vězeňských. A nahoře na kůlu byla tabulka s německým a polským nápisem:

»Můj syn utekl z koncentračního tábora a nebyl dopaden, proto já, jeho matka, sama ponesu následky jeho činu.«

Trnová koruna tam nebyla.

19. července 1943 postavili na apelplace dva silné kůly a na ně

připevnili dlouhou traversu. K traverse bylo navařeno dvanáct železných háků. Večer vyvedli z bunkru dvanáct vězňů, bývalých polských důstojníků. Tito chlapci opatřili si kdesi kořalku, zorganizovali si v nemocnici uspávači prášek, opili a uspali posta a utekli. Byli však dopadeni a nyní měli být oběšeni.

Vedli je celým lágrem. Každý měl ruce pevně svázány provazem za zády. Po obou stranách průvodu a za ním množství esesmanů s ručními kulomety. Hoši šli pevně jako vojáci, jejich vysoké boty shodně vyklepávaly do cesty ráz-dva-tři-čtyři. Všichni byli zeleně bledí, ale to zřejmě více způsobilo mučení v bunkru než nastávající smrt, neboť chlapci s úsměvem a pokývnutím zdravili své známé v zástupu, kteří museli nastoupit, aby viděli věšet dvanáct svých kamarádů.

Postavili je pod traversu. Jeden za druhým musel vystoupit na stoličku, dostal smyčku na krk a pak mu kopnutím stoličku podrazili. Dvanáctý, jejich vůdce, musel přihlížet popravě všech svých přátel, než sám byl popraven. Zemřeli chlapci statečně. Tak statečně, že my všichni měli jsme pocit, že smrt není zlá, je-li muž mužem a k smrti odhodlán.

Po celý rok 1942 a 1943 i později prováděly se v Birkenau popravy fenolovými injekcemi (preparát BB 1034). Injekce vbodaly se obětem přímo do srdce. Popravy prováděli na rozkaz eseslágrového lékaře Mengeleho esessaniťáci, zejména jakýsi Franke. Na př. v lubliňském okresu bylo místní povstání proti Němcům. V Auschwitzu a v Birkenau byli za to vybráni všichni vězni z tohoto okresu. Více než 300 mužů bylo toho dne oběšeno, 41 žen bylo zabito fenolem. Všichni věděli, že jsou vedeni na popravu a věděli, jakým způsobem bude poprava provedena.

 

Nemocných přibývalo a Mengele oznámil, že na 9000 vězňů je neschopno práce. Byl dán rozkaz, aby k práci neschopní byli dáni do plynových komor, aby všechny těhotné ženy byly usmrceny fenolem a aby byly fenolem usmrceny i děti, pokud to ne

jsou dvojčata. Nakonec ani to nestačilo a byli do plynu a do spalovacích jam dáni všichni, kdo byli v nemocnici, bez ohledu, zda židé či árijci, a bez zřetele na národnost. V chvatu byly spáleny i Němky.

 

V červenci a v polovici srpna 1943 viděli jsme celé dny těžký mrak kouře nad Birkenau a celé noci zářily po všem obzoru krvavé záře ohňů. To v Birkenau pálili francouzské, holandské, německé, české, slovenské židy. Kamarádi, kteří přišli z Birkenau a jeli dne 18. a 19. srpna s námi do Buchenwaldu, vyprávěli nám, že v prvém týdnu srpnovém zahynulo a bylo spáleno v Birkenau 34000 židů, v druhém týdnu 31000 a v třetím týdnu 56000.

S dvojčaty dělal pokusy dr. Mengele v Antropologickém ústavě, který si v Birkenau zřídil. Všude mu hledali dvojčata, on si je dal měřit, vážit, trápit i krmit a výsledky si zapisoval. Studoval na nich vlivy dědičnosti. Chytil i dvě české židovky, dvojčata a bez ohledu na to, že byly vdané, našel pro ně dva muže - rovněž dvojčata - a chtěl studovat dědičnost a její vlivy pářením takových lidí. Ale pak přišla náhlá evakuace lágru a studia mu překazila. Podobné pokusy prováděl i s trpaslíky a nejrůznějšími zrůdami. Zval si často své přátele a přednášel jim o svých pracích a demonstroval své pokusy.

Německý profesor dr. Schuhmann zřídil v Birkenau celý ústav pro sterilisaci. O tom zejména dr. Švalbová by mohla mnoho vypovědět, protože musela jako vězeň při tom obsluhovat roentgenové aparáty. Já sám mohu potvrdit, že v Birkenau a Jevišovicích prováděli esesmani vyklešťování židů.

Byl jsem pouhých pár dní písařem na šonungsbloku, když mi vedoucí lékař dal záznamy o dvaadvaceti nemocných, abych pro ně připravil kartotékové lístky. Chyběla však diagnóza a blokový pohlavkoval jednou mého předchůdce za to, že v jednom případě nenapsal diagnózu. Lékař mi řekl:

»Ti jsou bez diagnózy. «

»To nejde, já diagnózu mít musím! «

»Když ji musíš mít, tak si ji musíš sám napsat. Zavolal jednoho z nemocných: »Pojď sem! Vytáhni košili a ukaž mu tu diagnózu! «Nemocný vytáhl košili a já viděl, jak je nemocen a proč byl dodán na náš blok pro rekonvalescenty: Byl vyřezán. Dospělý člověk byl vykleštěn jako vůl nebo jako valach. Od té doby měli jsme stále na bloku dvacet až šedesát vykleštěných židů na zotavenou po operacI.

Pokusy se sterilizací a sterilizaci samu prováděl profesor Schumann společně s dr. Glaubergem. Nelze říci, že by to prováděli z důvodů vědeckých, protože chytali po lágru vězně zcela náhodně, sterilizovali je a vyhodili pak zpět do lágru, aniž se starali o jejich další osud.

Dr. Glauberg se specializoval na umělé oplodňování žen. Zmínil jsem se již o desátém bloku v Auschwitzu, kde tyto ženy hydlely i s dětmi.

Zabíjení prováděly v Birkenau dvě instituce: eses-Iékaři a úřad lágrkomandanta Müllera. Tento Müller zejména je odpovědný za smrt statisíců. On dával zabíjet celé transporty vězňů. On nařídil, že netetované Židovky, onemocní-li, nesmí být dány do nemocnice, nýbrž do krematoria. Eses-Iékaři měli s ním stálé spory o kompetenci, neboť oni si právo zabíjení v plynových komorách vyhrazovali pro sebe. Prováděli pak pasivní rezistenci, neoznávali mu stav nemocných, a jakmile šlo o větší skupinu, vždy žádali o souhlas k usmrcení z Berlína, aby mu znemožnili rozhodování samostatné. On pak nařizoval otrávení tisíců, jen aby dokázal, že souhlas Berlína nepotřebuje.

Müller také svolal všechny kápy, oznámil jim, že jsou odpovědni za disciplínu a že jsou povinni ji udržovat i zabíjením a posíláním vězňů proti řetězu stráží. Do krematoria pak nosili nosiči mrtvol dvacet až pětadvacet lidí denně. Všichni byli zabiti strážemi, které pro tento účel dostaly kulky dum-dum.

Naproti tomu zase eses-lékaři Mengele a Konig vydali rozkaz, že kdo onemocní nakažlivou chorobou, musí do plynově komory. Jak jsem již uvedl, provádělo tyto rozkazy zvláštní komando vězňů, jež mělo také název »Sonderkommando«. Příslušníci sonderkommanda žili vždy jen několik měsíců. Přirozeně, že znali svůj osud a že potom obtíže s jejich odstraněním byly veliké. Proto to eses-správa lágru zařídila tak, že je usmrcovala plynem přímo na bloku. O tom opět vědělo nové sonderkomando a jeho příslušníci žili den ze dne ve stále větším nervovém napětí, očekávajíce smrt vlastně každým okamžikem.

.

Stalo se, že jedním kapem takového nového sonderkommanda určili ruského vězně (neboť s ruskými vězni jednali stejně nebo hůře než se židy). Ale tentokráte to nebyl onen zakřiknutý utečenec, který pro mravní či fyzickou neodolnost nebyl vzat sovětskou armádou zpět při ústupu, nýbrž skutečný ruský bolševik, kapitán Rudé armády. Dostal se do lágru, protože prý bylo podezření, že chce utéci ze zajateckého tábora.

Rus nehodlal nečinně čekat, až ho zabijí, jako se zabíjí obtížný hmyz. Zorganizoval povstání. Jeho přívrženci dohodli se s ženskými vězni, zaměstnanými ve vojenské továrně Union, a jejich prostřednictvím opatřili si výbušný materiál.

Na daný rozkaz vyhodili do povětří krematorium a v nastalém zmatku se dali na útěk. Část jich byla postřílena hned při útěku. Na ostatní uspořádali esesmani honbu, která trvala řadu dní. Většina zoufalých odvážlivců byla pobita, ale kapitánu a několika jeho kamarádům se přece jen podařilo uniknout.

Mluvil jsem o všech těchto a podobných událostech s uvedenou lékařkou dr.Margitou Švalbovou a ona mi všechny naše informace potvrdila. Vyprávěla mi při tom podrobnosti, které jsou drásavé. Na příklad:

»Těhotné ženy byly zabity fenolem. Než přišel rozkaz k tomu, narodily se u nás tři děti. Navrhovalo se, aby děti byly dodány do dětského domova. Ale přišel rozkaz zničit matky i nemluvňata.«

>.Měli jsme tam Češku, kterou přivedli do ambulance, aby jí vbodli fenolovou injekci do srdce. Bála se smrti a bránila se vše­mi silami. Mengele proto nařídil, aby byla dodána na blok 25. Vedli ji tam. Ale ona cestou si uvědomila, že není pro ni záchrany, prohlásila, že je to všechno jedno, a vrátila se do ambulance. Sama si lehla na lehátko a byla zabita.«

»Na 25. bloku byly shromažďovány ženy pro plynovou komo­ru. Dokud tam byly, nedostávaly ani jíst ani pít. Plakaly žízní, vo­laly po vodě. Mladé děvče, které poblíž pracovalo, podalo jim oknem trochu vody. Za trest bylo zavřeno rovněž na blok 25 a ot­ráveno pak v plynové komoře.«

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz