Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiří Beneš - V německém zajetí 1

5. 3. 2013

I.

(Výňatky z textu)

 

PŘEDMLUVA

Od doby, kdy byla tato kniha napsána, uplynulo 65 let. Během času vyšla řada publikací pojednávajících o hrůzách války a o osudech Čechů v ní. Postupně byly publikovány osobní vzpomínky na věznění Čechů v německých vězeních a koncentračních táborech, dokumenty, zápisy i historická zpracování, soupisy umučených vězňů i zavražděných novou, ďábelskou technikou plynem. Na konci této apokalypsy stojí 360 000 mrtvých československých občanů.

Válečné memoáry Jiřího Beneše byly však první obsáhlejší zprávou o tomto tématu. Vyšly již půl roku po skončení války a jsou výjimečné svým obsahem, osobou autora a v neposlední řadě i svým vlastním osudem.

Autorem knihy byl Jiří Beneš (1898-1966) právník, úředník pražského magistrátu a dalších úřadů a poté novinář a publicista. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1929 vydával v národně socialistickém nakladatelství Melantrich České slovo, Telegraf a později i A Zet. V letech 1934-1936 byl jejich zpravodajem v Moskvě.

Jiří Beneš byl synovcem prezidenta Edvarda Beneše - synem jeho nejstaršího bratra Václava. Ve své novinářské práci s prezidentem spolupracoval a především během svého pobytu v Moskvě mu zajišťoval nezávislé hospodářské a politické informace. Právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi byl také v době okupace perzekvován. Po prvé byl zatčen gestapem v roce 1940. Byl internován na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci byl dotazován především na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Po řadě výslechů byl propuštěn. Podruhé byl zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Osvětim (Auschwitz), Buchenwald a Dora.

Proti prezidentu Benešovi se od počátku soustředila nenávist nacistů i Hitlera osobně, který v něm spatřoval - právem - politika, který stál v čele evropské protinacistické fronty, důsledně hájil nejen československou, ale i evropskou demokracii a organizoval její obranu. Hitler pokládal Beneše za svého největšího protivníka a ve své řeči v berlínském Sportovním paláci 26. září 1938 jednoznačně prohlásil: Buď on nebo já. Po svém vítězství v Mnichově, v němž byly splněny všechny jeho územní požadavky vůči Československu, dosáhl i odchodu prezidenta ze země. Před útokem Německa na Londýn bylo prezidentovo jméno zařazeno do seznamu politiků, kteří měli být zlikvidováni ihned po předpokládaném německém vítězství nad Anglií. V Protektorátu pak okupanti soustavně pronásledovali všechny prezidentovy spolupracovníky, přátele i příbuzné. Z prezidentovy rodiny jich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři z nich zahynuli.

Dokumentární kniha Jiřího Beneše, která svým obsáhlým a zevrubným výkladem patří k jedné ze základních pramenných publikací pojednávajících o situaci vězňů v německých koncentračních táborech, je pozoruhodná i svým klidným a věcný výkladem. Zachycuje při tom detailně konkrétní nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů. Celou prací se pak prolíná autorova otázka: Jak se stalo, že přední, vysoce kulturní evropský národ, se propadl do takové nelidskosti?

V nakladatelství Melantrich, ve kterém memoáry Jiřího Beneše vyšly, se po prvním vydání v roce 1945 realizovalo v roce 1946 vydání druhé a v roce 1947 i vydání třetí. Konkrétní informativní charakter knihy byl využit i v norimberském procesu. Mimořádnou pozornost zde vzbudilo autorovo obsáhlé líčení poměrů v koncentračním táboře Dora, kde se vyráběly německé rakety "VI" a "V2". Autor strávil v táboře dvacet měsíců a získal značně podrobné informace i o technických parametrech raket a v knize publikuje jejich nákresy.

Zvrat v osudech autora i jeho knihy nastal po únoru 1948. Jiří Beneš byl sesazen ze svého tehdejšího místa generálního ředitele československých pojišťoven a jeho kniha byla zkonfiskována. Obdobně jako knihy Edvarda Beneše a tisíce dalších knih demokratických českých autoru, byla i ona vyřazena z knihoven a zlikvidována jako odpad. Celá tato akce katastrofálním způsobem rozrušila povědomí o demokratických tradicích předválečných i válečných dějin Československa a otevřela dveře jejich desinterpretaci. Politické uvolnění v šedesátých letech přineslo návrat k těmto tradicím, bylo však příliš krátké k jejich plnému rozvoji. K tomu byly vytvořeny předpoklady až po roce 1989.

Mocenská a ideová nadvláda komunistické strany po roce 1948 se také i v historickém výkladu česko-německých vztahů omezila pouze na politiku komunistické strany. A tak např. ze zápasu o obranu republiky byl vyloučen demokratický proud v čele s prezidentem Benešem, který byl nadto označen za hlavního viníka mnichovské katastrofy. Pod tímto zorným úhlem se rozvíjely i další výklady. Falešný obraz moderních českých dějin se postupem doby - především v šedesátých letech - zmírnil. Byl však znova posílen v době normalizace.

Nastolení nové československé svobody v roce 1989 otevřelo cestu k vydávání publikací, učebních textů a postupně i vědeckých studií a dokumentů usilujících o objektivní výklad moderních českých dějin a dějin první republiky zvláště. Převrat otevřel cestu rozvoji občanských organizací aktivně se podílejících na obnově demokracie. Vznikaly demokratické občanské společnosti - Masarykova, Benešova, Jana Masaryka, bratří Čapků, M. Horákové i Masarykovo demokratické hnutí, byla obnovena organizace legionářů a Sokolů, vytvořil se svaz zahraničních letců, osvobozených politických vězňů, Čechů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a řada dalších, uchovávajících a rozvíjejících národní demokratické tradice. Nová vláda hledala nové cesty vnitřního demokratického vývoje republiky a upravovala její zahraniční vztahy včetně vztahů s Německem.

Od počátku nového vývoje se však projevovaly i linie jiné. Výrazným politickým aktem byla v březnu roku 1990 v Mnichově omluva prezidenta Václava Havla sudetským Němcům za odsun. 26. března 1990 byla rozhodnutím československé vlády č. 224 "ukončena činnost Československé vládní Komise pro stíhání nacistických zločinců", působící od roku 1964. V červenci 1990 odmítla Kancelář prezidenta republiky poskytnout podporu činnosti obnovenému Ústavu T. G. Masaryka. V roce 1991 byla pak s podporou Charty 77 vydána reprezentativní publikace Podivena "Češi v dějinách nové doby". Celou politiku první republiky považovala za špatnou, odmítala odkaz Masaryka a především Beneše a stavěla se negativně i k samotnému vzniku Československa. Toto hodnocení přejímaly i některé české sdělovací prostředky, které mj. žádaly i zrušení oslav vzniku svobodného československého státu 28. října 1918.

Tyto tendence jsou průběžně posilovány tiskem i publikacemi sudetoněmeckého landsmannschaftu. Zcela opomíjejí agresivní brutální politiku nacistického Německa vůči Československu a zaměřují se především na poválečný odsun. Jestliže brutalita války byla podle nich více méně přirozenou součástí války, stal se pro ně odsun zločinným porušením míru a genocidou sudetských Němců. Některé práce jsou zaměřeny k dehonestaci celých českých dějin a směřují k prosazení požadavků sudetských Němců v Evropské unii. Některé z nich vycházejí i česky.

14. prosince 1945 vystoupil prezident Edvard Beneš na prvním sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu s projevem varujícím před budoucí politikou stoupenců nacistů: "Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet...

Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta a své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť se nikde tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 - 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrúcku a v řadě jiných německých mučíren.

Tato prezidentova výzva nalezla v republice velký ohlas a kniha Jiřího Beneše byla ve dvou poválečných letech jejím konkrétním naplněním. Poté však upadla kniha v zapomnění. Jestliže v roce 2010 přistupujeme k novému vydáni vynikajících memoárů Jiřiho Beneše, umožňujeme jejich prostřednictvím znovu nahlédnout do zrcadla válečné doby a nepřehlédnout její memento.

 

Jiří BENEŠ

MÉ SVĚDECTVí

 

Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější. Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se státi, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou viděti jen trest a budou hleděti zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národu. Je proto třeba vydati svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví. Přežil jsem zabíjení Čechů po smrti Heydrichově. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci. Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní" V 1" a "V 2". Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbriicku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Duryňském Lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou. Své svědectví o tom všem začal jsem psáti hned po zachránění ruskou armádou.

Některé věci jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit. Nelze předpokládati, že evropský člověk by mohl uvěřiti, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu. Nelze se domnívati, že pouhé svědectví jednotlivce může býti dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané s kostí svých mrtvých kamarádů.

V takových a hroznějších ještě případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohla býti podána a zajištěna.

Sám pak jako svědek slibuji na svou čest a svědomí, že o všem, co jsem v německých koncentračních táborech viděl a prožil, povím jen pravdu a nic jiného než pravdu a nic nezamlčím.

 

ZAČÁTKY V AUSCHWITZU

A v německých koncentračních táborech bylo vše, jenom spořádanosti tam nebylo. Německý koncentrační tábor byl vším možným, jenom táborem ne, byl daleko více skutečným skladištěm umírajících a k zemření určených. Aspoň ty koncentrační tábory, v nichž jsme byli my. Slovem tábor mohli bychom mýlit ty, kdo tam nebyli. Chceme-li se vysloviti přesně, musíme mluvit i lágru, nikoli o táboře.

A stejně i jména místopisná.

Oswieczym (Osvěčim) je malé, klidné polské městečko asi uprostřed mezi Katovicemi a Krakovem. Není na něm nic zvláštního. Je jako tisíce jiných. Přišli však Němci, zřídili u Osvěčimi koncentrační tábor a od toho dne německý název Oswieczym-Auschwitz- se stal pojmem, jímž možno vyjádřit nelidskou krutost a nadlidské utrpení. Osvěčim je malé polské město. Ale místo, kde zahynulo několikrát více lidí, než kolik má Varšava obyvatel, místo, v němž po pět let vládla hrůza a kde smrt byla vykoupením, toto místo se jmenuje a navždy bude jmenovati Auschwitz.

Několik kilometrů severozápadně od Auschwitzu je malá osada s poetickým názvem Rajsko. Rajsko bylo pár polských chalup, nikdo o nich nic neví a není ani, proč by o nich vědět měl. Rajsko se německy jmenuje Birkenau. Bude-li někdy třeba označit něco horšího, než čeho je schopno kterékoli dravé zvíře, něco hnusnějšího, než může učiniti nejhnusnější mravní zrůda, bude-li nutno myslet někdy na hrůzu, jejž divokost nelze dosud známým lidským slovem vyjádřit, bude-li kdy v budoucnu třeba říci, kdy a kde v dějinách člověka umírali lidé smrtí nejnelidštější, bude stačit slovo Birkenau. Rajsko bylo polská idyla. Birkenau bylo peklo. Jak možno psát o pekle nejstrašnějším a používat o něm slova Rajsko?...

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan »zastempca« se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně: »Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená ?«

Nevěděli jsme. »To znamená, že nemáte nejmenšího osobního práva. Nemáte práva na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nároku nemáte. Můžete si jít stěžovat komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!«

»Nemáte práva na postel,« pokračoval, když jsme udiveně vyslechli první věty, »nemáte práva na spaní, nemáte práva na šaty, nemáte práva na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Činem, za který jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práva bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dobré vůle.«!

»Zato na druhé straně«, mluvil dále po krátké pomlčce, »máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či dokonce že je pro vás příliš

těžká. To je odepření pracovní povinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v táboře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocen, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňují vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec«.

»Někdo z vás,« vedl dále své výklady, »někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s komandem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéci, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!«

Ano,« pokračoval, »to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéci. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.«

A proboha, jen si nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udělali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Jejich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!«

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz