Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je třeba zabránit dalším Mnichovům

30. 9. 2013

Je třeba zabránit dalším Mnichovům

Rozhovor s předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem

Je to měsíc, co jsme v souvislosti se začátkem školního roku a podivným doporučením ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o výuce dějepisu na školách hovořili i o Mnichovu. Dnes je tomu právě sedmdesát pět let, co byla dohoda o nás bez nás právě v tomto městě podepsána. Proto první otázka: Je vůbec připomínání si tohoto výročí dnes pro nás, lidi 21. století, aktuální?

Aktuální je, a zřejmě nikdy tomu nebude jinak, i když uplynou od podpisu oné hanebné dohody další a další léta. Mnichov je žel pro nás tím, co lze nazvat »vzorovým dokumentem«, jak silné státy jsou, bez ohledu na právo, ve svých vlastních zájmech schopny pošlapat cokoli. V tomto případě hlavními aktéry byli představitelé Německa, Itálie, Francie a Anglie, z nichž ty dvě poslední země jsme pokládali, tedy naši předci, za přátele. A při tom nás bez skrupulí obětovali a ještě tvrdili, že zachraňují mír, a přitom zároveň počítali s válkou.

S válkou?

S tou druhou světovou ovšem nikoli. To se jim jaksi vymklo z rukou. Šlo o Drang nach Osten, to, co Adolf Hitler inzeroval ve svém Mein Kampfu a co všichni znali. Jednoduše řečeno – dáme mu Československo a on potáhne pak za nás na Sověty. V Mein Kampfu to bylo všechno napsané - do puntíku.

Jsme ale zase u Mnichova. U našich spojenců. Jakou cenu mělo tehdy jejich přátelství či dokonce smlouvy, že je dokonce odhodili?

Platnost smluv v éře kapitalismu začíná tam, kdy dva či více aktérů z nich má jistý profit, přesto, že v lecčems museli ustoupit ze svých požadavků. Když ale už profit žádný není, pak i smlouvy včetně přátelství mají cenu jen zmačkaného papíru, zvláště když z nové situace je možné mít nový profit. I za cenu zrady. Obě velmoci, které Československo pokládalo za přátelské, se stejně zachovaly vůči krvácejícímu Španělsku, kterému nepomohly, zatvářily se neutrálně a umožnily německých nacistům a italským hnědokošiláčům se zapojit do občanské války plným nasazením některých svých jednotek. Takže to nebylo nic nového. Jen proto mohla, abych uvedl ten nejznámější příklad, nacistická letadla jednotky Condor zmasakrovat Guernicu.

Není tomu jinak ani v současné době, i když se některé velmoci tváří, že jim jde jen a jen o právo a, dejme tomu, o svobodu, demokracii či dodržování lidských práv. Ty jsou druhotným produktem a spíše maskou ve srovnání se zájmy kapitálu jejich zemí nebo dnes globalizovaného kapitálu. Proto například nyní si v četnických akcích podávají ruku Spojené státy se socialistickou Francií a v Libyi všechny velké státy NATO změnily prosperující zemi ve zničené islamistické smetiště. Za všemi jde ruku v ruce kapitál, který se cítí být jediným vítězem válek.

Mnichov, podle toho, co jsem četl například v jedné stati historika Mlynárika, byl vlastně jen dovršením toho, co ve třicátých letech přijal VI. sjezd KSČ, tedy svébytnosti národa až po odtržení, jestliže se pro to ta, či ona národnost rozhodne. Je to tak?

Není. Především ono stanovisko VI. sjezdu bylo přijímáno za jiných mezinárodních podmínek. Tehdy nacisté nebyli u moci a teprve jejich příchod znamenal perzekuci všeho pokrokového a dokonce i demokratického, což by tehdejší KSČ nikdy nemohla podporovat. V naší republice byl přece jen určitý historicky podmíněný vyšší stupeň demokratismu. Situace byla tedy v roce 1931 jiná. Za druhé pohraniční území bylo promíšené. Teze schválená VI. sjezdem byla sice pochopitelná, později ovšem změněná, ale předpokládala, aby v daném území žila především příslušná národnost a nebyla zároveň poškozena na svých právech jiná. V pohraničních územích žili od nepaměti vedle Němců Češi a Židé hlásící se sice k němectví, ale Němci nebyli. Jen jejich jazyk byl díky dějinnému vývoji německý. Takže svébytnost ano, ale nikoli na úkor toho druhého. Navíc uvědomme si, že tehdejší KSČ se touto problematikou zabývala za doby krize a leninský přístup – viz rozhodnutí o samostatnosti Finska – byl přijat v jiných podmínkách.

Ale jsme u Mnichova. Tehdy už všechno bylo úplně jinak - další rozšiřování fašismu. Mnichov znamenal narušení i příslušných článků Versailleské dohody, kterou odsouhlasila i německá delegace. Proto hlavní úkol zněl: Obrana republiky, obrana dosavadní demokracie. A tento úkol za svůj přijala i KSČ.

Myslíte, že jsme se, přes podpisy pod Mnichovskou dohodou a hrozby ze strany všech účastníků mohli bránit?

Nechci spekulovat. Dnes víme, že zřejmě by, pokud bychom se postavili na odpor, následoval vojenský puč proti Hitlerovi. Generálové to tak připravovali. Nikdo také nevěděl, co udělá Sovětský svaz, co bude muset přece jen udělat Francie. Jenže tehdy Beneš všechny tyto informace neznal. Měl jenom příslib pomoci z Moskvy a cítil nebezpečí, pokud Sověti s námi půjdou, že všichni se postaví proti nám. To ovšem nemusela být pravda.

Věříte, že Sovětský svaz by nám i bez pomoci Francie přišel na pomoc?

Věřím. Stačí se podívat na zveřejněné údaje o stahování sovětských vojsk k hranici s Polskem a Rumunskem. Byly publikovány. Stačil jen příkaz a daly by se na pochod. Prezident Beneš tyto informace k dispozici měl. Jen potřeboval rozhodnutí, zda Sovětský svaz nám půjde na pomoc třeba sám. Proto v jeho předsálí seděl vyslanec Alexandrovskij a čekal na další otázky, když už telegramy s dotazy Beneše poslal do Moskvy. Odpovědi už žel byly bezpředmětné.

Měli jsme na to, zachytit případný první útok?

Náčelník hlavního štábu Československé armády generál Krejčí, později perzekvovaný nacisty, doktora Beneše informoval, že připraveni jsme. A to i přes nebezpečí, že henleinovci budou naší pátou kolonou. Lid se chtěl bránit. Charakteristické z té doby je skandování: »Máme zbraně, dali jsme si na ně.«

Mnichov ovšem, pro nás trauma, je pro svět jakousi výjimkou, která se nemá opakovat. Poučením, jímž se dnes svět řídí. Je to tak?

Není. Stačí si připomenout dohody o Srbsku v Rambouillet, kdy se znovu rozhodovalo o někom bez něj a jen se mu dalo přičichnout k výsledku. Spojené státy a jejich spojenci z NATO nám mnohokrát ukázali, že rozhodují podle svých zájmů, a nikoli podle potřeb příslušných zemí. Stačí si připomenout Kosovo. To jsou vlastně jugoslávské Sudety. Tady teroristé za plné podpory USA a dalších zvítězili a způsobili genocidu srbského obyvatelstva, které se s tím dosud nedokázalo smířit. Proč? Protože Jugoslávie, tehdy Srbsko, byly ještě silné. V Kosovu jsou navíc suroviny, které potřeboval americký průmysl a jeho akcionáři. Kromě toho zde díky tomu mohla vzniknout největší americká základna v Evropě. To by Srbsko bývalo nepovolilo.

Dnes jsou Američané schopni jít do další ze svých nových válek. Plánují nové Mnichovy. Jen to zakrývají frázemi o svobodě, demokracii, lidských právech a hledají záminky, aby své pokusy o podřízení si dalších lokalit, kde je nafta, jiné suroviny, či jsou strategicky výhodné, uskutečnily. Všemi prostředky. Nezapomeňme ovšem, že po Mnichovu 1938 přišel nejen 15. březen 1939, ale i 1. září 1939. Žádný strom, ani ten americký, neroste do nebe, i když sekvoje mají hodně vysoké. 

Když se tak zamyslíme nad Mnichovem, co tento akt »vzkazuje« nám Čechům, tedy dalším generacím?

Že spoléhat na sliby mocných je velmi špatné. Předchozí česká vláda, vláda koalice, se bezmezně podřídila americkým zájmům. To nás dovádí do slepé uličky. Mnichov ukazuje, že jestliže nás nebudou potřebovat, pak nás odkopnou, jako tomu bylo v roce 1938. Na tom nic nemění naše členství v NATO nebo v Evropské unii. Kapitalismus je už takový. Peníze rozhodují. A pro peníze se jde vraždit, bombardovat či okupovat. To, že se všechno zdůvodňuje jinak, je vedlejší.

Nelze totiž naplno říci, že v Sýrii jde nejen o suroviny, o ropovod, ale jde i o ovládnutí země, která má rozhodující umístění na Blízkém východě. Odtud je blízko nejen do Izraele, ale i do Íránu, odtud lze prosazovat zájmy v Iráku a zároveň Rusko bude zbaveno dalšího spojence. A je jedno, jak se toho docílí. Svět je přesvědčován, že jde o boj svobody proti totalitě. Jenže onu svobodu zastupují zde islamisté ze všech končin světa. K těm směřují zbraně. Ti vraždí a zřejmě i jejich zásluhou došlo k provokaci s chemickými zbraněmi. Když jen trochu uspějí, bude zorganizován další Mnichov, který se nebude jmenovat Rambouillet, ale třeba Locarno, ne snad Ženeva. Jen aby v Sýrii nezačínal konflikt, který se opět vymkne kontrole. Bylo by to zničující.

A tomu by svět měl všemi silami zabránit. Tedy zabránit dalšímu z řady Mnichovů.

Jaroslav KOJZAR