Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak vidí „naši sudetští spojenci“ rok 1945 v pohraničí?

29. 8. 2017

Jak vidí „naši sudetští spojenci“ rok 1945 v pohraničí?

Na prvním místě zpravidla mluví o svém vyhnání z Československa. Nikdy nezapomenou zdůraznit, že před tím, než jsme je vyhnali, jsme je i okradli. Velká rodina soukmenovců se tedy tváří, jako by nic nikdy nevěděla o Jaltě, Postupimi a Pařížské reparační dohodě.

Nyní někteří k tomuto povinnému úvodu dodávají další zaručené „historicky pravdivé informace“. A tak se dovídáme, že jsme okupovali sudetské země po vyhnání jejích původních německých obyvatel.

Ani slovo o tom, že v roce 1938 Němci vyhnali z českého pohraničí kolem 150 tisíc Čechoslováků, Čechů, německých antifašistů a Židů. Že již tehdy tekla krev, majetek Čechů často zůstával za nehty znacizovaných henleinovců. Když se naši vyhnaní hraničáři vraceli do svých původních domovů, byli často velmi nemile překvapeni. Jejich domovy byly zčásti demolované, či alespoň zanedbané. Byla válka, stavebniny chyběly a též i lidské ruce. I zedníci byli na frontě. Naši zemědělci nejednou našli své hospodářství v žalostném stavu. Chyběli koně, dobytek, pole byla zanedbaná.

Kdo o tomto skutečném poválečném stavu původních domovů našich hraničářů mluví, píše? Jen výjimečně se dovídáme pravdu. Zkreslených údajů je habaděj. Sudeti ukazují na nás. My jsme „jejich sudety“ zdevastovali až zničili. A samozřejmě tito lžitvrdci mají podporu sudetomilů a germanofilů. Pořádají výstavy jako např. „Zmizelé Sudety“, na nichž se můžeme dozvědět, jak krásné byly „Sudety“, jak jsme je poničili. O válce, která po vyhnání našich lidí z pohraničí nastala, se téměř nemluví, jako kdyby ani nebyla. Prostě dějiny pro ně začínají až v květnu 1945, kdy Německo kapitulovalo, a zlí Češi začali ubohé a nevinné Němce vyhánět z republiky.

Ale nyní k tomu nejpodstatnějšímu. Němci nebyli původními obyvateli našeho pohraničí. Žilo zde slovanské obyvatelstvo. Pohraničí patřilo k české koruně. Němci k nám začali přicházet v 11. století a pak později v dalších vlnách. Žili na našem historickém sídelním území. Ač měli být loajální k českému státu,, chovali se často naprosto jinak. A v 30. letech minulého století chtěli domů, do říše. Znacizované henleinovce jsme odsunuli po válce do jejich domova, do Německa. Svrchovanost nad pohraničím, které nám Němci ukradli, československý stát obnovil. Bájím o tom, že jsme „sudetské země okupovali“ nevěří dnes již snad ani echt sudeťáci. V jejich novinách se však o tom můžeme dozvědět.

Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft již dlouho bájí o smiřování, o stavění mostů. Jak může své nabídky myslet vážně, když jedním dechem mluví o vyhnání německého obyvatelstva, v němž spatřuje největší etnickou čistku po druhé světové válce, o okradení Němců, V nás landsmanšaft vidí zločince, kteří se dopustili jak válečných zločinů, tak i zločinů proti lidskosti. Někteří sudeti jdou ještě dále a, obviňují nás dokonce i z genocidy. Na jejich straně jsou „naši“ sudetomilové, kteří věrně stojí k „sudetoněmecké věci“. Je vůbec možné za těchto podmínek mluvit o smíření? Jsme přesvědčeni, že nikoliv.


J. Kovář