Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak námi Rakušáci opovrhovali

5. 3. 2013

Ing. Jiří Vacek

 

Pramen: pořad Českého rozhlasu 2, ráno 29. 4. Vzpomínka na otevření Národního divadla.

Probuzený český národ v 19. století musel s Rakušáky a Němci tvrdě bojovat o každou samozřejmost – vzato z dnešního pohledu – a to ve své vlastní zemi.

Například se jen těžce prosazovalo česky hrané i zpívané divadlo. Němci a Rakušáci tomu tvrdě s mocí, kterou drželi, bránili.

Proto se národ rozhodl postavit si vlastní divadlo, aby nebyl vydán na nemilost Rakušákům. Ač tehdy české země ze svých daní doslova vydržovaly Rakousko, pro stavbu českého divadla se z rozpočtu mocnářství pro tento účel peníze nenalezly. I to svědčí o tom, jak nás Rakušáci měli rádi a jaká práva jsme pod nimi měli.

Proto národ začal sbírat doslova po krejcarech, aby mohl slyšet ve vlastní zemi české divadlo. Němci považovali za plně správné, že divadlo se hraje v Čechách a na Moravě jen německy. Přispívali všichni i ti nejchudší.

Když byl po 13 letech v roce 1881 dostavěno, rozhodli se tehdejší čeští představitelé spojit jeho otevření s holdem věrnosti habsburské monarchii. Na slavnostní otevření měl přijet z Vídně její zástupce korunní princ a předurčený nástupce trůnu Rudolf s chotí, která byla Belgičankou.

Vše bylo organizováno jako nejvýznamnější státní návštěva a hold věrnosti Habsburkům. Ulice Prahy se slavnostně zdobily, do Prahy se dokonce z okolí svážely davy na uvítání. Pak přišla z Vídně těsně před datem návštěvy depeše: „Rudolf nepřijede“. Byl sjednán další termín a situace se přesně opakovala: uvítací horečné přípravy a odjezd opět odložen. To se stalo několikrát.

Nakonec pár přijel. Místo na Masarykově nádraží, ale vystoupil již v Dejvicích, takže se slavnostní uvítání nekonalo. To byla prvá facka Čechům. Další následovaly.

V den otevření divadla davy Čechů naplnily ulice kolem divadla, aby pár přivítaly. Čekaly marně. Vévoda se dostal do divadla potají. A byl sám. Jeho manželka prostě nepřijela. Prý nevolnost.

Představení Libuše zahájily hymny. Nikoli rakouská a česká, ale rakouská a belgická. Krátce po přestávce Rudolf po anglicku zmizel. Prostě ukázal, jak jej Češi nezajímají. Typická habsburská nafoukanost a neomalenost.

Jeho chování přesně odráželo opovržení, které Rakušáci k nám chovali. Byli jsme pro ně jen národem služek a nádeníků, kterému plným právem vládli a který měl jediné právo: přispívat na jejich potřeby.

To nebyla náhoda, ale pravidlo. Když se například jeden osvícenější rakouský ministerský předseda odvážil ve svých nařízeních postavit v Čechách český jazyk na roveň němčině, Vídeňáci povstali a jako jeden muž vyšli do ulic a ministerský předseda musel odstoupit.

Na tomto vztahu Rakušáků k Čechům se až do roku 1918 nic nezměnilo a myslím, že k nějaké změně nedošlo ani dnes.

Jen přibylo nepřátelství, že jsme se odvážili osamostatnit a vybojovali si a to doslova, svobodný stát. Tak své nepřátelství, když nemohou jinak, projevují odporem proti stavbě Temelína. To není nic jiného, než zástupný umělý cíl. Tvrdit něco dnes o naší méněcennosti není přece „politicky korektní“.

O charakteru dnešních Rakušanů jasně vypovídá, že si ve svobodných volbách zvolili za prezidenta Kurta Waldheima, ač dobře věděli, že jako důstojník Wehrmachtu se za války na Balkáně podílel na zločinech proti lidskosti. Měl proto například zákaz navštívit USA a některé další státy. Nic z toho Rakušanům nevadilo.

Jestliže náš dnešní ministr zahraničí a předseda významné politické strany navštěvuje pohřeb Habsburka a spolu s některými dalšími poslanci své strany oslavuje „staré dobré Rakousko-Uhersko“, měli bychom se vážně zamyslet, čí zájmy vlastně zastupuje a proč bychom jej měli volit zejména za prezidenta. Aby zastupoval zájmy Rakušanů a Němců?

Posuzujme takové lidi podle toho, co dělají a nenechme se zmást šlechtickými způsoby, které na nás hrají.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz