Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hans Meiser: Češi jako váleční štváči - Tschechen als Kriegstreiber

5. 3. 2013

Převzato z blogu: http://monarchiacatholica.blog.cz/, který propaguje tradice katolicismu a rakouského monarchismu.

 

Rádi bychom české čtenáře upozornili na knihu Češi jako váleční štváči - Kramář, Masaryk, Beneš - Ničitelé Evropy z pera Hanse Meisera, kterou vydalo nakladatelství Grabert - Verlag v Tübingen (www.grabert-verlag.de). Hovoří v ní o třech předchůdcích-revolucionářích V. Havla. Autor v ní ukazuje, že nejenom Hitler a Stalin byli válečnými štváči, ale i pánové Kramář, Masaryk a Beneš. Zvláště Masaryk, který se tolik obdivoval bolševismu a Beneš, který se oslavně vyjadřoval o Hitlerovi. Autor ukazuje jejich nacionalistické postavy, šovinisty, kteří byli katholisch und deutschfeindlich (katolicismu i Němcům nepřátelští). Tito lidé nechápali menšiny, nechápali, že Československo je mnohonárodnostní stát, že je třeba ho minimálně budovat po vzoru švýcarského modelu, který by byl přizpůsoben poměrům v tomto prostoru a vytvořili v centru Evropy jeden z prvních totalitních režimů, hned vedle ruského bolševismu, německého nacismu a italského fašismu, který omezoval řeč menšin, jejich školskou soustavu a obíral je o půdu, případně do nich střílel. Ukazuje, že Podunajská monarchie byla záměrně zničena těmito ničiteli, aby se otevřel prostor pro Nový světový řád popsaný nádherným způsobem v Masarykově Světové revoluci. V jejich životech se naplnil onen zhoubný světový názor anarchického pojetí svobody, totalitarismus lidských práv, který byl synonymem pro nacistickou německou rasu, komunistickou dělnickou třídu a třídní boj.

Tito ničitelé zhanobili symbiózu soužití 16 národů v pravé unii založené, ať už chceme nebo nechceme, na katolickém pojetí vlády. Poukažme na to, že výše uvedení revolucionáři rozdrtili toto soužití národů svými názory, svými "obrozeneckými" a romantizujícími idejemi panslavistického anebo pangermánského smýšlení ještě hluboko před I. světovou válkou, kterou autor (pozn. redakce MC - podobně jako například Alfons Kníže von Clary - Aldringen) nazval sebevraždou Evropy. Nacionalismus a Revoluce pronikla do centra Evropy.

Autor detailně poukazuje na situaci Československa, které nakonec nespravedlivě vyhnalo miliony německého a dalšího obyvatelstva, aby nakonec bylo samo předhozeno na zlatém podnosu k obědu šelmě z Východu - Stalinovi. O tom se dnes ve školách neučí a záměrně mlčí, protože jsme v další fázi totalitarismu. Zpolitizované dějiny se vykládají tak, aby to lahodilo sluchu té či oné propagandy, která zrovna vládne. Liberální demokracie je pouze jinou formou světonázoru, který má bohužel totalitní aspirace. A tak se pořád dokola pokračuje v dalších a dalších blamážích, v jednom velkém dějinném revolučním mýtu, podobně jako vyzněl pohřeb občana Havla, světlonoše nového světového řádu, chcete-li rytíře světla v podání Igora Chauna.

 

Podle použité rétoriky jenom recenze této knihy a i sama publikace přímo napadají představitelé naší státnosti i první republiku. Naši prezidenti Masaryk a Beneš jsou stavěny do jedno roviny s Hitlerem a Stalinem. Jediná demokratická země ve střední Evropě v 30. letech minulého století - ČSR, kterou nakonec její spojenci předhodili Hitlerovi uprostřed totalitařských států, té doby je označovaná za jeden z prvních totalitních režimů, který dokonce střílel na své menšiny a upíral jim právo na vzdělání!!!

Mimochodem, co se týká práva na vzdělání je prokazatelný fakt, že Němci v Československu vzhledem k přepočtu obyvatel měli více vysokých i středních škol než Češi. Byli to Němci, kteří bránili otevírání českých menšinových škol v pohraničí a dokonce i v jazykových ostrůvcích.

Ti, kdo v období před Mnichovem a po něm zabíjeli, nebyli Češi, ale zradikalizovaní tzv. „sudetští“ Němci. Jejich zločiny a počty mrtvých Čechů jsou známy. Opět se používá pojem „nespravedlivého vyhnání“, který zavedli sami sudetští Němci. Ve skutečnosti šlo o „transfer“ na základě závěrů mezinárodních dohod vítězných mocností.

V současnosti se vede doslova „křižácké“ tažení proti učební látce týkající se Masaryka a Beneše na akademické půdě. Proč asi? Právě tito naši politikové už dříve odhalili snahy všech těchto katolicko-německých snah o „sjednocování“ Evropy.

Masaryk je údajný ničitel symbiózy 16 národů v Rakousko-Uhersku, jak hovoří uvedená recenze. Můžeme mu být jedině vděčni, že on spolu s dalšími a legiemi vybojoval Československo.

Jak tato symbióza ve skutečnosti vypadala si můžeme ještě nyní připomínat. Stačí se projet po malých vesničkách a takřka v každé najdeme pomníček se jmény mladých mužů, kteří padli ve světové válce 1914-1918 za spolužití 16 národů pod nadvládou Němců rakouských. O tom se již autor nezmiňuje.

Co o tom říká sám TGM? „Od jara 1892 převažujícím aspektem jeho parlamentárních projevů tvoří kritika politiky vlády a kritika neobjektivních postojů německých poslanců a publicistů vůči slovanskému obyvatelstvu. Postupně pochopil, že Němci v Rakousku i v českých zemích berou uspořádání ke spravedlivějšímu politickému a národnostnímu systému jako své ohrožení, a že nejsou schopni se vzdát systému, který jim umožňoval privilegia na úkor nerovnoprávné většiny. Své postoje měli dokonce odůvodněné „filosoficky“ (vírou v méněcenné a nestátotvorné národy) a ideologicky, považujíce od 60. let slovanské národy za nebezpečí pro jednotu říše…

Odmítal jako hluboce nepravdivé, že se Češi rozvíjeli pozitivně jen zásluhou vlivu Němců, ale naopak mnohokrát zdůrazňoval, že se Češi rozvíjeli hlavně vlastní iniciativou, z vlastních prostředků, a navzdory politickým podmínkám.V prvním i v druhém projevu Masaryk nepřímo i přímo obvinil Austroněmce, že jim jde o zachování říše jen potud, pokud ta zachová jejich privilegia a vládnoucí postavení, jinak že jim je osud říše lhostejný. Jejich postoje během první světové války ukázaly, že měl pravdu…

Pánové, nechceme být tolerováni, nechceme být považováni za zlo, jehož se nemůžete zbavit. Chceme být uznáni za plnoprávné občany tohoto státu, chceme být v Rakousku se svým českým způsobem a svérázem bez výhrad plně uznáni…

Bylo absurdní, aby rakouští Němci, mající necelou polovinu obyvatel v říši, měli politicky i ekonomicky privilegovanou pozici na úkor ostatních. Zdůrazňoval, že říši tvořily malé a větší národy, s různými jazyky, historií, úrovní i potřebami, a tyto skutečnosti bylo nutné reflektovat v politickém systému a úsilí… Hlavní příčinu politického konservatismu Austroněmců viděl v tom, že starší generace, aktivní v politice, byly vychovány německým nacionalismem, ve víře v civilizační misi Němců, v méněcennost slovanských národů, které bylo třeba podle jejich názoru poněmčit

Jmenoval řadu německých autorů, kteří poněmčení či dokonce vyhlazení Slovanů, zvláště Čechů, propagovali ve svých spisech či projevech. V některých se dokonce implicitně počítalo s tím, že se Rakousko stane součástí Německa a Německo bude expandovat

Ale v případě nerovnoprávných, neprivilegovaných národů znamenal nacionalismus především úsilí o uznání jejich životně důležitých dimenzí, a o dosažení rovnoprávného postavení a rovnoprávných podmínek ke své existenci a ke svému pozitivnímu rozvoji. Samozřejmě, že se v tomto úsilí musely střetnout s vládnoucími národy, podobně jako se nižší vrstvy, usilující o své politické zrovnoprávnění střetávaly s postoji vrstev privilegovaných“. (PhDr. Marie Neudorflova, Ph.D., TGM a Rakousko-Uhersko, www.ceskenarodnilisty.cz )

 

Masaryk ještě než se rozhodl pro odjezd z Rakouska v r. 1914, aby bojoval za nový osud Čechů, zjišťoval, jaké plány má monarchie, pokud jde o český národ. Dozvěděl se, stručně a zjednodušeně řečeno, že po brzké vítězné válce budou dosud vydobytá práva Čechů anulovaná, a říši bude germanizovaná. O tom svědčí i pozdější vyhlášení, které rakouští Němci přijali na Velikonoce v r. 1915. V memorandu, které se v jedné kapitole týká „české otázky“, je uvedeno:

1. Dosavadní království a země na Říšské radě zastoupené budou se pro budoucnost jmenovat: Císařství rakouské.

2. V rámci Císařství rakouského dostanou Halič, Bukovina a Dalmácie zvláštní postavení… ostatní země Předlitavska pak vytvoří jednotné, uzavřené území se samostatným zákonodárstvím a správou (Západní Rakousko).

8. Pro Císařství rakouské ustanovuje se státní řeč německá. Zákonem třeba ohraničiti území, na kterém mají kmenové bydliště neněmečtí národové a v nichž ve vnějším styku služebním státních úřadů… může být užíván vedle státní řeči také jazyk jejich.

10. Poměr národa německého a národů ostatních je třeba říditi tak, aby bylo neustále zachováváno a zajištěno státní a kulturní vedoucí postavení německého národa.

Tak měla vypadat ono vychvalovaná symbióza národů. Germanizace a vedoucí postavení Němců!

Jak vypadalo toto mírové soužití národů v 19. století v našem pohraničí? Sledujme pozorně následující text. V Žatci byl vydán tento leták, který dostatečně zřetelně dokazuje tehdejší nafoukanou nadřazenost českých Němců.

"Stále nesmiřitelnějším se stává vystupování podružného českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící národ na německém území...Němečtí měšťané a majitelé domů, němečtí průmyslníci v Žatci: nadešel čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo. Tento barbarský národ již prolil i krev našich německých bratří, chcete se ještě horších věcí dočkati od této polocivilizované hordy?

Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž, že vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům byty vypovíte a že žádný Němec nesmí jim popřáti přístřeší. Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydleti se svým úhlavním nepřítelem." (Politické dějiny, Adolf Srba,Praha, 1901)

Protičeské manifestace se konaly 28.11.1897 také např.ve městech Ústí n.L., Jablonec, Broumov, Most, Bílina, Cheb. Češi byli vypovídáni ze zaměstnání, z bytů, pronásledováni za to, že mluvili česky, že posílali své děti do českých škol, pokud v místě vůbec nějaké byly, prostě za to, že byli Čechy.

Jak vypadala sociální situace za Rakouska-Uherska, znám z vyprávění své prababičky, která prožila obě světové války. Vychovala 6 dětí. Všichni žili v bídě. Obyčejný hlad byla běžná součást života v českých zemích za oné rakousko-uherské symbiózy. Jednoho syna ji zabili ve válce a druhého zastřelili při Rumburské vzpouře. Z jejího vyprávění si pamatuji její časté opakování, které nám říkala: „Němec zůstane vždy Němcem, nikdy jim nevěřte!“ Zemřela v 93 letech ve spánku s úsměvem na tváři.

 

Tak kdo vlastně zničil Rakousko-Uhersko? Byli to rakouští Němci, kteří usilovali o nadvládu nad „méněcennými slovanskými národy“ a jejich germanizaci, a to i za pomocí mocenských prostředků. Za těchto podmínek nebylo možné slovanským národům dále zůstávat v Rakousku. Slovanské národy nechtěly dále sloužit německému „panskému“ národu.

 

Zejména ve světle těchto skutečností, kdy se vydávají knihy v zahraničí, které nejen, že překrucují historii a dějiny Evropy a jejích národů, ale již přímo útočí na svrchované státy a jejich představitele, se ukazuje nutnost psát články, vydávat knihy, které tuto propagandu alespoň částečně vyrovnávají. Když se opakuje lež, musí se pakovat i pravda, aby jednou nebyla lež považována za pravdu.

Ještě jednu skutečnost bychom měli znát, a to že výše uvedenou publikaci dodává též sudetoněmecká služba médiím Stříbro – Plzeň, pošt. přihrádka 112, 91524 Dinkelsbühl, SRN.

Zdá se vám také, že jejich, jak říkají, stále nabídnutá ruka ke smíření je přátelská? Podle skutků je poznáte! Z publikace a z mnoha dalších tiskovin sudetských Němců přímo prosakuje špatně skrývaná nenávist. A někdy i, jak z  uvedeného vyplývá, je neumně halena rouškou katolicismu.

 

 

 

Jak smýšlí katoličtí monarchisté o Československu a jeho vzniku? Přečtěme si pozorně následující text.

 

Navždy žije Římská Církev a Donaumonarchie! Immer lebe die römische Kirche und Donaumonarchie!

 

28.10.1918 vznikla nenáviděná Československá republika v rámci revolučního "práva" na sebeurčení národů. Tato republika připravila tolik lidí o život (živých i nenarozených) a o majetek, že si nezasloužila, aby byla nazvána státem Čechů, českých Němců, Moravanů, Slezanů, Slováků a Maďarů, či Rusínů. REVOLUCE 1789 dočasně zvítězila i ve středoevropském prostoru a pomohla k nástupu bezbožeckého systému založeného na liberální demokracii odsouzené římskými papeži, totalitarismu per excellence, který netoleroval ani katolickou Církev, šlechtu ani menšiny. Ale jak zpíváme v poslední sloce naší české hymny:

 

Rozpomeň se, Hospodine na svou nejvěrnější říš!

Její sláva nepomine,vždy jí znovu obrodíš!

Koruna dnes stále kryje,mocný panovníkův trůn!

Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!

 

Citace z Ráčkových Československých dějin:

Ještě za války bylo za hranicemi rozhodnuto, že se v československém státě zavede »husitství«. (viz. A. Neumann, Pařížský odboj a katolictví, 23. Masaryk, Svět. revoluce 74. ) Bylať stará monarchie překážkou úplného provedení pokrokových zásad ve škole, rodině i veřejnosti. Proto byla mezi legionáři tak okatě zdůrazňována husitská tradice, i v přísahách byla uváděna jména husitských hrdinů (vrahů, pozn. redakce Monarchia Catholica); po jméně Božím se tam marně ohlížíme. "Brzy přišly věci horší. Hned následujícího roku 1919 začali pražští učitelé odstraňovat ze škol kříže. I lidé nábožensky vlažní byli zdrceni, když viděli kříže vyčuhovat z popelu a smetí, jež vozkové na vozech ulicemi odvážejí. Asi 500 těchto školních křížů bylo složeno v obecním dvoře ve valdštejnském paláci. Řád školských bratří a spolek katolických učitelů je koupili za 10.000 K a uložili v Joaneu. Byly jich tam plné místnosti a skýtaly smutný pohled. Některé byly rozbity. Zbožní Pražané si je tam rozebrali. Někteří ředitelé středních škol teroru neustoupili a kříže v ústavech zůstaly. Někteří je sňali, aby je uchránili před pohanou. Byliť místy od svedeného žactva zneuctěny způsobem nanejvýš sprostým. Prahu následoval venkov. Kříže, sochy Nejsvětější Trojice, pomníky Mariánské i jiných světců, boží muky i pomníky hřbitovní byly strhovány, káceny, ro'zbíjeny, páleny, hanobeny, což bylo místy provázeno neslýchaným rouháním a nízkým cynismem. Nejvíc surovosti zakusil sv. Jan Nepomucký. Sta a sta pomníků upřímné a ještě nedávné zbožnosti našich předků bylo zničeno. Nejvíce zuřil tento »kulturní« boj ve středních Čechách. (viz A. Sorm, Ve jménu demokracie, str. 26.) V některých okresích, na př. mezi Klatovy a Plzní, byly všechny tyto pomníky křesťanské zbožnosti vymýceny soustavně. Tyto zločiny se dály za socialistické vlády, jíž se pachatelé příliš nebáli. V některých případech zasáhla trestající ruka Boží sama a největší rouhači přišli při strhování soch o život. Mladík, jenž omotával provaz kol Matky Boží na Staroměstském náměstí, zešílel a přišel do Bohnic. Za pět let bylo, v republice vyloupeno a zneuctěno 500 svatostánků. Na Slovensku způsobilo toto kácení křížů a soch velké jitření proti Čechům, ač se ho místy zúčastnili i svedení Slováci a Němci."

 

Taková to byla ta prokletá Československá republika! A její učenlivá dcera Česká republika jde stejnou cestou!

Ale nebojte se, věrní katoličtí monarchisté, Revoluce bude spolu s její hlavou Satanem poražena! A potom nastoupí Kristova vláda v říši Kristově! (Pius XI.)“

 

Pane Bože, prosíme, chraň nás od všeho zlého, především od katolických monarchistů, jimž milostivě dej, velmi prosíme, alespoň obyčejný lidský rozum. Nám pak otevři naše mysli, abychom rozpoznali rozdíly, které jsou mezi katolickými monarchisty a sudetoněmeckými landsmanšafty, pokud vůbec existují.

Připravil J. Skalský