Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gesto pro sudetoněmecký landsmanšaft by bylo ztrátou české paměti

17. 7. 2017

Gesto pro sudetoněmecký landsmanšaft by bylo ztrátou české paměti

Máme své zkušenosti z historie, kdy náčelník katolické protireformace v Čechách, jezuita Antonín Koniáš (1691 - 1760), v rámci své protilidové činnosti spálil na 30 tisíc knih. Bohužel, fanatik s podobným nastupujícím počinem se v české historii občas objeví.
Ten současný, známý svou náboženskou nevyhraněností, pálení knih doplnil o Posseltovu ideologii ze sjezdů sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), plných perfidního nánosu. Jejich jediným cílem je potlačit české odpůrce a umožnit Naumannovský nástup dosud nesaturovaných sudetských Němců ve stylu F. Ratzela: posunovat hranice mezi Čechy a Němci v Čechách.
K tomu připomínám, že na rozdíl od národnostně pomýlených současných českých politických sprinterů na sjezdy SL, považujeme za opravdové vlastenectví odmítnutí F. Palackým pozvání do Frankfurtu - tím se ubránil požadavku, aby české země byly považovány za součást německé říše.
B. Posselt tím poučen, ve snaze o podobný úspěch, udělil »požehnání« straně, kterou v ČR založil bezdomovec českého jazyka, přitom hlavním důvodem nebyla špatná čeština, ale otevřené přihlášení se k sudetoněmeckému národnostnímu uskupení (viz Die Welt). Samozřejmě, že touto stranou neposílil pravicovost, nýbrž nacionalistický charakter. O pravicovosti této strany pochybuje i exprezident V. Klaus.
K tomu využil i groteskní výzvy komunistům, kteří by podle B. Posselta pro svůj odpor k sudetským Němcům měli »činit pokání a darovat sudetským Němcům svůj majetek«. B. Posselt opomněl, že mluví také o majetku, který získali sudetští Němci v opuštěných domech českých občanů, které z domů vyhnali. Pan B. Posselt ve své válečnické pozici dokonce zaútočil i na exprezidenta Václava Klause, odsoudil jej za protisudetské pohnutky, že měl vždy antiněmecká a antisudetská prohlášení.
Stejně slepé je Posseltovo volání po »právu na vlast«. Přitom mnoho odpůrců a seriózních historiků odmítá posuzovat odsun z hlediska platnosti současných právních norem. Při změně tohoto principu by český stát mohl například požadovat obě Lužice, Žitavsko, území pod Bučinou a Knížecí plání u Fisterau s českou dominantou Javorem, Moravské Pole a Vitorazsko, což vše náleželo k České koruně.
Československo na pařížské konferenci po první světové válce nesouhlasilo například se smlouvou z roku 1742, ztrátou Slezska, jíž jsme ztratili 40 tisíc km2 aj.
Je neodpustitelné, že jsou vysíláni na sjezdové hrátky zástupci českého státu se znalostmi »mimo mísu« pravdivých skutečností. Proč například pomýlení nepřipomínají, že nám Německo dosud dluží reparace, že nacisté se zmocnili čs. zlaté rezervy apod.? Proč se nehovoří o závažném dluhu za měřické práce při budování protektorátních hranic (berlínské čáry), které z říšského příkazu museli budovat v době protektorátu (1940) čeští zeměměřiči, neboť němečtí zeměměřiči byli odvoláni na frontu?
Proč Německo neplnilo ani poválečné rozhodnutí Spojenců - navrátit stav hranic ke dni 31. prosince 1937? Proč Německo v roce 1947 narušilo území českého státu, státní hranice, zničením polygonových a trigonometrických sítí v saském příhraničním úseku, což přinutilo československou stranu uskutečnit redemarkaci a pro německé odmítání nápravy požádat sovětské okupační úřady v Sasku o pomoc v řešení tohoto problému? K tomu byla vytvořena Československo-sovětská komise, schválená příslušnými místy na obou stranách. Redemarkace hranic probíhala od 13. května do 18. září 1948 a její náklady byly vyčísleny, nikoli uhrazeny.
Již 77 let trvá odvlečení hraničního fondu československých státních hranic do zařízení Reichsministerium des Innem v Berlíně, se sídlem Abt, Unter den Linden 72, což je velkou potupou státu. Na tomto zločinu se podílel Hitlerův státní tajemník Erst von Weiszäcker, předseda berlínské mezinárodní rozhraničovací komise, který na československou stížnost reagoval slovy, že hraniční dokumenty již nikdy nebudeme potřebovat, a tento přístup v »demokratickém« Německu dosud trvá. Přitom pomýlení se bojí ozvat.
Po válce Německo hraniční dokumenty využilo ke ztížení záměru NDR zaměřit hranice nově vytvořeného státu, proto byly hraniční dokumenty přesunuty do archivu v Mnichově. Potvrzuje to vnitřní rozpolcenost Německa, i po válce.
Samozřejmě, že tehdy ČSSR poskytla svému spojenci NDR kopie hraničních dokumentů bez jakýchkoli obstrukcí. Státní hranice mezi ČSSR a NDR byly, i přes odpor SRN, zaměřeny.
Bohužel, k zaměření státních hranic mezi Československem a SRN bylo pro německé odmítání přikročeno až po 47 letech od skončení druhé světové války. K porovnání existujících vztahů připomínám, že s ostatními sousedy byla hraniční úprava již desítky let v platnosti.
K vlastnímu úsilí o navrácení nacisty odvlečeného hraničního díla Československa připomínám, že na tento stav upozorňuji politiky - ústavní činitele - již řadu let. S poslední žádostí jsem se obrátil 16. srpna 2016 i na kancléřku SRN A. Merkelovou při příležitosti její návštěvy Prahy. Zároveň jsem požádal o pomoc i velvyslance SRN v ČR, jakož i premiéra B. Sobotku. Informaci, že můj dopis vzal na vědomí, jsem obdržel od premiéra ČR.
Bohužel do dnešního dne nebylo na problém reagováno. Z toho důvodu se zamýšlím nad otázkou, zda zachování územní celistvosti státu, jakož i odcizených hraničních dokumentů, ještě přísluší ministerstvu zahraničních věcí.
Nezájem chápu u kancléřky SRN, neboť jako nástupkyně německého lídra se musela řídit cíli nastavenými H. Kohlem, tj. »je důležité překročit hranici na Odře a Nise« - přitom nevylučoval, že to bude muset Německo vybojovat válkou. Také u otázky možnosti návratu sudetských Němců, kterou H. Kohl projednával s velmi vstřícným, rovněž »pomýleným« V. Havlem, nepředpokládal, že to proběhne hladce. Přepočítal se. Neprojde ani Posseltem požadované gesto vůči sudetským Němcům, neboť by to bylo ztrátou české paměti.
Důvody jsou prozaické: donucení čs. občanů opustit své domovy již v říjnu 1938; 15. března 1939 henleinovci v nich vítali příjezd hitlerovských vojáků. Existující henleinovská a německá brutalita vydržela do posledních dnů války. Ještě 2. května 1945 vydal německý maršál Schörner rozkaz: »Buřičské živly (tak označil Čechy) vyvolaly 1. května nepokoje... účastníky decimovat... Osobně zakročit proti slabochům ve vlastních řadách...!« A tak němečtí vojáci umírali i po skončené válce.
Podobně velitel jednotek SS v Čechách hrabě Pückler vydal rozkaz k nasazení letectva 6. května za svítání k útoku na Prahu na východním okraji Vltavy... s hlavním cílem okolí Václavského náměstí. »Použít hodně zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet...«.
7. května pak upřesňoval: »Žádám... okamžitý hloubkový nálet se zápalnými pumami na ulici Příkopy a Václavské náměstí. Tam je středisko povstání...«.
Tyto brutální rozkazy potvrzují hodnocení vyslovené Edvardem Benešem: »Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jako jediný, velký, lidský netvor.«
Tento dopis, pane B. Posselte, ale i pane Koniáši a pomýlení, považujte za odpověď.

Čeněk M. Kadlec