Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dr. E. Beneš - O národnostních menšinách

5. 3. 2013

Menšinová otázka bude jednou z nejsvízelnějších potíží na prahu nové organizace střední Evropy. Menšiny jsou všude, ale ve střední Evropě zvlášť, opravdu těžkým problémem jednotlivých států, hlavně pokud jde o menšiny německé a maďarské. Zatím co jiní velicí národové Angličané, Francouzi, Rusové, Španělové - vysílali přebytek svých populačních sil a své energie do jiných kontinentů, objevovali neznámé země, kolonizovali je, ale zároveň je civilizovali, spokojovali se Němci tím, že vysílali své kolonisty do většiny sousedních zemí, kde se stávali nositeli německých zájmů a ohnisky toho, čemu dnes říkáme pátá kolona. Jinde obyvatelstvo německé se natrvalo usadilo jako důsledek staletého německého tlaku vojenského a kulturního na východ, takže se tam dnes jeví v charakteru obyvatelstva autochtonního. Ostatně o této otázce jsou pořád ještě vedeny spory mezi Němci a ostatními národy ve střední Evropě.

 

Proto nebylo možno uskutečnit roku 1918 na tomto území státy jazykově a národnostně homogenní, nemělo.li se tak stát rozsáhlým přemístěním obyvatelstva. Tuto cestu někteří už tehdy skutečně navrhovali - na přiklad francouzský sociolog Bernard Lavergne; ale byla odmítnuta, neboť zdánlivě odporovala idealistickým tendencím wilsonovskýrn, jež určovaly plán nové Evropy roku 1919. Místo toho byla zvolena cesta mezinárodní ochrany menšin.

 

Já sám jsem poslední, kdo by chtěl odsuzovat zásady, na nichž byla tato politika založena. Chyba byla však už od počátku v tom, že ochrana menšin byla uložena jen některým státům a ne všem, které měly menšiny. Bylo jistě skandální, že po tom všem, co Německo napáchalo na poli násilné germanizace jiných národů, nebyla ochrana menšin uložena také jemu. Brzy se ukázalo, jak bylo také nesprávné nechránit národnostní menšiny v Itálii, jejichž život se stal skutečným peklem od té chvíle, kdy se dostal fašismus k moci.

Přímo neudržitelným však byl fakt, že se ochrana menšin stala na konec metlou na státy, které ji opravdu dodržovaly, nebo se aspoň poctivě snažily ji dodržovat, kdežto státy, jež ji cynicky, vědomě a soustavně porušovaly, nestihl za to fakticky žádný trest. Maďarsko sabotovalo své závazky vůči menšinám od první chvíle, nedalo jim ani školy, ani svobodu slova a tisku, a odnárodnilo za dvacet let svého diktátorského systému mnoho tisíc Slováků, Rumunů a Němců bez jakéhokoliv risika. Plukovník Beck mohl v zasedání Společnosti národů prohlásit, že neuznává nadále kompetenci kontrolních orgánů Společnosti národů v menšinových věcech a Společnost národů se musila omezit na několik platonických. protestů.

Naproti tomu Československo, jež plnilo své menšinové .závazky lépe než kterýkoli jiný stát - viz svědectví, jež mu vydává lord Robert Cecil v knize A great experiment - se nedočkalo vděku za tuto politiku generosity a spravedlnosti: Neříkám, že u nás bylo všecko dokonalé, říkám jen, že to bylo v Evropě vedle Švýcarska nejlepší a že naše menšinová politika byla vždy nesena zásadami loajality, tolerance, objektivity a dobré vůle. Části německé a maďarské menšiny zneužívaly však neuvěřitelným způsobem rovnoprávnosti, kterou jim republika udělila, k jejímu rozvrácení uvnitř a k ostouzení navenek. Z Německa a z Maďarska se na to dávaly peníze. Ve jménu tak zvané ochrany menšin a respektování zásad demokracie musila Československá republika trpět nebezpečnou protistátní činnost některých německých politických stran, soustavnou otravu, šířenou henleinovským tiskem, a podvratné tendence, kolportované na německých vysokých a jiných školách na našem územÍ. Cizina až do Mnichova naprosto neocenila po právu naši snahu dostát menšinovým závazkům do posledního písmene.

Teprve když dnešní válka začala, když se vidělo,co znamenal Henleln, Frank a jiní v plánech Hitlerových pro rozvrat republiky, když se pochopil význam quislingovstvi v dnešní válce a zejména když se vidělo. co provádějí Němci dnes s germanizací v Československu, byla naše politika v Anglii a Americe a v celém světě plně uznána a oceněna a je dnes velikou naší mravní a politickou silou. Bude jedním z hlavních důvodů k tomu, aby byl Mnichov plně odčiněn a vybudováno Československo silnější, tentokráte už bez národnostních menšin.

Pokřik neloajálních menšin vzbudil nakonec v Evropě mínění, že se opravdu menšinám u nás nevím, jak zle křivdí, a úsilí zachovat mír za každou cenu, hlavně za cenu obětování Československa, nacházelo záminku v tvrzení, jako by se rozdělením Československa nedělo nic zlého, neboť se prý prostě splňuje právo utlačených menšin na osvobození od československého útlaku.

Došlo dokonce k tomu neuvěřitelnému faktu. že totalitní a diktátorské státy (Německo, Maďarsko, Itálie) ubíjely neslýchaným způsobem menšiny své a zároveň se staly ochránci minorit ve státech demokratických, kde cynicky zneužívaly demokratické svobody těchto státu a nespravedlivě skandalizovaly sebemenší vnitřní těžkost jejich s menšinami před celým světem. Společnost národu, velmi dobře informovaná o skutečném stavu věcí, nehnula ani prstem v onom roce 1938, když jediný stát, jen respektoval své menšinové závazky v míře vyšší, nežli byl podle podepsaných smluv povinen, byl pranýřován před tváří světa jako utiskovatel. S bolestí tudíž konstatuji, že předválečný systém ochrany menšin ztroskotal. Je to dnes po tom všem, co ve střední Evropě provedly v těchto otázkách Německo, Itálie a Maďarsko, také míněním kompetentních, rozhodujících kruhu mezi spojeneckými národy.

Není proto možné obnovit tyto absurdnosti. Než se začnou vymezovat práva menšin, je třeba také vymezit jednak práva většin, jednak povinnosti menšin. Každý národ má právo žít svobodně a klidně ve svých státních hranicích. Jsou-li tyto hranice zároveň jeho hranicemi národnostními, tím lépe. Ale ve střední Evropě tomu tak není, každý středoevropský stát měl své menšiny. V dnešní válce mezinárodním nebezpečím staly se především menšiny německé, jež se ve všech státech dilem pasivně, dílem aktivně propůjčily za nástroj německého imperialismu. Žádný středoevropský stát nebude chtít ještě jednou riskovat s menšinami to, co jsme riskovali my nebo Jugoslávie, Rumunsko nebo Polsko v posledních letech.

Neznám však receptu, který by rozřešil menšinovou otázku ideálně. Nedoporučuji také žádný prostředek brutální a násilný. Snad je možno v některých případech lokálními opravami hranic počet menšinového obyvatelstva v jednotlivých státech středoevropských o něco zmenšit. Bude však tentokrát nutno sáhnout k stěhování menšinového obyvatelstva. To všecko by byly ovšem operace bolestné a bylo by při nich mnoho nespravedlností menších a snad i větších. Jistě však bude každý národ ve střední Evropě považovat za své svaté právo potrestat s veškerou přísnosti ty příslušníky svých menšin, kteří se na něm provinili velezradou, vyzvědačstvím, týráním obyvatelstva většiny, terorem, zabíjením, loupežením v masách a s pomoci německých vojsk, jako je tomu dnes v Polsku, v Československu, v Norsku, v Belgii, v Holandsku, v Jugoslávii, v Řecku a tak dále. Podobně každý stát přísně potrestá své vlastní quislingy.

 

Až bude toto všecko provedeno, až si každý stát zajistí, že jeho menšiny nebudou nadále revolverem, namířeným proti jeho státní existenci, pak bude třeba dobře promyslit nová opatření pro ochranu loajálních menšin, pro zajištění jejich politických i kulturních práv, ovšem na základě naprosté vzájemnosti. Není však možno znovu vytvořit abnormální stav privilegovaných menšin na jedné a menšin stále utiskovaných na druhé straně, jako nelze vytvořit stav, kde jednotlivé menší státy budou stále žít pod terorem států větších vzhledem k tomu, že mají menší frakci obyvatelstva jejich jazyka.

Proto nelze ještě dnes dát definitivní návrh řešení problému menšinového v podrobnostech. Lze snad vytknouti jen tyto tři - čtyři všeobecné zásady:

1. Ani po této válce nebude lze v Evropě vytvořit státy národnostně homogenní, neboť jsou případy, kde některé země nemohou vůbec jako státy existovat bez určitých části smíšeného území (na příklad Československo bez smíšených okresů v Čechách a na Moravě a smíšených krajů na Slovensku, jak to názorně dokázal mnichovský diktát a jeho důsledky samy). Bude třeba, aby po této válce území taková byla skutečně připojena k příslušným státům jen v případech nezbytně nutných a jejich přináležitost ke státu definitivně zajištěna.

2. Bude třeba provádět po této válce přemístění obyvatelstva v daleko větší míře nežli po válce poslední. Bylo by však záhodno, aby se to stalo ve formě co nejlidštější, organisované a mezinárodně finančně podložené.

3. Ochrana tak zvaných menšin v budoucnosti měla by spočívat především na. ochraně všech demokratických práv lid8kých. Nebude už možno v jednotlivých státech tvořit z menšin politické, mezinárodně skoro uznávané právní jednotky, jež se stávají pak automaticky ve svých státech nástroji státú cizích, zárodkem separatismu a státního rozvratu.

4. Bude třeba umožnit i později stěhování z jednoho státu do druhého, aby národnostní menšiny, nebudou-li chtít žít ve státu sobě cizím, mohly postupně se sloučit s vlastním svým národem ve státech sousedních a definitivně svůj dřívější stát opustit.

K tomu všemu bude však třeba delší periody časové a především dlouhé periody mezinárodního klidu. Nevylučuji, že po této válce, nebude-li nadlouho vyhlídky na stálé rozvraty národnostně nehomogenních států zvenčí státy sousedními, soužití a spolupráce většin a menšin stane se po uplynutí jisté doby snazší, nežli se snad dnes domníváme.

Demokracie dnes a zítra, Čin Praha, 1948, str. 205 – 210

Pozn. redakce: Jsem přesvědčeni, že menšinová politika opět nabírá, a to čím dále tím více, nesprávný směr. Zatímco německá menšina v České republice, která, jak vnímáme její kroky, je ze značné části málo k republice loajální, přestože má privilegované postavení, Čechům ani Slovákům v Německu není přiznán menšinový statut. Konkrétní stanoviska německé menšiny v ČR silně ovlivňuje sudetoněmecký landsmanšaft, jenž, prostřednictvím zejména bavorské Křesťanskosociální unie nebo dokonce přímo, uplatňuje svůj vliv dále i některé české politické strany. KDU-ČSL se tuto skutečnost snaží zastřít poukazem na privilegované vztahy mezi křesťanskými stranami. V tomto vztahu je však KDU-ČSL tou slabší stranou, která, podobně jako TOP 09 a část ODS, přebírá do značné míry terminologii sudetů a dokonce ochotně přikyvuje i k některým jejich cílům.

V zájmu pravdy je třeba zdůraznit, že dnešní KDU-ČSL nemá nic společného s Československou stranou lidovou v čele s dr. Janem Šrámkem. Opustila její vlastenecké, demokratické i pokrokové tradice. KDU-ČSL je proto pro nás stranou, jíž nemůžeme dát svůj hlas v žádných volbách.

Obdobná je situace slovenské menšiny v Maďarsku, zatímco Maďaři na Slovensku mají svá práva zajištěná a s podporou Maďarska část z nich šilhá po určité formě autonomie. Loajalita těchto slovenských Maďarů jde tak daleko, že někteří z nich si zažádali i o maďarské občanství. Cílem současné vládnoucí elity v Maďarsku je vytvořit i z Maďarů v sousedních státech jednotný maďarský národ.

Národnostní situace v Pobaltí je ještě hroznější. Ruská menšina, ač v Lotyšsku, Estonsku a Litvě tvoří 20-30% obyvatelstva, nemá ani plná občanská práva, natož aby jim byl poskytnut statut národnostních menšin. Celá Evropa o tom ví a nic nedělá. Naše ministerstvo zahraničních věcí údajně tento stav sleduje. Taková byla jeho odpověď na náš dotaz.

Ostatně jaká práva mají Srbové na Kosovu? Žádná a ještě je Albánci strkají do kriminálů. Národnostní zášť tzv. Kosovanů vůči všemu srbskému je nezměrná. Tito útočí i proti pravoslavným církevním objektům a pronásledují i pravoslavné kněze. A na tento „pořádek“ ČR finančně přispívá, třeba tím, že se zúčastňujeme různých tzv. misí. Za tento stav do určité míry odpovídá i K. Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí, který se zasloužil, v rozporu s naší tradičně přátelskou politikou k Srbsku, o uznání Kosova jako samostatného státu.