Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. - Národní menšiny v Československu

5. 3. 2013

 

Motto: „Práva menšiny budou chráněna

poměrným zastoupením: národní menšiny

budou požívati rovných práv.“1

 

Představitelé vítězných mocností, zejména americký prezident Woodrow Wilson, na mírové konferenci v Paříži roku 1919 požadovali, aby Polsko a Československo, později také Řecko a Rumunsko, přijaly závazky o ochraně příslušníků menšin. Byly to zvláště obavy o osud židů, které na straně představitelů Spojených států vedly k formulování těchto požadavků. V opačném případě nebyly mocnosti ochotny garantovat rozdělení území. V případě Polska a Československa nešlo o protihodnotu za uznání těchto států nebo jeho podmínku, ale pouze o potvrzení uznání. Přijetí závazků se mělo stát zárukou, že budou odstraněny prvky nepokoje a nebude rušen světový mír. Články 2 až 8 Hlavy I saintgermainské smlouvy z 10. září 1919,2 jejichž ustanovení mělo Československo „uznat za základní zákony“ se týkaly „všech obyvatel Československa“, kteří byli uznáni za „československé příslušníky“. Článek 8 se týkal „československých příslušníků, náležejících k menšinám etnickým, náboženským neb jazykovým“. Teprve článek 9, který nepatřil ke zmíněným článkům, jejichž ustanovení měla být uznána za základní zákony, obsahoval ustanovení o zabezpečení menšin etnických, náboženských nebo jazykových. Bylo to však pouze v souvislosti s počtem československých příslušníků, náležejících k menšinám, tedy pro případ, kdy bylo třeba množství těchto příslušníků určit. Respekt k přesné liteře ustanovení je důležitý proto, že se běžně mluví i píše o ochraně menšin jako kolektivů, nikoli příslušníků menšin.

 

Jednoduché ustanovení o menšinách a národních menšinách, formulované předsedou zatímní vlády československé T. G. Masarykem v Prohlášení nezávislosti československého národa z 18. října 1918, uvedené v záhlaví textu, vyjadřuje pozdější dva základní problémy spojené s menšinami v československém demokratickém systému. V praxi převážilo chápání pojmu menšina jako menšina národnostní, nikoli politická, a ústavou byla zajištěna ochrana menšin národních, náboženských a rasových jako rovnost jejich příslušníků před zákonem a poskytnutí občanských a politických práv jejich příslušníkům jako státním občanům československým.3 Představitelé německého obyvatelstva v Československu ve své většině nikdy nepokládali tato ustanovení ústavy ani stávající praxi za dostačující. V antidemokratickém myšlení (Kurt Sontheimer4), které bylo vlastní převážné většině německého obyvatelstva, se národnostní menšina nemohla nikdy stát politickou většinou a při výkonu občanských a politických práv, v tomto případě voleb, si příslušníci menšiny připadali jako amorfní masa jednotlivců.5 Ani politické strany jako podstatná součást demokratického systému se svou integrující funkcí nemohly v tomto myšlení zastupovat v parlamentu německé zájmy. Proto také němečtí představitelé odmítali parlamentarismus jako nevhodný pro Československo.6

Tvůrci československé ústavy vyšli vstříc ustanovením  mírových smluv natolik, že tím do určité míry porušili systematiku ústavní listiny a překročili závazky plynoucí ze smluv. Součástí ústavy se stala hlava šestá, týkající se ochrany menšin jako ochrany státních občanů československých, jejichž práva již ale zajišťovala hlava pátá (Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské). Později, koncem druhé světové války, Eduard Táborský při úvahách o potřebách změn v ústavě právě ustanovení o menšinách pokládal přímo za vadu ústavy. Praxe podávat stížnosti na vlastní stát stála přímo v  kontrapozici k názoru prvního československého ministerského předsedy, národně demokratického politika Karla Kramáře, jenž v počátcích státu soudil, že Němci setrvají na půdě československého státu, nebudou-li mít jiného východiska. Podávání stížností spolu s podporou těchto stížností německou říší umožňovaly, aby menšinoví, zvláště němečtí politikové nebyli odkázáni pouze na budování své existenci v rámci Československa.

Na dodržování závazků plynoucích z menšinových smluv měla dohlížet Společnost národů. Tím byla do určité míry omezena suverenita nových států. Podle názoru československého ministra zahraničí Edvarda Beneše nebyla sice menšinová procedura v rozporu s mírovými smlouvami, ale šla nad jejich rámec.7 Přibližně do konce dvacátých let panovala ve Společnosti národů praxe, která zajišťovala, aby před Radou Společnosti národů nevystupovala menšina a stát, jehož se stížnost týkala, jako dvě strany sporu. Koncem roku 1928 se objevily návrhy na změnu dosavadní menšinové procedury ve Společnosti národů (Gustav Stresemann). K revizi tohoto postupu se přistoupilo na jaře 1929 přičiněním Německa. Při změně procedury hrozilo, že by členové Rady bezpečnosti mohli pojmout do svých programů porušení závazků Československa vůči Podkarpatské Rusi a že by otázka byla podrobena veřejné diskusi. Platná procedura naproti tomu umožňovala vysvětlení bez široké platformy. Změny nakonec byly minimální a závazky vůči národnostním menšinám nebyly rozšířeny.8

 

Paradoxně nejvíce stížností u Společnosti národů bylo podáváno proti státům nejliberálnějším. Počet sudetoněmeckých stížností na Československo byl vysoký v prvním období státu, poklesl po polovině 20. let po vstupu zástupců německých politických stran do československé vlády, později se opět zvyšoval. Německé stížnosti se týkaly politických práv, používání němčiny mimo parlament, školství, nerovného zacházení s německy hovořícími občany, používání jazyka ve státních školách, stížnosti proti aplikaci pozemkové reformy.9 Jen nepřímo se týkaly závazků přejatých ústavou ze saintgermainské smlouvy. V oblasti politických práv byla např. v roce 1922 podána Společností německých poslanců v Praze stížnost zpochybňující platnost ústavy, která byla přijata Revolučním Národním shromážděním, jež vzniklo rozšířením Národního výboru 13. 11. 1918; do tohoto Národního výboru odmítli němečtí zástupci vstoupit. Ve stížnosti se poukazovalo také na to, že kvalifikovaná třípětinová většina stanovená pro změnu ústavy nikdy neumožní menšinám, aby se podílely na změně ústavy. Němečtí poslanci Národního shromáždění tedy nepočítali s tím, že by se někdy politicky integrovali s politiky jiné národnosti v ČSR. Právě však v souvislosti s demokratickými ideami a jejich realizací promýšlel teoretik demokracie, Alexis de Tocqueville, problém většiny a menšiny: „Existuje stav společnosti, kdy příslušníci menšiny nemohou doufat, že by na sebe strhli většinu, protože by k tomu bylo nutné vzdát se samého cíle boje, který proti ní vedou.“10 To byla překážka demokratizace habsburské monarchie, v níž se Němci nemohli stát většinou a uchovat si přitom své výjimečné výsady. Demokracii odmítli Němci v Československu, Rakousku a výmarském Německu. Imperativem existence a činnosti německých politiků v ČSR byl jednotný národní organismus a z něj plynoucí požadavek demokracie mezi národy; občanský princip, jenž byl základem demokratického systému v ČSR si nikdy neosvojili. Jednotné uzavřené etnikum je přitom jako způsob existence v rozporu s otevřenou demokratickou společností. Jen nakrátko přistoupili politikové německých aktivistických stran na spolupráci v parlamentu i ve vládě. Tento svůj vstup hodnotili jako uznání československého státu. Po devíti letech ztratili významnou podporu voličstva. Politikové Henleinovy Sudetoněmecké strany vyhlásili volby v roce 1935 za plebiscit o setrvání v ČSR a o rozhodnutí národa pro sudetoněmecké národní společenství, volksgemeinschaft, nebo proti němu.11 Ve volbách získali 62 procent německých voličů a posléze odmítli princip politické součinnosti na demokratické půdě.

Druhá petice Společnosti německých poslanců, rovněž z roku 1922, protestovala mj. proti potřebnému dvacetiprocentnímu podílu obyvatelstva pro používání němčiny jako jazyka na soudech. K posouzení oprávněnosti tohoto protestu a dalších námitek, týkajících se postavení menšin v ČSR, bude namístě provést komparaci ustanovení o příslušnících menšin a zejména „značného zlomku“ (proportion considérable z mírové smlouvy) obyvatelstva a praxi v Československu a v německy mluvících středoevropských státech, z jejichž strany byla a je prováděna stálá kritika československé demokracie.

 

Srovnání postavení menšin v Československu, Rakousku a Německu

Jak bylo uvedeno shora, ve smyslu organizace demokratické společnosti se příslušníkům menšin národních, rasových a náboženských v Československu dostalo zajištění rovných práv jako ostatním státním příslušníkům. V československé ústavě byla ochrana "menšin národních, náboženských a rasových" zařazena do zvláštní hlavy šesté. Na přání prezidenta Masaryka bylo do ústavy vložen zákaz násilného odnárodňování; mohlo být dokonce prohlášeno za trestný čin. V ČSR byla "proportion considérable", zlomek obyvatelstva rozhodující pro užívání jazyka menšiny, stanovena na 20 %. Příznivější ustanovení mělo pouze Finsko pro švédské obyvatelstvo, 10 %. Později, koncem dvacetiletí, které bylo demokratické republice vyhrazeno, se uvažovalo o změně; bylo spočítáno, že snížení procenta na 10 % by v Československu nemělo významný účinek, protože 92 % Němců žilo v obcích nejméně s 20 % německého obyvatelstva. Finančně náročné opatření by se tedy týkalo 300 tisíc německých obyvatel. I když Československo využilo možnosti dané mírovou smlouvou a označilo československý jazyk za oficiální a z vůle nacionalistické menšiny (K. Kramář) také za státní, čeština ani slovenština se nestaly vyučovacím jazykem pro národní a jazykové menšiny. Vyučování ve všech školách pro příslušníky národních menšin se dělo v jejich jazyce.12 Také v armádě bylo možné ve styku s mužstvem užívat jeho mateřského jazyka. Povinnost státních úředníků znát státní, oficiální jazyk byla do ústavního jazykového zákona vsunuta na žádost slovenských poslanců. V roce 1931 se mohli židé podle zákona hlásit k židovské národnosti.

V Rakousku, stejně jako v ČSR, platila saintgermainská mírová smlouva. Její ustanovení převzala i rakouská spolková ústava. Jen menšiny jako předmět ochrany byly různými opatřeními eliminovány. Početná (půlmilionová) česká menšina v Rakousku byla označena za zuwanderungsminderheit (přistěhovaleckou menšinu), za menšinu nebyli uznáni ani židé. Ustanovení saintgermainské smlouvy nebyla v Rakousku v praxi dodržována. Rakouská vláda učinila povinným předmětem výuku německé řeči. Tato situace postihovala zejména slovinskou menšinu. Z dob monarchie byly převzaty utrakvistické školy, v nichž byla slovinština vyučovacím jazykem jen na nejnižším stupni. Povinná němčina a němčina jako vyučovací jazyk na vyšších stupních se staly nástrojem germanizace. "Proportion considérable" z mírových smluv rakouská první republika neinterpretovala a nekonkretizovala. Řeč menšiny nebylo možné užívat před soudy, což bylo stanoveno v československé ústavě. Stížnosti směly být v Rakousku podávány jen přirozenými nebo právnickými osobami.

Důsledkem etnického pojetí národa v Německu bylo, že v ustanoveních německé ústavy měli "základní práva a základní povinnosti" Němci, nikoli občané. Naproti tomu v československé ústavě byli, jak uvedeno výše, adresáty "práv a svobod, jakož povinností občanských" v duchu západního pojetí politického národa "všichni obyvatelé... ve stejných mezích jako státní občané" bez rozdílu "původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství". Pojetí národa mělo významné důsledky i v oblasti vzdělání: zatímco se v německé ústavě požadovalo vzdělání "v duchu německé národnosti", v československé ústavě nemělo veřejné vyučování odporovat výsledkům vědeckého bádání. Praxe naplnila v německé ústavě ustanovení o vzdělání způsobem, který přispěl ve druhé polovině 20. let k bujení antidemokratické politické kultury .

Německá ústava neobsahovala články o ochraně menšin, mírová smlouva jí to ani neukládala. Mezi základními právy byl pouze jeden paragraf o cizojazyčných částech národa.

Z hlediska srovnání ústav a jeho výsledků by se tedy mohlo v Československu jevit vše v pořádku. Současně by bylo možné odmítnout jako srovnání litery zákonů s poukazem na skutečné poměry německé menšiny v ČSR; ale ani tato námitka neobstojí, neboť je možné ji ověřit postoji německých aktivistických politiků a výsledky parlamentních i obecních voleb. Dvě třetiny německých voličů, stejně jako dvě třetiny z celkového počtu voličů ve státě, zaujímaly státotvorný postoj vůči republice od poloviny 20. let do počátků let 30. Prezident Masaryk, který se velmi zasloužil o vstup Němců do vlády právě na to kladl velký důraz. Němci ovšem nebyli podle historika Ferdinanda Seibta13 získáni pro ideu demokratického státu, pouze přistoupili na určitou dobu na provozní formy vyhovující demokratickému politickému systému. Významné je však dobové hodnocení vstupu do vlády křesťansko-sociálním politikem Mayr-Hartingem: hodnotil jej jako faktické uznání československého státu, které neztratí na ceně, i kdyby Němci z  vlády vystoupili.14 Na základě rozboru stranických dokumentů německých aktivistických stran lze konstatovat, že sudetoněmectví bylo před rokem 1935 charakteristicky formováno poměry v demokratickém státě. Sudetoněmečtí politikové ale tvrdili, že pro mnohonárodnostní stát nelze vystačit s rovnoprávností založenou na občanském principu a požadovali rovnoprávnost mezi národy. Politická kultura a zejména její partitura s antidemokratickým myšlením15 se staly rezonanční deskou vyzařování z Hitlerovy říše.

Existuje obrovská, především německá literatura, která shrnuje velké množství námitek proti československému demokratickému státu, a to ze všech možných hledisek. Jedním z nich je postavení národních menšin ve státě, především německé. Obecně je za zdroj odporu Němců označován požadavek „výsadního politického postavení českého národa v zemi“.16 Tento požadavek je dokládán výkladem dalších pojmů, lišícím se  demokratickým a antidemokratickým myšlením. Argumentace proti Československu je zdrojem nároků na přehodnocení českých a československých dějin, jež má ovšem důsledky i v současnosti. Objektivizace tvrzení je dosahováno pomíjením interpretace dějů a pojmů české strany pomocí její státní ideologie.17 Stranou se ponechává okolnost, že tato státní ideologie byla založena na teorii a  požadavku demokracie a působila v rámci demokratického systému v Československu.

 

Požadavek sebeurčení českých Němců se interpretuje jako oprávněný a nesplněný („obě národnosti mají stejná práva na sebeurčení“18), vyplývající z požadavku sebeurčení, který byl součástí 14 Wilsonových podmínek z ledna roku 1918. Nevěnuje se ale pozornost tomu, že americký prezident Woodrow Wilson požadoval sebeurčení pro utlačované národy Rakouska-Uherska. Dále se nechává stranou, že v americké tradici spočívá sebeurčení „ve víře, že žádný národ nemá býti násilím udržován pod svrchovaností, které neuznává“;19 v evropské tradici se sebeurčení národa (francouzského revolučního třetího stavu) rovnalo odmítnutí dynastie, která své postavení odvozovala z boží vůle. Na obě formy sebeurčení, americkou i evropskou, se v Prohlášení nezávislosti v roce 1918 odvolal T. G. Masaryk. Ruská demokratická revoluce vyhlásila sebeurčení pro národy utlačované carismem. Nikdy nešlo o sebeurčení univerzální, vztahující se na nejmenší jednotky společnosti. Žádné z těchto pojetí se nehodilo pro Němce v českých zemích. Naopak je prezident Masaryk vybízel, aby se „sebeurčili“ v Československu jako Němci ve Švýcarsku. Nikdy jim ani on ani E. Beneš neslibovali „švýcarizaci“ jako kantonizaci či federalizaci. V nótě ministra zahraničních věci dr. Edvarda Beneše menšinovému komitétu mírové konference20 se švýcarský vzor týkal převzetí liberálních principů švýcarské ústavy jako základny národních práv. Československo se jí zavazovalo „... vytvořit z Československé republiky jakési Švýcarsko se zřetelem ke zvláštním podmínkám v Čechách. [...] Bude to režim krajně liberální, který se bude značně blížit švýcarskému“. Nóta se pak stala základem menšinových mírových smluv. Přesto, že nóta byla publikována v mnohasvazkové americké edici pramenů z mírové konference, byla a je soustavně opomíjena jako historický pramen. Ke správnému pochopení švýcarského vzoru je třeba připomenout, že národ ve Švýcarsku je švýcarský, neexistují národnosti, ale příslušníci státu mluvící francouzsky, německy, italsky a rhetorománsky. Právě tento slib „švýcarizace“ byl a je předmětem neutuchajících útoků na E. Beneše a falšování, poslední z počátku 90. let uplynulého století.21

 

Československý stát existenčně poškodila neúnavně hlásaná nepravdivá doktrína tzv. čechoslovakismu, připisovaná zakladateli státu. Existenci etnického československého národa jako jednu z Benešových lží a argument proti existenci Československa jako národního státu (ve smyslu etnickém) odmítl ve svém útočném projevu Adolf Hitler 12. září 1938 (Druhou Benešovou lží byl podle Hitlera slib „švýcarizace“.) Badatelé Masarykovy univerzity v Brně hned počátkem 90. let minulého století dospěli k závěru, že autory této „doktríny“ byli ĺuďáci;22 později ji ochotně převzali komunisté. Určitou oporu a věrohodnost pro ni nacházeli v názorech o etnické blízkosti Čechů a Slováků. Podstatou této neexistující doktríny byl názor, že národ československý z preambule ústavní listiny jsou Češi a Slováci. Tuto představu, stejně jako tvrzení, že státním národem byli Češi a Slováci a vedle něj stály neplnoprávné menšiny vylučuje demokratická teorie i praxe. Ta současně eliminuje i opakovaný požadavek německých politiků, aby se Němci stali druhým státním národem. Za státní národ je pokládáno veškeré obyvatelstvo na území státu, které má státní příslušnost. Koncept národa byl ve francouzské revoluci podroben radikální transformaci. Znamenal přerušení konceptu národa jako skupiny osob spojených pouty krve, jazyka a kultury. V německém myšlení toto chápání národa v důsledku roztříštění do mnoha států zůstalo; kromě toho byl národ vztažen ještě k rase. Pro sčítání obyvatelstva roku 1931 byla v první ČSR příslušnost k etnickému národu nahrazena příslušností k národnosti danou jazykem.23 V moderní perspektivě idea národa označuje především sdružení osob manifestující vůli žít podle těchže zákonů. Rozbor historických pramenů, mezi nimiž nechybí ani tak významné dokumenty jako je Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou, jehož autorem byl Masaryk, saintgermainská mírová smlouva, která neznala žádné národnosti, ale výslovně mluvila o čs. státních občanech jiného jazyka, dále československá ústavní listina, jejíž ustanovení se rovněž týkala čs. státních občanů, však dokazuje, že čs. národ je politický nebo státní národ a že to je obyvatelstvo Čech, Moravy, Slezska a Slovenska (později také Podkarpatské Rusi). Ještě přesvědčivější je ústavní praxe: českoslovenští státní příslušníci z ústavní listiny na základě volebního práva volili své zástupce do Národního shromáždění (Assemblée Nationale z francouzské revoluce zastupoval demokratickou společnost – tedy národ – lid, který se sjednotil proti panovníkovi). Toto Národní shromáždění (německá publikace z počátků republiky nese název Nationalitätenversammlung – také to je doklad, jak bylo Národní shromáždění chápáno), složené ze zástupců všech národností a nikoli jen Čechů a Slováků, vykonávalo zákonodárnou moc v celém státě. Podobně členy vlád jako nositelek moci vládní a výkonné byli vedle českých také slovenští a od roku 1926 i němečtí ministři. A ministerská křesla, která obsadili, nebyla druhořadá. Šlo o ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo veřejných prací, ministerstvo sociální péče, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Teprve po neúspěch v parlamentních volbách v roce 1935 se němečtí politikové stávali také ministry bez portfeje.

 

Předmětem stále oživovaných spekulací je také československý jazyk jako státní oficiální jazyk. Revoluční Národní shromáždění se na něm dohodlo na návrh agrárního politika, tehdy ministra vnitra, Antonína Švehly, jako na konstrukci potřebné k tomu, aby se na Slovensku mohlo mluvit slovensky (mírová smlouva připouštěla stanovení jednoho oficiálního jazyka), jak plynulo z ustanovení ústavního jazykového zákona. Ještě před přijetím ústavního zákona byl vydán zákon č. 139 Sb. z. a n., podle něhož se na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje v § 3: „Vedle českého znění, které jest původní, vychází Sbírka zákonů a nařízení také v úředním překladu s l o v e n s k é m a n ě m e c k é m.“ Také to bylo v souladu s nótou Edvarda Beneše o švýcarském vzoru, kde se v bodě 8 určovalo, že „prakticky musí být německý jazyk druhým jazykem země a bude běžně používán ve správě, před soudem, v ústředním parlamentu jako rovný“. Jak uvedeno shora, více než devět desetin německého obyvatelstva žilo v obcích, ve kterých tvořilo nejméně dvacet procent celkového počtu. Němci mohli svůj jazyk užívat před soudy i úřady. Čeští státní zaměstnanci, kteří přišli do těchto sídel, samozřejmě museli ovládat němčinu; vynucovala si to praxe. Školská a kulturní autonomie byla zajištěna.

 

Okruh zmíněných problémů se stále rozšiřuje: místo systematického vědeckého objasňování historických událostí a úhelných pojmů se na revoluční vznik Československa ve druhé vlně modernizace v souvislosti s první světovou válkou kladou požadavky jakéhosi souhlasu veřejného mínění, zejména menšin. Jeho absence je vykládána jako nedostatek, který zpochybňuje vznik tohoto státu. Domnívám se, že kdyby se pro vznik státu kdykoli v dějinách hledal souhlas převážné části obyvatelstva, že by mnoho států nevzniklo. Ti, kteří formulují tento problém, ponechávají stranou, že čeští Němci hned od počátku roku 1919, kdy Rakousko nezahrnulo německé provincie do území, kde se měly konat parlamentní volby, začali projevovat zájem o pozitivní účast na dění ve státě. Mohli přitom využít práva opce bez ztráty majetku. Československý stát měl pro Němce řadu předností – nelze opomíjet to, co se dělo v sousedním Německu: časté revoluční, převážně levicové, převraty, inflace ruinující hospodářství atd. Málo se věnuje pozornost vzrůstajícímu souhlasu českých Němců a také Slováků s československým státem, který lze odvodit od výsledků voleb a následující účasti zástupců úspěšných loajálních politických stran ve vládě.

 

Neúspěch česko-německého soužití v první ČSR bývá hodnocen jako výsledek nerealistického očekávání, že pro Němce bude přijatelný západoevropský model, čímž se myslí demokratický politický systém. Nebere se přitom v úvahu, že prozatímní ústava, kterou si dali Němci ve svých provinciích roku 1918, v Liberci, vycházela rovněž z demokratického základu jako ústava československá a že i někdejší Rakousko-Uhersko bylo konstituční monarchií. Hlavní rozdíl mezi oběma státy byl v  tom, že v Československu již Němci nepožívali privilegií, která jim byla vyhrazena v Rakousku. Proto v mnoha ohledech projevovali nespokojenost. Parlamentní demokracie ale byla, byť neúspěšně, budována také ve výmarském Německu a v poválečném Rakousku. Nerealistický postoj podle těchto interpretů přitom vyvolal sérii pohrom, která vedla k uskutečnění ultranacionalistických představ – čímž se myslí vznik národních států ve střední Evropě po druhé světové válce – také v Německu. Jde ovšem o převážně státy národní etnicky. Ale v Německu to byl výsledek jejich asimilační politiky, do ústavy nebyla zabudována ochrana menšin. Také Rakousko asimilovalo slovinskou menšinu. V souvislosti s kritikou „západoevropského modelu“ v ČSR a jeho nepřijatelnosti pro Němce se už zcela opomíjí, že německá společnost byla po druhé světové válce podrobena masivní demokratické výchově a že se změna politické kultury pokládala za jediné řešení; výchova k demokracii byla ovšem doprovázena také obrovskými investicemi do jejich hospodářství. Meziválečný československý pokus o soužití v demokratickém státě byl tedy jedinou možnou cestou. Úvahy o tom, že československý politický systém nedokázal Němce integrovat, by se měly spíše orientovat na téma, zda byli integrovatelní. Výsledky parlamentních voleb byly do značné míry oprávněné. Propad německé aktivistické politiky v roce 1935 a v obecních volbách na jaře 1938 na jedné straně a vítězství Henleinovy sudetoněmecké strany na straně druhé (62 a 90 %) byl větší než Hitlerovo volební vítězství v Německu (44 %). Vysvětlení těchto výsledků dopady světové hospodářské krize a jejich srovnání s chováním obyvatelstva v západoevropských zemích, kde byly důsledky krize srovnatelné s Německem (např. Velká Británie), vypovídá jednoznačně v neprospěch politické kultury německého obyvatelstva, zvláště sudetoněmeckého.

Pokud jde o konstrukci československého politického systému, soudil rakouský státovědec Felix Ermacora i německý historik Ernst Nolte, že umožňovala vypořádání. K němu však nemohlo z uvedených důvodů dojít. Ohlas mezi německým obyvatelstvem neměl ani Hodžův pokus o nový národnostní statut počátkem roku 1938. Vstřícnost vůči Němcům šla tehdy dokonce tak daleko, že zákonná opatření v  rozporu s demokratickými principy umožňovala obsazení míst ve správě i jinde přiměřené počtu Němců v Čechách.

 

Z hlediska poslední kapitoly osudu první Československé republiky je ze saintgermainské smlouvy nejvýznamnější článek 14. Československo jím souhlasilo s tím, „že předpisy hlav I a II, pokud se týkají příslušníků menšiny rasové, náboženské nebo jazykové, zakládají závazky zájmu mezinárodního a budou požívati záruky Společnosti národů. Nesmějí být měněny bez souhlasu většiny v Radě Společnosti národů. Spojené státy americké, říše britská, Francie, Itálie a Japonsko se zavazují, že neodeprou svého souhlasu takovým změnám řečených článků, které by v předepsané formě schválila většina Rady Společnosti národů.“ V dalším odstavci se uvádí: „Československo souhlasí s tím, že každý člen Rady Společnosti národů bude míti právo obrátiti pozornost Rady na každé již nastalé nebo hrozící porušení kteréhokoli z těchto závazků a že Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny takové, jaké se jí za daných okolností budou zdáti vhodné a účinné.“ Nechce se téměř věřit, že se vzhledem k těmto ustanovením saintgermainské smlouvy, tj. bez ohledu na základní výchozí pramen pro hodnocení mnichovské dohody, zvažovali historikové možnost rozpoutat konflikt na základě počtu tanků v československé armádě ap., a to v situaci, kdy nebylo Československo vojensky napadeno. Prezident Beneš přijal rozhodnutí mnichovské konference v situaci, kdy tři z pěti jmenovaných mocností spolupodepsaly mnichovskou dohodu a prezident Roosevelt jako představitel čtvrté mocnosti naléhal na prezidenta Beneše (i Adolfa Hitlera), aby byla záležitost řešena mírovou cestou. E. Beneš přijal rozhodnutí mocností o likvidaci Československa v historických hranicích proto, že předpokládal, že Hitler nedodrží ani tuto dohodu. V opačném případě hrozilo předložení sporu Stálému soudu mezinárodního práva nebo dokonce jednání na půdě Společnosti národů, které mohlo ohrozit existenci Československé republiky na půdě, na níž vznikla. Podobné důsledky mohlo mít předložení a případné schválení mnichovské dohody československému Národnímu shromáždění. Okolnost, že prezident vzal odpovědnost na svá bedra, je příznivě hodnocena francouzskými historiky, kteří nemohou odpustit parlamentu Francie schválení okupačního režimu.

 

Existují ještě další možnosti komparace, která poskytuje nová měřítka pro zpracování československé problematiky. Je jím srovnání s ústavami států Evropské unie, platnými v současnosti. Provedeme-li je, zjistíme, že se jejich ustanovení, pokud jde o postavení menšin se neliší od poměrů v Československu v meziválečném období. Jsou co do pojetí národa jako lidu, od něhož je odvozena moc ve státě, pojetí státního občanství, postavení jazyka atd. zcela srovnatelné, ať už jde o Belgii se čtyřmi jazykovými regiony, kde jsou práva a svobody určena Belgičanům, Itálii, v níž svrchovanost náleží lidu a ustanovení se týkají občanů, Irsko s lidem Irska jako irským národem v uvozovacím odstavci, Finsko, v němž suverénní moc náleží lidu a každý, kdo se narodil z finských rodičů má právo na finské občanství (a je to Švéd nebo Fin), ve Francii národní svrchovanost náleží lidu aj. Suverénem je národ jako lid, stejně jako v československé ústavě z roku 1920. Ve Spolkové republice Německo si základní zákon stanovil německý lid, základní práva se týkají všech Němců. Pro srovnání ústavu České republiky přijímají „občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Listina základních lidských práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, se týká občanů České republiky.

Jen první Československá republika se svým pojetím československé státní příslušnosti, zdá se, nepřestane budit pohoršení nad tím, jak se někdejší Deutschböhmer, Deutschmährer a Deutschschlesier stali Čechoslováky. Historie a její interpretace jsou v tomto případě stále ještě účelově oživovaným politikem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1 Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou, ed. Eva Broklová, Praha 1998, s. 17-18.

2 Sb. z. a n. č. 508, částka 134, vydaná 31. 12. 1921.

3 První československá ústava, ed. Eva Broklová, Praha 1992, s. 210.

4 Antidemokratisches Denken in der Weimarer Republik, München 1983.

5 Broklová, Eva: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Praha 1999.

6 Broklová, Eva: Interpretace problémů politického systému první ČSR třemi německými historiky, in Masarykova filozofie pojetí demokracie a existence pluralitního politického systému 1. republiky, Hodonín 1007, s. 20-31.

7 Ferenčuhová, Bohumila, T. G. Masaryk a nemecká menšina vo svetle dokumentov menšinovej sekcie sekretariátu Spoločnosti národov, in: Češi a Němci v pojetí a politice T. G. Masaryka, příprava do tisku.

8 Podle Moravcová, Dagmar: Československo, Německo a evropská hnutí 1929-1932. Praha 2001, s. 51 an.

9 Ferenčuhová, o. c., rukopis s. 10-11.

10 Tocqueville, Alexis de, Demokracie v Americe I, Praha 1992, s. 187-188.

11 Die Rundschau (list SdP) 17. 2. 1935.

12 Stížnosti na rušení německých škol byly neoprávněné, docházelo k nim v důsledku snižování porodnosti německého obyvatelstva od poloviny 19. století. Po nástupu Franze Spiny na Ministerstvo veřejných prací v roce 1926 se brzy ukázalo, že při vyřizování běžné agendy byly zbytečné intervence německých stran a že „intenzita národních překážek byla přeceňována“ (Scholz, H. Franz Spina als Politiker, Wissenschaftler und Mensch, Braunau in Böhmen 1928, s. 25).

13 Collegium Carolinum v Mnichově, nedávno zemřel.

14 Archiv Kanceláře prezidenta republiky T 570/24 u 12/24, kr. 134.

15 Broklová, E., Politická kultura..., o. c., s. 18-31.

16 Beran, Ladislav Josef , Rovnoprávnost nebo nadvláda, třetí část série, Nový Polygon 2003, č. 1, s. 82-88.

17 Ib., s. 82.

18 Ib., s. 83.

19 Prohlášení nezávislosti..., o. c., s. 9.

20 Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Pařížský archiv, č. 340.

21 Není zde místa pro podrobnější výklad o tzv. nesplněném slibu švýcarizace jako kantonizace. Proto jen odkazuji na Český časopis historický 1994, 2, 257-266. Broklová, Eva: Švýcarský vzor pro Československo na mírové konferenci v Paříži. Podobně táž: Dvě Hitlerovy lži o Československu In: Spory o dějiny I. Praha 1999, s. 34-50.

Mohli bychom prohlásit „slib švýcarizace“ za součást historie, kdyby nesloužila jako politikum, kdyby se na ně neodvolával autor úvodu ke sborníku česko-německé komise J. K. Hoensch (Das Scheitern der Verständigung, Essen 1994) a státovědec Felix Ermacora, zemřelý před několika lety a proslulý svou činností kolem odsunu. Kromě toho byl v roce 1992 text tzv. III. memoranda publikován v časopisu Střední Evropa, a to jako falzifikát, s vynecháním dvou odstavců, aniž to bylo označeno. V těchto dvou vynechaných odstavcích se zdůvodňovalo, proč je pro české Němce výhodné setrvat v Československu.

22 Budování státu. Přehledy čs. politiky I, MU Brno 1990, č. 3, s. 8.

23 K tomu, aby mohli falšovatelé dějin odvodit existenci státního národa Čechů a Slováků přímo ze spisů T. G. Masaryka, neváhali vynechat část jeho textu ve spise Nová Evropa. Viz Broklová, Eva, Morava v Masarykově pojetí národa, in: Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek, Disputationes Moraviae 2, Brno 2001, s. 133-139.