Jdi na obsah Jdi na menu
 


Daleko od domova - a přece tak blízko

18. 10. 2017

Daleko od domova - a přece tak blízko

 

Dlouhá desetiletí zakázané slovo zažívá vzkříšení

Po celá desetiletí bylo to slovo tabu, v politických a intelektuálních kruzích se obávali jeho zneužití. Teď si dobývá své místo zpět, prodělává v knihách a v médiích vzkříšení: „vlast“ je najednou znovu „in“. Tituly, které se nějakým způsobem týkají tohoto oteplování, se dají sotva spočítat. Globalizační skepticismus se také tento podzim projevuje na regálech. „Jeden z nezamýšlených důsledků kapitalismu“, napsal před lety sociolog Richard Sennett, „je posílení touhy lidí po zakořenění ve společenství. Všechny emocionální okolnosti moderní činnosti oživují a zintenzívňují tuto touhu." Vlast/domov byla znovu objevena v novém smyslu.
Nová generace autorů přináší příběhy z regionu a další a další jejich kolegové odhalují poklad vzpomínek lidí, kteří zažili zbavení práv, útěk a vyhnání. Nejpozoruhodnější věc je, že na podzim života dokonce i současníci, kteří jsou hrdí na svou "úspěšnou integraci", kteří odmítali mluvít o identitě jako o „šosácké záležitosti“, začali hledat své kořeny. Na mnoha místech jsou vyhnanci v tento den ve své vlasti. K těmto lidem se již dávno přidávají i lidé pro toto datum v září, které se týká přijetí Stuttgartské charty německých vyhnanců ze dne 5. srpna 1950, kteří o ní dlouhou dobu nevěděli nic, či málo. Politické otřesy ve světě, které nejsou společné pro všechny, způsobily změnu vědomí. Vlast je víc než jen slovo, vlast se stává bezpečnou kotvou, jak se čím dál více trhlin objevuje ve stavbě hlavních politických organizací nebo evropských institucí. Ve stále méně přehledném světě, charakterizovaném novými "migracemi národů" roste touha po stabilizujícím návratu.
„Vlast“, říká filozof Christoph Türcke (nar. 1948), „si nelze si představit bez určitého místa. Dokonce i řeč, kterou někteří nazývají skutečným domovem, vždy pochází odkněkud. Matka často hraje hlavní roli v jazyce, v konkrétním místě." Toto místo je možné samozřejmě přenést s jazykem, pokud jste na cestách, i když jste byli vyhnáni. A přesto má místní ráz, který řeč neopustí. „Východní Prusové, Slezané, sudetští Němci, Pomořančané, Banátští Švábové, Sasové a jiní, kteří byli zbaveni své vlasti, to dosvědčí. Do roku 1980 nemělo slovo „vlast“ po velké katastrofě z roku 1945 dobrý zvuk. Dokud filmař Edgar Reitz se svou Hunsrückerskou rodinnou ságou tabu nerozbil. Opravdu to otevřelo novou perspektivu. Lidé si uvědomili, že je tu něco, o čem musíme mluvit. To, co udělal národní socialismus s "Heimat" (vlastí), tj. s identifikací krve a půdy, nemůže být posledním slovem. V té době Reitz otevřel nové dveře.
Dokonce i spisovatel Eberhardt Rathgeb, bývalý refaktor fejetonů Frankfurter Allgemeine Zeitung, vykreslil „německý pocit". Ve své knize „Na počátku byla domovina" píše o rodišti a dojmech z dětství, krajině, zvucích a zápachu, literatuře, jazyce, politické kultuře, také historii a paměti. Vlast, píše autor, dala narození a štěstí, ale byla odebrána a zničena muži. A Rathgeb poukazuje na změny, ke kterým došlo v západní Evropě, v Německu, nebo jinde, v sociálních budovách, v uprchlických domech, v zanedbaných obytných obvodech a nakonec v bývalých koncentračních táborech. „A přesto Němci, kteří byli nacisty nahnáni do emigrace a Židé, kteří přežili koncentrační tábor, zůstali po pádu „Třetí říše" u Němců, místo aby utekli do zahraničí, do Ameriky nebo Izraele. Proč? Protože vlast je něco jiného než politický systém nebo národní stát.“ Tak to Rathgeb komentoval na stanici Deutschlandfunk, a přispěl tím k rehabilitaci termínu vlast (Heimat). Čestné spasení vlasti udělal publicista, který se narodil v Buenos Aires v roce 1959; jeho rodina emigrovala do Argentiny v roce 1929, kde hledala lepší život.
Mnozí současníci, kteří se kdysi bavili o vzpomínce na vyhnání z "původní vlasti", dnes překvapují svým vyznáním. Je to 68-letý s původem z Chebska, který aktivně „budoval mír“ a obvinil rodiče z revanšismu, a po úspěšné akademické kariéře se přiblížil k vlasti. Během symposia „Smíření“ projevil zklamání z porevolučního vývoje v Čechách a na Moravě a zvláště z politické třídy v Praze, které chybí konstruktivnost pro bývalé německé spoluobčany. „Pokud by alespoň poskytla věrohodné znamení ...“ Stejně jako mnozí z kohorty jeho věku nesl tento muž, aniž by o tom věděl, strašlivou bolest. Trauma vyhnání z domu a statku také zanechalo svou stopu v genech. Individuálně odlišné a silné zážitky z hrůzy byly předány dětem, jak potvrdili vědci, a jsou předávány z generace na generaci. Tento nový poznatek by měl mít trvalý vliv na politiku a společnost. "Potomci by si sami měli toto poznání původu uvědomit. Drama vyhnání je vždy v genech rodiny."
Uvedený bývalý levičák, který očekává, že česká strana poskytne důvěryhodné znamení porozumění, je příkladem pro všechny, kteří si v poslední fázi svého života připomínají vlast, a nutně nepožadují restaurování starých podmínek. Ale přejí si od vyháněcích států slova léčení, osvobození od kolektivní viny, uložené celé skupině lidí. Otevřeně řečeno: Nedůvěřují politikům, kteří na setkání vyhnanců nebo Dni vlasti nadměrně používají slovo „usmíření“ (což v zásadě patří do teologické kategorie) a vyjadřují svou solidaritu s ještě značným potenciálem voličů. Téma „vlast" má mnoho aspektů. A ti, kterým nevisí multikulturalismus na rtech, se musí přizpůsobit veřejnému odsouzení. Veterán Ulrich Greiner, vydal v roce 2016 esej s titulem „Od práva, ke správnému" (Vom Recht, rechts zu sein). Samotná předmluva provokuje mnoha kritiků. Například, já jsem toho názoru, že nekontrolovaný příliv uprchlíků na podzim roku 2015 byla chyba...a že varování proti islamizaci není jen výmysl. Slavný autor si také bere právo říci: „Navzdory historii NDR a navzdory úmrtím u berlínské zdi, navzdory stalinistickému táboru, zůstal až do dnešního dne stín nacismu zřejmě silnější a mocnější než stín stalinského teroru. Má to možná co do činění s tím, že to, co se stalo v Osvětimi, má stále jiné rozměry, pokud nebudeme teď nebudeme mluvit o konkrétních číslech, což by však nikam nevedlo. Stále se mi ale zdá divné, že můžete být v této zemi bez dalších odkazů na minulost, a všechno, co s právem uděláte, je nějak automaticky diskvalifikováno. „Dodnes se osud německých vyhnanců bere jako zločin „Třetí říše“, „naše utrpení“ by mělo být viděno jako přímý důsledek zločinů nacionálního socialismu“, všiml si psychoanalytik Hans Hopf, sudetský Němec narozený v roce 1942 ve své knize „Uprchlické děti“. „Tím byla vytvořena nová nespravedlnost, o které se příliš málo a příliš pozdě, bez předsudků a objektivně, diskutuje.“ Jak pravdivé!


Gernot Facius, Sudetenpost, 5.10. 2017, str. 6