Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čtyři odsuny Němců z Evropy

5. 3. 2013

Dr. Eva Hahnová

 

Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem pořádala spolu se skupinou Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu dne 29. listopadu 2011 konferenci Odsun Němců z Československa - 65 let poté. Jedno z přelomových témat novodobých dějin českých zemí bylo pojednáno zejména v kontextu vývoje mezinárodních vztahů ve střední Evropě, právních důsledků nucených přesunů obyvatelstva v průběhu a po skončení druhé světové války, ale také jako součást středoevropského diskursu po roce 1989.

 

 

Císařský sál Muzea města Ústí n.L.

Konference se konala v důstojném prostředí Císařského sálu čerstvě zrekonstruovaného Muzea města Ústí nad Labem. Důstojné prostředí bylo díky vlídným pohledům mocnáře (?) a odlitkům římských odlitků řeckých soch a andílkům v lunetách poněkud rakousko-sudetoněmecké, ale to dobře zapadalo do tématu setkání.

 

Konferenci otevřel jako hostitel Prof. Dr. René Wokoun, rektor Univerzity J. E. Purkyně, jenž zmínil, že různé přesuny, odsuny a posuny u nás probíhaly nejméně posledních 2000 let. 65 let po tom posledním by měly emoce už poněkud vyšumět, jak se i stalo, když nedávné kladení věnců bavorské státní delegace u ústeckého mostu Dr. Edvarda Beneše proběhlo za nezájmu české veřejnosti.

 

První část konference moderoval Ing. Jan Zahradil, předseda skupiny Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu, který zdůraznil, že se jedná o vědeckou, odbornou konferenci, při které možná zazní vzájemně nesouhlasné či konfrontační názory, o nichž bude možno diskutovat. Z přednesených prací bude posléze sestaven sborník.

 

Úvodní panel "Nucené vysídlování obyvatelstva: odsun nebo vyhnání?" otevřela Dr. Eva Hahnová se svou přednáškou "Odsuny německého obyvatelstva z východní a střední Evropy 1939-1949". Paní Hahnová odešla z Československa v roce 1968 do Německa, v letech 1981-1999 byla vědeckou pracovnicí v ústavu pro česká studia Collegium Carolinum v Mnichově, od roku 1999 je nezávislou historičkou v Oldenburgu. Velmi často publikuje ve spolupráci se svým manželem Hansem Henningem Hahnem, profesorem východoevropských dějin na Univerzitě v Oldenburgu, a tak se nám jako první pohled na danou problematiku otevřel ten z německé perspektivy. Ale jinak, než jsme zvyklí. Na historii odsunů jsme pohleděli očima "emigranta do Německa" a "nesudetského Němce".

 

Nejdříve několik čísel: České prameny uvádějí počet odsunutých Němců na 3 miliony, přičemž počty zabitých kolísají mezi 15 - 250 tisíci. Německé prameny sumarizují počet "vyhnanců z Východu" (tedy těch Němců, kteří byli po válce na území Německa v dnešních hranicích jako bezdomovci s předválečným bydlištěm ve východní a střední Evropě) na 11-20 milionů, přičemž zabitých mělo být celkem od 100 tisíc až po 2 až 3 miliony! Německé menšiny z ČSR, Polska, Pobaltí a Rumunska by podle těchto počtů patřily mezi národy, jež byly nejhůře postiženy válkou.

 

Z historie vzniku německého státu vyplynul problém, kde nakreslit jeho "akceptovatelné hranice". Bylo obtížné se rozhodnout, kde tyto hranice chtít. Tato nejasnost zatěžovala celé 20. století. V roce 1925 vznikly pojmy "národně-" a "kulturně-německé půdy". Tato oblast se měla nacházet na území Čech, Moravy a Slezska, na západě Polska, na severu Jugoslávie..., v podstatě v oblastech pozdějších odsunů. Od roku 1932 se pro blízké území sousedních států v Německu používá výraz "německé pohraničí", a jeho mapa se podivuhodně shoduje s německými zábory českého pohraničí, Polska a pobaltských států. Hitler však nejdříve "osvobodil Němce v Rakousku", a teprve poté se vydal na pomoc menšinám. Jejich "záchrana" neskončila Mnichovem, i vstup na území "zbytkového Česka" 15. 3. 1939 byl veden snahou o "záchranu" zde se nacházející menšiny 200.000 Němců. Nu a potom musela být zachráněna menšina v Polsku. Britové vyhlásili v září 1939 válku Hitlerovi i z toho důvodu, že si povšimli, že přesně stejná obvinění, jaká vznášel Hitler v létě 1938 vůči Československu, opakoval o rok později proti Polsku.

 

6. října 1939 byla v projevu Adolfa Hitlera poprvé zveřejněna idea "přesídlování německých menšin". A její první fáze probíhala do roku 1943 pod heslem "Heim ins Reich", přičemž "Říší" pro německé imigranty, jejich rodnou německou půdou, byla území - v Polsku. Symbolem návratu do domoviny, nově získané vlasti, byly nekonečné kolony povozů, tažených koňmi. Kresba podle fotografie jedné takové kolony se ocitla na obalu knihy "Der große Treck", která oslavovala tuto úžasnou věc. Téměř doslovná kresba podle přesně stejné fotografie se stejnými frázemi byla po válce použita v jiné knížce, ve které landsmannschaft vzpomínal na útrapy "vyhnání", tedy poválečného odsunu… Ještě jednou - to, co bylo za války propagandou oslavováno, bylo po válce propagandou odsuzováno.

 

Druhá fáze přesídlování se nazývá "evakuace". Nařídily ji německé úřady, a týkala se i všeho neněmeckého obyvatelstva na Ukrajině. V rámci této fáze byly páchány masové zločiny na civilním obyvatelstvu v SSSR. Tato fáze sloužila Německu hlavně jako zdroj levné pracovní síly. V letech 1940-1945 takto odsunuly německé úřady 10 milionů Němců z oblastí od Oděsy po Rumunsko a Polsko. Kolony povozů se táhly Evropou za zoufalých válečných podmínek tisíce kilometrů. Zejména rok 1944 je plný tragických osudů nuceně přesidlovaných Němců. Lidé nechtěli do těchto kolon nastupovat, utíkali, ale byli do nich nahnáni násilím i hrozbami. A také propagandou, která šířila strach z "komunistického nebezpečí" a očekávaných zvěrstev ze strany Rudé armády.

 

21. října 1944 se jedna jednotka RA načas zmocnila východopruské vesnice Nemmersdorf (Majakovskoje, Kaliningrad). Její "zločinní židovští sovětští komisaři zde znásilnili ženy a pozabíjeli děti". Načež se stáhli. (Každá vojenská jednotka měla jednoho politruka, každý komisař byl komunista, ale ne každý byl Žid - pozn. JK). Oběti byly po zpětném dobytí území Němci objeveny. Goebbels sem sezval komise z celé Evropy, fotografy, odhalený incident byl Němci přirovnáván k masakru v Katyni. ("Očitý svědek" ještě v roce 1953 napočítal 72 mrtvých žen - včetně kojenců s roztříštěnými hlavami - a jednoho starce. JK) Skutečná událost, jejímž jádrem bylo zastřelení 13 německých civilistů, ukrývajících se v improvizovaném bunkru, byla zveličena a použita jako populární metafora pro ospravedlnění válečných evakuací. Ve vzpomínkách utečenců se uvádějí vedle sebe jako rovnocenná tato tři místa: Nemmersdorf, Ústí nad Labem, Brno.

 

Třetí fáze odsunu německých civilistů probíhá od začátku roku 1945 přímo z "říšského území" (z roku 1939), z oblastí, kam se blížila RA. Odsun je prováděn kvůli předpokladu že po (prohrané) válce budou hranice posunuty, podobně jako se to stalo i po první světové válce - očekávalo se, že "státní pořádek bude rekonstruován". Hlavní ideou této fáze odsunu je, aby "německá krev nezůstala na odtržených územích, v cizích státech". Tato fáze probíhá od ledna do března 1945 hlavně z Jugoslávie a polských území, kde se týká i 1,6 milionu Slezanů. V Říši pak vzniká problém "kam s nimi?", který propagační brožury řeší hesly typu "Navrátilci jsou užiteční jako pomocné síly".

 

V rámci těchto tří fází byly na evakuovaných německých civilistech páchány německými úřady drastické zločiny, které jsou dodnes zamlčovány. Anebo kladeny za vinu Československu. Přičemž se vůbec nebere v úvahu, že konec války znamenal na našem území zhroucení státního pořádku. Jsou vytvářeny legendy typu "masakr v Postoloprtech" (3.-7.6. 1945), kde jako důkaz, jak Češi vraždili sudetské Němce je uváděna fotografie zabitých českých barikádníků z 6. května, u které jsou oběti jmenovitě známy!*

Z tohoto období nám ještě schází skutečně vědecké zpracování.

 

Jako čtvrtá fáze pak přichází Postupimské přesídlení, které se týkalo 4,8 milionu lidí (z těch asi 11 milionů).

 

V roce 1946 si Němci ještě pamatovali to své vlastní heslo Heim ins Reich. Dnešní česko-německé debaty se soustřeďují na to, jak si Němci představují, že si odsun vykládají Češi...

 

(Vystoupení Evy Hahnové zhutněno, neautorizováno, originální znění si budete moci přečíst ve zmiňovaném sborníku. Jan Kovanic)

 

Z diskuse na semináři

Eva Hahnová konstatovala, že sudetoněmecký landsmannschaft (SL) bývá v Čechách démonizován. Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány strikně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!

 

Eva Hahnová si to nemyslí. Je třeba rozlišovat otázku politické a historické relevance. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 se jako zásadně důležité jevily požadavky SL, přednesené spolkovou vládou, na zrušení Benešových dekretů. Ty mělo Československo zrušit podobně, jako Německo zrušilo Norimberské zákony. Zároveň sudetští Němci pro sebe požadovali autonomii ve své bývalé domovině. Tento požadavek obsahoval první dopis, který mluvčí SL Franz Neubauer (CSU) zaslal českému premiérovi Petru Pithartovi. Tento vysoce brizantní politický problém spolková vláda "nekonfrontovala". Odsun tří milionu lidí je tak historicky závažné téma, že se na ně budou nové generace ptát znovu a znovu. Je potřeba tuto diskusi zvěcnit a doprovodit fakty - abychom se mohli dorozumět alespoň v české společnosti.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz