Jdi na obsah Jdi na menu
 


České školství v okupovaném pohraničí (1939-1945)

5. 3. 2013

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

České školství v okupovaném pohraničí

(1939-1945)

 

Spor o české školy

 

Spor o české školy vyvěral z několika pramenů. Jedním z nich byla doslovná nenávist k Čechům, usazeným v pohraničí. Stranické orgány bývalé Sudetoněmecké strany neměly zájem o české školství a právě v názorech na české školství vyjadřovaly nejradikálnější náměty a názory. Občas tím dohánějí opoždění, které v národnostním boji bylo v dobách první republiky přece jen mírnější, ale nyní bylo možno se vyjádřit. Jinou skupinu názorů vytvářela kolaborantská vrstva kolem prezidenta E. Háchy a v okruhu protektorátního ministerstva školství. Stručně, byla ochotna nabídnout české školy v pohraničí působení nacistické politice, ale přece s cílem zachovat některé české školy, označené nyní za menšinové. Specifickou skupinou byli němečtí státní úředníci, kteří brali v úvahu status protektorátu a vyvozovali své postoje z principů protektorátního uspořádání, domnění, že Hitlerův slib bude brán vážněji, snad také proto, že předvídali zájem nacistického Německa na získání dalších politických, vojenských, diplomatických a ekonomických spojenců. Cenzura neměla připustit informace o rušení českých škol, mělo se o nich mlčet. To bylo nejlepší vzhledem k vývoji, o kterém nebylo ani na německé straně stanoveno nic určitého. Úřad říšského protektora v Praze se nutně řídil pokynem A. Hitlera o tzv. mírnějším postupu. Pro nacistickou propagandu by bylo nežádoucí. aby se střetly dvě protichůdné tendence, na jedné straně tvrzení. že "zásluhou E. Háchy" se Češi dobrovolně připojili, dostali za to ocenění formou vazalské autonomie, ve které byly zakotveny dílčí prvky zdánlivé suverenity. Myslelo se tím zachování funkce protektorátního prezidenta, téměř šesti tisícový vojenský útvar vládního vojska, státní hymna, české školství, protektorátního soudnictví a protektorátní právní předpisy apod. Cizina by nevěřila, že tzv. autonomie se realizuje v podmínkách teroru, poprav, za cenu českého pasivního odporu, či aktivního odboje, který nutně hledal zpravodajské kontakty na Velkou Británii, Francii či SSSR.

I když bylo všechno plánováno, přece jen školství vyvolalo některé potíže, starosti a nechtěné důsledky.

Německé okupační vojsko, ovlivněné nacistickou propagandou o zlém českém útisku německé menšiny, ke svému překvapení zjistilo, že pokud jim nevyhovovaly starší kasárny, budované ještě v době rakouské monarchie, se dočasně usadili a byla to německá gymnázia, reálky, odborné školy zdravotního typu, odborné školy textilní, sklářské, strojírenské, keramické a jiné, které sloužily německým žákům a studentům. Těžko bylo možno hovořit o národnostním útisku, když v každém městě s německou menšinou působil místní městský archiv, muzeum, německé knihovny, německý dům osvěty, německá sportovní a tělovýchovná zařízení. V říjnu roku 1939 bylo nařízeno okamžité vyklizení odborných budov německého školství, průmyslníci měli zájem na odborných kádrech, uplatnitelných ve výrobě. Nechtěně němečtí podnikatelé zdědili také české vyučence, ale většinou s menší znalostí němčiny. V těchto kruzích by počáteční menší znalost němčiny nevadila, hlavně, že šlo o kvalifikovanou pracovní sílu. Dokonce vznikla myšlenka, že lze zachovat české odborné školství za předpokladu "příklonu k říšské myšlence".

Okamžitě zavřít české obecné školy bylo obtížné. Státem, i německým, přijaté zákony o školní docházce nikdo neměl zájem rušit, ale v jistých regionech (Opavsko, Mostecko) by čeští žáci museli docházku dokončit na odpovídajících německých školách, ale pro vysoký počet školáků s nedostatečnou znalostí němčiny, by to brzdilo úroveň německých dětí. Němečtí žáci znali svůj rodný jazyk z domova a čeští žáci podle vyjádření německých učitelek jen brzdili chod výuky. Pokus s vyrovnávacími třídami nebyl úspěšný, také pro vysoký počet českých žáků.

 

Bezpečnostní služba (SD) a gestapo také zasáhlo do školské problematiky. Obě bezpečnostní složky přišly s poznatky o případu českých středních škol v Roudnici nad Labem. Bývalí angažovaní příslušníci sudetoněmecké strany okamžitě viděli v českém školství zdroj buřičství a navrhovali české střední školy zrušit a zakázat. Sudetští Němci se cítili vítězi v boji o pohraničí a zrušení českých škol to mělo doložit. K tomu přistupovala německá vítězná arogance. V Pardubicích nikdy nežilo 3000 Němců, nicméně vytvářeli nátlak na protektorátní správu, aby jim zřídila např. německou mateřskou školku, když předtím byli předmětem údajného útisku. Během okupačních let skutečně došlo k tomu, že německá posádka na letišti činila na 3 000 Němců, ovšem vedle vojáků též jejich rodiny a děti. Pro ně pochopitelně nějaké české školy neměly žádný význam.

Typickou "vítěznou" představou sudetských Němců bylo mínění, že Čechy a Morava budou první německou kolonií v Evropě a sudetští Němci, nejméně v počtu 300 000 osob, budou v této kolonii úředníky a budou zastávat všechna rozhodující místa. To, že A. Hitler "daroval Čechům protektorát" považovali za nežádoucí velkorysost. Pohraniční Němci očekávali, že všechna volná místa po Češích, kteří byli odvoláni z pohraničních okresů ještě čs. vládou, a také místa po těch, kteří utekli před vzdouvající se vlnou protičeské nenávisti, obsadí místní Němci, často však přišli zcela noví němečtí úředníci ze "staré Říše" a v řadě věcí poučovali sudetské Němce o "chodu věcí". Sudetští Němci byli také nejdůslednějšími kritiky protektorátní administrativy, nejraději by protektorát zrušili. Úředníci ze "staré Říše" byli většinou objektivnější, necítili starou "kmenovou nenávist". Byla to Heydrichova bezpečnostní služba, která vycítila zákulisní důvod snahy stát se koloniálním úředníkem v Čechách a na Moravě. Bylo by to zajisté privilegované místo a nemuselo by se na frontu. V jinak formulované situaci se toto stanovisko ještě objevilo v roce 1943, kdy sudetští Němci žádali, aby mohli absolvovat protektorátní školu pro české četníky a policii a tím si zajistit služební místo v Čechách a na Moravě.

Z uvedených důvodů nebyl zájem o odborné školy pro české studenty. Byla by to konkurence. Proto se využíval tzv. roudnický incident, aby likvidace českých středních škol byla definitivní. Policejní úředníci z Německa snadno našli slabiny v případu Roudnice, šlo o veřejné mínění typické pro obyvatelé státu, který prohrál existenční zajištění. Navíc, každá zavřená česká škola dávala možnost k lacinému rozšíření nejbližší německé školy. Roudnickým případem pochopitelně strašila protektorátní ministerstvo školství. Byla to výstraha, že Němci zavřou i v českém prostředí školy, které se budou chovat "odbojně". Byl to strašák efektivně působící.

Specifická pozornost mohla být se souhlasem místní organizace NSDAP věnována dětem za smíšeného manželství. Předpokladem byla znalost němčiny.

 

Základní vzdělání pro českou mládež

V rámci povinné docházky bylo od roku 1942 omezeno na obecné školy. Českých obecných škol v roce 1940-1941 bylo celkem 290 s 809 třídami. Zamyšlená změna českých učitelů za německé se nedařila pro značný nástup Němců na frontu.

Obsahová stránka výuky musela odpovídat německým požadavkům. Například v kreslení měl být vyroben rodokmen každé rodiny. Vznikla zasvěcena rozprava, zda dovolit výuku dějepisu pro české žáky. Na jedné straně měla být pěstována citová vazba na říšské myšlení, na druhé straně neměly být Čechům sdělovány podrobnosti o Zlaté bule sicilské, která již v roce 1212 potvrzovala některá výsostná práva českého panovníka v době císaře Fridricha II. České děti se měli naučit jen tolik, aby mohli být k užitku v práci pro německou výrobu.

 

Ty se odvíjejí ze závěrů rasového pojetí, pěstovaného právě v řadách tohoto militaristického a rasového zaměření. K rasovému hodnocení se mělo přihlížet u rodin, které studenty a žáky posílají do militaristických organizací HJ a BDM. Z těchto nacistických kruhů se odvozovala kategorie poněmčení schopen, poněmčení hoden. Příslušníci SS mohli navštěvovat i nižší třídy škol, aby to zjistili. Zjištění mělo vliv pro české školáky ze smíšených rodin na jejich dalším výběru povolání, případně dalšího vzdělávání. Přednárodnostní akce se realizovala v dubnu 1941.

 

Vysídlování českých zemědělců z pohraničí

To také zasáhlo do školských otázek. Horliví nacisté, především z řad členů Sudetoněmecké strany, vytvářeli nátlak na vyhnání českých zemědělců z pohraničí. Operovalo se tvrzení o skrytém počešťování pohraničí, kam museli nastupovat čeští pracující. Školské úřady v sudetoněmecké župě pohotově připravily směrnici o převodu dětí z německých škol do škol protektorátních.

Situace české menšiny a tím i českého školství se zhoršila v roce 1940. Po porážce Francie německé sebevědomí vzrostlo. Německo se cítilo pánem nad Evropou. Nedostatek pracovních sil ještě citelně nedoléhal na mírovou a válečnou výrobu. Volání po pracovních silách přijde až ve větším rozsahu až po roce 1941, což ovlivní také ochotu okupačních úřadů o pracovní síly ze školských záloh. A opět se vynoří otázka. Máme dovolit Čechům odborné vzdělání či je držet jen na pozici pomocných pracovních sil, kterým stačí jen číst, psát a počítat? Právě v této době se vyhodnocovaly zkušenosti s nasazením prvních českých železničářů, pošťáků, lodních dělníků v celkovém počátečním počtu 37 000 osob. V dalších letech počet českých pracovních sil rostl. Důvodem byla probíhající válka. Kolem roku 1942 vznikl rozpor. Nacističtí odborníci přišli s poznatky, že existují Češi schopní poněmčení a Češi hodni počeštění. Pro oba typy rasového převodu se ovšem doporučovalo takové Čechy přesídlit rozptýleně do Německa. Sudetoněmečtí rasoví šarlatáni s tím nesouhlasili. Dokazovali. že poněmčovánÍ je zdlouhavé a Čechů v pohraničÍ přibývá a bude záhy dosahovat počtu před vyhnáním českého etnika. Němečtí pedagogové záhy rozpoznali, že v některých českých a německých rodinách jsou tradiční povolání, ve kterých se předávají zkušenosti. Potom by bylo zcela nežádoucí zakazovat mladým příslušníkům z tohoto prostředí přístup k odborným školám. Jednalo se nejčastěji o opravu aut, strojírenství, železničářská povolání, kuchařská umění apod. Rasoví fanatici prosadili i odlišný postup. Tak např. německý vládní prezident v Opavě vydal výnos, že ve školním roce 1939-1940 nesmějí být české děti přijaty do hlavních (dříve měšťanských) škol. Naopak se doporučovalo otevření šesté třídy školy obecné, ta měla zastavit nával Čechů do škol hlavních. Praktické výsledky se dostavily na Opavsku, Mostecku a ve Falknově. Výnos říšského místodržitele z 13.7.1940 zakazoval přijímat českou mládež do odborných škol. Průmysl však žádal mládež vyučenou.

V Roudnici nad Labem se na pokyn nacistických úřadů usadilo několik německých rodin s protisovětským zaměřením a plně se zapojilo do agenturních služeb gestapa. Mluvčím této protisovětské skupiny byl ing. Stefan Rjazamcev. K nim se přidal Němec Alfred Bauer, který byl jmenován německým řiditelem místní německé obecné školy. A také neměl zájem být odeslán na frontu. Od Alfréda Bauera přišla negativní hlášení o českém veřejném mínění s citacemi protiokupačních výroků. Zmíněný Němec se stal za horlivé plnění špiclovské aktivity ještě v roce 1942 členem Sicherheitsdienstu. Hlásil, že jeden roudnický student si vymyslel akci na vyvraždění německé, pronacistické rodiny. Byla to lež.

Kladenské gestapo zahájilo vyšetřování 20.června 1942. Okamžitě bylo zatčeno 16 studentů gymnázia a 38 studentů Vyšší průmyslové školy. K zastrašení studentů byl výslech konán v malé pevnosti v Terezíně. Prokázány byly jen protiokupační názory a někteří studenti se provinili tím, že se zdravili komunistickým pozdravem, sevřenou pěstí. Kolektivní obvinění studentů spočívalo v tom, že nikdo nehlásil na německá úřední místa protiokupační nálady studentů. Studenti jsou drženi v Terezíně, později budou rozesláni do různých koncentračních táborů. Někteří studenti v koncentračních táborech zahynuli. Akce roudnických studentů vyvolala různý ohlas. Protektorátní ministerstvo školství využívalo případu k vyvolání kolaborantské poslušnosti s pohrůžkou, že české střední školy mohou být zavřeny.

V sudetoněmeckém školství se nejprve chválila konkrétnost zásahu gestapa, dokonce se navrhovala poprava českých studentů, ale ještě v roce 1942 přišlo doporučení, aby se o věci již nemluvilo, aby se Roudnice nestala vzorem pro český odboj. Pokyn zněl, udržovat klid, ale tajně připravovat germanizační opatření. Zvýšit dotaci vyučovacích hodin pro německý jazyk a pro německou literaturu, aby Češi poznali vyšší německou kulturu a "raději se podřídili" germanizačnímu vývoji.

 

Roudnické střední školy

Roudnické střední školy se staly v protektorátních letech předmětem výrazné pozornosti z několika politických stran. Směrodatným směrem byl zajištěn vliv gestapa, kontrolovaného bezpečnostní službou (SD), do problematických podmínek zasahovala též NSDA, především organizační složka, působící v okupovaném pohraničí, zeměpisně přesněji, v Sudetech. Nelze opomenout školský referát Úřadu říšského protektora v Praze a jen okrajově a ustrašeně také působilo i protektorátní ministerstvo školství a osvěty v Praze.

 

Při hodnocení lze vycházet jen z reality a politických tendencí, působících v Roudnici nad Labem. Situaci v Roudnici nad Labem ovlivnily události v Libochovicích, kde se již na počátku okupace vytvořila odbojová skupina Obrana národa. 11.4.1942 tu bylo zatčeno 42 místních občanů. Gestapo pátralo, zda členové Obrany národa neměli spojení s ilegální skupinou komunistů ve sklárně. Vedoucí člen Obrany národa, kapitán dělostřelectva bývalé čs. armády, civilním povoláním lékárník PhMr. Stanislav Rosch z obav, aby při tvrdém výslechu neprozradil další členy odboje, spáchal sebevraždu. 27.5. došlo k atentátu na Heydricha. Z libochovických nebyl nikdo účastníkem atentátu, nicméně 33 občanů bylo zastřeleno. Další zatčení byli posláni do koncentračních táborů.

Pochopitelně, že o činnosti gestapa se hovořilo i mezi občany a zajisté i mezi studenty gymnázia a vyšší průmyslové školy a padaly protiokupační výroky.

Kladenské gestapo okamžitě aktivizovalo své tajné agenty, chtělo získat pochvalu na vyšších velitelských místech, byla to záměrná ochrana před odesláním na frontu, pokud by nebylo dost efektivních akcí.

I když diktátorský systém vyžaduje jednotný postup, přece jen se našly výrazné potíže. Převod školních dětí nedělal potíže ve výběru a zařazení z německého systému do soustavy, platné v protektorátu. Jen malý příklad, jak hodnotit "šestku" z německé školy do klasifikace v českých zemích? Podstatnější byly výhrady německých odborníků. Přišli s poznatkem, že vyhánění českých zemědělců musí počkat až po vítězství německé armády. Proč? Česká agrární rodina je pracovně efektivnější, než rodina německá, neboť česká rodina je úplnější, početnější. Z německé zemědělské rodiny nastupuje na frontu otec, syn, sourozenci, takové povinnosti česká rodina nemá a má tedy k dispozici více pracovních sil. Navíc si Němci stěžovali, že musí platit daň krve, různé příspěvky do nacistických organizací (NSDAP, HJ, DAF, KDF). Seznam, kam se platily příspěvky dosahoval často až 7 položek.

Německá zemědělská rodina, která měla větší počet svých členů na frontě mohla žádat o pracovní síly. Na řadu přicházeli vojenští zajatci. tedy Poláci, Ukrajinci, Rusové, Srbové, Holanďané, Belgičané. Nejen jejich hlídání, ale i jazyková bariéra snižovaly jejich využití. Nejvhodnějšími pracovními silami byli pro pracovní návyky a jazykovou znalost Češi, ale ty právě směrodatní nacisté do pohraničí nechtěli.

Nacisté se doslova děsili čísla, kolik Čechů pracuje v sudetské župě. Úřední místa oznamovala, že každý den překračuje protektorátní hranice 29 400 pendlerů a říšská místa dokonce uvedla, že v Německu v říjnu 1944 pracuje 405 000 Čechů a Češek, dokonce na pracích v domácnostech. Německé ženy chtěly vládnout, neměly zájem o domácí práci. Němečtí sociologové uváděli, že až 178 000 německých žen odmítá pracovat mimo vlastní domácnost, v době, kdy anglické a sovětské ženy pracovaly i ve válečném průmyslu.

Nepříjemnosti vznikly také okolo jihotyrolských Němců. Itálie, fašistický stát, spojenec Německa, více jak 3 600 osob vypudil z Itálie. Hitler s tím souhlasil. Němci z Itálie měli doplnit rasovou základnu v Čechách. Jihotyrolané měli nejrůznější výhody, což vyvolávalo neklid v řadách sudetoněmeckých sedláků. Dodnes není znám celkový počet jihotyrolských sedláků. Odhadem je uváděno 139 000 osob. I za Hitlera existoval transfer Němců z Itálie, koncem války i z Rumunska, Pobaltí a z jiných míst v Evropě. V říšské župě Sudety bylo podle německých zdrojů, v dubnu 1944, 405 000 Čechů. Statistika byla přesná, podle odebraných lístků na potraviny a na kuřivo.

Němci přicházející z Pobaltí, Rumunska, Maďarska, z Tyrol měli ještě menší znalosti německého jazyka. Čeští žáci byli o stupeň výš.

Sudetoněmeckým sedlákům zmizela touha na získání českých usedlostí, měli se dělit s přistěhovalci z ciziny. Také klesala úroveň německého školství.

Vlastenecky cítící čeští pedagogové v iniciativních formách přicházeli s řadou nápadů na zlepšení školské výuky. Návštěvy muzea, archivu, výlety na památná místa, četba klasické literatury, doporučené studium A. Jiráska apod. Tím se nahrazovala nejprve omezovaná, později zakázaná výuka českých dějin.

Válka vyvolávala stále větší potřebu pracovních sil. Nacistickou rasovou poučkou byl návrh na usazování celých českých rodin do německých měst. S rodinami přišla i školní mládež. Nacisté si s touto otázkou nevěděli rady. Nakonec připustili obecné vzdělání, ale současně omezili docházku do hlavních škol (bývalých měšťanek). Také odborné školy byly Čechům zakázány. Uvedený zákaz se netýkal česky mluvících dětí ze smíšených německo-českých rodin. Němečtí populační odborníci odhlasovali, že v sudetské župě žije na 79 000 dětí ze smíšených rodin a po německých porážkách na frontě dochází k příklonu k českému členu smíšené rodiny.

Konec války vyvolal zásah do školské docházky. Týkal se studentů ze smíšených rodin, pokud hlava rodiny měla německé občanství.

Studenti narození v roce 1926, záhy i z roku 1927, současně i studenti odborných škol (průmyslovek) museli nastoupit službu pomocníka luftwaffe. A při této službě mohli i dálkovou formou dokončit studia, případně složit "válečnou maturitu". Dodnes není znám počet těchto "dobrovolníků", nicméně němečtí historici uvádějí jejich počet 3 500 zabitých Počet studentů, kteří to přežili, musel být pochopitelně vyšší. Uvedení "dobrovolníci" koncem války, v roce 1945 byli převedeni do jednotek Volkssturmu s platností od 25.9.1944. Byli tu i česky cítící Češi ze smíšených rodin. Byli také mezi zabitými.

Spojenecké armády si po stránce právní s nimi nevěděly rady. Pokud studenti uvedli, že jsou z Československa, byli často propuštěny dříve ze zajetí než ostatní. Spojenci neuznávali mnichovský diktát.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz