Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čas boje o český jazyk

5. 3. 2013

 

Odsunutí Němci zpravidla hodnotí období Rakouska-Uherska velmi pozitivně. Někteří jejich představitelé dokonce tvrdí,že rozbitím monarchie, nejen Němci, ale i Češi a i další slovanské národy, žijící v jeho rámci, přišli o hodně, a proto ztráty „Malé Evropy“ lze jen litovat.

Přečtěte si pozorně následující text. Přesvědčivě mluví o nadpráví Němců a nerovném postavení Čechů, i ostatních slovanských národů, v Rakousko-Uhersku.

Výklad našich dějin, který nám podávají tzv. sudetští Němci, je více či méně zkreslený, často velmi vzdálený od skutečnosti, od objektivní historické pravdy. Nepřebírejme jej! –red.

 

V druhé polovině devatenáctého století, bylo obrození českého národa dokončeno. České pohraničí bylo natolik poněmčené, že v něm se o obrození nedá mluvit. Naopak vyhraněný německý šovinis­mus tam prožíval svůj vrchol.

Jestliže ve středních oblastech, kde se čeština udržela se jí s milostivou benevolencí mohlo vedle němčiny v úřadech také uží­vat, v německy mluvících oblastech to možné nebylo.

Čeští zástupci v říšském sněmu ve Vídni se několikrát pokusili dát na program jazykové zákony. Vždy byli německou většinou přehlasováni a jejich návrhy smeteny se stolu.

V říjnu 1895 se rakouským ministerským předsedou stal halič­ský hrabě Kazimír Badeni z Rudlu. Začátkem roku 1897 byly v Ra­kousku parlamentní volby. Badeni hledal cestu, jak vytvořit vět­šinu, která by jej udržela u moci. Mladočeši byli ochotní jeho vládu podpořit, ale požadovali za to, aby nová vláda do které vstoupí, konečně prosadila jejich požadavky, to je zavedení české řeči jako úředního jazyka i v německy mluvících oblastech zemí České a Moravské, vždyť i na ryze českých územích, byla němčina též řečí úřední.

Tak vznikla koalice, ve které měli: 60 mandátů Poláci, 60 mla­dočeši, 80 němečtí katoličtí liberálové, složení z křesťanských sociálů a klerikálů, dále 14 Italů, několik Slovinců a tzv. di­vokých, což představovalo v 425 členném parlamentě 260 hlasů, tedy skoro 2/3. Do opozice byli vytlačeni němečtí šovinisté před­stavovaní radikální Německou pokrokovou stranou, vedenou poslan­cem Schönererem, jak ukáže budoucnost největším nepřítelem vše­ho českého. Jeho hlavní síla spočívala v českém pohraničí, kde za ním byla většina německého obyvatelstva.

Badeni splnil slib a dne 5. dubna 1897 vydal vládní jazyková nařízení pro zemi českou, o něco později i moravskou. Nařízení měla 16 paragrafů. V zásadě se jednalo o to, že na úřadech i soudech, budou případy projednávány v té řeči, v jaké byly po­dány a není třeba překladů. Z toho byly vyňaty vojenské a poli­cejní orgány. Následovala prováděcí vyhláška o pěti paragrafech, ve které byl nejdůležitější, jež úředníkům nařizoval, aby se do 1. června roku 1901 naučili druhý jazyk.

Už týž den, tedy 5. dubna, na zasedání chebské městské rady, si vzal slovo Dr. Fridrich Major, hovořil proti připravovaným naříze­ním, označil je za vpád Čechů do uzavřeného jazykového území a na­vrhl rezoluci, která byla s aplausem přijata. V ní městská rada vyzývala německé poslance v parlamentu i v zemském sněmu, aby nene­chali Němce v Čechách ve štichu a porazili jazykové zákony a dopo­ručila svolání protestních shromáždění.

Už 7. dubna přinesl chebský Egerer Zeitung článek "Jazyková na­řízení jsou tady". Seznamoval s obsahem a vyslovil první výhrady.

Poslanci podnět rádi přijali. 9. dubna se Iro obrátil s interpe­lací na vládu. Napadl zveřejněná jazyková nařízení, žádal jejich odstranění, označil je za atentát na německý národ v Rakousku a vy­hrožoval. že tento národ má ještě dosti sil je odvrátit. Vyhlašo­val. že němectví se už několikrát ubránilo takovým frivolním úto­kům, tvrdil. že patriotismus není vychováván. ale utlačován, prohlá­sil, že situace nutí k vytvoření germánské iredenty a nakonec se zeptal, zda národ půjde touto cestou.

Poslanec Funke jej podpořil a označil vydaná nařízení za poru­šení ústavy.

Badeni odpověděl, že by mohl vše nechat na obou národnostech, aby své vztahy jazykové řešily samy, ale je ve veřejném zájmu, tuto důležitou otázku projednat v parlamentě a končil tím, že se ze své cesty nenechá odradit.

Hlavními útočníky proti nařízením byli poslanci Německé pokro­kové strany: Schönerer, Iro, Wolf a další. Cituji Schönererova slova, která v parlamentě pronesl na adresu mladočechů: "My nejsme tak frivolní jako vy, my jsme první němečtí muži, kteří vystoupí pro práva národa s důkladností a tlakem. Vy se smějete, že žerete z vládního koryta."

Otázku ještě omílal Wolf, během řeči jej předseda napomínal, aby pamatoval na pořádek. Když vystoupil mladočech Dr. Pacák, byl takový rámus. že zapisovatelé napsali jenom, že nebylo rozumět ani slovo.

Následující návrh na uzavření debaty dostal 299 hlasů a zdálo se, že osud jazykových nařízení byl rozhodnut. Bohužel, kolik ještě bylo v parlamentě bouřlivých schůzí, kolik padlo urážek a kolik žlučí překypělo.

V pondělí 12. dubna 1897 se v chebské restauraci Franken­thall sešla schůze, svolaná poslancem Reinigerem. Chebané se sešli, aby proklamovali německou solidaritu. Byl tam starosta města Gschier, okresní náčelník Krümling, říšský poslanec Dr. Zdenko Schücker a další. V úvodu přečetli tři dopisy zaslané schůzi. Křesťanští sociálové odmítli účast s tím, že sami svo­lají shromáždění, za což sklidili hlasité "fuj". Pozdrav pos­lance Ira a souhlas německého spolku v Tachově, byly přijaty potleskem.

Hlavní řečník, Dr. Reiniger, to vzal ze široka. Začal tím, jak Germáni poráželi Římany v Teutonském lese, až se dostal na po­strach Evropy Napoleona. Poukazoval na to, že už v létech 1880 a 1890, byla podobná jazyková nařízení smetena se stolu. Ale nyní, že je německý úředník zahnán do kouta a Češi mají volnou ruku. Obává se, že Němci budou vzati ze státní služby a nahraze­ni cizinci. Samozřejmě sklidil potlesk.

Pak to strašné bezpráví, jaké se jim stalo, za neustálého volání bravo a potlesku zdůvodňoval Dr. Schücker. Hovořili i další, všichni ve stejném duchu. Nakonec si zazpívali Stráž na Rýně a posíleni se rozešli do dalších bojů.

17. dubna, klub poslanců Německé pokrokové strany vydal vy­hlášku k Němcům v Rakousku s částí řeči Schürera k jazykovým nařízením v parlamentě. Tam tvrdil, že vystupuje z pozice ju­risty. Pozastavil se nad tím, že vyhláška byla uvedena v plat­nost v den vydáni a že se nikdo za čtyři roky nemůže naučit česky. Samozřejmě jako advokát se hodně zabýval soudnictvím.

Proč vlastně tak zuřivě protestovali proti zavedení češtiny jako druhého jazyka na svém území. Měli k tomu prostoduchý důvod. Tvrdili, že „Když chce Badeni Čechům něco dát, musí to Němcům vzít.“ Zapomněli, že když Čech chtěl dostat místo v úřadě i na českém území, bylo jeho povinností ovládat němčinu. Samozřejmě, vidina učit se češtinu, byla pro německé úřednictvo nepředstavitelnou zátěží.

Úkolu vše rozeštvat na ostří nože se s ochotou ujaly tehdejší německé šovinistické noviny. Útoky proti Badenimu a jeho zákonům rychle nabývaly na síle. Tisk organizoval rozhodující akce.

U soudu došlo k prvnímu praktickému střetu 7. května. Tehdy c.k. okresní soud v Chebu, projednával žalobu na 66 zlatek, kte­rou podal český sedlák od Klatov, na inspicienta Dr. Otakara Pirsche, přestěhovaného do Chebu. Zástupce žalujícího Dr. Hirsch, chtěl diktovat česky. Okamžitě zasáhl státní zástupce Dr. Zucker­mann, že to nedovolí. Soudce chtěl tento konflikt odložit, ale nakonec vydal rozhodnutí, že bude jednáno v obou jazycích a za­volal soudního adjutanta Neuhausera jako tlumočníka. Zuckermann zase protestoval a odvolal se, že žaloba byla podána v němčině a tak se nakonec jednalo německy.

Tisk mělo o čem psát, rozněcování národnostních vášní velmi rychle dostávalo ten správný říz. Celé Chebsko touto otázkou žilo. Proti jazykovým nařízením protestovali i pražští němečtí profesoři na universitě, své stanovisko s cílem zabránit, aby se v tomto území mluvilo česky vydala i obchodní komora v Chebu. Podle nich: "Nyní hloupý Čech kladl své požadavky."

Redakce Egerer Zeitung vydala výzvu všem Němcům bez rozdí­lu politické příslušnosti, aby všechny německé spolky i stolní společnosti posílaly rezoluce na podporu německých poslanců. Protestovala i Německé pokroková strana. Titulky v novinách zněly: "Ohnout nebo zlomit - hrubé násilí - Opoziční strategie - Valí se kámen ."

9. června otiskly provolání, že na 13. června je do Chebu svolán velký Volkstag (Národní sněm), na nějž jsou pozváni zá­stupci všech německých měst v Čechách. Již příští číslo však oznámilo, že byl novým hejtmanem von Stadlerem z Wofersgünu úředně zakázán. Doporučovaly tedy, tlačit na vládu, ignorovat vládní nařízeni a přestat platit rozpočtové poplatky a daně.

Otiskly také zprávu o tom, že na schůzi mladočechů v Hradci Králové, Dr. Kaizl označil situaci za výbornou a prozradil, že Badeni uvažoval o zavedeni jazykových nařízení už před volbami, ale počkal na jejich výsledek a že celá věc spěje k decentra­lizaci.

Přes zákaz už 12. června přijeli do Chebu poslanci Schöne­rer, Iro a Reiniger. Zvláštní vlaky přivezly spoustu lidí. By­li vítáni na nádraží a pak šel průvod za zpěvu Stráž na Rýně. V čele Schönerer, Iro a Reiniger, šli od nádraží k náměstí.

Zastavili u sochy Josefa II. nahoře na náměstí, Iro tam plamenně hovořil. Pak holdovali domu U dvou vévodů a zase táhli dolů Ka­mennou, Křížovnickou a Poohřím, až k dnešní Myslivně, kde bylo veselo. Četníci odtáhli. Zpívali národní písně, posilovali se chebským pivem a když tam přišla židovská rodina, tak ji při­nutili odtáhnout. Při bujarém návratu zjistili, že Mayerově zahradě hrají katoličtí ochotníci divadlo, tak jim ho trochu narušili.

Padlo rozhodnutí, uspořádat národní sněm v neděli 11. července.

V německých novinách byly otiskovány články s výňatky řečí jejich nacionalistických řečníků. Snad nejdivočejším byl po­slanec Dr. Zdenko Schücker. Ten v jednom projevu přirovnával Badeniho k Alexandru Makedonskému, že chce také vše rozseknout jedním švihem a český znak urážel výrokem, že bezzubý český lev začal švihat oběma oháňkami.

Lahůdkou pro tisk bylo oznámení, že na místa vedoucích po­zemkových knih v Aši a ve Skalné, nastoupili noví úředníci, oba Češi. Zprávu doplnili gratulacemi německým poddůstojníkům armády, že jejich čeští kamarádi se stanou úředníky a na ně zbudou místa poslíčků, nebo dozorců vězňů. Připomněli, že ne­znalost češtiny už je nedostatkem. Zdůrazňovali, že německé řeči patří priorita, protože je řečí státní.

Po svém předkládali čtenářům zprávu o srážce v Mostě. Tam český spolek uspořádal slavnost. K hostinci, kde se měla konat, asi k České besedě, se stáhlo mnoho Němců. Když se přiblížila skupina sokolů a ženy v národních krojích, začala převaha zpí­vat Wacht am Rhein. Provokatéři výzvu vládního komisaře k roze­jití nejdříve uposlechli, ale někteří pronikli policejním kor­donem, který uzavíral Okružní ulici, a začala bitka, na kterou policejní asistence nestačila a místo musela vyklidit eskadrona dragounů.

Samozřejmě, že i Národní sněm ohlášený na 11. července ok­resní hejtman zakázal. Napětí stoupalo. Egerer Zeitung rozebí­ral Stadlerův zákaz a prohlašoval, že v něm sviští bič. To že není pokyn, ale carský ukaz. Shromáždění pod širým nebem má charakter demonstrace. Tu v policejním státě je možné zakázat, ale občan musí zůstat svobodným. Připomínali duch Metternichův.

Hejtman Stadler prý porušil zákon tím, že věc předem neprojed­nal se starostou, ale že není zakázána demonstrace proti zá­kazu. Stadler zdůvodňoval zákaz tím, že nejde o uzavřené shro­máždění, jak stálo v žádosti o povolení, jelikož bylo pozváno příliš mnoho hostí.

V sobotu před srazem noviny oznamovaly, že už přišla posila 50 četníků, že má býti uzavřena hranice do Bavor i Saska, že v Aši má být vyhlášen výjimečný stav a protože zdejší vojáci nejsou spolehliví, má je nahradit 35. pěší pluk z Plzně. Zároveň hlásily, že na slavnost přijedou zástupci ve zvláštních vla­cích ze všech stran, vyzývaly občany, aby vyzdobili své domy černo-žluto-červenými prapory a lidé si připjali oblíbenou květinu císaře Viléma, chrpu.

Hejtmanství očekávalo demonstrace, od středy už ve městě hlídkovali četníci. Ve Františkových Lázních visely plakáty zakazující jakékoli demonstrace a shromaždování. Noviny se to­muto opatření vysmívaly, to že by se ani dámy nesměly shromaž­dovat u pití vody, ani lázeňští hosté při kolonádním koncertu. Citovaly německé říšské noviny, které psaly o chaosu v Čechách a že tak to vypadá se státem, v němž mají převahu Slované a klerikálové. Monarchie prý může být silná jen svým němectvím. Německo se však nechce míchat do záležitostí sousedů.

Faktem bylo, že zatím co chebští měšťané pucovali své domy a vyvěšovali prapory v německých barvách, se do Chebu stahovaly další policejní posily. Nejvydatnější byla z Prahy. Vlak je při­vezl už v pátek večer. Zemský místodržící hrabě Thun, poslal panu von Stadlerovi na pomoc šedesátičlenou skupinu pražských jízdních policistů i s jejich oři. Chebané okamžité reagovali. Starostové protestovali u hejtmana. Němečtí železničáři odmítli eskadronu vyložit. Hladové mužstvo nesmělo z vagonů ven. Nakonec se našel rozumný německý železničář, který se odvážil pro pražské policajty přinést jídlo. Později se mu Chebáci odměnili.

Byl z trestu přeložen do Českých Budějovic. V noci se však pře­ce jen podařilo jezdce i s koňmi z vagonů dostat. V sobotu, ko­lem poledne se objevili ve městě. To ještě nikdo netušil, že bu­dou nejnenáviděnější policejní jednotkou, která musila zažít nejvíce nadávek a provokací, které nadávali povidlový cirkus, či čeští biřici z Prahy, která nedostala nikde najíst a na kterou Egerlendři dlouho nezapomněli.

V sobotu se město oblékalo do slavnostního. Byli vítáni hos­té z jiných míst. Vlaky jich přivážely stále více. Přijeli také poslanci Schönerer a Iro, na nádraží je vítaly stovky lidí.

Odpoledne byla konference, na níž byla přijat manifest k německému národu, pak porada v Městském domě. Příliv hostí pře­plnil všechny hotely, hospody i privátní domy až po střechy. Vlálo mnoho vlajek, hajlovalo se, četníků byly plné ulice a vyzývali chodce k rozchodu.

Byl pěkný večer, před teplou nocí, po níž následoval horký den nejen meteorologicky, ale i následujícími událostmi.

Probudila se neděle 11. července 1897, byl krásný den. Na cheb­ské nádraží přijížděly vlaky a vyplivovaly spoustu návštěvníků. Jen saský ranní vlak jich přivezl více jak tisíc. Všichni měli na klopě oblíbenou květinu císaře Viléma Velikého. Každý zdravil "Heil!".

Na všech domech vlály vlajky, jen na úředních budovách ne! Městské domy však byly vyzdobeny. Zákaz určitě nikoho neodradil, seš­lo se asi 10 000 lidí. Náměstí bylo plné.

V devět hodin se dal protestní průvod do pohybu. V čele říšští a zemští poslanci s místní honorací. Šli dolů Kamennou, pak Kři­žovnickou. Ženy je z oken zasypávaly květinami, pochodující odpo­vídali mohutným "Heil! ". Pod hradem holdovali staré císařské falci. Došli k uzavřené Střelnici. Před ní stál kordon četníků a finančníků s nasazenými bajonety a dva jízdní policisté. Velel komisař Khal z Prahy. Poslanci jménem 73 říšských poslanců vyža­dovali vstup. Když jim nebylo vyhověno, šla deputace k okresnímu hejtmanovi. Pan von Stadler na zákazu trval. Nechali tedy protest zaprotokolovat. Když se vrátili s nepořízenou, dav ocenil policii hlasitým "fuj", ale nastoupil cestu zpět k náměstí. Zase padaly kytky a hajlovalo se.

Sněm konali v městském domě, dnes je tam muzeum. Poslanci se shromáždili na pavlači, zástupci měst se tísnili na dvoře. Nej­dříve plamenně hovořil Dr. Funke. Pak Dr. Pergelt přečetl připra­vený protest proti zákazu. Zavazoval poslance, že budou dále bo­jovat i když budou oběti, dokud vláda bude ohrožovat německý ná­rod. Pak se zase ujal slova Funke. Také vyzýval k boji dokud se nevrátí právo a tvrdil, že jde o historický den. Rozčílil se, že čeští biřici a orgány finanční stráže nasadili bajonety na němec­ké hrudě. Hajlovalo se německému národu v Čechách a v celém Rakou­sku.

Už dopoledne se na náměstí odehrálo divadlo. Jezdili tam na koních pražští policisté. Policejní prezident Lukáš si podřídil městskou policii, proti čemuž starosta protestoval, že porušil autonomii města. Pak četníci a finanční stráž vytvořili řetěz přes celé náměstí a vytlačovali. davy do postranních ulic, které potom uzavřeli a nikoho na náměstí nepouštěli. Ve městě bylo více stráží jak lidi. Zase na náměstí rajtovala jízdní policie. Chebáci jásali a volali bravo, když si některý jezdec nechtěně vyměnil sedlo za dlažbu.

Bylo rozhodnuto přeložit schůzi do nedalekého Waldsassenu. Šlo tam deset tisíc lidí. Silnice na Wiesa se rovnala pochodují­címu mraveništi. Do Wiessu se také stáhlo četnictvo, ale nezasáhlo. Po překro­čení hranice se obraz změnil. Po bavorských strážích se slehla zem. Za několik minut byl Waldsassen velkoměstem. Poslanci už čekali v hospodě Zum Lamm (U beránka). Bavorský četník přišel upozornit, že z rakouské strany je oznámena schůze na Kostelním náměstí, ale že nebyla 24 hodin předem hlášena. Přesto se konala.

Místo je malé, vše se tam nevešlo, byly okupovány i nízké střechy a okolní stromy. Každý chtěl slyšet řečníky. Hovořilo několik poslanců. Všichni velmi ostře. Vysvětlovali, že sem ne­přišli dobrovolně, ale že k tomu byli přinuceni bajonety. Stěžo­vali si Němcům v říši, jaké násilí je na nich pácháno. Lehr na­vrhl vytvoření "Notwehr "(Nouzové obrany).Jiní varovali před pro­vokacemi Badeniho cirkusu a veřejnými násilnostmi stráže. Nako­nec si zazpívali Wacht am Rhein a Deutschland, Deutschland über alles....

Večer přijel z Waldsassenu do Chebu mimořádně dlouhý vlak, přivezl 4 000 demonstrantů. Na nádraží je čekalo dalších 6 000 lidí. Za řevu a hajlování došli až k náměstí. Tam je zastavil kordon četníků a za nimi vojáci. Všichni nabité zbraně a nasaze­né bajonety. Na ulici vznikla zácpa. Navíc zezadu zaútočila jízdní policie. Jezdci bili šavlemi na plocho, rozzuření egerlendři do koní píchali holemi a deštníky a shazovali jezdce z koní. Policajti hnali koně do davu. Nejsprostější nadávky padaly z obou stran. V mele došlo k několika zraněním. Byli popícháni, zranění ranami šavlí na plocho i pažbami vojáků, ba i pošlapaní. Přihlížející z oken prý omdlévali. Zatčeno bylo 21 demonstrantů, z toho 15 předáno do věznice a na zásah starosty už druhý den propuštěno.

Příští Egerer Zeitung přinesl vyjádření starosty Gschiera, který chválil městskou policii, že se ničeho zlého nedopustila a protestoval proti zásahu a městská rada rozhodla, aby proto­koly se zraněnými byly využity k propagaci v tisku a byly pře­dány státnímu nadvládnímu k podání žaloby na příslušníky stráže, která provedla zásah. Obžalován byl i český četník, který z okna ubikace vyvěsil tři kusy látaky, v barvách bílá-červená-modrá. Když odmašíroval nechal tento provizorní prapor na místě a teď byl sejmut a měl posloužit jako corpus delikti obžalobě proti Václavovu synovi.

Jezdci i četníci měli potíže se zásobováním, nikdo jim ne­chtěl a nesměl nic prodat. Bylo zřízeno tiskové středisko, aby události večera mohly být co nejlépe žurnalisticky využity: No­viny měly co psát, nadávalo se na Badeniho a na Čechy.

 

Chebáci měli lidový sněm za sebou. Úřady jej mohly zakázat. ale ne rozrajtovat. Přece se konal. že by v lidovém duchu? Roznesl zostření národnostního boje do daleka. Cheb dostával četné souhlasné telegramy.

František Ladislav Rieger navštívil Badeniho. Jednali o vy­rovnání. Nad návrhem na změnu volebních obvodů nebyl Badeni nad­šen. Rieger chtěl přizvat i staročechy a docílit sjednocení v Čechách. Pak byl přijat císařem, ani monarcha neměl pro jeho návrhy pochopení, ale přál si docílit vyrovnání co nejdříve.

Chebská městská rada se rozhodla protestovat přímo u císaře, kam vypravila deputaci. aby předala proklamaci a doklady o násilnostech.

Vládní tisk psal, že sněm němectví v Čechách neprospěl a za to byl šovinisty označován za největší lháře.

Na události však nejvíce doplatila malá chebská česká menšina. Jestliže v roce 1881, když byla zakládána v Chebu Česká beseda, se na listinu podepsalo asi 800 lidí, nejen Čechů, ale i Němců a spolek měl kolem 300 členů, teď se všichni egerlendři obrátili proti nim.

V tisku se začaly objevovat výzvy k vyhnání Čechů z německy mluvících oblastí. České Národní listy psaly, že v německých ja­zykových oblastech neprojde den, aby nebyly páchány násilnosti na českém obyvatelstvu. Poukazovaly na to, jak mírná je exekuti­va, pokud se jedná o provinivšího se Němce, ale proti jiným ná­rodnostem dovedou použít moc. Vyličovaly, jak je prováděn bojkot proti Čechům. To se týkalo i úředníků ve státní službě, pokud byli českého původu. Z chebského gymnasia musili odejít čeští profesoři. Všude čeští zaměstnanci dostávali výpovědi, nejen z práce, ale i z bytů. Majitelé domů dostávali pokyny, aby v domě nesnesli Čecha. Totéž se dělo i v jiných místech českého pohra­ničí. Chebské noviny přinesly následující článek: VÝPOVĚĎ

"Když Češi věří, že to Němci s hospodářským bojem nemysli vážně, tak budou zklamáni. K soudu došlo mnoho výpovědí českým rodinám. Doufejme, že žádný pan domácí nezůstane zpátky a postaví se jako muž v národnostním boji. Kdo tak neučiní, bude na něj pohlíženo jako na zrádce a nesmí se divit, že bude postaven na pranýř a bude sociálně bojkotován. Polovičatosti nesmějí být trpěny."

V té době zanikla nejen Česká beseda, ale i malá chebská česká menšina. Byla vypuzena nenávistí a hospodářským nátlakem. Ně­kolika stům českých lidí nezbývalo než město na západní hranici jejich země opustit. Dokonce byla napadána i smíšená manželství.

V Egerer Zeitungu najdeme i tři "Prohlášení"z té doby. Pan Czapek se ohání tím, že měl německé školy a jeho strýc byl v Chebu děkanem. Pan Jílek, původem z Křimic, sládek v měšťanském pivovaře, že už jediného Čecha, kterého zaměstnával, vyhodil a že vždycky pracoval jen v německých oblastech a ať si každý na něho posvítí, jaký je Němec. Pan Johan Kodl, lakýrník a písmomalíř prohlašoval, že se vyučil u německých mistrů, nestýká se s Čechy a rodinu vychovává německy. Tak si někteří čeští lidé musili zradou zachraňovat vlastní kůži.

Mosteckým uhlobaronům bylo vyčítáno, že dávají chleba českým dělníkům.

Německé noviny zatím denně přinášely zprávy o ukrutnostech Čechů. Typu: "Český dvouocasý lev řve a ozbrojuje se klacky, ka­meny a noži. Ušlechtilá německá krev teče proudem. Msta za nevinné oběti. Voláme po válce na nože a boji bez slitování. My proti tomuto ksindlu bojujeme čestně a udatně, hrud proti hrudi. Naší nejlepší zbraní je vyhladovění českých pracovních batalionů, které našly práci v německých župách. Docílit, aby Češi stáli ještě na nižším postavení. Pryč s nimi z našich měst, pryč z ně­mecké mzdy." Jiná výzva: "Vyhladovět Čechy a koš plný chleba pověsit hodně vysoko, aby odtáhli, hnát je do Čech. Každý faleš­ný soucit je kopáním vlastního hrobu. Nechceme umřít ani chcíp­nout, proto vzhůru k obraně."

Útoky postihly i chebského hejtmarta von Stadlera. I on dostal v Chebu výpověď z bytu a musil se přestěhovat do Františkových Lázní a když přišel do některé chebské hospody, nedostal ani najíst, ani pivo.

V chebských hospodách četníci zabavili několik tabulek zakazujících mluvit česky. Jedna byla zvlášť povedená: "Pro Čechy žádné pivo, žádné přátelské slovo, každý Čech bez piva a odpo­vědi musí pryč!" Jiná: Čechům nebude přineseno žádné pivo, také zde nebudou mluvit! Heii, Heil...

Olej do ohně přilévaly noviny zprávami o útocích Čechů na Němce v převážně českých městech. Jako o bouřích v Plzni, kde 18. srpna došlo ke rvačce s německými studenty, bylo rozbito 1 000 až 1200 okenních tabulek a když to strážnici nezvládli, muselo rychlým krokem přijít vojsko. Takových zpráv z různých míst bylo více.

Kraválem, rvačkou a zraněnými skončil výlet vzdělávacího spolku z Hostomic do pohraničí. Mnohé srážky končily řadou zranění. Nenávist se přenesla i do Saska. Když v Žitavě jakýsi opozdi­lec chtěl na poslední chvíli chytit vlak a zeptali se jej kam jede, odpověděl česky, že do Liberce. Nechali ho čekat do příš­tího vlaku, aby si to rozmyslel, jak se Liberec jmenuje německy.

V této době teroru musili z pohraničí odcházet i čeští lidé, kteří se zde narodili i ti kteří zde žili už dlouhá léta.

V sobotu 21. srpna 1897 došlo ke střetu na pražském předměstí v Plzni. Byla tam vytlučena okna školy německého spolku. Školník musil utéci přes zeď. Starý hejtman byl odvolán a přišel nový. Vojsko obsadilo domy na přístupových cestách od uhelné pánve, odkud byl očekáván příchod horníků. Uzavřeny byly hotely Plzeň­ský a Německý dům. Všechny německé podniky musely být hlídány vojskem. Přišli pěšáci a přiklusali dragouni. Horníci, kteří ne­mohli postupovat dále, leželi v polích s ostatními dělníky. Situa­ce byla na bajonety. Večer byly znovu kravály u německé školy, za­sáhlo tam vojsko. V Líních se bouřili horníci. Neklid byl i v tkalcovně Simon v Dobřanech, tam zasáhla pěchota, myslivci i dra­gouni, byly slyšet detonace salv.

Volkstag (Lidový sněm) v Aši byl svolán na neděli 22. srpna. O jeho svolání se zasloužil vydavatel tamního Ascher Zeitung, Carl Tins. Jako v Chebu i tam byl zakázán. Nepřekvapilo to, byl docílen pravý opak. Manifestace byla připravena velkolepě.

Už v sobotu byla ve městě slavnostní nálada, ale vlaky při­vezly 14 četníků a policistů, nejvíce z českých oblastí. Když v sobotu večer přijeli na ašské dolní nádraží, očekávalo je ně­kolik učitelů se školními dětmi a přivítali je hajlováním a vo­láním: "Lumpen , Lumpen, Heil Wilhelm, Heil Bismarck!". Cestou do města slyšeli zpívat Stráž na Rýně a z vikýře jednoho domu jim do pochodu troubili "Lumpen, Lumpen…“

Starosta Schindler žádal jejich odvolaní. Nepomohla ani jed­nání mezi zástupci města a vedoucími státních úřadů Dudkem a z Prahy dorazivším radou místodržitelství Müllerem. Ze vzdálených oblastí Čech přijížděli pozvaní hosté a na ulicích byly prodá­vány odznaky slavnosti. Večer už skoro všichni nosili chrpy.

Večerní déšť přinesl krásné ráno. Na domech vlály černo-čer­veno-žluté vlajky, ale i prapory říšskoněmecké, bavorské a saské. Přijelo hodně Sasů i Bavoráků a velký počet lidí z Chebska. Ranní vlak z Chebu měl pro nával hodinu zpoždění, přivezl 2000 hostí. Z poslanců říšského sněmu přijeli Schücker a Iro, ze zemského Leo Theumler a Josef Walter. Všude jásot, hajlováni a zpěv Wacht am Rhein. Nejmohutnější Heil, zaznělo vždy u hejtmanství.

Pošta doručovala pozdravy dalších poslanců. Městem procháze­ly průvody, policie a četníci obsadili vše, co se dalo. Obchody byly částečně otevřeny, hotely a hospody přeplněny. Přijelo asi 5 000 cizích hostí, i z Plavna, Lipska, Saské Kamenice, Berlína, Mnichova a dokonce až z Hamburku. Dík včerejšímu vyjednávání vše probíhalo celkem klidně.

Už dopoledne padlo rozhodnutí, že se potáhne do Bavor. Kolem 13. hodiny se na náměstí začaly shromaždovat lidské masy. Odtud v jednotlivých skupinách odcházeli do půl hodiny vzdáleného Wildenau. Všechny cesty které tam směřovaly byly plné. Ať se člověk podíval kamkoli, všude táhli nespokojenci. Provolávali mohutné Heil a zpívali národní písně. Cesta vedla kolem nádraží Aš-město, v jehož čekárně byla soustředěna skupina četníku. Na hranicích byli jen čtyři četníci.

Ve Wildenau, na veliké louce před Grünovou hospodou se shro­máždilo 10 000 demonstrantů a stále to nebralo konce. Poslanec Iro hovořil z okna, říkal, že když se nesměli shromáždit doma, šli na svobodnou půdu do Bavor. Sdělil, že vládní asesor z Rehau oznámil, že se schůze na Bavorské půdě konat nesmí, protože ne­byla včas ohlášena. Nemůžeme tedy zneužít bavorské pohostinství, nemohu tady držet žádnou řeč. Připomněl, že také nechtějí přijít k žádným obtížím v Aši a provolal Heil Germania! Pak zazpívali Deutschland, Deutschland über alles a začali se stahovat zpátky.

Protože na místě zůstalo ještě hodně lidí, vzal si slovo po­slanec Zdeno Schücker. Prohlásil, že poslanci za lidem stojí, aby proti Badeniho pokusům ochránili jeho práva, že neustoupí ani krok, že jde o německou čest. Bylo toho ještě více a nakonec provolal Heil městu Aši i německému národu.

Starosta Aše Schindler přečetl připravenou rezoluci. Byl to ohnivý protest proti brutálním násilnostem Čechů, už nejen ve smíšených územích, ale také v uzavřených německých oblastech. Naříkali si na potlačování němectví v Rakousku, že se probudila česká ješitnost a z ní vzešla nešťastná jazyková nařízení, kte­rá vyhecovala politické nesnáze. Oni nepřestanou dokud nařízeni nezmizí.

To tam bylo ještě asi 5 000 lidí. Ti se v hospodách posílili silným bavorským pivem a raději se dali na zpáteční cestu.

Na hranicích se Iro postavil mezi dva hraniční sloupy a řeč­nil. Řekl, že když jsou Němci nuceni demonstrovat, je nejvyšší čas na záchranu jejich práv. Když německý Michl není dost vzru­šen, musí dostat kopanec a teprve když se lekne, tak se probudí a pochopí, na jaké půdě žije. Tento rod nikdy netrpěl nouzí, ani mu nikdo nenasazoval pouta. Padlí Němci nikdy nedovolí, aby ci­zinec na německé půdě znásilňoval Němce. Pak vyzval, aby se vši­chni chovali klidně a nezavdali příčinu k zásahu.

Na hranicích je čekal vládni komisař Prusek z Kraslic a kon­cipient místodržitelství z Prahy Průcha a vydali zákaz jakéhokoli shromaždování na rakouské půdě. Nějací nezralí kluci na ně vyra­zili a vysmáli se jim. Ti dva se chtěli postavit na odpor, ale byli zadrženi a ztlučeni. Prusek byl povalen na zem a měl dvě modřiny v obličeji. Přiběhli policajti z nádraží, ale ti dva zmizeli v davu.

V 17,15 řečnil Schücker na nádraží před odjezdem vlaku. Dě­koval městu Aši za přijetí a postoj. Pak nastoupili a odjeli. V Chebu na nádraží na ně čekaly stovky lidí, využili toho a táhli průvodem k náměstí.

V Aši asi 100 četníků uzavřelo nádraží. To vyvolalo nespoko­jenost, při každém spatření četníka na veřejnosti, byl provo­kativně pozdravován hajlováním.

Kolem půl sedmé večer přišla zpráva, že rada místodržitelství povolal prapor landwehru z Chebu. Proč hned 450 mužů? Když byla zpráva ověřena, zase se začaly shromaždovat davy, napětí stoupalo.

Četníci se stáhli k ašskému hejtmanství. Tam velká masa de­monstrantů za ohlušujícího řevu, v němž vynikaly hlasy chlapců a děvčat, protestovala. Proti příchodu vojska protestoval i starosta, ale ještě byl na hejtmanství, když tam vletěl oknem kámen. Odebral se tedy s místodržícím Müllerem na ulici, uklidňovat rozzuřený dav. Začaly létat kameny proti četnictvu. Stát­ní místodržící nařídil prostranství vyklidit. Nikdo se nechtěl hnout, ani když proti shluku postupovaly dvě řady četníků s nasazenými bajonety. Ve 21,15 byla situace nejkritičtější. Jeden z četnických důstojníků volal: "Neházejte kameny, nebo střílíme!" Poté stráž prostranství částečně vyklidila.

Mezi demonstranty byli ranění. Jurista Mlady z Chebu byl třikrát bodnut do ruky a jakýsi Kraus do zad.

Vojsko přimašírovalo pod velením majora Berky. Šlo s nasaze­nými bajonety. Dav řval Heil a nechtěl ustoupit. Vojáci se roz­dělili a vytlačovali demonstranty do postranních ulic. Kluci házeli kamení. Berka dostal do boku, nadporučík Rziha pod bradu a jeden z mužů dvě rány do obličeje.

Okna musela být uzavřena, četnictvo uzavřelo ulice, ale kdo šel domů mohl projít. Později byly vyklízeny hospody. Úředníci slušně žádali hosty, aby do deseti minut odešli. Ve 24 hodin byly uzavřeny všechny lokály. Ve dvě hodiny v noci přijela jako posi­la ještě jedna rota. Už od jedné v noci byl klid, jen občas se ozvalo Heil, nebo zpěv Wacht am Rhein. Vojsko si zřídilo bivak před hotelem Geier a část četníků též nocovala venku.

Druhý den se našly výmluvy. Scény prý zavinili především ne­zletilci, kluci a holky a také opilci. K těm se přidaly různé nespokojené živly, provokující kraválem. Ani tehdy ještě dělnická Sociální demokracie nezůstala ušetřena, prý demonstrantům její lidi nadávali a smáli se jim, že alespoň poznají jak se s děl­níky v Rakousku zachází každý týden. Ašští občané prý stáli da­leko od demonstrací.

V pondělí ještě Aš vypadala jako válčiště. Na ulicích vojsko, pušky postavené do kozlů, všude hlídkovali četníci. Když došlo k uklidnění, stáhli se vojáci do stanových táboru a četníci do škol, kde měli ubikace. Všude bylo plno čumilů, jako by se nic nestalo. Sešla se městská rada, žádala stažení pořádkových sil, marně. Vyhláškou byly po 22. hodině zavřeny hospody. Schůze byly zakázány a obyvatelstvo žádáno, držet děti doma.

Ašský Volkstag skončil, němectví v Rakousku bylo zase posíle­no. Chebský hejtman von Stadler byl odvolán a nahrazen pro Němce povolnějším.

Do Prahy byla na 26. srpna Badenim svolána konference, na které měla být situace projednána. V pražském Německém domě se předem sešli němečtí poslanci a rozhodli se jí nezúčastnit. Připravili však požadavky, které zpracoval poslanec Schücker.

Do situace se míchaly i saské noviny. Psaly, že se hrozí, že by na Dunaji byl slovanský Německu nepřátelský stát. Takovému by nemohli poskytovat hospodářskou pomoc a spolupracovat s ním. Ne­věří, že by s ním Německo mohlo mít smlouvu o přátelství.

Byla využita i tendenčně napsaná zpráva, že v Praze před porotou, která řešila konflikt. českého redaktora plzeňských novin Hrachovce s nějakým Němcem, když začal Němcův obhájce mluvit německy, ozvali se čeští porotci, že nerozumějí. Nebo i to, že Jan Svoboda v českém mládežnickém časopise zveřejnil článek oslavující českou zem a zmínil se o tom, že pod horami v pohraničí žijí Němci, kteří k nám kdysi přišli rabovat, vypalovat a krást doby­tek. Stejně, jestliže vandrák přepadl Němce a zjistilo se, že je Čech, byl případ politicky využit.

V tomto čase německé šovinistické noviny neustále útočily na Badeniho, Čechy a ostatní Slovany v Rakousku. Hovořilo se o rozšíření jazykových nařízení také do Slezska, kde dělalo staros­ti to, že země byla tříjazyčná. Ozývali se i Slovinci.

Noviny měly o čem psát. Na Chebsku vydávané časopisy napadaly a kritizovaly vládu. Vládní tisk do této oblasti nepronikl. Proto úřady trafikantům nařídily, že když nechtějí ztratit licenci, mu­sí mít vládní noviny v prodeji. To rozzuřilo zdejší redaktory. Situaci neustále promílali ze všech stran. Především dávali rady, jak Čechy z německých území vypudit. Napadali i to, když se v českých novinách objevil názor, že nepotřebujeme Schichtovo mýd­lo, ani liberecké šátky, ani nakupovat u Němců. Vraceli se k chebským i ašským událostem a apelovali na národní cítění Němců

23. září byla zahájena schůze poslanecké sněmovny. Když přišla vláda, její poslanci volali „Hoch", ale opozice Nieder" (dolů) Poslanec Wolf provokoval, ptal se Badeniho, zda je ve sněmovně policie a při tom ministerskému předsedovi sprostě nadával. Ten už si to nenechal líbit a vyzval Wolfa na souboj. Souboje byly v Rakousku zakázány. Badeni navštívil císaře a vy­žádal si zvláštní povolení. Sekundanti dohovořili podmínky sou­boje. Mělo se střílet na 20 kroků, tři vteřiny na míření a tři série za sebou. Badeni předem sepsal testament a svou demisi.

K souboji došlo 25. září v 9,00 v prostorách jezdeckého plu­ku ve Vídni. Střílelo se jezdeckými pistolemi. Padly dva výstře­ly. Badeni byl zasažen do mířící pravé paže. Střela vnikla před­loktím a uvízla před ramenem. Sekundanti prohlásili boj za u­končený a oba soupeři si podali ruce!

Byl z toho poprask. Badeni demisi nepodal. I jeho protivní­ci uznávali, že se choval čestně a odvážně. Získal sympatie. Když se ve sněmovně objevil s ovázanou rukou, měl velké ovace, především svých příznivců. Aféra se soubojem přinesla na kra­tičký čas uklidnění a přiblížení Němců k Badenimu, který doká­zal obhájit svou čest. V českých novinách byl zbožňován jako kavalír, že si nenechal nadávky líbit. Podle některých měl Wolf vystřelit předčasně, ještě před povelem, za to byl ozna­čován jako vrah a celá věc jako atentát na ministerského před­sedu. Němci doufali, že teď, když dostal tu krvavou cedulku, bude opatrnější a nebude obhajovat myšlenky Čechů, Slovinců, Chorvatů, dráteníků či jiných národů.

Neuplynul ani měsíc a němečtí šovinisté šli do generálního útoku. Jako hlavní prostředek boje si zvolili obstrukce v par­lamentě. Udělali vše pro to, aby sněmovna nebyla schopna při­jmout jakýkoli závěr. Výpady byly neustálé. Poslanec Lecher si vzal slovo a hovořil plných dvanáct hodin a prý stále k věci, kolikrát se opakoval není zaznamenáno.

Jindy byl v parlamentě řev, který přerostl v pranici. Funke tloukl pěstí do řečnického pultíku, předsedající jej uklidňo­val. Češi a Poláci se hrnuli k předsednictvu. Wolf se zmocnil zvonku, snažil se zvonit, v čemž mu bránil Březovský. Polák Potoczek zvonek vyrval. Dole řvali, shoďte ho dolů! Nahoře se za toho strašného řevu rvali. Slovinec Šukja a český rukavič­kář Březovský zaútočili na Wolfa, vzali jej pod krkem až mu spadl cvikr. Vychodil jej zpracovával pěstmi, Wolf dostal do obličeje, někdo jej držel za vlasy, skoro mu roztrhli kabát. Galerie řvala "fuj". Schönerer běžel kolegovi na pomoc s čímsi v ruce a útočil na rvoucí se. Na Schönerera se vrhl štýrský klerikár Hugenhoffer. Pak zaútočili Češi. Na to profesor Pferche vytáhl nůž a křičel: "Když mě nepřestanete bít, musím vytáhnout nůž". Čech Novák mu ho sebral. Kdosi křičel: "To je ten Žid Pferch, co jde na to s nožem.“ Od předsednického stolu byli rváči poléváni vodou určenou k napití. Wolf volal: "Příště si přineseme revolvery".

Noviny kritizovaly vídeňáky, že ač je ve Vídni skoro dva miliony Němců, ti si s klidem pijí svoje pivo a boj mezi Slovany a Germány je nezajímá.

Když přišel Badeni 27. listopadu do parlamentu, přivítal jej řev, výkřiky ven s vámi, kočičí muzika a stálé ven, ven, ven... Obstrukce neumožnily sněmovně jednat.

Pak jako blesk přišla zpráva: Badeni se ztratil! 28. října 1897 podal demisi. Jeho nástupce klerikár Gautsch, který navrho­val jazyková nařízení pro Moravu, byl sice Němec, ale Němci mu nevěřili.

Přesto demise Badeniho byla považována za velké vítězství ně­mecké věci. Po ohlášeni v Chebu byla osvětlena okna jak o vzkříšení, na vítězství procházely průvody a konala se shromáždění u sochy Josefa II. na náměstí. Na Střelnici bylo svoláno národní shromáždění na které bylo rozdáno 1 500 vstupenek. Hodinu a čtvrt tam hovořil Schücker a přijali rezoluci požadující odstranění jazykových nařízení.

Podobná shromáždění byla hlášena z Hazlova, Aše, Karlových Varů, Tachova i Žatce. Němečtí studenti oslavovali v Praze, Víd­ni a Štýrském Hradci, kde batalion Bosňáků střílel do demonstrantů a byli čtyři mrtví.

Vítězství šovinistů však nebylo okamžité. Jazyková nařízení přece jen byla odvolána vyhláškou v zemském zákoníku ze dne 17. října 1899.

Boj o jazyková práva však neskončil.

Jaké problémy trápily naše předky v jazykové otázce na po­čátku našeho století, prozrazuje brožurka, vydaná v roce 1908 pražskými advokáty Valentou a Kasandou, kterou pojmenovali "Jazyková otázka chebská".

Uvádějí praktický příklad. Usnesením z 23. září 1907 vrátil c.k. okresní soud v Chebu žalobu, kterou podal pražský advokát JUDr. Lhota, jenom proto, že byla sepsána česky. Samozřejmě odvo­lací Krajský soud v Chebu, jeho odvolání zamítl. U zemského sou­du se věc projednávala dvakrát. Poprvé stejně zamítavě a až při druhém projednávání, došel vrchní soud k závěru, že čeština je u soudu v Chebu jazykem obvyklým a nařídil projednání i vyhoto­vení písemností v češtině.

Podobné případy byly v Mariánských Lázních, ale i v jiných okresních městech v pohraničí. Koncem roku 1907 byla dokonce ta­to otázka projednávána jako interpelace v parlamentě. Odpověď mi­nistra spravedlnosti vyzněla v teoretické uznání češtiny, ale

praxe vypadala jinak. Už při zavedení jazykových zákonů v roce 1897, všechny okresní soudy v českých městech dostaly upozornění, že případy podané v němčině, jsou povinny projednávat v této řeči. Když byla v roce 1899 jazyková nařízení odstraněna, ještě týž den, presidia krajských soudů posílala nové pokyny soudům niž­ších instancí.

Čeští advokáti se bránili tím, že soudci nemůže být trpěno, aby připravoval strany o jejich jazyková práva a nepřijme-li podání v jazyce českém, odpírá straně práva ústavou zaručená a staví stranu do nevýhody.

Nejvyšší soud k této otázce zaujal stanovisko 21.1.1908, že „..má pro Čechy ten význam, že každý z jazyků v této zemi obvyklých, jest stejně oprávněn, netoliko ve svém obvodu, nýbrž v celé zemi."

Bylo by nudné otisknout vše, co brožurka přinesla. Podstatná část závěru ukáže, o co ještě po deseti letech šlo. "Nestačí míti právo, jest nutno, právo toto používati, prá­vo vykonávati, aby zůstalo živé, jinak zakrní a konečně zanik­ne naprosto. Odpůrci znají dobře naší povahu a spoléhají na to, že nás unaví, že popustíme a nakonec se spokojíme s jejich stanoviskem. Dokažme jim, že se mýlí. Když oni dovedou houžev­natě státi na bezpráví, že my s nemenší houževnatostí dovedeme trvati na svém právu."

Boj o jazykové zákony byl posledním velkým bojem staré gar­nitury vedoucích činitelů našeho národa s rakouským byrokratismem.

Přinesl poučení a cenné poznatky. Ukázal, že český národ v lůně habsburské monarchie se nemůže úspěšně dále rozvíjet, že stále bu­de nad ním bdít a brzdit jej vládnoucí národnost. To byl jeden z důležitých impulsů pro Masaryka, Beneše, Kramáře a další, aby se posta­vili v 1. světové válce otevřeně proti Rakousku-Uhersku, za zájmy československého lidu a za osvobozeni naší vlasti.

Po vytvoření ČSR zůstala Němcům v pohraničí všechna jazyková práva. Měli německé školy, i vysoké, měli spolky, politické stra­ny, tisk, divadla, kina, rozhlas, sportovní jednoty, právo němec­ky mluvit na úřadech a dokonce i v československém parlamentu. Zase však nebyli spokojeni.

Z Deutsch-Böhmen, českých Němců, se přejmenovali na Sudetendeutsche (sudetské Němce), masově přijali ideologii nacizmu. V obec­ních volbách v červnu 1938 dali 90 % hlasů Henleinovi.

Když porovnáváme akce, které byly v době boje o jazykové zá­kony organizovány proti českým lidem v pohraničí, vidíme jistou podobnost s akcemi henleinfašistů. Také používali lži, pomluvy, nadávky, stížnosti. hrozby, fyzické násilí a snad ještě lépe hospodářský boj, nejen proti Čechům ale i vůči demokratickým Němcům, s cílem české obyvatelstvo z pohraničí vypudit a německé demokraty likvidovat v koncentračních táborech, což se jim u Čechů ještě před hitlerovskou okupací podařilo.

V říjnu 1938 s nadšením přijali říšskoněmecké státní občan­ství, 4. prosince ve volbách dali více jak 99 % hlasů Hitlerovi. Henleinovi a K.H. Frankovi.

15. březnu 1939, když byla dovršena naše okupace, sudeťáci jásali. Zavedli u nás německé soudy, jejichž soudci, i když soudili české lidi na českém území a rozhodovali o svobodě či životech svých obětí ani nenapadlo, že by měli používat jazyk obžalovaných. Sudeťáci používali znalosti českého jazyka hlavně k tomu, aby dobře sloužili německému nacizmu, ať jako tlumoční­ci, gestapáci. špiclové. werkšucové, správci majetku po Židech, či dozorci četných českých vězňů.

Po těchto trpkých zkušenostech se nikdo Čechům nemůže divit, že bývalým spoluobčanům nechtěli vrátit československé státní občanství a rozhodli se, navěky se s nimi rozloučit.