Jdi na obsah Jdi na menu
 


Abdikace prezidenta Beneše

5. 6. 2013

OSUDOVÉ OKAMŽIKY

»Pane předsedo vlády, dne 4. května t. r. oznámil jsem Vám svůj definitivní úmysl rezignovati na prezidentskou funkci. Prodiskutovali jsme tehdy toto mé rozhodnutí v souvislosti s problémy celkové politické situace, sdělil jsem Vám též, že lékaři mi doporučují, abych vzal ohled na svůj dosavadní dnešní zdravotní stav.

Odvolávaje se na tento náš rozhovor, prosím Vás, abyste oznámil Národnímu shromáždění mé rozhodnutí a požádal je, aby vzalo laskavě na vědomí moji rezignaci na odpovědný úřad, jímž mne jednomyslnou volbou dne 19. června 1946 poctilo. Děkuji mu za jeho důvěru, děkuji za důvěru a lásku lidu, která mi byla vždy nesmírnou posilou a kterou jsem se snažil nezklamat.

Přeji všem svým drahým spoluobčanům, jejich odpovědným zástupcům a jejich vládě, aby republika zůstala ušetřena všech pohrom, aby všichni žili a pracovali ve snášenlivosti, lásce a odpouštění, svobody přáli a svobody svědomitě užívali.

Věřím v dobrého génia našeho lidu, a věřím v krásnou budoucnost naší drahé republiky.

Váš

Dr. Edvard Beneš, v. r....

Ten den na kalendáři bylo datum 7. června 1948.

O několik hodin později předseda vlády předstoupil před Národní shromáždění a řekl mimo jiné:

»Chtěl bych... zdůraznit, že i když dr. Edvard Beneš odchází z funkce prezidenta republiky, zůstává již navždy v dějinách naší republiky, v dějinách velkého zápasu československého lidu za svobodu a nezávislost, za stát pokrokový a sociálně spravedlivý… Dnes, vážení pánové a paní, zarmouceni jeho rozhodnutím, vzdáváme mu čest jako důstojnému následníku prezidenta Osvoboditele, jako hlavě našeho osvobozeneckého zápasu i jako spolubudovateli našeho nového řádu.

A nechť přijme zároveň naše ujištění, že všechny naše síly patří a budou patřit velikému úkolu, který vyjádřil ve svém posledním prezidentském dopisu, ‘aby všichni žili a pracovali ve snášenlivosti, lásce a odpouštění, svobody přáli a svobody svědomitě užívali.‘

Nechť, podle jeho slov, dobrý génius našeho lidu nás vede vpřed, v krásnou budoucnost naší drahé republiky…«

Ten den první

Tím dnem začínal nový týden. Pondělí. V Sezimově Ústí, kde tehdy žil Edvard Beneš, bylo docela teplé počasí. Prezident už připravený abdikační dopis nechal odeslat předsedovi vlády. Pak prý, jako jindy, si šel sednout na své oblíbené místo v parku a tady, snad dívaje se na Lužnici anebo do zeleně zdejších vzrostlých stromů, cítil, že se mu ulevilo. Břemeno předal. Jenže asi si stále kladl otázku: Jaké to vlastně bylo břemeno?

Co předcházelo?

Nová Ústava… Benešovy důvody pro demisi měly být v nesouhlasu s návrhem nové Ústavy. Ta podle Kroniky českých zemí vydané po Listopadu a zřejmě vyjadřující Benešovy výhrady »byla v podstatě ústavou oktrojovanou, neboť povyšovala tzv. vůli lidu nad zákon… Podstatně byla zkrácena občanská práva, jejichž rozsah omezoval nově vytvořený zákon na ochranu lidově demokratické republiky… uzákonila ‚převzetí moci dělnickou třídou‘ a konstatovala, že ‚práce ve prospěch celku a účast na obraně státu je všeobecnou povinností‘«.

Návrh poslanci přítomnými ve sněmovně, bez ohledu na jejich politické zařazení, byl však jednomyslně schválen, a to dokonce »i ti poslanci, kteří krátce potom, po 9. květnu, utekli za hranice«, a poté se zapojili do aktivit protikomunistické emigrace, hlasovali pro (Václav Kopecký: ČSR a KSČ). Dokonce prý »z obavy, aby jednomyslnost při hlasování v Národním shromáždění nebudila dojem vynucovaného gleichšaltování… jsme přímo prosili některé poslance, o nichž jsme věděli, že s námi ve své duši nesouhlasí, aby hlasovali v Národním shromáždění ‚proti‘, nebo aby se aspoň zdrželi hlasování«. Že nejde o výmysl Václava Kopeckého, dosvědčuje Pavel Tigrid ve svém Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu, když píše: »Nelze zatajit, že někteří poražení se nechovali zvlášť důstojně.«

Otázka tedy zněla: Je přece jen možné najít společnou cestu s prezidentem nebo alespoň nepostavit prezidenta proti záměrům poúnorové vlády?

Květnové volby… Po Únoru Klement Gottwald vyslovil názor, že by se nemělo volit dosavadním způsobem. Navrhl »vytvořit jednotnou kandidátku Národní fronty a vedle toho bílé lístky pro ty, kteří s vládním programem nesouhlasí. Tento návrh byl nakonec přijat a realizován«. (Marie Švermová: Vzpomínky). »Oficiálně zdůvodnila ÚRO návrh jednotné kandidátky záměrem upevnit jednotu lidu z únorových dnů. Tato ‚jednota‘ zahrnovala pravděpodobně většinu národa, ale zdaleka ne všechny lidi. Významné skupiny voličů tak nemohly volit alternativně ke kandidátce KSČ, jako tomu bylo v roce 1946. Mnozí občané se přizpůsobili a volili ‚jednotně‘, byť jen proto, aby nenesli pečeť ‚reakcionářů‘«. (Čestmír Císař: Člověk a politik).

Volby se uskutečnily 30. května, účastnilo se jich přes devadesát procent oprávněných voličů, tedy přes sedm milionů dvě stě tisíc občanů, z nichž šest milionů čtyři sta tisíc, tj. 89,3 %, hlasovalo pro kandidáty Národní fronty, a tedy i pro program vlády. Nový volební zákon prezident Beneš však podepsal.

Co prezident… Podle Kroniky českých zemí Beneš, jenž jen dvakrát od února navštívil krátce Prahu, žil stále v Sezimově Ústí, a s menšími či většími výhradami podepisoval zákony, se již koncem dubna rozhodl abdikovat. Třetího května přišel za Gottwaldem kancléř Smutný. Měl s sebou návrh abdikačního dopisu. Ústava měla být schválena přitom už za šest dnů v Národním shromáždění. Gottwald, který věděl o prezidentových výhradách, nikoli však o jeho překvapivém »protitahu«, reagoval zřejmě vzrušeně. Padla slova o »hozené rukavici«. Kancléř začal ustupovat. Bránil, jak píše ve svém Gottwaldovi Jaroslav Matějka, Beneše, a vzal dopis zpět. I proto den na to premiér spěchal do Sezimova Ústí.

Debata s Benešem nebyla jednoduchá. Prezident »vůli lidu« viděl pouze v roli volených zástupců, v tom se s Gottwaldem neshodl. Premiér, který chtěl Beneše zachovat v čele státu, mu dokonce navrhl, aby – s ohledem na to, že odmítá podepsat text Ústavy – si ze zdravotních důvodů vzal několikaměsíční dovolenou – pak by ho mohl s podpisem zastoupit a poté by se dr. Beneš mohl opět vrátit do úřadu. Tuto variantu podporoval i kancléř Smutný a paní Hana, manželka Beneše. Definitivní stanovisko si Gottwald neodvezl. Jen to, že v případné abdikaci, pokud se Beneš pro ni skutečně rozhodne, bude akcentován zdravotní stav (Jaromír Smutný: Únorový převrat 1948).

Ten den druhý

Ten den, 7. června, tedy po čtyřech dnech, kdy sice abdikační dopis byl podepsán, se Beneš skutečně rozhodl. Abdikace zvítězila. Ze srdce mu spadl kámen. Pod stromy v zahradě v Sezimově Ústí si mohl dávat jen otázku: Postupoval jsem správně?

Co následovalo…

Čtrnáctého června 1948 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen nový prezident. Stal se jím podle očekávání Klement Gottwald.

Ve stejné době však »českoslovenští exulanti dlící v Londýně začali… připravovat československý odboj. Zúčastnil jsem se těchto prací«... (Ladislav Feierabend: Soumrak československé demokracie).

»Těm z nás, kdo začali organizovat nové hnutí za osvobození Československa zpod komunistického jařma, udělalo radost, že prezident uvolnil své poslední formální pouto ke Gottwaldovu režimu. Přivádělo nás totiž do stále větších obtíží a rozpaků, když jsme měli našim stoupencům na Západě vysvětlovat, proč Beneš ještě setrvává v úřadě. Věděl jsem o jeho zdravotním stavu, a tak jsem se obával, že by ho osudný záchvat mohl sklátit dřív, než stačí odstoupit, a že by tak komunisté dostali možnost zvěčnit svůj mýtus o tom, že v únoru 1948 ‚šel s lidem‘. Byl jsem dosti zklamán mírnou formulací rezignačního dopisu a zklamal jsem se ještě víc, když jsem se dozvěděl o původní verzi dopisu a o tom, že Beneš kapituloval před Gottwaldem i v tomto posledním aktu svého prezidentství…« (Eduard Táborský: Prezident Beneš mezi Západem a Východem).

Dodejme: Dvanáctého června byl agentem, proškoleným již brzy po Únoru na západ od našich hranic, Emilem Houdkem zastřelen v Karlových Varech strážmistr Vlastimil Lepší. Agenta se nepodařilo zadržet.

Po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem, mezi těmi, co mu blahopřáli, byl i dr. Edvard Beneš.

Jaroslav KOJZAR