Jdi na obsah Jdi na menu
 


1938 - 1939 likvidace Československa fašistickým Německem

5. 3. 2013

 

Vydáno pod záštitou Svazu bojovníků

za svobodu okresu Vyškov

 

Václav Šůstek

Vyškov 2012

 

...povím z plného přesvědčení jen tolik, že Čechové, co národ, kdyby upadli v podrobenost a poddanství Pruské říši, nikdy by se nespokojili s osudem svým, nikdy by jim nevyšlo z paměti, že podle práva mají odjakživa poddáni být jen sobě, to jest své vlastní vládě. Prušáky pro jejich germanizační fúrii, nemohli by pokládati než za úhlavní nepřítele a vrahy své ...

František Palacký

 

© Václav Šůstek

Jazyková úprava František Macháček

Vydáno nákladem autora

 

Úvodem

Po mnichovském diktátu a záboru pohraničí, kdy se Hitler chystal ke konečné likvidaci Československa, začaly vnitřní reakční síly rozvíjet kampaň proti představitelům demokracie a jejím zásadám. V tomto období vystupuje Karel Čapek a kromě jiného zveřejnil v tisku následující: „Ležet v samém středu Evropy znamená

fatálně být uprostřed každé historické mely, která se kdy v Evropě strhla. Vskutku tato země nebyla ušetřena žádné srážky ras, kultur a idejí a platila svou krví za všechno, co se dělo s ostatní Evropou. A přece se tu po dvanáct století udržel malý a houževnatý národ nejzápadnějších Slovanů; udržel se mezi daleko mocnějšími sousedy a po většinu svých krvavých dějin se musel proti nim hájit. Tisíc let tradice stačí, aby se národ provždycky naučil dobře obojímu: uhájit své bytí a celým srdcem, celou svou silou stát na straně míru, svobody a evropské i světové solidarity.“(R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 4.)

 

Vznik Československa v roce 1918 byl výsledkem národněosvobozeneckého zápasu českého lidu, vrcholícího pod vlivem revolučních událostí v Rusku a v období porážky centrálních mocností – Německa a Rakousko-Uherska vítěznými státy Dohody. Vytvoření samostatného československého státu bylo velkým historickým pokrokem. Českému národu to umožnilo státoprávní dovršení procesu národního obrození, pokrokových a revolučních tradic českého lidu od dob husitských; staletý zápas za osvobození z národní a sociální poroby Rakouskem. Slovenský národ byl zachráněn před násilnou maďarizací.

 

Vítězství Dohody nad císařským Německem a jeho spojenci bylo zakotvené v tzv. versailleském systému mírových smluv. ČSR byla součástí bloku pod vedením Francie, zaměřeného proti Německu a také proti sovětskému Rusku. Pomocí ČSR se Francie snažila budovat své velmocenské postavení v Evropě. V třicátých letech s růstem nebezpečí německého fašismu byla bezpečnost ČSR zajištěna systémem mírových smluv. Československo vzhledem k sousedním státům zůstalo jedinou oázou demokracie ve střední Evropě.

 

Události třicátých let, nastolení fašismu v Německu, anšlus Rakouska a německá agresivní politika vrcholící mnichovským diktátem a okupací našeho pohraničí představují v dějinách Československa dramatické období jeho zápasu, končící však likvidací samostatného státu. Nastolením okupačního režimu končí jedna etapa a hitlerovské Německo v úzké spolupráci se sudetskými Němci přikročilo k další, jíž je postupná likvidace českého národa. Vnitropolitické i zahraniční příčiny, otázka přijetí či odmítnutí diktátu vládou a prezidentem Benešem, způsob likvidace Československa fašistickým Německem, otázky psychologického vedení války, úloha propagandy, diplomacie a vojenského ohrožení budou stále předmětem diskuse nejen politiků a historiků hledajících poznatky a zkušenosti z neustálého zápasu v nových podmínkách o zachování českého národa.

 

Předkládaný výběr z celého množství publikovaných materiálů poskytuje nejzákladnější informace, umožňuje hlouběji posuzovat jednotlivé problémy, případně je dále studovat v doporučené i další literatuře – hledat zkušenosti pro současnost. Je pouhým příspěvkem v nikdy nekončící diskusi vycházející z neustálého zápasu o zachování národní existence v současné době.

 

1. Mezinárodní a vnitropolitická situace Československa v roce 1938

S nástupem fašismu v Německu se neustále zvyšovalo ohrožení Československa. Hrozba imperialistické války byla vážným nebezpečím pro ČSR i pro sousední státy. Ohrožovala demokratická práva, suverenitu a svobodu národů. Ve své podstatě připravovala světovou válku za znovurozdělení světa, k získání dalšího životního prostoru pro nacistické Německo.

 

Směr útoku – Československo

Podle přání Hitlera zpracovali v květnu 1935 generálové v čele s ministrem vojenství Wernerem von Blomberg operační studii Schulung (Cvičení). Naskicovali si v ní, jak rychle a úspěšně československý stát vyřídit.

Československo považovali za protivníka, který měl být sražen ještě před „velkou válkou“ a byl určen za první cíl úderu armády.

Plánování německé války proti Československu pokračovalo

v polovině roku 1937. Je obsaženo ve směrnici pro jednotnou válečnou přípravu z 24. června 1937, která uvažovala s preventivním přepadem československého státu jako jedné z možných bojových operací německé armády. Dostala krycí název Grün (Zelený).

Tvůrci plánu počítali s válkou na dvou frontách s těžištěm na jihovýchodě. Zahájení boje s protiněmeckou koalicí počítalo s útokem na Československo:

Cílem je strategický přepad Československa, soustavně připravovaný již v míru. Neočekávaným útokem se (německá vojska) zmocní pohraničních opevnění, přibije

k zemi a zničí armádu ČSR, dokud ještě nebude zmobilizována. V krátké době se zmocní Československa. Využije přitom jeho národní různorodosti.“ (R. Kvaček, Poslední den Mnichov-Praha září 1938, Epocha 2012, s. 10 – 11.) V listopadu 1937 na poradě generálů s Hitlerem byla zpracována nová varianta plánu Grün. Tvořily ji přílohy, které doplňovaly červnovou směrnici. Úder proti Československu si v prosinci 1937 představovalo německé velení takto: „Jakmile Německo dosáhne ve všech směrech válečné připravenosti, vznikne vojenský předpoklad dovést k vítěznému konci útok na Československo a tím vyřešit problém prostoru, a to i tehdy, když proti nám vystoupí nějaká velmoc. … Jestliže se politická situace nevyvine v náš prospěch, nebo se bude vyvíjet pomalu, tak musí být realizace případu Grün (Zelený) o několik let odložena.“ (Tamtéž s. 11.)

Příznivé podmínky měl vytvořit nezájem Británie o střední Evropu a „zaneprázdnění“

Francie soubojem s Itálií o Středomoří. Úspěšný útok na Československo vyžadoval podle Hitlera mezinárodní izolaci ČSR.

Narůstající tlak fašistického Německa na ČSR se stal předmětem jednání britských a francouzských diplomatů 21. října 1937 v Londýně. Byla konstatována nezbytnost

projednat úlohu francouzsko-československé smlouvy, stane-li se ČSR objektem agrese. Potvrdila se neurčitost postoje VB k otázce obrany ČSR. Počátkem října 1937 vystoupil Adolf Hitler s dalšími kategorickými požadavky Německa na vrácení kolonií. Tento požadavek byl provázen širokou tiskovou a rozhlasovou kampaní, v níž bylo francouzským a britským kolonizátorům otevřeně řečeno, že rok 1937 není rokem 1918. Z těchto hrozeb hitlerovské propagandy vyplývalo, že vyrovnání v Evropě se má provádět bez Společnosti národů a na úkor východoevropských zemí včetně Sovětského svazu.

V této vyhrocené situaci uspořádal Adolf Hitler 5. listopadu 1937 poradu s předními vojenskými a politickými poradci, kde byla řešena otázka rozpoutání světové války, konfliktu, jehož prologem se měl stát anšlus Rakouska a likvidace ČSR.

V přípravách k rozpoutání války dochází v lednu a únoru 1938 k zásadním vnitropolitickým změnám v Německu. Byla provedena čistka v armádě, na rozhodující místa byly dosazeny spolehlivé nacistické kádry. Hitler sám převzal funkci nejvyššího velitele branné moci. Z funkce ministra zahraničních věcí byl odstraněn Neurath a na jeho místo dosazen spolehlivý Ribbentrop, přičemž i zde soustředil Hitler zahraniční politiku do vlastních rukou. Byl vytvořen zvláštní Hitlerův poradní sbor – tajná kabinetní rada -, jehož členy se stali Ribbentrop, Hess, Goebbels, Göring a generálové Keitl, Brauchitsch a Roeder. Tím byl posílen vliv armády na rozhodování ve vnitřních i politických otázkách. A konečně bylo reorganizováno německé hospodářství. Tato opatření dovršila diktátorský systém a zkoncentrovala všechny politické, vojenské a hospodářské síly do rukou A. Hitlera. (Dějiny ČSR IV, s. 255.)

11. března 1938 okupovala německá fašistická armáda Rakousko. Západní mocnosti se zmohly jen na protest (byť šlo o přímé porušení versailleské dohody). Již v dubnu 1938 Anglie oficiálně uznala anšlus Rakouska.

Po obsazení Rakouska se nacistická vláda v čele s Hitlerem začala připravovat k likvidaci ČeskoslovenskaVypracovaný plán Grün byl neustále upřesňován. Pro Hitlera bylo Československo cestou k ovládnutí střední Evropy. Klíčem, který měl otevřít cestu do Československa, byly čs. pohraniční oblasti s početným německým obyvatelstvem. Henleinovci se v Hitlerových plánech stali oním zázračným klíčkem, který měl bez nadměrných válečných ztrát otevřít dveře do pásma pohraničních opevnění ČSR. Nikoliv proklamovaný zájem hájit práva sudetských Němců, ale snaha likvidovat bez ztrát Československo vedla říšskou vládu k rozpoutání vlny nacionálního šovinismu a fašismu proti Československu. Ovládnutí pohraničních oblastí ČSR znamenalo v plánech hitlerovských stratégů, že tím bude prakticky celé Československo vydáno nacistickému Německu na milost.

 

Diverzní jednotky „K“

Německé velení stále pracovalo na variantách dobytí Československa zvenčí i zevnitř. Tak vznikl scénář, v němž se počítalo i s diverzními jednotkami „K“ (Kriegsorganisation), které by vytvářeli sudetští Němci. Někteří se k tomu již cvičili v říši, kam tajně přecházeli přes hranice.

V sobotu 1. října mělo letectvo uskutečnit silné nálety, vyřadit z boje československé stíhačky, rozrušit obranný systém a dopravu. Sabotážní jednotky by vyhodily do povětří elektrárny, vodárny a důležité továrny. Úderné jednotky a oddíly „K“ dostaly za úkol obsadit pevnosti metodou trojský kůň;

2. října by diverzní skupiny oblečené do československých uniforem ovládly strategické body mezi jednotlivými pásmy opevnění;

3. října měly zasáhnout motorizované jednotky a posílit vojska, která by se zachytila v pohraničních opevněních;

4. října se měly přisunout další divize a motorizované svazky měly proniknout do nitra Čech.

Silné severomoravské obranné pásmo mělo být vyřazeno útokem vzdušného výsadku v týlu. V červenci a srpnu německá rozvědka prozkoumala terén kolem Bruntálu a Olomouce. Zapojil se i vojenský atašé. Ve slezském Saganu (dnes polská Zagoň) se na operaci začal připravovat výsadkový pluk. Vznik teroristického Sudetendeutsches Freikorps po polovině září 1938 pak odsunul organizaci „K“ poněkud do pozadí. (R. Kvaček, citované dílo, s. 12.)

Československo překáželo Hitlerovi v zamýšlené výstavbě „ocelového jádra“ Velkoněmecké říše, kam měly jednou patřit i české země, samozřejmě bez Čechů. Hitlerovi vadila československá zahraniční politika. Spojeneckou dohodou z roku 1924 se ČSR přimkla k Francii. Mezinárodní orientace na Francii byla prvořadá a odrazila se i ve spojeneckém paktu se Sovětským svazem z května 1935, který vzájemnou pomoc spojoval (podmiňoval) se zásahem Francie. Ta měla se Sovětským svazem také spojeneckou smlouvu.

V nacistickém Berlíně nesnášeli ani vnitřní režim Československa, který v převážně totalitním prostoru zůstával parlamentní demokracií. Navíc se ČSR stala útočištěm pro německou emigraci a pomáhala tak zachraňovat „druhé Německo“. K zadušení naší republiky chtěli nacisté využít národnostní skladby Československa, v čemž si převážná část německých obyvatel vybrala za svého reprezentanta Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina. Její vedení se přimklo k politice hitlerovců, jejichž pomocí chtělo získat nejen československé pohraničí, ale celé české země. Na poradě u A. Hitlera 28. března 1938 Konrad Henlein, K. H. Frank dostali příkaz chovat se tak, aby se vytvořilo politické napětí využitelné pro přípravu likvidace Československa. Československé vládě měla Sudetoněmecká strana klást nesplnitelné požadavky. V těchto intencích pak v dubnu 1938 přednesl Henlein v Karlových Varech program, který ve své podstatě požadoval rozbití ČSR (úplná autonomie pohraničních oblastí, požadavek nadpráv pro nacistické organizace, zrušení všech smluv ČSR zabezpečujících samostatnost republiky, orientace na připoutání se k fašistickému Německu).

Karlovarský program, uskutečňovaný v intencích nacistické politiky, skončil rozbitím ČSR, posledního demokratického státu ve střední Evropě, a tragedií jak pro český národ, tak ve svých důsledcích i pro německou menšinu.

Britská a francouzská vláda Henleinovy požadavky podpořila. Nacističtí pohlaváři byli podporou Západu povzbuzeni. Situaci považovali za zralou pro otevřený útok. V období kolem 19. května 1938 začali v blízkosti čs. hranic soustřeďovat svá vojska. Československá vláda v noci z 20. na 21. května vyhlásila částečnou mobilizaci. Úspěšná mobilizace ukázala pohotovost i odhodlání čs. lidu postavit se Německu na odpor.

Energický postoj čs. vlády měl příznivý ohlas v západní veřejnosti a povzbudil demokratické síly ve středoevropských státech. Francouzští a britští představitelé byli nuceni prohlásit, že v případě německého útoku se postaví na stranu ČSR. Sovětští zástupci v Paříži, ve Varšavě i v Praze prohlásili ministrům zahraničí příslušných vlád, že sovětská vláda splní své smluvní závazky vůči ČSR. Hitler se pak již neodvážil dalšího kroku a stáhl nacistická vojska zpět. Dočasné zastavení hitlerovské agrese proti ČSR bylo ovlivněno snahou západních velmocí dosáhnout smírného vyřešení sudetské otázky ve prospěch Německa. Hitler ustoupil od okamžitého útoku na ČSR a přijal výzvy Západu ke „komplotu“. To však nezměnilo jeho záměr likvidovat Československo. Henlein s SdP měl nadále plnit funkci trojského koně. Proto jej přijal 22. května Hitler a instruoval jej, aby byl nadále krajně neústupný při jednáních s ministerským předsedou Hodžou. Podmínkou jednání bylo odvolání mobilizačních opatření čs. armády.

Na konferenci, kterou Hitler uspořádal 28. května za účasti Göringa, Keitla, Becka, Brauchitsche, Ribbentropa a Neuratha, tentokrát prohlásil: „Je mou neotřesitelnou vůlí, aby ČSR byla vymazána z mapy.“ (F. Nesvadba, Proč nezahřměla děla, Naše vojsko, Praha 1986, s. 272.)

Za dva dny podepsal novou směrnici k plánu Grũn, v jejíž preambuli bylo uvedeno: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím zničit Československo v nejbližší budoucnosti

válečným tažením. Věcí politického vedení je vyčkávat nebo vytvořit pro to politicky a vojensky výhodný moment...“

Fašistické Německo bylo donuceno ustoupit od záměrů intervenovat zbraněmi proti ČSR. Zvolilo cestu doplnění a úprav válečného plánu Grün, dalšího posílení wehrmachtu k vedení války proti Československu. Přípravy armády byly kombinovány s metodami hrubého mezinárodněpolitického tlaku a zastrašováním.

Po skončení mimořádných květnových opatření zůstávala nadále otázka, jaké stanovisko zaujme buržoazní vláda k naléhavým úkolům obrany země proti

hitlerovské agresivitě.

V létě 1938 nebezpečný vývoj ve vnitřních a mezinárodněpolitických vztazích nabyl nového tempa. 8. června předložila Henleinova strana prezidentu republiky fantastický návrh na reorganizaci čs. státu na základě národnostních skupin. Znamenalo to vytvořit v sudetské oblasti fakticky nový fašistický státní útvar s vlastním parlamentem a administrativou vymykající se kontrole ústřední vlády.

Prezident Beneš po obdržení Henleinových požadavků sdělil francouzskému vyslanci, že je ochoten uspokojit šest z těchto bodů, ale že musí odmítnout ty body, které narušují jednotu státu. Francouzský ministr zahraničních věcí si pozval čs. vyslance Osuského a předal mu memorandum, v němž byla vyjádřena nespokojenost vlády s průběhem jednání v Praze a požadována rychlá dohoda s Henleinem. Sotva vyslanec Osuský seznámil prezidenta Beneše s tímto stanoviskem, dostavil se na Pražský hrad francouzský vyslanec de Lacroix a vehementně zdůrazňoval zájem francouzské a britské vlády na smíření se s Henleinovými požadavky.

Západní velmoci v létě 1938 svým politickým nátlakem na Československo usilovaly o „přátelské urovnání“ sudetské otázky. Hitlerovská vláda šířila falešné zprávy o masakrování Němců v Československu s tím, že Německo bude donuceno intervenovat proti ČSR. Byla to otevřená hrozba války, jež měla Západ dohnat k urychlenému appeasementu.1 ( Appeasement – usmiřování fašistických agresivních snah. Pacifistická politika ustupující agresorům.)

 

V diplomatických kruzích se takto připravovala půda pro „násilí provedené dohodou“. Hitlerovská propaganda rozvíjela psychologickou válku proti Československu. V projevu 2. června na olympijském stadionu v Berlíně opakoval ministr propagandy Goebbels pomluvy o brutálním útlaku tří a půl milionu Němců v Československu.2 Vyhrožoval, že Německo nestrpí oddělení dvou částí německého národa v různých státech.

Berlínské noviny, vyjadřující názory ministerstva zahraničních věcí uveřejnily 15. června podobné výpady proti ČSR. Německá vláda vedla nejen propagandistickou válku za zničení Československa, ale pokračovala v konkrétních válečných přípravách. Hrozby násilného řešení sudetské otázky byly provázeny vojenskými přípravami, o nichž se v oficiálních projevech a diplomatických nótách příliš nemluvilo.

Také henleinovská pátá kolona byla zapojena do stupňujících se příprav na rozbití ČSR. Cílevědomě byla stupňována potřebná atmosféra válečného napětí, aby čs. vláda byla dohnána ke kapitulaci a západní velmoci byly donuceny smířit se s Hitlerovým násilným řešením sudetské otázky.

Letní období 1938 bylo ve znamení zvýšeného tlaku na ČSR ze strany západních velmocí a vydírání ze strany Německa. Sovětský svaz vytrvale hájil pozici pevné obrany Československa. Stanovisko sovětské vlády k obraně Československa sdělil velvyslanec SSSR v Praze prezidentu Benešovi. Bylo dobře známo jak v Praze, tak také v Paříži, Londýně a ve Washingtonu. Vytvářela se tak velká šance pro ČSR, že spoluúčastí SSSR na obraně proti hitlerovskému náporu bude země uhájena a zachován mír ve střední Evropě. Tuto možnost kolektivní obrany však západní velmoci, zaslepené svým antikomunismem, odmítly využít.

Krize v ČSR byla dále uměle vyhrocována. Široké demokratické vrstvy obyvatel požadovaly zastavení činnosti páté kolony, vláda se pokoušela urovnat situaci stálými ústupky henleinovcům. Avšak ti podle instrukcí z Berlína odmítali Benešovy návrhy a předkládali nové požadavky. 6. září československá vláda pod tlakem Anglie a Francie v podstatě přijala všechny body karlovarského programu. Henleinovci se ocitli ve svízelné situaci; vyvolali v Moravské Ostravě střetnutí s policií a 7. září přerušili jednání. Týž den britská diplomacie v londýnském listě Times prostřednictvím šéfredaktora G. Dawsona doporučovala čs. vládě přijmout návrh, s nímž si dosud netroufali přijít ani henleinovci: odtrhnout od ČSR pohraniční oblasti. (Dějiny druhé světové války, svazek II, Naše vojsko 1978, s. 89.)

Článek vyvolal v pokrokové veřejnosti pobouření a v Berlíně jásot. Na nacistickém sjezdu v Norimberku 12. září se na adresu Československa snesly hrubé výhrůžky. Hitler žádal, aby sudetským Němcům bylo poskytnuto právo „samostatně

 

------------------

2 Zde je vhodné připomenout, že německé obyvatelstvo v ČSR mělo své vlastní školství, dokonce na počet občanů německé národnosti bylo u nás více německých vysokých škol než v Německu samém. V místech se silnou německou menšinou (nad 20 %) se úřadovalov obou jazycích, tedy i německy. Ve volbách i po nich působily německé politické strany, které byly velmi silně zastoupeny i v čs. parlamentu. Vydávaly se německé knihy, časopisy, noviny. V oblastech s převahou německých občanů byly děti českých rodičůčasto nuceny navštěvovat německé školy a podobně

rozhodovat“ o svém osudu. Henleinovci na signál od Hitlera zorganizovali četné incidenty, jež rychle přerostly v masové akce pronacisticky smýšlejících Němců v pohraničních oblastech. Československá vláda vyhlásila v pohraničních oblastech výjimečný stav. Henlein ze strachu před zatčením uprchl do Německa.

Československá vláda nadále navrhovala zástupcům Sudetoněmecké strany (SdP) pokračovat v jednání. Henleinovci prostřednictvím britského lorda Runcimana předložili své nové podmínky: stáhnout z pohraničního území čs. vojska, zrušit výjimečný stav a předat pořádkové funkce místním orgánům. Pro splnění těchto požadavků stanovili nereálnou lhůtu 6 hodin.

Britský velvyslanec v Berlíně odeslal 13. září do Londýna telegram, který upozorňoval, že nesplní-li čs. vláda ultimátum, vypukne válka. Na tento signál čekal Chamberlain, připravený realizovat svůj tajný záměr – v okamžiku, kdy krize vyvrcholí - osobně se vydat k Hitlerovi a vyjednat s ním pod rouškou údajné záchrany míru, aby fašistické Německo uskutečnilo své expanzivní plány pokojnou cestou. 15. září se Chamberlain sešel s Hitlerem v Berchtesgadenu. Hitler se rozhodl využít této nečekané návštěvy předsedy britské vlády, aby ospravedlnil připravovaný vpád do Československa. Odvolával se na zprávu o třech stech mrtvých a velkém počtu raněných v průběhu srážek v čs. pohraničí a zdůraznil, že čs. otázku je třeba okamžitě řešit. Tvrdil, že spolupráce Německa a Británie bude záviset na tom, jak se jim podaří dosáhnout dohody na společném základě.

Bez obalu řekl, že budou-li sudetští Němci připojeni k říši a maďarská, slovenská a polská menšina se odtrhne, zbude z Československa tak málo, že nebude stát za to

lámat si s tím hlavu.

Chamberlain se vyslovil pro předání čs. pohraničí Německu. Podotkl, že v tom se musí ještě poradit s členy své vlády, s Paříží a s lordem Runcimanem. Předseda britské vlády pak navrhl na několik dní jednání přerušit a pak se sejít znovu. Po rozhovoru s Chamberlainem byl Hitler naprosto jistý, že čs. pohraničí bude moci obsadit. Britský ministerský předseda byl odhodlán přinutit konečně Prahu, aby splnila německé požadavky.

18. září se sešli představitelé britské a francouzské vlády. Chamberlain seznámil francouzské ministry s výsledky své návštěvy u Hitlera. Obě strany se dohodly na společném ultimátu Praze. V nótě odeslané 19. září 1938 čs. vládě požadovaly západní velmoci kategoricky, aby pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva byly ihned předány Německu. Přitom Anglie a Francie vyjádřily ochotu poskytnout ČSR v nových hranicích záruky proti nevyprovokované agresi. Současně požadovaly zrušení smluv o vzájemné pomoci s Francií a Sovětským svazem.

Ultimátum, jež západní vyslanci odevzdali 19. září Benešovi, znamenalo, že oba státy vydávají Československo Německu na milost a nemilost. Jeden z představitelů

britského ministra zahraničí konstatoval: „Za Německo jsme mu (Československu) vyslovili ultimátum my.“ (Dějiny druhé světové války, sv. II, Praha 1979, s. 96.) Dříve než vláda kapitulovala, podnikla řadu diplomatických kroků, jež měly oklamat veřejné mínění. Ministr zahraničních věcí Krofta předal 20. září britskému a francouzskému vyslanci odpověď své vlády, že odmítá splnit ultimátum. Londýnské požadavky byly vypracovány bez konzultací s Prahou a jejich splnění by vedlo k úplnému podřízení ČSR Německu. Československá vláda navrhovala, aby celá věc byla vyřešena na základě smlouvy z roku 1925, uzavřené mezi ČSR a Německem. V pramenech se také uvádí, že po jednání vlády neuplynulo ani půl hodiny, když Hodža sobě pozval francouzského vyslance a oznámil mu, že ostane-li Československo kategoričtější ultimátum otevřeným prohlášením, že Francie odmítá splnit své spojenecké závazky, bude Praha kapitulovat. (Tamtéž, . 94.)

Západní diplomaté okamžitě využili možnosti, která se naskytla. Halifax pozdě večer 20. září poslal vyslanci Velké Británie příkaz, aby společně se svým francouzským kolegou podnikli vůči čs. vládě novou demarši. Oba vyslanci se v noci kolem druhé hodiny dostavili k Benešovi s kategorickým varováním. Podle jejich slov jsou anglo-francouzské návrhy jedinečným prostředkem, jak předejít německému útoku. Jestliže čs. vláda odmítne, zříká se Anglie veškeré odpovědnosti za následky.

Za několik hodin podal Krofta představitelům západních velmocí novou odpověď. Praha je ochotna kapitulovat. Anglo-francouzský diktát vůči Praze a po něm následující kapitulace čs. vlády tak otevřely cestu k Mnichovu.

Ve dnech 22. a 23. září se konala v Godesbergu další schůzka britského ministerského předsedy s Hitlerem. Chamberlain seznámil Hitlera s výsledky „mírového úsilí“ západních velmocí za poslední dny. Československá vláda souhlasí s připojením Sudet k říši. Území s 65 % německého obyvatelstva bude připojeno k Německu, které převezme část československého státního dluhu. Nové hranice obou států stanoví mezinárodní komise; VB poskytne spolu s jinými velmocemi záruky nad zmenšeným Československem. Hitler, vědom si toho, že na hranicích Německa stojí již 30 divizí wehrmachtu, a také toho, že Polsko a Maďarsko podpoří jeho agresi, prudce vmetl Chamberlainovi do tváře: „Je mi strašně líto, ale to již nejde,“ a začal vypočítávat další nové požadavky. Na mapě ukazoval zvýšené územní nároky. Nové německé nároky překvapily i Chamberlaina. Příští den se snažil písemně ujistit Hitlera, že požadavky předá čs. vládě, a vyžadoval, aby nedošlo k násilné okupaci českého pohraničí, než bude dosaženo dohody. Hitler ve své písemné odpovědi trval neústupně na svých stanoviscích.

Výsledkem výměny dopisů bylo zformulování tzv. godesberského memoranda německou delegací. Byla k němu přiložena mapa se zakreslenými prostory, které měl okupovat wehrmacht. Byly zde formulovány další požadavky, aby armáda a četnictvo opustily pohraniční prostory bez zničení vojenských a komunikačních objektů a bez odsunu jakýchkoliv hospodářských zásob.

Nové hranice byly stanoveny podle národnostního principu a situace z roku 1918. Německu mělo připadnout více než 450 čistě českých vesnic a měst s 816 000 Čechy. Tyto a další podmínky odpovídaly přání velitelství wehrmachtu, které se snažilo získat kontrolu nad neporušeným československým opevněným pásmem.

Hitlerovo godesberské memorandum bylo ultimátem. Chamberlain je převzal s příslibem, že je předá čs. vládě.

Mobilizace wehrmachtu v době godesberských jednání byla prováděna do nejmenších podrobností. Proti původním úvahám německého velení stačila k obsazení Sudet jen dílčí mobilizace; jak se prokázalo v Godesbergu, jednalo se vlastně o „smírčí akci“. Všestranné přípravy wehrmachtu na okupaci, ať již nenásilnou, či čistě vojenskou okupační metodou, jen dosvědčují, že fašistická agrese proti ČSR byla připravována nezávisle na výsledku jednání. Hitlerovy požadavky byly výhradně imperialistické a neměly nic společného s řešením národnostní otázky v ČSR. Ta byla jen záminkou. Sledovaly jediný cíl – destrukci ČSR jako překážky

 

K rozvíjení německých výbojů do východní Evropy

V době godesberských jednání vrcholil v Československu odpor proti ohrožení státu henleinovskou pátou kolonou, proti komplotu západních velmocí s Hitlerem. Lidové hnutí odporu proti fašismu a za obranu republiky se měnilo v protestní demonstrace, vrcholící 22. září generální stávkou. Na protestním shromáždění v Praze před budovou parlamentu se shromáždilo více než 250 tisíc lidí, aby projevili své odhodlání bránit vlast. Klement Gottwald zde jménem KSČ podpořil požadavek vytvořit vládu rozhodné obrany republiky a vyjádřil důvěru, že nová vláda opírající se o lid, armádu a poctivé demokraty se energicky postaví proti fašistické agresi. „Lid Londýna a Paříže stejně jako Rudá armáda Sovětského svazu jsou s námi a celý demokratický svět nám vzkazuje: Držte se a nedejte se!“

Také v Brně, Plzni, Ostravě a v dalších městech se ozývala hesla volající po nové vládě národní a lidové obrany. Pracující vymáhali za každou cenu bránit pohraniční oblasti před útokem wehrmachtu. Tlak lidu, rozhořčeného imperialistickými požadavky Hitlera, zrádcovskou politikou západních představitelů i váhavým postojem E. Beneše a M. Hodži, smetl kapitulantskou vládu.

Nová vláda generála Syrového se však nedistancovala od předchozího vládního prohlášení, jímž byl vyhlášen apriorní souhlas s odstupem části území Německu. Prezident Beneš a vláda generála Syrového se octli ve dvojím ohni. Lid žádal obranu země, Anglie a Francie trvaly na tom, aby ČSR nemobilizovala a realizovala jejich návrhy na smírné řešení, které projednával

 

Chamberlain v Godesbergu

Ze strany Sovětského svazu byla k dispozici prohlášení o ochotě pomoci republice. Ve Francii rostla nespokojenost s kapitulantskou politikou Daladiera. Politici kompromisu v Praze, Paříži a Londýně museli manévrovat. Teprve tehdy, když jednání v Godesbergu se dostávalo do slepé uličky, když docházelo k bojovým střetům na česko-německých hranicích, shodli se v Londýně i v Paříži, že nelze vyloučit německý útok na Československo ještě dříve, než budou ukončena jednání.

Dospěli k názoru, že je také třeba podpořit Chamberlainovu pozici v Godesbergu, a předsedové vlád Anglie a Francie své dosavadní námitky proti mobilizaci čs. armády stáhli. Hitlerova neústupnost vedla 23. září v Londýně k rozhodnutí sdělit do Prahy, že britská a francouzská vláda neoponuje dále proti mobilizaci v Československu. 23. září v 18.15 daly vlády Francie a Velké Británie suverénní československé vládě souhlas k tomu, aby mobilizovala armádu.

Teprve po těchto dispozicích se vláda za přítomnosti prezidenta republiky a po slyšení náčelníka hlavního štábu armádního generála L. Krejčího odhodlala vyhlásit podle paragrafu 57 odst. 1 a odst. 3 zákona z 13. 5. 1936 stav branné pohotovosti, spojený s mobilizační pohotovostí ročníků do věku 40 let. 23. září 1938 ve 22.30 oznámil rozhlas všeobecnou mobilizaci. Výzva končila heslem: „Naše věc je spravedlivá!“ Nadšení lidu, se kterým bylo přijato vyhlášení mobilizace, zahrnovalo obrovskou důvěru, že Československo se připravuje na spravedlivou obranu proti fašistické agresi. Francouzská a britská diplomacie svým souhlasem s mobilizací čs. armády sledovala záměr uklidnit v ČSR spontánní hnutí na obranu, aby nekontrolovaným lidovým odporem proti fašistickým provokacím nebyly zmařeny naděje na appeasement.

Ve vládních kruzích byla mobilizace chápána z hlediska vnitřní a vnější funkce buržoazní armády. Zajištění vnitřního, tedy třídního klidu v Československu mělo vést současně k zajištění podmínek pro dovršení komplotu Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem.

Československý lid chápal mobilizaci armády v první řadě jako akt přípravy ke spravedlivé obraně. Do mobilizačních středisek přijelo ve stanovené lhůtě v průměru 80 % povolanců, k nimž se přidávali dobrovolníci. Pozoruhodné bylo, že téměř polovina záložníků německé národnosti přes bezuzdnou protičeskoslovenskou propagandu henleinovců nastoupila rovněž k útvarům.

Mobilizovaní vojáci posílali prezidentu a vládě telegramy vyjadřující odhodlání splnit povinnost bránit vlast. Zásluhou lidových mas, ovlivněných vlasteneckým nadšením, podporovaným KSČ a dalšími demokratickými silami, podařilo se velení armády úspěšně provést většinu mobilizačních opatření. Mírové útvary byly rozšířeny o nové. Celá armáda byla rozdělena na zabezpečovací a manévrovací část. Zabezpečovací část byla složena z 12 hraničních oblastí, jednotek Stráže obrany státu. Jejich početní stav odpovídal 20 divizím. Manévrovací část tvořilo 21 pěších a 4 rychlé divize. Nadřízenou složku vytvářela velitelství čtyř armád. Jejich činnost řídil hlavní velitel operujících armád, armádní generál L. Krejčí.

Mobilizace postavila jeden a půlmilionovou armádu. Za týden byla ukončena organizace bojové sestavy jednotlivých armád a sborů. Hlavní velitel generál Ludvík

Krejčí dospěl k závěru, že československé branné síly jsou schopny vzdorovat nepříteli. Mobilizace však odhalila některé problémy a nedostatky. Nedostavila se asi polovina německých vojáků. Tato skutečnost se citelně projevila u těžkého dělostřelectva. Nerozvinutá byla motorizace armády. Její týl byl odkázán na selskou vozbu. Bojových vozidel měla armáda 600 – 469 tanků tří typů. Šlo jen o pětinu síly, s níž disponovala německá armáda. Německo mělo v letectvu až šestinásobnou převahu. Nedostatečná zůstala systematická ochrana vojsk. Strategická koncepce obrany se vyznačovala převážně statickým charakterem, téměř polovina armády byla lineárně rozmístěna na hlavním obranném postavení. Obrana nemohla být dostatečně hluboká vzhledem k délce hranic. Vynikající byla morálka vojáků české, slovenské a rusínské národnosti. Jejich postojům odpovídalo i jednání a chování v zázemí.

Mobilizace dodala načas sílu i prezidentu Benešovi. Dokazují to rozhovory, které vedl prezident se sovětským velvyslancem Alexandrovským. Ten nepochyboval, že Beneš byl připraven vést stát do války, pokud bude Československo napadeno, neboť se vyjádřil, že se splnilo to, k čemu léta pracoval – vytváří se světová koalice proti fašismu. Při vyslancově audienci 25. září hovořil prezident ještě rozhodněji. Vůbec nepochyboval o pomoci Francie a Británie. (R. Kvaček, Poslední den, s. 38.) Hovořil s vyslancem s ním o závěrečných říjnových dnech vícekrát. Rozmluvy v ovzduší mobilizace byly plné prezidentova optimismu. S přednostou své vojenské kanceláře generálem S. Bláhou 26. září odhadoval možný průběh války: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit až do konce. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Budu ustupovat s vojskem jen po určitou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál nepouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se

budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnus nimi. Bude to patrně nutností vojenskou i politickou …Naši musí zůstat se spojenci až do konce války. Tím bude republika zachována. I konec prezidenta na bojišti bude tomu sloužit.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 40.)

Po jednání britských diplomatů s Hitlerem 26. září před jeho vystoupením v Sportovním paláci usoudili, že 28. září bude Německo mobilizovat, a objevila se i domněnka, že dojde k útoku na Československo. V takovém duchu informoval Chamberlain Beneše: „Čechy budou vojensky rozdrceny,“ dodal jako nátlak a zoufalou výhrůžku, „a nic, co by druhé mocnosti mohly učinit, neodvrátilo by to osud od Vaší vlastní země a národa, a to zůstává skutečností, ať bude konečný výsledek možné světové války jakýkoliv.“ (Tamtéž s. 43.)

 

Berlínský projev Hitlera 26. září

Do Sportovního paláce shromáždil ministr propagandy Goebbels tolik lidí, aby byl prostor přeplněn. Muži v hnědých a černých uniformách SA a SS i početní civilisté, mezi nimi také sudetští Němci, věděli přesně, jak se mají chovat, co volat, jak oslavovat, čím vyhrožovat. Po Hitlerově pravici visel nápis „Jeden národ, jedna říše,

jeden vůdce“, kousek dál umístil Goebbels heslo „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění“.

Hitler řval a ječel v nejhorším výbuchu zuřivosti, poznamenal si zahraniční novinář Shirer. Spílal Československu a především Benešovi. Benešovým provinění bylo podle Hitlera již to, že byl Čech. Češi byli Hitlerovi protivní již z doby jeho vídeňského mládí. Tvrdil, že „každý Čech je rozený nacionalista, který svým zájmům podřizuje všechny ostatní povinnosti“. Mezi Slovany mu byli Češi „nejnebezpečnější“, protože jsou pilní. Označoval je za odštěpek cizí rasy vniknuvší do německého národa – „jeden musí ustoupit“. Ze střední Evropy měli Češi jednou zmizet. Prvním předpokladem bylo zničení Československa. „Dva muži teď stojí proti sobě,“ prohlásil ve svém projevu. „Tam je Beneš a zde jsem já. Jsme dva lidé různého druhu!“ Pro oba nemělo být v Evropě místo. Hitler žaloval: „Beneš zplodil ve lži český stát, pak založil režim teroru, teď žene mírumilovné Slováky do války s Německem, vyhání Němce z jejich území. Dnes má v rukou rozhodnutí – mír, nebo válka. Buď dá Němcům konečně svobodu, anebo si tuto svobodu vezmeme sami!“ Pochválil britského premiéra za jeho úsilí pro mír v Evropě. Ujišťuje ho, že po vyřešení sudetského problému nebude mít v Evropě žádné územní nároky. „O nějaké Čechy vůbec nestojíme.“ Rozhodnutí o válce a míru má prý v rukou právě Beneš.

Když domluvil, vyskočil ze svého místa Goebbels a zakřičel: „Jedno je jisté. Rok 1918 se nebude nikdy opakovat!“ Hitler se na něho podíval „s dychtivým a

divokým výrazem v očích, jako kdyby to byla právě ta slova, která celý večer hledal“, pokračuje Shirerův zápis o večeru ve Sportovním paláci. (R. Kvaček, Poslední den, s. 44-45.)

Úderná řeč to byla, mír se v ní proplétal s hrozbou války. Řeč přesně cílená, mířila proti tomu, koho v Berlíně pokládali za úhlavního nepřítele. Již několik týdnů směřovala proti Benešovi nacistická propaganda. Goebbels instruoval novináře, aby „vnášeli rozkol mezi Beneše a národ“. Do deníku si napsal, co je cílem Německa: „Žádné osvobození sudetských Němců. Musíme mít Prahu.“

V Berlíně věděli, na co se Beneš spoléhá, co zamýšlí. Hovořil o tom telefonicky s vyslancem v Londýně Janem Masarykem. Linka vedla přes Německo a v Berlíně rozmluvy odposlouchávali. Představitelé Československa vývoj v Německu sledovali s mimořádnou pozorností. Již na podzim 1932 Beneš varoval, že může ze strany Německa vzejít válka a přednesl to československým generálům. Masaryk i Beneš patřili k několika málo evropským politikům, kteří znali Hitlerův spis Mein Kampf (Masaryk o něm napsal recenzi). Během roku 1934 počítal s tím, že se Německo stává nacistickým a likviduje mezinárodní závazky a mírovou smlouvu. Beneš působil aktivně k tomu, aby mezinárodní řád nebyl úplně rozvrácen. Nacisté, ale i konzervativní němečtí diplomaté v čele s ministrem zahraničí Neurathem mu za to nemohli přijít na jméno. Stal se „hlavním nepřítelem“ Němců. Existenci nacistického Německa a jeho vzrůstající sílu musel prezident respektovat, ale smířit se s nacismem nemínil. Počátkem roku 1937 nabídl Německu pakt o neútočení. Hitler nabídku zamítl, v předběžném seznamu témat pro jednání pakt o neútočení škrtl. Benešovi samozřejmě ani neodpověděl. Ozval se až v roce 1938, kdy K. H. Frankovi řekl, že by Beneše rád sám oběsil. Slovní oprátku mu nasadil v berlínském Sportovním paláci. Srazit Československo znamenalo podle Hitlera srazit Beneše. Mezi soukmenovci o něm mluvil jako o rafinovaném a fanatickém nepříteli Němců, který „byl vždycky proti nám“. Teď štval celý svět proti Československu a Benešovi. (Srovnej R. Kvaček, cit. dílo, s. 44-45.)

K oslabování Československa v intencích germánských tradic němečtí fašisté v úsilí o jeho likvidaci rozvíjeli spory se sousedy, které sami podnítili. 26. září požádal slovenský ministr, radikální nacionalista Matúš Čermák, „odevzdat vedení Slovenska osobám, jež jsou jeho skutečnými reprezentanty“, tedy vedoucím představitelům Hlinkovy Slovenské ľudové strany, která v červnu 1938 zveřejnila návrh znamenající konfederaci ČSR. K Čermákovi se připojili další ministři, Karvaš a Fajnor, snažící se těžit z vnějších obtíží bez ohledu na zachování čs. státu.

Během roku 1938 zůstával nepříznivý vztah Polska k Československu. Z Varšavy po 20. září žádali, aby se Československo zachovalo k polské menšině jako k německé. V podstatě, aby Polsku odstoupilo Těšínsko. Nepřátelství Polska vážně ztěžovalo obranu Československa. U vědomí toho napsal prezident Beneš polskému prezidentovi (Ignacy Mościcki) 26. září dopis navrhující „rekvalifikaci hranic“, tedy územní zisk pro Polsko. S leteckou dopravou listu do Varšavy byly potíže způsobené polskou stranou. Po boku Německa a za jeho pomoci se chtělo Polsko podílet na „mírovém“ pohřbení československého státu. Beneš informoval Západ, že se Československo vzdá Těšínska, ale Polsko musí zaručit, že ČSR nenapadne. Na československou žádost oznámil Sovětský svaz polské vládě, že její útočná protičeskoslovenská akce může vést k vypovězení smlouvy o neútočení s Polskem. Ve Varšavě odmítali vpustit přes své území sovětská vojska, která by šla na pomoc Československu.

O stejné řešení, které se mělo týkat menšiny německé, žádalo i Maďarsko pro minoritu maďarskou. Mělo přitom ještě větší územní ambice než získat maďarské kraje. Maďarská vláda počítala s tím, že se Německu podaří Československo vyřídit a Maďarsko pak získá celé Slovensko a Podkarpatskou Rus. Současně se však obávalo, že jeho účast v protičeskoslovenské válce by mohla vést k vojenskému střetnutí se spojenci Československa, Rumunskem a Jugoslávií.

 

Úsilí o získání podpory Společnosti národů

Možnost války byla pro československou vládu také výzvou, aby do obrany zapojila i ženevskou Společnost národů. Na Hradě a v ministerstvu zahraničí proto připravili 27. září pokyny pro stálého delegáta při Společnosti národů k sestavení nóty zdůvodňující žádost o pomoc. Měla devět bodů vystihujících útočnou politiku Německa a charakterizujících vztah Československa ke Společnosti: „Československo vždy bylo podporou Společnosti národů, všechny jeho vlády, oba jeho prezidenti vykonali službu myšlence míru a spolupráce národů. …Československá republika věří, že Společnost národů ji neopustí.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 49.) Byla to důvěra problematická. Společnost národů ovládaly západní velmoci a jejich politika by v podstatě rozhodla o stanovisku Společnosti. V Ženevě na plenárním zasedání Společnosti národů sovětský ministr zahraničí Litvinov dvakrát vystoupil na obranu Československa, chtěl okamžitě jednat s Francouzi i Brity, kdyby se mezinárodní vývoj posunul až na válečnou hranu. V sídle Společnosti nenašel ochotu západoevropských partnerů. Sovětskému svazu na postoji Společnosti národů záleželo, vázal na něj část argumentace svého vztahu k případné německo-československé válce. Pochopení ani podporu nemohlo Československo čekávat ani od generálního tajemníka Společnosti Francouze J. Avenona. Dokazoval již dříve, že kolektivní bezpečnost, kterou měl hájit a organizovat, byla mu zcela cizí. Jeho sympatie patřily politice „usmiřování“ fašistických velmocí. Dokázal to i svým kolaborantským chováním po porážce Francie.

 

Iniciativa ke svolání mezinárodní konference

Britští a francouzští diplomaté již pracovali na časovém plánu přivtělení československého pohraničí do Německa. Oba plány měly především zachovat Hitlerovu prestiž splněním požadavku, aby Německo začalo 1. října obsazovat žádaná území. Britský plán předal 27. září večer vyslanec Newton ministru zahraničí Kroftovi. Československá vláda se o něm dověděla během zasedání večer o půl deváté. Rozhodla prozkoumat ho a odpovědět na něj. Stalo se tak 28. září. Praktický účinek však již odpověď neměla. Právě se dojednávala mezinárodní konference bez účasti Československa.

 

Znovu se ozvali podněcovaní sousedé

Polský vyslanec K. Papee žádal „okamžité odstoupení Těšínska a odpověď co nejnaléhavěji, aby pak polské vojsko Těšínsko ihned obsadilo“. Prezident Beneš mezi jiným poukázal, že by zábor povzbudil Německo k odtržení území žádaného Hitlerem. Tyto důvody na velvyslance a jeho šéfa ministra zahraničí Becka vůbec neúčinkovaly. Papee přišel znovu 29. září a vynucoval si evakuaci Těšínska. Někteří poslanci Hlinkovy ľudové strany se večer 28. září sešli na polském vyslanectví.

Poslanci přišli za Papeem s návrhem, který i jeho ohromil. Byl vysloven za stavu, kdy Československo mobilizovalo a mohlo být každou chvíli napadeno. Ľuďáci nabídli, že se v případě války s Německem – předpokládali, že nebude pro ČSR úspěšná – odtrhnou od Československa a v podobě unie připojí k Polsku.

Papee o tom Varšavu spravil, nikdy však odpověď nepřišla. Mlčeli také i proto, že návrh bral jejich blízkému partnerovi Maďarsku, nepřátelskému vůči ČSR, naději na zisk Slovenska. Také pochybovali, že by vítězné Německo vznik unie dovolilo.

Maďarský velvyslanec Wattstein přinesl ministru Kroftovi nótu své vlády, žádající pro čs. Maďary totéž, co dostanou sudetští Němci. Krofta mu odpověděl, že československá vláda má větší starosti než zabývat se maďarskými požadavky. V Budapešti však přemýšleli, jak zvětšit plánovanou kořist. Dali se slyšet, že Maďarsko bude žádat plebiscit i v krajích čistě slovenských a rusínských.

Tiso již před několika měsíci jednal s Maďarskem o případné autonomii, ale příliš nepochodil. „Třetí kartou“ ľuďáků byl kontakt s prezidentem Benešem – rozhovory o změnách postavení Slovenska. 30. září dospěli téměř k ultimátu, aby moc na Slovensku byla neprodleně předána ľudové straně.

Myšlenka mezinárodní konference už jistý čas visela ve vzduchu. Navrhoval ji dokonce i americký prezident Roosevelt, který se vmísil do německo-československého napětí a jeho politických důsledků. Oslovil 26. září Hitlera, Chamberlaina, Daladiera a Beneše poselstvím, v němž žádal vyjednávání, dokud je to možné. Beneš mu ihned odpověděl. Psal, že byl hluboce dotčen. To mohlo mít dvojí výklad: Roosevelt zklamal tím, že nerozlišoval mezi útočníkem a obětí, zároveň však projevil zájem o celý případ, což mohlo být pozitivní. Beneš zdůrazňoval, že Československé republice jde o mírové řešení, ale republika by se bránila, kdyby byla napadena. Byl však s Rooseveltem hluboce přesvědčen, že válka nakonec nic nevyřeší a že má zvítězit rozum, cit lidskosti a zásada spravedlnosti. (R. Kvaček, Poslední den, s. 53.)

S prvním poselstvím Roosevelt neuspěl, opakoval je 28. září. Zároveň se dalším telegramem obrátil na Mussoliniho, aby něco podnikl pro záchranu míru. Shodou okolností hned poté došel do benátského paláce Chamberlainův dopis informující, že premiér právě nabídl Hitlerovi jednání o převodu sudetského území do říše. Mohly by se jej účastnit také Francie, Československo a právě Itálie. Mussolini by měl Hitlerovi slíbit, že do Německa přijede, a zároveň na něj naléhat, aby Chamberlainův návrh přijal.

Hitler v noci z 27. na 28. září prohlásil v mé přítomnosti,“ napsal si do poznámek státní tajemník Weizsãcker, „že zničí Čechy vojensky. Řekl to pouze Ribbentropovi a mně … proto by nebylo správné předpokládat, že vůdce jen rozdmychával velký bluf.“ Odklad oficiální mobilizace nemusel znamenat, že válka nebude. Německo ostatně již mobilizovalo skrytě. Ribbentrop Hitlera neustále v odhodlání k válce povzbuzoval.

K nátlaku a vydírání válečné přípravy také sloužily, a nakonec opravdu dosáhli Němci svého. Právě z Weizsãckerových zápisků víme, že myšlenku svolat mezinárodní poradu o německých žádostech vůči Československu „poprvé vyslovil vůdce“.

Ze západních diplomatů v Berlíně se jako první o časovém posunu německé mobilizace dověděl francouzský velvyslanec André Francois Poncet. Ráno 28. září se naléhavě domáhal přijetí u Hitlera. Přinášel mu plán na realizaci územních požadavků vůči Československu, který dal požadavkům ultimáta z Godesbergu přijatelnou formu. Velvyslanec jej zpracoval podle pokynů ministra Bonneta, jeho usmiřovací politika v něm měla profesionálně zdatného diplomata. Francouzský návrh rozložil plnění Hitlerových požadavků na delší dobu a některé z nich vyloučil. Šel dále než obdobný britský časový rozvrh. Bonnet a F. Poncet nevěřili, že jej Hitler přijme, a tak přišli s vlastním námětem. Vůbec se ani nesnažili se svým československým spojencem se poradit. Teprve když Poncet poslal vojenského přidělence do německého generálního štábu se sdělením, že má pro Německo výhodnou nabídku; zavolali mu, aby se u Hitlera ohlásil o půl dvanácté. Francouzský přidělenec na mapě Hitlerovi ukázal, že se mu nabízí vítězství bez rizika, ohromný zisk. S válkou by si to mělo Německo rozmyslet. „Nepochybujte, půjde o velký konflikt,“ varoval Poncet. „Budete mít proti sobě Francii, Anglii a Rusko. Za několik týdnů do něho vstoupí Amerika.. Celý svět se proti vám postaví!“ Místo toho může Německo tolik získat bez boje.

Velvyslanec opakoval, že válka je opravdu zbytečná. Západní velmoci se postarají, aby Československo splnilo vše, co mu bude přikázáno. Do pracovny vstoupil pobočník s tím, že italský vyslanec žádá o okamžité přijetí. Hitler vyšel z pokoje. Tlumočník přeložil jeho slova: „Duce se dověděl, že německé požadavky budou téměř úplně splněny bez války. Doporučuje proto německou mobilizaci odložit. Za chvíli byl Hitler u Ponceta. „Také Mussolini mne prosí, abych počkal,“ řekl Francouzovi a dodal, že mobilizaci odloží. Na francouzský plán o převodu území odpoví písemně.

Zanedlouho již nebylo této odpovědi zapotřebí. Hitler o plánu prohlásil, že byl docela rozumný. Francois Poncetovi pak udělil vysoké německé vyznamenání. Hitler již vojenské přípravy posunul do rejstříku nástroje politického nátlaku. Byly tam sice již dříve, ale teď měly svrchovanou funkci. V přípravě války zřetelně zakolísal, chyběly pro ni uvažované důvody a podmínky.

 

Bez Sovětského svazu

Mezinárodní konferenci navrhovala také od března 1938 sovětská vláda jako prostředek k prosazení kolektivní bezpečnosti. „Zítra již může být pozdě, ale dnes je ještě čas, jelikož všechny státy, zvláště velmoci, zaujmou jasné, nedvojsmyslné stanovisko k problému kolektivní ochrany míru,“ upozorňoval sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov v prohlášení ze 17. března.

Sovětská vláda chtěla s dalšími státy projednat „praktická opatření vyvolaná nynější situací“, kterou jmenovala jako hrozbu Československu a nebezpečí velikého mezinárodního konfliktu. Také zdůraznila, že dostojí závazkům vyplývajícím ze spojeneckých smluv s Francií a Československem. Západní velmoci sovětský námět odmítly.

Na konferenci v Mnichově nebyl Sovětský svaz pozván. Jeho vláda sdělila 28. září, že by se aktivně účastnila mezinárodní porady, jejíž svolání právě doporučoval americký prezident Roosevelt. Připomněla přitom vlastní podněty sledující „prozkoumat praktická opatření k odvrácení agrese a záchraně světa kolektivním úsilím“. Západní velmoci se snažily svůj souhlas s přijetím Hitlerova pozvání do Mnichova bez sovětských zástupců sovětské vládě omluvit. Dalo se snadno předpokládat, že mnichovskou konferenci budou v Moskvě posuzovat jako úder kolektivní bezpečnosti a osudu spojeneckého Československa.

Na Západě samozřejmě věděli, že by sovětský zástupce překážel jak Hitlerovi, tak i západním politikům. Dalo se očekávat, že by bránil takovému ujednání, které by uspokojovalo agresora. Neúčast na konferenci mohla vzbudit v Moskvě podezření, že se rodí pakt čtyř velmocí (Francie, Británie, Itálie, Německo), který izoluje Sovětský svaz.

Prezident Beneš požádal 28. září Sovětský svaz „o okamžitou pomoc letectvem“. Vyslanec Zdeněk Fierlinger se příštího dne zamýšlel nad stanoviskem sovětské vlády v daném konfliktu. Ve Společnosti národů, která by mohla usnadnit pomoc Československu, by bylo třeba najít velmoci, jež by vystoupily proti agresorovi. „Sovětská vláda váhala a váhá jít do konfliktu bez západních velmocí, což jsme také nikdy nežádali,“ psal Fierlinger.

Nicméně na dotaz prezidenta Beneše, zda Sovětský svaz byl ochoten nás podporovat v Ženevě na základě článků 16 a 17 Paktu Společnosti národů, odpověď Kremlu mi Potěmkin okamžitě sdělil. Byla rozhodně kladná. Samozřejmě, že by pak rozsah účasti Sovětského svazu v konfliktu nebyl určován naším paktem, nýbrž autonomním rozhodnutím sovětské vlády, jakých prostředků vojenských a hospodářských použije. Sovětský svaz by do konfliktu šel jako člen Společnosti národů. Do Československa byli vysláni letečtí důstojníci a specialisté a sděleno, že „příslušné letecké síly sovětské jsou připraveny okamžitě odletět do Československa v případě potřeby.“ Bylo ovšem nutné pro ně vyjednat přelet přes Rumunsko (člena Malé dohody) nebo Polsko. Na západní hranici SSSR se soustředilo 30 sovětských divizí.

 

 

 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz