Jdi na obsah Jdi na menu
 


»Pravda« sudetských Němců smí znít veřejně?

23. 4. 2015

»Pravda« sudetských Němců smí znít veřejně?

Strohé sdělení v plánu událostí ČTK na 8. dubna 2015, že se tentýž den koná v salonku jedné pražské restaurace ustavující valná hromada Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, probudilo můj novinářský zájem. Jací lidé se tam asi sejdou? O co jde spolku, jenž se o registraci ucházel několik let, neboť ministerstvo vnitra považovalo přípravným výborem prezentovaný program za něco, co je v rozporu s českou Ústavou a českými dějinami?

»Dobrý den,« zdravím u vchodu do salonku. - »Dobrý den. Já vás poznávám,« zní odezva známého antikomunisty Jana Šinágla, který mi podává ruku a ptá se: »Nejste z německého rozhlasu?« - »Ne ne, já jsem z českých médií,« odpovídám a mířím k volnému stolku.

V místnosti je prozatím asi dvanáct lidí, celkový počet na akci nepřekročil patnáct. Poznávám Pavla Kamase, brněnského vydavatele Hitlerových projevů. Německy hovoří s dalšími muži. Hned u vstupu sedí společně se Šináglem Tomáš Pecina a Wolfgang Habermann. Všichni tři jsou členy přípravného výboru a svolavateli ustavující valné hromady. I od dalších stolků se ozývá němčina.

Čekáme akademickou čtvrthodinku. Šinágl mezitím vytahuje na světlo boží velký spolkový znak. Černo-tmavočervená říšská orlice s křížem, erbem řádu německých rytířů, tradiční symbolika sudetských Němců. Začínáme.

Hned se dozvídám, že jedním z mužů, se kterým si Kamas povídá, je Felix Vogt-Gruber, předseda německého Witikobundu, militantní větve německého Sudetendeutsche Landsmannschaftu (SL), založené sudetoněmeckými nacisty. I v Německu je, pochopitelně, Witikobund považován za extremistický. Lapám po dechu…

Šinágl pokračuje s představováním. Nezapomene ani na mě. »Toto je Monika Hoření z komunistických Haló novin,« vysloví jakoby nic a já cítím, jak se na mě všichni přítomní upřeně dívají. Jeden z účastníků, sedící po mé pravici, ihned startuje kameru a soustředěně si mě několik minut natáčí. Škoda, že nikdo jiný z tuzemských novinářů na akci nedorazil, bylo by nás zvěčněno více…

Slovo si bere Pecina, já sahám po tužce a poznámkovém bloku. Popisuje stav, kdy na jedné straně stojí sudetští Němci a proti nim národ, »ve kterém možná 95 % lidí věří, že vyhnání a oloupení německého etnika v roce 1945 bylo v zásadě správnou a omluvitelnou věcí«. Pecina lituje, že sudetští Němci dnes nemají ani podporu své vlády, ani podporu své tradiční kmenové organizace, SL, »jež změnila své stanovy tak, aby bylo jasné, že ani ona se napříště nebude ve věci nároků vyhnaných občanů Československé republiky německého původu angažovat«. Nyní však ČR byla po pět let trvajícím právním sporu donucena uznat, raduje se Pecina, že »pravda« sudetských Němců smí znít ve veřejném prostoru, poprvé po 70 letech, a i čeští občané smějí říkat, že »vyhnání sudetských Němců bylo etnickou čistkou, zločinem a genocidou, a Edvard Beneš, uctívaný Prezident Budovatel, válečným zločincem«.

Tu následuje Pecinovo »vizionářství«: »Dovršení toho, oč se snažíme, bude věcí příští a možná až přespříští generace Čechů a sudetských Němců, našich dětí a dětí našich dětí.« Tam tedy směřuje činnost právě ustavené organizace (…že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku - znějí mi v mysli slova Edvarda Beneše vyřčená po válce). Pecina odmítá »smíření« bez spravedlnosti, a onou spravedlností evidentně míní uznání nároků odsunutých Němců. Na závěr výkřik takřka vlastenecký: »Náš spolek je a za všech okolností musí být přínosem pro tuto zemi, pro naši vlast, kterou milujeme a pro kterou chceme jen to nejlepší.« Vážně? Němci si prý z období třetí říše a jejího pádu poučení odnesli, je přesvědčen Pecina, a nyní je na Češích, aby učinili totéž…

Projev je odměněn potleskem, následuje neméně patetická řeč Šináglova, jenž v úvodu halasně vítá zástupce médií i z ČR. Pikantní situace, když jediným přítomným novinářem jsem právě já.

Monika HOŘENÍ