Jdi na obsah Jdi na menu
 


NA LEVICI JE PODZIMNÍ NÁLADA

PŘEVZATO Z HALÓ NOVINY

Na české levicové scéně panuje spíše podzimní nálada.

Vše běží jako obvykle. Ale někde v hlubinách, neviditelných na hladině, začínají sílit proudy a vznikají různé vlny. Mnozí čtenáři si třeba vzpomenou, že po posledních parlamentních i evropských volbách se objevily hlasy volající po novém restartu české radikální levice, neboť neutěšená situace a ztráty volebních hlasů potřebují zásadní řešení. Tyto hlasy se ozývaly z různých konců levicového názorového spektra – z jeho pravé i levé části. Někde se hovořilo o »kádrových« řešeních a potřebě »revolučnosti«, jinde o potřebě úplně nové, minulostí nezatížené strany nebo jiného uskupení, které převezme roli stávající politické reprezentace radikální levice v parlamentu i krajských zastupitelstvech. Tento nový subjekt by měl reflektovat nové »evropské« trendy. Tyto úvahy nebyly nijak nové, v posledních obdobích se objevovaly celkem pravidelně, aby po několika měsících samovolně zanikly. Nyní se zdá, že je to poněkud jinak. Diskuse nejen pokračují, ale byly podniknuty již první organizační kroky. Tedy je čas se nad tímto procesem blíže zastavit. K tomu by nám mohly posloužit některé sociologické výzkumy z poslední doby (CVVM). Průzkum o politické orientaci občanů či o jejich vztahu k politickým stranám nebo o sebeidentifikaci na pravo-levé politické škále by nám mohl poodhalit aktuální názorové rozložení i možnosti politického rozhodování ve volbách. Lze říci, že je velmi nejisté určit, jak velký prostor zůstává pro podstatnější přesuny ve volebních preferencích a hlavně ve volebních výsledcích. Proč? Oproti období na počátku minulého desetiletí, kdy cca 40 % občanů deklarovalo, že (volební) stranu volí proto, že jim tato volba vadí nejméně, nebo že sice její stanoviska jsou jim blízká, ale v mnohém má tento volič odlišný názor, tak dnes to vypadá tak, že téměř 70 % voličů je přesvědčeným přívržencem volené strany (20 %) nebo že většinově s volenou stranou souhlasí, ale v jednotlivostech má odlišný názor (49 %). Při identifikaci na pravo-levé škále v letech 2012-13 se na 40 % občanů hlásilo k levici (od radikální k umírněné), ke středu méně než čtvrtina populace a k pravici asi třetina. Zbytek nevěděl. Dnes je to jinak a pro levici horší – k radikální levici se hlásí 3,6 %, ke stále ještě vyhraněné levici (i když blíže ke středu) 5,4 %, k levému středu pak 12,9 %. Celkem všeho všudy 21,9 % oproti 29,4 % »středu« a 39,1 % hlásících se k pravici (zbytek do 100 % neví). Co to znamená pro voliče, kteří dosud volili kandidátky KSČM? Tito voliči se nejvýrazněji deklarují jako příznivci volební strany (43 % – přesvědčení přívrženci, 47 % – většinový souhlas). Jinak je to u ČSSD, druhého levicového subjektu. U něj je poměr silná vazba/slabá vazba ke straně 67:32 % (u KSČM 90:8 %). Z průzkumu vyplývá, že v průběhu času dochází ke změnám v politických názorech občanů. V něm byla dána možnost volby prioritně a jako tzv. druhá volba, ke kterému politickému názoru se dotazovaný hlásí. Dnes to představuje u socialistického, či komunistického názoru 5 % a 3 % v první volbě, resp. 3 % a 3 % v druhé volbě. Před osmi lety to bylo následovně: 6 % a 6 % v první volbě a 7 % a 4 % v druhé volbě. Tedy je zde znatelný pokles u obou radikálně levicových postojů. I zde je třeba vidět příčiny volebního propadu posledních let pro radikální levici (ta je reálně zastoupena pouze kandidátkami KSČM). Jaké by mohly být šance na restrukturalizaci levice u nás? Pravděpodobně podle současné situace velmi nejisté. Jestliže podíl občanů hlásících se k socialistické nebo komunistické politické koncepci vcelku koresponduje s dosaženými volebními výsledky KSČM (kdy jinam odešly hlasy, které měly ke straně malou afinitu) a souběžně je zde nejvyšší podíl voličů pevně svázaných se »stranou«, pak je odvážné předpokládat, že by stejní voliči jiný subjekt (přinejmenším z hlediska názvu, či odlišného zaměření) volili. Ale ani ti, kteří by chtěli »stranu ještě revolučnější a údernější«, by si neměli být jisti. Stávající skupina voličů není vůbec homogenní a pro některé (mnohé) by se pak tento subjekt stal také nevolitelný, třeba pro přehnanou radikálnost a konzervativnost. Možná by to uspokojilo některé osobní ambice, ale přínos pro levici je velmi pochybný. Nakonec výsledky KSČ v konfrontaci s kandidátkami KSČM v krajských volbách tuto tezi podporují. Sázka na získání dalších voličů je možná slibná, ale zdaleka ne jistá, protože by to znamenalo lovit mezi občany hlásícími se k jiné, především sociálnědemokratické orientaci, kterých je sice ve společnosti nejvíce (34 % – 22 % a 12 % podle 1. a 2. volby), ti již ale jsou většinově volebně jinde (ČSSD, ANO a další) a není u nich asi moc důvodů k výraznější změně k radikální levici. Je třeba si uvědomit i to, že radikální levice je většinově nakloněna i zásadním systémovým změnám ve společnosti, naproti tomu umírněné levici jde spíše o »lepší kapitalismus«. Proto realizace »polo«koalice v evropských volbách pod dominancí KSČM bylo maximum možného, a to nejspíše ode všech subjektů, které se na tomto řešení podílely. Jaká je jiná možnost? »Nový« subjekt by kandidoval samostatně. To je ovšem daleko náročnější organizačně, marketinkově a hlavně finančně. Poslední krajské volby dále ukázaly, že klíčovou roli hrají osobnosti. Zde jich má KSČM pomálu, výraznou výjimkou je hejtman O. Bubeníček a v evropských volbách pak K. Konečná. Potenciálně nové subjekty na tom budou pravděpodobně ještě hůře. Existují sice levicové osobnosti s nezanedbatelnou autoritou u mnoha občanů, ale vůbec není jisté, že by do takového otevřeného souboje šly a také jich je málo a ne vždy se názorově shodnou mezi sebou. Poslední roky ukazují, že tzv. protestní hlasy nenacházejí své místo v levé části politického spektra. Nenašel jsem odpověď, zda je možno je třeba jen zčásti vrátit. Nezdá se, že by takové programové cíle, jako je dostupné bydlení, boj proti exekucím nebo klimatická krize, tyto hlasy přivedly. Jistě tato témata rezonují v různých skupinách společnosti, ale tyto skupiny jsou již ukotveny názorově jinde a na takovou nabídku nečekají, natož aby to spojovaly s potřebou volby »nové« levice. Mnozí z těchto voličů mají blíže k liberálnímu, či konzervativnímu nazírání. Myšlenka, že by to mohlo přitáhnout mladé lidi, také není podložena relevantními údaji. Tak ve věkové kohortě 15-29 let se socialistický, resp. komunistický názor vyskytuje (vše v 1. volbě) shodně ve výši 1 %, sociálnědemokratický s 12 %, ekologický s e 13 %. Devětadvacet procent této skupiny se nevyjádřilo nebo není schopno rozhodnout. U skupiny 45-59 let to vypadá následovně: komunistický názor 0 %, socialistický 5 %, sociálnědemokratický 23 % (stejně jako liberální). U starších než 60 let: komunistický a socialistický názor shodně po 9 %. Při dosavadní vyšší volební účasti u střední a starší generace se pragmaticky musí každý levicový subjekt orientovat především na ty věkové skupiny, u kterých lze očekávat hlasy. Takže samostatné kandidátky by možná přinesly v součtu poněkud více hlasů pro radikální levici, ale ve svých důsledcích by pravděpodobně několik krajů následovalo Prahu, kdy by zastupitelé tohoto zaměření v jejich orgánech nebyli, protože volební strany by nepřekročily 5% limit. Je obtížné také předpovídat, co by se dělo v případě, že by se tímto novým, spíše sociálnědemokratickým subjektem oslabil sociálnědemokratický segment a nijak výrazně neposílil radikálně levicový proud. Pak by to objektivně posílilo buď pravici nebo pravicově populistické síly. Pro volby roku 2020 je před radikální levicí mnoho k řešení. Asi by hledání optimální cesty mělo začít co nejdříve. Určitě by ale nebyl dobrý začátek ve stavění nereálných a nerealizovatelných požadavků, »neměnných principů« a trvání na nich. Je zde cesta spíše přes analytickou diskusi, kdy spíše než o »svaté« zásady půjde o zkoumání konkrétní situace v jednotlivých krajích, o rozložení sil na levici, nabídky schopných lidí a formulaci přitažlivé programové vize. A také o to, že budou-li hlavním cílem přijatelné výsledky pro radikální levici, pak asi budou muset slevit, či mnohé překousnout všichni odpovědní aktéři těchto nadcházejících voleb. Je tu totiž ještě jedno nebezpečí, že politické handrkování odradí mnohé radikálně levicové voliče. Někteří možná budou hledat jinou volební stranu, ale možná se připojí k 40% skupině nevoličů, z nichž mnozí se přestali cítit jako občané a společnosti dávají ostentativně najevo, že ji nepotřebují. To pak bude porážka všech. Jiří MÁLEK